Španělský půlkruh aneb hory, doly, zatáčky

6.9., den 1, najeto: 516 km

V noci na dnešek spím 4 hodiny a povětšinou se mi promítají sny o balení. Ráno se však nevzdávám a vracím zpátky do hry stan i spacák. Prostě to nějak přigumicukuju a bude.
Vyjíždím výrazně později, než jsem původně očekával, ale hned po výjezdu z garáže si říkám "ještěže tak", jelikože je až překvapivá zima. Již na první křižovatce je mi jasné, že jsem při kurtování zavazadel délku sedla velmi přecenil a tak se posouvám téměř až na nádrž, do véélmi nepohodlné polohy, kterou při nejbližším tankování hodlám nějak upravit. Samořejmě jsem tak za dnešek neučinil, protože jsem ten typ, co když sedne, tak jede a nechce ztrácet čas ničím jiným, než jízdou nebo zíráním na divy kolem sebe.
Po výjezdu z města Aranjuez, kde momentálně bydlím, se hned po 20 kilometrech nechtěně ocitám na rychlostní silnici A40 (tzv. Autovía).
Rozdílů mezi rychlostkou "A" a dálnicí "AP" (Auto Pista) moc není. Obě mají rychlostní limit 120 km/h a většinou velmi kvalitní povrch s minimálně dvěma pruhy. Rychlostka "A" je bez poplatků a je prakticky bez benzínek a odpočívadel, na které si musíte sjet mimoúrovňově (něco jako mají v Německu tzv. Autohof).
Po A40 ujedu v rychlostech 110-120 km/h asi 40 km. Dále však následuji instinkt, sjíždím z nekonečně táhlé roviny a jedu směr město Cuenca, teď už výhradně po takzvané "via de servicio“. Zde jsou sice kruháče asi každých 15 km a je poměrně náročné udržet pozornost tak, aby to člověka zas nesvedlo zpět rychlostku, ale zase je tu nulový provoz. Auta přibudou vždy jen při průjezdu kolem většího města. I když sedim na milimetru sedačky a klepu se zimou, je mi fajn.

Ve městě Cuenca, po nějakých 150 kilometrech, tankuji lehce přes 5 litrů, což naznačuje příjemnou spotřebu a při cca 20l nádrži i bezstarostně dlouhý dojezd. Soukám do sebe jednu tyčku z kakaových bobů a jedu dál. Dále projíždím městem Teruel, které z dálky vypadá, jakoby bylo vysekáno přímo do skal. Je to jedno z mnoha míst, kde se tak dlouho chystám zastavit a chvilku se pokochat, až je najednou za mnou a jelikož motorka nemá zpátečku, tak není cesty zpět, jede se dál.

Za městem dojem lehce kazí skládka, ze které lze i po dlouhém stoupání stále cítit unikající plyny.
Z vrcholku kopce pak vidím, jak na skládku přijíždí spousta osobních aut, ze kterých lidé vyhazují všude kolem sebe různé odpadky. Těžko říct, zda je to opravdu oficiální skládka a zda je veřejná, lidé si tu obecně s odpadem moc hlavu nelámou.
Je to velká škoda, taková krásná země a naprosto všude podél silnic se válí různé obaly, lahve, často i pneumatiky, či domácí spotřebiče. Hovada. Na druhou stranu je třeba dodat, že jsem tu ve zprávách viděl týpka, co dostal asi 10 000 € pokutu za shození lednice ze stráně + si lednici musel zase vytáhnout zpět :)

Ze skládkové vyhlídky stoupám dále po silnici N-420 a zbytek cesty jedu prakticky jen po hřebenech hor a nebo v údolí mezi nimi. Na to, že jedu bez jakéhokoliv plánu, kromě na dnešek stanovené cílové destinace, tak je to přenádherná cesta. Jen se divím, že mi je pořád taková zima. Odpověď přichází záhy, když míjím značku, na které je 1657 m.n.m a dochází mi, že se v podobných výškách vlastně pohybuju už delší dobu.
V 17:55 tankuji v horské vesničce Cantavijea a potvrzuji si zbytečnost častějšího krmení stroje, jelikož do nádrže vměstnám opět pouze kolem pěti litrů (po přesedlání z motardu je to nezvyk). Odtud opět prudce stoupám po krásných klikatých silnicích, nádhera, takové malé španělské Stelvio.

Je zajímavé, jak se jenom za dnešek několikrát naprosto proměnila příroda. Vyjížděl jsem takřka z pouště, jel přes kameny i stromy posypané vrcholky, míjel vyschlá jezera i rozvodněné potoky. Krása.

Za jízdy uvažuji, jak vlastně Španělé značí zatáčky. Znáte to, u nás, když se blíží nečekaná a prudká zatáčka, obvykle je v ní umístěná značka s červeno-bílými šipkami a vy hned víte, že je lepší zpomalit. Tady nevím, jednou jedu 100 km/h, najednou šipka jak kráva a za ní prakticky žádná změna, o pár kilometrů dál ta samá šipka a najednou zatáčka takřka do pravého úhlu. V neznámých končinách toto lehce zpomaluje celkovou průměrnou rychlost a zábavnější projetí některých úseků, ale lepší pomalej, než spadlej ze srázu. Alepoň si to tu člověk pořádně prohlédne.
Mimochodem, asi mnozí víte, že Španělsko je plné spousty historických, opuštěných i nedostavěných objektů. Zkrátka ráj pro milovníky tzv. Urbexu. Desítky takových jsem potkal již dneska, ale jak už jsem psal – když jedu, tak jedu, tudíž zastavuji jen u některých, lehce nakouknu, vyfotím a bez zjišťování podrobností z historie odjíždím dál.

V 19:45 přijíždím do náhodně vytipovaného kempu, v docházkové vzdálenosti od moře.
Dnes byl vlastně jediný den v mém neexistujícím itineráři, kdy jsem měl již z domova zvoleno cílové město. Záměr nebyl žádný, pouze dojet k moři. A taky mou infantilní část mozku zaujal na mapě název města Peñíscola.

Sociální zařízení i sprchy bych v kempu Eden (22,5€/den) ohodnotil jako lehce lepší průměr, akorát u umyvadel chybělo jakékoliv mýdlo (zřejmě už vzdali mýdlový sponzoring vlastních zákazníků).
Pro čtenáře, kteří se ptají, proč když táhnu stan i spacák, nespím někde v přírodě “na divoko“, dodám, že bych moc rád, ale byl jsem upozorněn, že ve Španělsku hrozí za takovou srandu až 500€ pokuty. Zřejmě je tomu tak i z důvodů dlouhodobého sucha a vysokého nebezpečí požáru, který bych s mým štěstím zažehl svodama hned první noc a sám sebe tak ve spánku ugriloval.
Večeřím v na pohled docela luxusní restauraci, nicméně za menu “pizza+filet z mečouna+dezert“ platím pouze 15 €. Vypadá to, že letní sezóna už pomalu doznívá, lidí je tak akorát, dotěrných komárů už bohužel více a číšníci jsou nějací divní a dost arogantní, takže nakonec platím kartou a bez dýška.

7.9.,den 2., najeto: 31 km

Hned na druhý den jsem si naordinoval odpočinek u moře. Zaprvé jsem na dovolené, takže na den na pláži mám nárok. Zadruhé nepotřebuju naštvat své sedací ústrojí hned první dny. A zatřetí přeci jen tu bandu Jawařů potkat fakt chci a tak nějaký čas musím cíleně “ztratit“.
Na snídaňové menu jsem zašel do restaurace s výhledem na moře, ale nikdo z personálu si mě tam ani po 15 minutách nechce všimnout a tak odcházím. Jídlo pořizuji v obchodě naproti a jdu posnídat přímo na pláž.

Abych se necítil provinile, sedám odpoledne na motorku zbavenou bagáže a vydávám se na projížďku podél moře. Na prašné cestě s obrovskými dírami potkávám překvapivě i několik obyčejných osobních aut, včetně Mini Coopera. Opravdu nechápu, jak to projel, pokud tedy projel. Po cestě městem si všímám, že i zde, v turistickém přímoří, je pár desítek opuštěných i nedostavěných objektů.

8.9., den 3, najeto: 417km

Dnes vstávám kolem osmé, po ranní hygieně hned balím a při usedaní na moto si všímám času 11:25. Nechápu, kde jsem ztratil 3,5 hodiny!
Během opouštění přímořského městečka marně hledám značku s jeho názvem, abych svému infantilnímu já udělal radost s fotkou, kde by byla moje hlava v helmě a část značky s nápisem "Peñís".
Značka nenalezena. Že by ukradena ještě větším infantilem? Tak někdy příště.

Najíždím na silnici N340 směr Tarragona, míjím další ze stovek opuštěných objektů, tentokrát zřejmě kdysi okázalý hotel ve stylu středověkého hradu. Bohužel není kde zastavit, takže ani zde foto nepořizuji.

Až do obce Vila Seca před Tarragonou jedu po nudné, široké, občas i víceproudé silnici typu N. Za městem se silnice lehce zužuje a celkem po týhle nudě ujedu v kuse asi 150 kilometrů a poprvé si plně uvědomuju i přiznávám, že na těchto “přejezdech“ mě kombinace malého motoru a nulové větrné ochrany lehce omezuje. Držím si rychlost kolem 100 až 110 km/h, abych jel rychleji, než místní kamiony, v roztřesených zrcátkách vidím jen jakési abstraktní obrazy a občas bych rád alespoň na chvíli zrychlil třeba na 150 km/h, ale nemůžu. Teda o něco rychleji, než 110 by to samozřejmě šlo, ale pro motor, ani pro mě, to stejně dlouhodobě není udržitelné a tak raději trvale držím své “babetové tempo“, jež kombinuji s dohelmovým zpěvem, při kterém nakonec i ta nudná pasáž docela uteče.

Pomalu odjíždím od moře opět k vnitrozemí a cesty jsou zas hezčí a hezčí, dokonce ve Španělsku a takhle relativně kousek od moře, nacházím město s názvem Montblanc (zde se důkazové foto konečně daří).
Jinak provoz lehce zhoustnul, to bude asi ta neděle, snad to zeslábne, až sjedu někam na vedlejší silnici.

Už se nějakou dobu pohybuju v Katalánsku a jelikož se blíží den Katalánska (11.9.), značně přibývá různých vlajek, grafiti i značek přímo na silnici, týkajících se tématu oslav, ale i boje za samostatnost. Musim říct, že tady je odhodlání a “regionální vlastenectví“ cítit velmi silně. Rozhodně to nelze srovnávat s naším Česko-Moravsko-Slezským popichováním (a buďme rádi). Opravdu výrazně přibylo na silnicích i motorkářů (včetně tzv. střelců).

První město, které mě dnes vizuálně opravdu zaujalo, bylo Igualada. Už jsem začínal pomalu myslet na oběd, ale popravdě jsem nenašel odvahu zastavit a vypnout motor. Celé město působilo takovým zvláštním dojmem, místy velmi opuštěné, místy obývané na pohled “slabší sociální vrstvou“ a na konci typická, španělská, novostavbová, ale nikdy neobývaná čtvrť.
Těchto čtvrtí jsou po celém Španělsku stovky, spíše tisíce. Většina z nich byla postavena těsně před poslední krizí, mnohdy za účelem reálného rozšíření města a přilákání nových zaměstnanců do tehdy prosperujících podniků. Tak tomu bylo například i v mém současném bydlišti, kde se hodně domů podařilo doprodat a obydlet, i když tam stále desítky prázdných domů jsou, včetně gigantického (opuštěného avšak “zakonzervovaného“) nákupního střediska. Často tyto stavby byly ale i čistě pračkami na peníze (dotace, korupce, podvody – známe, ne?).
Až na tu poslední čtvrť jsem si ve městě Igualada připadal jak v Chomutově. Vím, o čem mluvím, narodil jsem se tam :)

Pomalu se přibližuju Andoře, o čemž mě informují i značky. Jelikož je ale plánované andorrské potkání s Jawařema ještě časově daleko, musím zase přidat nějaké body zájmu, kde bych se pozdržel. 
První, ten momentálně nejbližší, volím Montserrat, očekávaje kvalitní silnice i výhledy. To se mi záhy plní, jelikož 20-30 km všemi směry kolem Montesrratu zřejmě neexistuje silnice, která by nestála za projetí. Na to, že je neděle, tak při stoupání k vrcholku potkávám velmi málo motorek i aut, které hbitě předjíždím a s SWM ochotně vykružujeme každý záhyb každé zatáčky. Nedá se, než opět pouze vypsat pocity a dojmy, jako je nádhera, pohoda i zábava.
Těsně pod “turistickým“ vrcholem už samozřejmě houstne provoz i výskyt pěších výletníků všude kolem silnice. Následuje závora, kde se štosují desítky aut, které všechny objíždím, beru lístek a pod dohledem jakési policie uháním nahoru.
Výhledy dechberoucí, ale turistů (tedy spíše selfíčkářů) už je tu opravdu hodně, což mou samotářskou duši nutí zase rychle zmizet. Po úprku ke stroji ještě potkávám a zdravím dva turisty z Plzně, což jsou jediní Češi, které jsem potkal během celého tohoto výletu (čítaje i nula českých SPZ).
Teď mě čeká pár desítek zatáček v klesání, taky fajn jízda, ale nahoru se přeci jen jede lépe.
Dole pak pořizuji nepříliš kvalitní foto vrcholků Montserratu, abych měl srovnání pohledů vrch vs údolí.
Tady opět musím vymyslet, kam se vydat dál. Volím postupné přibližování k francouzským hranicím a moři zároveň. Konkrétní cíl stanovím po cestě dle únavy.

Přesně v 17:01, po 320 km ujetých za dnešek, mi začne lítat ručička tachometru mezi 70 a 120 km/h, což je známka, že moje nedávná oprava snímače otáček v předním kole pomalu pozbývá účinnosti. No nic, od teď zapínám tracker na telefonu (moje posedlost přesnými statistikami je silnější než já) a údaje z tachometru musím násobit hodnotou 1,25. Vím totiž, že vyletěl ze snímače jeden ze čtyř magnetů a otáčka kola se tak virtuálně o čtvrtinu prodlužuje. Zapnutí trackeru má tu výhodu, že zpětně přesně můžu dohledat veškeré info o trase (vzdálenost, rychlosti, nadmořské výšky,...), příště ho zapnu od začátku :)

Je na čase už konečně udělat jiný typ zastávky, než jen rychlé tankování/vylučování. Zastavuji na první benzínce s restaurací, kde u stojanu potkávám francouzského týpka na Yamaze YBR 125, kterého jsem před chvilkou předjížděl. Klučina vyjel dneska z Valencie (tudíž má za sebou už dobrých 400 km) a dnes by rád dojel až někam k Marseille, což by bylo (mimo dálnice) celkem kolem tisícovky. Na stopětadváce? Respekt! Popřejem si šťastnou cestu, já odcházím na opravdu poctivej burger a nealko pivo, Frantík nasedá a pokračuje v cestě.
Během jídla ještě svou lámanou půlroční španělštinou kecám s postarším chopperařem o tom, jak on vidí ten jejich boj za osamostatnění Katalánska. Jeho názor je takový, že pár lidem se podařilo zahrát na strunu “sebeurčení“ a národní hrdosti, zblbnout další a další a důsledky jste asi pákrát zahlédli v TV i u nás. Zda je to pravda nevím, pohled a názor na věc je to rozhodně zajímavý, ale také samozřejmě jeden z mnoha. Dojím, dokecám, dopiju a pojedu. Při naskakování na své krosnou zakryté sedlo si říkám, že normální moto kufr už by se fakt hodil.

Pomalu se blížím k moři a v protisměru se tvoří docela slušná kolona, kterou nakonec odhaduju na dobrých 20 kilometrů. Asi konec prázdnin. Lehce se zase ochladilo, dnes ale do příjemna. Zase už pár desítek kilometrů jedu po táhlé dvouproudovce, přičemž začínám mít takový ten nepříjemný pocit, že už z toho mám určitě “na plocho“ sjetý pneu. Mimochodem svoji SWM jsem pořídil obutou do (pro mě neznámých) GoldenTyre GT201 a musím říct, že mě opravdu mile překvapily, jak v terénu, tak na silnici.

Po vytrvalém sprintu dorážím v 19:20 do sympatického kempu Treumal, který má vlastní pláž (přírodně ohraničenou dvěmi skálami), na které je pěkný dřevěný bar i se stříškou a místy k sezení. Bohužel, na španělské poměry, dnes zavřeli velmi brzo, už po 22 hodině.
Zde, a i předtím v Peñíscole, mě ještě před zaplacením vyslali, abych si sám obhlédnul kemp a našel místo, které by mi vyhovovalo. Nevím, zda je tomu tak všude, ale je to sympatická a užitečná možnost.
Po obhlídce a zaměření stanové parcely, platím 2 noci (54,2€) s tím, že si tady opět užiju trošku moře a pojezdím bez bagáže po okolí. Termín potkání s Jawa bandou je stále ještě daleko, abych jel směrem Andorra.
Ještě dodám, že po bližším prozkoumání kempu jsem zjistil, že tu nikde nemám signál ani na jedné simkartě (CZ i E), u umyvadel opět chybí mýdlo, všechny záchody jsou bez prkýnek a toaleťák je pouze u umyvadel, to jest rozhodně ne “na dosah“ :) Navíc po setmění zjišťuji, že jsem si postavil stan hned vedle lampy a “na dostřel“ dalších dvou. No, zase jsem se poučil pro příště.
Zážitek z první návštěvy WC ještě umocnil pan krypl, který samozřejmě zahnízdil a rozvinul svůj klid hned v kabince vedle mě, což je přeci samozřejmostí, když máte řadu 20 kabinek vedle sebe a obsazená je jen jedna.
Po zvukočichové bitvě se odebírám hledat signál k moři. Lov je úspěšný až když stojím po kolena ve vodě, horší je to s odezvou ze strany Jawařů. Ti by v těchto chvílích měli vyrážet s návěsem z ČR směr Francie. Volám, píšu SMS i zprávy na Facebook, ale odpověď žádná. Nakonec vzdávám a za doprovodu desítek komárů si jdu ulehnout.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE