Slovinsko po milionté šesté.

05. červenec, úterý, 10:29h.

Dnes nás čeká (a nebojím se toho slova) – tradiční okruh kolem národního parku Triglav. Vydatná snídaně ve stylu „hnusný, prefabrikovaný croissant“ na benzínové pumpě v Kobaridu. Po dotankování motorek, vyrážíme směr Bovec a pak paso Vršič. Tisíckrát a jednou vyjetý kopec (kde už byli úplně všichni), na kopečku parkoviště a všude Češi. Letos, ten první červencový týden, bylo ve Slovinsku snad celé Česko. Každá druhá motorka, kterou jsme do teď potkali, měla Českou SPZ. A pak že nejsme motorkářská velmoc 😊 Po krátké pauze na povinné focení, začaly první ohlasy na nekvalitní snídani. Naštěstí tady známe dobrou restauraci, je jen pár set metru dolů, směrem do Kranjske Gory, a tak přesun neznamená žádné emoční vypětí. Koča na Gozdu – příjemná restaurace, která dokázala části hladové výpravy vrátit úsměv na rty. 

Spokojení, najezení a napojení, sjíždíme z vrcholu Vršiče po „Ruské cestě“ dolů a přes Zgornju Radovnu se mistrně vyhýbáme totálně profláknutéme jezeru Bled a míříme k jinému jezeru. Za zmínku ještě stojí, že cestou přes Radovnu, se Jirkovi podařilo nepřejet psíka. Majitelce toho malého chlupáče, to Bůh ví proč, přišlo úsměvné. Ne tak Pavlovi, který ji poměrně jadrně vyplísnil. Bohinské jezero – fotka se sochou Goldenhornem nesmí chybět. V průzračném vodě zvládneme i pár plaveckých temp a jen co oschneme, začnou se stahovat přeháňkové mraky. Tak to je nejvyšší čas, sbalit fidlátka a pokračovat. Stoupáme do sedla přes Sorišskou planinu, a ačkoliv dost často potkáváme mokrý asfalt, dešťové přeháňky se nám naštěstí vyhýbají. Pod obcí Petrovo Podbrdo zakončujeme náš dnešní výlet poslední zastávkou na pozdní oběd, v rybí restauraci Burnarica slap. Vojta neomylně volí svojí oblíbenou pleskavicu, Poube si dává smažené sardinky, Mára si dopřává pečeného pstruha, Pavel a já volíme maso na žaru. Příjemné posezení zakončené dobrou kávou. Přes Podbrdo, Baču pri Modreju, a Most na Soči, se vracíme do základního tábora. Bříška máme zmáčknutá o nádrže a na moc svižnou jízdu to rozhodně nevypadá. Naštěstí máme do setmění ještě dost času, a tak při pozdně odpolední siestě, nabereme sílu na večer.

06. července, středa, 9:18h.

Do krásného letního rána vstáváme nezvykle brzy a už pár minut po 9h vyrážíme do Tolminu. Dnes je v plánu vyrazit na nějaké hezké místo v okolí a nasnídat se v přírodě. V Hoferu kupujeme mortadelu, šunku, sýr, housky, džus a vodu, a vyrážíme uzounkou asfaltovou stezkou nad Tolmin. Míříme k obci Čepovan a těsně před ní snídáme na turistické odpočívce, s dřevěným stole a lavicemi. Prozkoumávám mapu a vybírám nejschůdnější možnosti. Pro to, abychom se dostali do Idrie, kde máme v úmyslu navštívit důl na rtuť, musíme přes nejbližší hřeben. Trochu jsem pochyboval, zda naplánovaná cesta nebude past (jako ta štěrková hned první den) ale nakonec se ukázalo, že ne. K přejezdu přes hřeben jsme sice použili neasfaltovou, nic méně zpevněnu cestu. Takže vše bez problémů.

Důl svatého Antonína – důl na rtuť. Vojta trpí pocitem klaustrofobie (z bývalého předsedy ODS mám fóbii taky, a to od doby co v jižní Americe štípnul to pero), a tak s námi nikam do díry neleze – ani Vojta ani Klaus. Mára, Poube, Pavlák a já, kupujeme lupeny na prohlídku a už teď je nám jasné, že to bude výhra. Ujímá se nás usměvavá a sympatická průvodkyně Marta. Marta toho ví hodně, a tak jí očima doslova visíme na rtech… a nejen na rtech, ale i na zádech, na nohách, na zadku… prostě všude. A teď zcela vážně, prohlídka druhého největšího naleziště rtuti (živého stříbra) na světě, je fantastická záležitost. 

Po téměř hodině a půl vzdělávání, máme plné hlavy vědomostí z oblasti dolování rudy. Bohužel žaludky zejí prázdnotou, a tak přímo po prohlídce dolu, míříme do restaurace Ošterija Žogica – těsně u Nové Gorici. Pestrá nabídka jídel, ale nás už po několikáté zaujala nabídka burgerů. Velikost porce je gigantická a chuťově opět excelentní. Se sebezapřením dojídám pouze půlku housky a vnitřní výplň. Pocit ukrutného hladu je během chvíle střídán pocitem přeplněné tlakové nádoby, těsně před explozí. A i když pobyt u stolu prodlužujeme co jen to jde, vytrávit nestíháme a k motorkám na blízké parkoviště tak místo svěžích motorkářů, přichází tlupa přecpaných páprdů. Tak takhle ne, takhle to rozhodně nejde. Až pod pohrůžkou fyzického násilí se kamarádi podvolují a místo přímé cesty do kempu, vyrážíme do hor, na vyhlídkové panorama nad Tolminem. Ten výhled opravdu stál za to. Chvíli dumáme nad nesmrtelností brouka, a pak sjíždíme z vyhlídky do údolí, nakupujeme fermentované nápoje a míříme do kempu.

07. červenec, čtvrtek, 7:54h.

S jedním okem zavřeným a v polospánku, se v tuto nekřesťanskou ranní hodinu loučíme s Vojtou. Vyráží kvůli pracovním povinnostem zpátky do Čech a jen co se rozplyne obláček modrého dýmu (žere mu to olej), upadám zpátky do říše snů. Za zhruba dvě hodiny vyrážíme z kempu i my ostatní. Včerejší nápad posnídat někde v přírodě, se nám natolik zalíbil, že si dnes dáváme repete. Po zakoupení snídaňového menu, míříme na opačný konec údolí, než jsme byli včera a stoupáme do vrchoviny. Příhodné místo je nalezeno během tří minut, přímo na dřevěné vyhlídce – Srečno. 

Dnes opravdu není kam spěchat, celý den chceme pojmout jako pohodovou rozlučku s okolím. Z vyhlídky vyrážíme do vesničky Kneža a přes Baču pri Modreju a Most na Soči, pak stoupáme do vesnice Kanalski Lom. To už se pohybujeme na „náhorní planině“ nad Novou Goricou. Vyhlídkovým tempem projíždíme miniaturní cesty, které zde protínají všechny vesničky. Zhruba po třech hodinách ježdění „od ničeho k ničemu“ vytyčujeme cíl k odpolední zastávce. Zájezdní hostinec Lokve. Evidentně i v zimě fungující středisko nad Novou Goricou, disponuje nádhernou krajinou. 

Zájezdní restaurant s příjemnou terasou, který má v nabídce skvělou hovězí polévku. Necháme si naservírovat porci pro každého z nás, a naše spokojenost nezná mezí. Po pár chvilkách kolem prochází obsluha s ošatkou chleba a s dřevěným prkýnkem, na kterém se natřásal nakrájený pršut, klobáska, špek, sýr a olivy. Poube neváhá, přivolá pana hostinského a bezchybně objednává jedno prkýnko pro náš stůl. Trochu nás zarazila úklona šéfa podniku, ale co, říkáme si, prostě jsou to uctiví hostitelé… Ops… Prkýnko bylo opravdu jediné… jen velikostí tak 4x větší oproti tomu, podle kterého Poube udělal původní objednávku. Co k tomu říct? Snad jen to, že tak dobré věci, je prostě hřích neochutnat, nedej Bože nedojíst. Někde v půlce čtvrtečního odpoledne, v teplotách vysoko nad 30°C, se vracíme podél řeky Soča, zpátky do kempu. 

Cestou vymýšlíme strategii, jak vyřešit každoroční problém s platbou za ubytování a konzumaci. Padá pár neseriózních návrhů, pak několik seriózních, a nakonec je rozhodnuto! Použijeme tedy strategii, kterou používáme více, méně úspěšně, už několik let. Opijeme Viliho, nebo se o to alespoň pokusíme. Večerní párty se velice slušně rozjíždí a Vili se absolutně neostýchá a každé kolo přípitku, do sebe zkušeně obrací panáčka alkoholu. Právě ve chvíli, kdy si začínáme myslet, že „už nám sedí na lopatě“, nás osloví „the mother of Vilijam“, s tím že máme připravené účty k placení. Vili nás opil… opil a převezl. Nálada naštěstí nikterak neopadá a ke cti hostitelů nutno přiznat, že za utracený peníz, přinesla panímáma, tác s pečeným masem grátis. Večeře přesně ve stylu „nechci slevu zadarmo…“ V průběhu večera si připíjíme s většinou pohodových obyvatel kempu a pozdě v noci, odcházíme spát.

08. červenec, pátek, 10:51h.

Dnes nejsem na pohodu a ani svěží. Jednu chvíli jsem skoro přemýšlel, že kamarády požádám, ať jedou domů sami. Pořád byla ve hře varianta, že tu proležím (a proklepu se) ještě den a noc. Nakonec jsem to nějak dal a vstal jsem. Studená sprcha hodně pomohla, ale přiznám se že balení věcí a stanu, byl úkon z kategorie „očistec“. Teď, těsně před jedenáctou koukám na prázdný plácek po našich stanech a v kecátku jsou slyšet vulgarity, které mě mají popohant. Nu což, "...tak za měsíc do Rumunska a tady zase za rok..." říkám si polohlasně a společně s kumpány vyrážíme zpátky, směr Česko.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE