Po dvou kolech až na Havaj

Kapitoly článku

 

V úterý 6. 6. se nejstatečnější dvojice Maldr a Henrietka vydává z Opavska do Rožmitálu v dešti a kroupách. To ale ještě netuší, že z Martina jede i Štefánik, který to má jasně nejdál a kuriózně se sejdou večer  ve stejném penzionu.

Ráno ve středu 7. 6. Na dohodnuté pumpě najdou ještě Vláďu s Irenkou, DePítra a jeho brašulu Mayklorda, který sice nemá kardan, ale aspoň je to Honda, Kuzmiče a kupodivu i Jižana na jeho zlatém „velorexu“. Jižan měl štěstí, že doma byl zapotřebí generální úklid a tak dostal vycházku, resp. vyjížďku, aby se nepletl pod koště. Tahle partička projela první část osmnáctky, zrekognoskovala ji a večer v Prostějově v penzionu Na splávku  o tom podala svědectví.  Z Prahy dorazil po práci i Rogerst s Ivetou. Penzion je z venku pěkný, pečené koleno a klobásy dost chutné, ovšem chleba tu nemají! Spí tu jen část výpravy, tak se operativně volá SOS a přijíždí DePítr s bochníkem. Štefánik a Kuzmič přijedou jen pozdravit, Jižan dojde pěšky na pivo a objednává si na ráno snídani, i když tu nespí (což způsobí dost velké problémy kuchaři).

Čtvrtek 8. 6. začíná tlučením na dveře brzy ráno. Jeden pokoj po druhém navštíví místní kuchař, že prý nemáme zaplaceno a on tudíž nemá z čeho nakoupit a udělat snídani. Nakonec se to nějak vysvětlí a odehraje se komický rozhovor s početní úlohou:

„Kolik vás je?"„Šest“„ Kolik teda bude snídaní?“„Sedm“„Vždyť jste říkali, že vás je šest?“„Ale snídaní chceme sedm“„A kolik vás teda je?“

Některý lidem zkrátka nevysvětlíte…, přesto je nakonec snídaně velmi dobrá a kuchař ochotný. Celkové hodnocení penzionu je však nedoporučující, protože poměr cena a kvalita služeb neodpovídá. Začíná příprava na cestu a čeká se na ostatní nocující v Prostějově, aby se společně dojelo na určenou pumpu. Ozývá se bublání výfuku „to je nový Štefánikův akrapovič!“… jede ovšem děda na malotraktůrku. Konečně je všechno pohromadě a grupa se přesouvá na pumpu. Tam už čekají dva „kousci od Kuzmiče“, Naďa jako jediná žena na vlastní motorce, její Vynapista a Maraevik se synem Kubou jako batůžkem místo manželky Evy, který se tak stává nejmladším účastníkem výpravy. Ještě přijíždí Baron, který byl tak nažhavený, že už tu hodinu a půl brázdil kolem pumpy (to je tak když si někdo nenastaví hodinky na letní čas). Uvítání, ale také hned loučení. Jižan nemá vycházku až do zahraničí a může jezdit jen v Čechách, tak se vrací. Ostatní se pod Baronovým vedením posouvají dál. V tuto chvíli je to 11 motorek a už tvoříme slušný vláček. Další místo je trošku překvapením – v městě Kelči máme tematickou zastávku s překvapením. Iveta tu má kamarádku tak zorganizovala ukázku motoveteránů v Autoservisu Stříteský, kde už čeká i Vlastikkal s batůžkem. Na dvoře servisu je připravena přivítat naší návštěvu delegace z místního úřadu s valašskými frgály, teplými a studenými nápoji, což nás velmi potěšilo. Batůžky dostávají po štamprli slivovičky a jako zvláštní program nám pan majitel udělal prohlídku svého soukromého muzea. Má neuvěřitelnou sbírku jawiček a čézet, vše naleštěné, funkční a samé parádní kousky.

 

 

Srdce všech zaplesá a návštěva se trochu protáhne, nakonec společné foto do místního zpravodaje a mažeme dál, pro zbytek výpravy do Rožnova. Zde se připojí poslední čtyři – Marťas a nováčci Jirka, Luigi, nejstarší účastník, a Pavel. 16 motorek míří přes Makov k Váhu. V zatáčkách Vlastikkal prověří, jak Rogerst s novou hondou stíhá…stíhá.  U Váhu přebírá vedení Kuzmič, vybírá první slovenskou kolibu na oběd

a pak se cestičkami stáčíme pod Strečno, kde je další překvapení – kompa , přívoz, na který se všichni nalodíme a s motorkami tak objedeme parádně zácpu na dálnici. Je to super zážitek pro většinu účastníků, skvělá atrakce. Cena 1,5 eura za osobu a motorku (přibližně).

 

Dál vede Vlastikkal, přes Ružomberok až do Bešeňové ,  kde Henrieta všem zapikala nocleh. Silnice vede kolem Váhu, ale pořád je dost provoz, na kochání to moc není. Cestou stavíme v Salaši Krajinka  na nákup sýrů a pagáčů na večeři. Jako kolona máme sem tam problémy. Jsme moc dlouzí a ti vpředu občas neodhadnou situaci a ti vzadu mají plné ruce práce, aby se nestal nějaký malér (hlavně řidiči profesionálové - kamioňáci jsou chvilkami agresivní či spíše méně profesionální než se tváří). No ale ve zdraví se všichni ubytují, někdo jde do hospody, někdo roztopí gril a nakonec se před závěrem večera všichni sejdou na kapůrkovou a Maldr slavnostně obdrží medaili za statečný přesun v kroupách do Rožmitálu. Půlka medaile je samozřejmě i Henriety, jen nevíme, která.

Pátek 9.6.

Ráno vyrážíme z Bešeňové po osmnáctce dál do Liptovského Mikuláše, k Popradu. Cesta je nádherná, počasí bezchybné, kolona se trochu natáhla, ale všichni stíhají, všichni to sypou pěkně dál. Další zastávka je v Levoči na náměstí, protáhnout údy, dát si kafe, případně zmrzlinu, někdo stihne alespoň trošku prozkoumat nádheru města, které je v seznamu UNESCO. Opravdu je co obdivovat a návštěva je pouhou ochutnávkou toho, co může východ Slovenska nabídnout. Ovšem my máme před sebou ještě kus cesty až Dukle, tak nasedáme a ještě jednou objedeme hradby a loučíme se s Levočou. Kolem Spišského hradu projedeme, pokocháme se jen panoramaty.

 

Za Prešovem  opouštíme silnici číslo 18 a Vlastikkal má za úkol najít nějakou kolibu na oběd. Místo toho dojíždí čelo kolony Maldr „Luigimu to nejede!“. Kolona se stáčí na nejbližší parkoviště a než se všichni poskládají, ukazuje se, že Luigimu to už zase jede a je přítomen. Rogerst vypíná stroj a zjišťuje situaci. Popojíždělo se v koloně a Luigimu jeho deauvillka nějak nechladí. Chvilku se diskutuje – pojedem, kolona skončila, uchladí to cestou a za chvíli u nejbližšího motorestu stavíme. Nasedat! Rogerst zavelí, naskočí, práskne do koní…a jeho batůžek stojí na parkovišti. Naštěstí Rogerst čeká při výjezdu z parkoviště, než projedou kamiony, tak Iveta stačí doběhnout, poklepat na rameno a dožádat se nasednutí. Ale pobavilo to všechny. A co teprve Rogerst!? Ten údiv, když zjistil, že za ním nikdo neseděl! Až do Svidníku není žádné ucházející stravovací zařízení, zato je všude neuvěřitelně čápů, opravdu desítky. Ve Svidníku je ale pumpa s motorestem, tak se staví tam, Vlastikk jde do motorestu obhlédnout situaci a v tom se z Luigiho stroje vyvalil oblak páry, vypadá to, že mu to snad chytlo, ale jen to vaří. I tak je to problém. 

 

Řeší se, jak dál, v motorestu jsou vyjedeni, takže většina jede na jídlo s Vlastikkem jinam a Luigimu pomáhají Rogerst a Vláďa opravovat. Odstrojit, prohlédnout, nakonec to vypadá, že je prasklá hadička od chlazení a v celkem dobrém místě, takže zkrátit, nasadit, dolít vodu a vyzkoušet. Podařilo se! Tak nasedat a za ostatními, kteří čekají v motorestu Alpinka (nic moc) a společně k průsmyku Dukla.

 

Věc s opravou Luigiho motorky, která už něco pamatuje, stála všechny cenný čas. Na vyhlídkovou věž zamířilo tedy jen pár šťastlivců, ostatním stačilo prozkoumat památník, tank v blízkosti a už byl čas pomýšlet na ubytování. Luigi se ovšem rozhodl, že opustí naše řady a pojede raději ustájit svoji unavenou deauvillku domů. Ač mu to všichni dost rozmlouvali, dojel o půlnoci bez ztráty kytičky.

Ostatní se vydávají k vesničce s exotickým názvem Havaj. Ano, čtete správně, Slovensko má svou Havaj od r. 1403, zatímco kapitán Cook objevil Havaj v Tichém oceánu až v roce 1778 a ke všemu, když se tam počátkem dalšího roku vrátil, tak ho domorodci zabili a (alespoň část těla) snědli. Doufáme, že nic podobného nehrozí bandě motorkářů, vesnička je to sice dost odlehlá, ale v zahrádkách jsou brambory a místní nevypadají krvelačně. Nakonec je focení s cedulí velkou atrakcí, ač byl tento cíl naplánován jen jako překvapení pro jistý batůžek.

Tak ještě společné foto a může se pokračovat přes vesničku Miková, odkud pocházeli rodiče Andyho Warhola (Varhola je tu každý druhý) až k penzionu Driečna  , kde mají tentokrát všichni společné ubytování. Penzion je krásný, nový, s pěkným altánem, hřištěm a výborným jídlem. Cena úplně parádní, 21E s polopenzí, večerní výběr ze čtyř variant a ranní snídaně je luxusní. Vřele doporučujeme! Všichni jsou spokojeni, dokonce se odehraje spontánní fotbalový zápas. Na terase se sedí, dokud nepadne chlad a tak se přesouváme dovnitř naplánovat zbytek slovenské trasy a návrat domů. A samozřejmě, taky popovídat, popít a vůbec utužit kolektiv.

 

Sobota 9.6.

V redukovaném počtu 12 strojů jsme opustili přátelský penzion a míříme na Bardejov nejkratší cestou. Vlastikk zakoupil publikaci „Nejkrásnější horské silnice Slovenska“ a s Rogerstem předchozí večer pečlivě naplánovali trasu tak, abychom my ostatní měli z cesty co nejvíc. V dědině Okrúhle musíme hned doprava na Kožany. Ukazatel Kožany nikde. No dobrá, snad jedeme správně, silnička se vine loukami, kolem stáda krav a zužuje se, zužuje se, je celá rozbitá a samá díra, pochyby vzrůstají, asfalt z cesty úplně zmizel a jet se dá pouze krokem a vůdce dnešní trasy  Rogerst je zpocený až na pr… .. Vláďa s Irenou vzpomínají na loňské Rumunsko a říkají si „teď už tomu chybí jen brod!“. A nechyběl! Objevila se louže přes celou šířku silničky a pořádně hluboká, batůžkům se svírají půlky (a nejen jim), za chvíli další louže, ale to už se objevují v dálce střechy dědiny a cedule „Obec Kožany vás vítá“. No kdo tam tudy obvykle přijíždí, to by nás zajímalo. Ale všichni zvládli enduro vložku na výbornou. Vláďa s Irenkou mají pusy od ucha k uchu a zvedají palce, tak si Rogerst oddechl, že nebude lynčován. Blafání dvanácti motorek ruší dopolední klid, domorodcům údivem vypadávají hrábě z rukou a na opačném konci dědiny potkáváme hlídkový vůz Polície a vůbec nechápeme, kde se v tom zapomenutém kraji vzali. My míříme dál k Bardejovu, dalšímu městu v seznamu UNESCO, dáváme si kávu a zmrzlinu na překrásném náměstí bez aut, kde se fotí nejen nevěsty. V Bardejove stojí za vidění i parčík a památník Beatles, které na své náklady od 80. let buduje místní nadšenec a příznivec. Asi kvůli tomu kdysi leccos zažil, ale díky němu má určitě Bardejov jednu z nejosobitějších vzpomínek na Beatles na celém světě.

 

Je čas popojet, přes Starou Lubovňu na Spišskou Belou, kde se staví na oběd v motorestu Goral.  Většina si dá poslední slovenské halušky(nejlepší!) nebo jinou specialitku a dál se naše skupina dělí na dvě menší. Část míří na polskou stranu a přes Zakopané k Ostravě a část se rozhodne projet tatranskou magistrálu (silnice č. 537) až do Liptovského Hrádku a společně pak zamířit až do Rožnova. Na parkovišti se loučíme a na obzoru se rýsují mraky. Baron skočí do nepromoku ještě na parkovišti, ostatní si myslí, že nebude hned tak zle. Nejeden batůžek si mrmlá do helmy, proč se zrovna jede k těm Tatrám, kde se to černá, ale batůžci obvykle neupřednostňují zatáčky před sluníčkem, navíc se to černá všude kolem, takže vlastně není moc na výběr. Jede se zatáčet a užívat panaromat. Doteď bylo celý výlet krásné počasí, ale protože jsme enduro vložku úspěšně zvládli, musíme okusit ještě nějaké dobrodružství, jinak by byla nuda. Takže v Tatranské Lomnici začínají padat první kapky a osm motorek radši míří na parkoviště, jejich osádky si natahují různobarevné a různorodé nepromoky. Vláďa s Irenkou mají jeden dohromady, někdo je červený, někdo žlutý, no sranda, jeden batůžek čůrá za keřem mezi zotavovnami, protože z kombinézy přes motorkářské hadry už to později nedá. Zasmáli jsme se a jedeme dál, většině je děsné vedro, jenže za pár zatáčkami přijde šok.

 

Z nebe se valí proudy vody, kroupy, bouřka, auta to odstavují na krajnici, není vidět a po silnici teče řeka. Jenže není se kde schovat, žádná pumpa, zastávka, navíc je nás osm strojů a dvanáct lidí, takže při krátké poradní zastávce padne rozhodnutí jet pomalu dál. A opravdu to stojí za to. Nad Tatrou sa blýská, hromy divo bijú, batůžci se bojí, řidiči už mají v rukavicích rybník a nikdo neví, jak dlouho to bude trvat. Z motorek se kouří, jak se na rozpálené válce dostává odevšad voda. Kupodivu tohle nikdo ani netočil, ani nefotil. Pomalu sjíždíme k Liptovskému Hrádku a déšť je mírnější a mírnější, najíždíme na dálnici a na prvním odpočívadle u Liptovské Mary stavíme a zjišťujeme, jak na tom kdo je. Vláďovi stříká voda z bot při každém kroku, Vlastikk sedí v louži, ale většina kromě rukavic, bot a mírného zavlhnutí nemá větší potíže. V nepromocích s pozapínaným vyhříváním kde čeho dojedeme až do Žiliny, kde stavíme na pumpě. Kolem chodí lidi v kraťasech a šatičkách, my si kupujeme teplé nápoje a na toaletách měníme různé části oděvů za suché. Marťas zjišťuje, že jeho yamaha je patrně jen do slunečného počasí a hlásí potíže s elektrikou. V tom chcanci mu někam zateklo a sem tam to chcípá. Takže se prý nemáme vázat a jet kdyžtak bez něj, kdyby z kolony vypadl. Ale to naše parta nedělá, aby někde kamaráda nechala, takže z Žiliny do Rožnova několikrát čekáme, až se yamaha umoudří a zase nastartuje, pořád hlídáme v zrcátkách, jestli jsme všichni.  Na pumpě v Rožnově se definitivně loučíme a rozjíždíme se každý za svým. Malá část tu ještě přespí a ráno druhý den navštíví Valašské muzeum pod širým nebem. Pak už jen domů, do Čech, do Podolí, do lékárny, do p… do práce…

Zase příště, kamarádi!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (15x):
Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist