Slovinsko po milionté šesté.

Slovinsko – okolí Triglavu – Tolmin – Volarje

Na úvod psaného „záznamu“ z naší moto-dovolené musím konstatovat, že komu se nechce číst a raději poslouchá hudbu a kouká na pohyblivé obrázky, může použít tyto videa

Den 01

Den 02 / 03 / 04

Den 05 / 06 / 07

01. července, pátek, 6:00h.

Zamáčkl jsem budík, protřel ospalkou ulepené oko a donutil se opustit polohu v leže. Teď sedím na posteli a usilovně přemýšlím, zdali mám zabalené vše, co potřebuji. Asi jo, anebo spíš asi ne, ale to je stejně jedno. Za ty roky ježdění jsem zjistil, že co jsem si nevzal, to nepotřebuji 😊

Za hodinu mám sraz s kumpány a vyrážíme na první, ze dvou naplánovaných, moto akcí letošního léta. Jako pokaždé, za posledních 5 let, je první červencový týden věnovaný návštěvě okolí Triglavu. Míříme do kempu Vili, kousek od Slovinského Tolminu. Není to ani tak o poznávání nového, jako spíše o každodenních příjemných výjezdech, do blízkého i vzdáleného okolí.

Letos to má navíc punc „win/win situation“ protože manželky s dětmi jedou v totožný termín na plážovou dovču do Lido di Jesolo. Takže nikdo nestrádá pocitem, že zůstal trčet doma. Ony si dozajista užijí slunce, písek, moře a víno… a my? Něco mi říká, že my, si to užijeme také.

Na Černickou benzínku přijíždím s dostatečným předstihem a dávám si kávu. Vzápětí přijíždí Vojta, po něm Mára, a ještě včas, před sedmou ráno se přiřítí i Poube. Po opravdu dlouhé době má Černého Petra Pavlák. Pozdní příjezd ho stojí ztrátu kreditu pana spolehlivého a já tak alespoň na chvíli předávám žezlo nedochvilnosti někomu jinému. Vyrážíme směr Dobřany, Chotěšov, Stod, Holýšov a Folmava… Ani ne po hodině jízdy z Plzně, se ve skupině začínají ozývat ufňukánci, kteří mají hlad a požadují minimálně gulášovou polévku. Páč jsem osoba soucitná, zatáčím k poslední čerpací stanici na území ČR. K jejich smůle musí vzít za vděk pouze párkem v rohlíku, no a při té příležitosti taky doplňujeme pohonné hmoty. Čerpací stanice se letos mění v enklávy Islámu, protože teď se tankuje za nekřesťanské peníze. Poube zde ulevil nejen tělu, ale i své černé duši a vykonal dobrý skutek. Kolegové z jiné moto-party bádají nad jedním jejich nepojízdným strojem, který jim Poube pomáhá zprovoznit (špatný kontakt na moto-baterii). 

My vyrážíme dál a kolektivně věříme, že se dokážeme dostat po Bundesstrasse B20 k Salzburgu, ještě před 11 h. Teoreticky bychom se tak měli vyhnout dnešním srážkám, na území střední Evropy. Vše klape, jak má, a tak přesně v 11 h. naskakujeme v Salzburgu na dálnici směr Villach. Tenhle nudný, ale nutný dálniční přesun se dá vydržet, zvláště když máte všichni v partě komunikátory. Cestou můžete probírat prakticky cokoliv, času je opravdu dost. Těsně za Villachem odbočujeme na Italskou dálnici – směr Udine, a než přijde první Italská mýtná brána, opouštíme dálnici a přes Italské Tarvisio, míříme k jezeru Lago del Predil. Letošní úbytek vody je do očí bijící. Jindy dva nezávislé ostrůvky, které jsou vidět z odpočívky, jsou letos propojeny v jeden. Pláž je delší o dobrých 10 metrů. I tak zde trávíme klidnou půlhodinku, svačíme a probíráme program příštích hodin a dnů. Do cíle nám z Predile zbývá, zhruba 52 km. Nemusíme nikam spěchat, a tak si poslední část trasy náležitě užíváme. Zbývá už jen výjezd na Paso Predil (Italsko – Slovinský hraniční přechod), pak přes Strmec, Log pod Mangartom, kolem Bovce, a přes Kobarid, až do Volarje. Tahle trasa, přes Strmec a Log je asi nejhezčí, v širokém, dalekém okolí. Zvlášť úsek přes most, těsně u odbočky na Mangart, to je neskutečná krása. Mimochodem Mangart… už asi deset let je zavřený a oni stále vybírají prachy za cestu nahoru. A to tam dříve byla jenom zákazová značka, kterou jste mohli (při troše flegmatismu) ignorovat. Člověk tak mohl dojet až na horní točnu, ze které to byla už jen malá procházka k hraně strmé skalní stěny. Ta mizela dole, v šílené hlubině pod ním. No a z hrany „útesu“ byl fantastický výhled do nitra Itálie. Teď, teď už je tam na pevno závora, a tak se na horní točnu nedostane nikdo. Tolik k zavřenému Mangartu. Cesta ze Strmce se kroutí a vlní jako had a jízda tady prostě baví. V 15:15 h už stavíme „stanové městečko“ v kempu Vili, vyhlášeném to místním centru hippies komunity. Kolem 18 h pak v altánku poblíž společenské místnosti vaříme, a zhruba za další dvě hodiny už máme spolehlivě dvojku v žíle.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE