Okolo Slovenska 2015

Sluníčko nás budí do dalšího krásného rána. Balíme, loučíme se s domácími a na jejich doporučení se vracíme pár kilometrů do Klinu nad Bodrogom. Za vesnicí je zřícenina raně gotického kostela a u něj nejníže položené místo na Slovensku s nadmořskou výškou jen 94,2 m.n.m. Po snídani na benzince si projíždíme vinařské vesnice Veľká a Malá Trňa a nastupujeme dlouhý nudný přesun po hlavní silnici 79 na sever přes Trebišov do Vranova n/Topľou, který je opět okořeněn několika semaforovými úseky a objížďkami. Odměnou za toto trápení je nám následující přejezd Slanských vrchů mezi Banským a Herľany. Zatáček je v tomto úseku asi milion, takže ruce se snaží kroutit řídítky ještě dlouho potom. V Herľanech se chceme podívat na známý gejzír, ale máme smůlu – stříkal dnes ráno a znovu bude až zítra odpoledne, takže jen dáváme kofolu u stánku na parkovišti a jedeme dál. Pod dohledem zevlujícího téměř monoetnického obyvatelstva projíždíme osady s typickou velmi rozmanitou architekturou zahrnující stavby od honosných vil až po rozpadlé chatrče přikryté vlnitým plechem. Následuje další krásný členitý ale pohodový úsek cesty od Kysaku přes Sedlice do Margecan. Při průjezdu okolo přehrady Ružín mám chuť zastavit a přidat se k lidem cachtajícím se ve vodě, ale moje lenost je silnější – než parkovat, shazovat ze sebe všechny hadry a pak to zase na sebe navlékat, to raději jedeme dál. Ve starém hornickém městě Gelnica by se taky našlo něco k vidění, ale zase je hic, máme hlad, nepotkáváme žádnou hospodu u cesty, a tak otáčíme a jedeme na oběd zpět do Jaklovců do restaurace na benzince. Tam zažíváme příjemné překvapení. Po mnohých nedobrých historických zkušenostech s obsluhou ve slovenských stravovacích zařízeních bych zrovna v restauraci na benzince nečekal, že nás vůbec někdo bude obsluhovat, a navíc, že to bude velmi příjemný a úslužný číšník v úboru hodném restaurace vyšší cenové skupiny. Inu i takové věci se dějí.

Po obědě si mezi Veľkým Folkmárem a Košicemi vychutnáváme další dlouhý horský úsek s nespočtem zatáček. Pak s trochou kufrování projíždíme okrajem Košic a po vedlejších cestách okolo přehrady Bukovec do Jasova. Tady se mi opět vybaví letité vzpomínky z cyklodovolené s kamarády – na konci Jasova byly vlevo od silnice dva totálně vybydlené a zdevastované nízké paneláky bez oken a vstupních dveří, i bez zárubní, a na place před nimi velké srocení (ne)pracujícího lidu jednotného vzezření. Říkám si – jakpak to tam asi po těch letech vypadá? No co byste řekli? Naprosto a úplně čím dál stejně… Jedeme dál. Za obcí Štós nastupujeme do krásných serpentin okolo stejnojmenných lázní až nahoru na hřeben. Zase vzpomínka na cyklistiku – v tomhle stoupání jsem tehdy po opravě defektu doháněl kamarády a fakt jsem vysílením skoro brečel. Zpět do přítomnosti - vzápětí žhavíme brzdy v klesajících serpentinách ke Smolníku. Tam odbočujeme směrem ke hradu Krásna Horka. Předtím nás ale ještě za Úhornou čeká něco, co mi už za ty roky vypadlo z hlavy – tentokrát to nejsou serpentiny, ale SERPENTINY! Stoupání jako kráva, až se mi Géeso chce místy stavět na zadní, a zatáčky jsou tak utažené, že se do nich skoro nemůžu vejít. Nechápu, jak se tady dá jezdit s auty, ale potkáváme je, místní to tady asi mají nacvičené. A že jsem to před lety vyšlapal na kole ověšeném bágly, to se mi zdá skoro neuvěřitelné. Asi jsem to vyšlapal pěšky vedle kola… Za odměnu ale dostáváme krásné výhledy zpět do údolí ke Smolníku a po přejetí sedla už začínáme sjíždět ke hradu Krásna Horka. Jeho název nelže, je opravdu krásný a už z dálky na něm září nová měděná střecha, kterou dostal po požáru způsobeném cikánskýma děckama před pár lety. Omrkneme hrad z parkoviště nad ním a pak taky z návsi Krásnohorského Podhradí – odtud je na něj nejhezčí pohled.

 Dál máme vyhlédnutý úsek po silnici 533 z Gemerské Polomy k přehradě Palcmanská Maša, který na mapě slibuje nádherný zážitek z desítek horských zatáček. Bohužel zjišťujeme, že cesta je zavřená kvůli opravě a tak musíme na Mašu po silnici 67 přes Dobšinou. Blíží se večer a tak zvažujeme nocleh v Dobšiné. Hned po vjezdu ovšem negativně vyhodnocujeme tamní bezpečnostní situaci a záměr rušíme – snad něco najdeme o kousek dál. Hned za Dobšinou se silnice začíná zvedat a kroutit a dostáváme krásnou náhradu za uzavřený úsek za Gemerskou Polomou. Silnice je kvalitní, široká a hlavně v podvečer prakticky prázdná. V zatáčkách si Géeso krásně nakláním, až skoro škrtám padákem o silnici. Prostě nádhera. Nahoře pod kopcem projíždíme tak krásnou klopenou vracečku, že mávám na Honzu a zastavujeme. Nastavujeme mobil na video a střídavě jeden druhého několikrát natáčíme při průjezdu zatáčkou. Parádní zážitek. Za kopcem sjíždíme k horské přehradě Palcmanská Maša, která je v 800 metrech nad mořem. V paprscích slunce pomalu zapadajícího nad horami je tam nádherně a ve vesničce Dedinky na jejím břehu máme během pár minut ubytování v soukromí. Náš domácí – starý děda – napřed nabízí nocleh za 10 € na osobu, ale když zjistí, že zůstaneme jen jednu noc, tak se začíná kroutit, že to bude za 12 €. No budiž, na tom nevykrvácíme a jsme už unavení a hladoví. Takže po rychlé sprše dáváme dobrou večeři a pivko na terase nedaleké hospůdky na břehu přehrady a pak prospíme noc v krásných kopcích. Ujeto 356 km.

Ráno vyrážíme bez snídaně okolo Dobšinské ledové jeskyně na západ a za chvíli najíždíme na slovenskou Route 66. U bufetu na náměstíčku v Telgártu si dáváme snídani, po pár kilometrech opouštíme Route 66 a jedeme přes Muráň do Revúcej, čímž se vracíme trochu zpátky na jihovýchod. Proč se vracíme? No samozřejmě kvůli dalšímu horskému superúseku vedoucímu z Revúcej serpentinami přes staré hornické městečko Sirk a dál přes Ploské do Hnúšte. Nemá cenu ho popisovat, chce to prostě osobně projet, je to paráda. V Hnúšti postrádáme při hledání další cesty cedule u silnice, ale místní strejda nám to obratem vysvětluje – místní přizpůsobení nepřizpůsobiví je rozkradli…Točíme to na sever a přes Tisovec a Brezno jedeme do Valaskej, odkud chceme jet na jih údolím Čierneho Hronu do Čierneho Balogu a taky se zase svézt úzkokolejnou železničkou. Máme ale peška – ve Valaskej je zákaz vjezdu do údolí Čierneho Hronu a slovenskou pokutu nechceme riskovat, takže se vracíme do Brezna a do Čierneho Balogu přejíždíme přes kopec. Davy turistů u nádraží železničky nás odrazují od projížďky vláčkem, tak jen vyjíždíme nad město k památníku 2. světové války potěšit oko krásným výhledem do kraje a jedeme dál.

Po silnici 529 k jihu projíždíme hezký dlouhý úsek přes Veporské vrchy do Hriňové. Tady dáváme oběd a telefonem zkouším s pomocí kolegů z někdejšího zaměstnání zajistit nocleh v Šuranech. Daří se a tím je daný cíl dnešní cesty. Nechceme jet po hlavní silnici přes Detvu, máme celkem dost času, tak si cestu raději prodlužujeme dlouhou smyčkou mezi horami na jih přes Starou Hutu a Pliešovce a po silnici 77 se pak vracíme od jihu do Zvolena. Odtud provádíme 80 km rychlý přesun po R1 až ke Zlatým Moravcům. Za exitem pauzírujeme, přepínáme hlavy zase na rychlost povolenou na okreskách a v obcích, a už v klidu dojíždíme do Šuran. Ubytováváme se v penzionu a po večeři dáváme na zahradě pár piv na lepší spaní. Celkem jsou zapotřebí, protože klimatizace v pokoji je docela hlučná, ale bez ní by se v horku jižního Slovenska bohužel vůbec nedalo spát. Dnes ujeto 420 km.

Ráno posledního dne naší cesty nezačíná špatně. Snídaně na jídelním lístku se nám zdá moc velká, tak si u kuchaře objednáváme jen jednu, dáme si ji napůl. Kuchař je ale příznivcem motorkářů a protože po ránu ještě nemá v kuchyni šéfa, dostáváme tu jednu snídani tak velkou, že ji ani ve dvou nemůžeme sníst…Tak pěkně děkujeme a přesunujeme se jen o pár ulic dál navštívit moje bývalé slovenské spolupracovníky. Náhodou se tam potkáváme i s kolegy z Česka, tak trávíme hodinku příjemným povídáním u ranní kávy. Ale musíme dál a kolegové taky mají práci, tak se loučíme a vyrážíme k našemu hlavnímu dnešnímu cíli – k vodnímu dílu Gabčíkovo. Po pár kilometrech narážíme na problém – přívoz přes Váh ve Vlčanech má podle internetu premávat, ale loď je u protějšího břehu a nic se neděje. Užuž chceme jet jinudy, když přijíždí v autě pár Slováků, někam telefonují a hlásí nám, že přívoz za moment pojede, jen se čeká na vlnu, kterou pro přívoz pouští přehrada proti proudu. A skutečně za pár minut se hladina rychle zvedá a přívoz vyjíždí k nám. Naloďujeme se a když se ptáme na cenu jízdného, dostává se nám dalšího příjemného překvapení – je to zadarmo. Tak nevím, jestli v Česku by to tak někde bylo?

Dál už nás čeká jen jízda nejrychlejší trasou do Gabčíkova pod pálícím sluncem po nudných rovinách jižního Slovenska. Na Gabčíkovu je u vody velice příjemně, pofukuje a ze stínu na vysoké terase asi hodinu sledujeme provoz v plavební komoře. Pak přejíždíme kousek za Dunajskou Stredu podívat se na závodní okruh Slovakia Ring. Projet se po něm ale nemůžeme a tak jen chvilku okouníme a vyrážíme směr Senec. Najíždíme na slovenskou D1, blízkost Bratislavy je tady docela hodně znát na intenzitě provozu a jízda v tom není nic příjemného. Čím dál na sever ale provoz řídne a u Hlohovce a Piešťan je už celkem klid. Z dálnice sjíždíme u Drietomej a protože před slovensko-českou hranicí u Starého Hrozenkova je zase několik semaforů, dojíždíme kolonu kamionů. Nechceme se v ní táhnout do kopce na Rasovou, tak odbočujeme z E52, děláme poslední horskou vložku výjezdem na Žítkovou a odtamtud už známými cestičkami přes kopečky domů. Poslední den jsme najeli 280 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE