Okolo Slovenska 2015

Po páteční večerní přípravě se nám v sobotu daří dodržet plánovaný čas startu v 9 hodin, děláme startovní foto a vyrážíme přes Vizovice do prvního cíle – do Prvního valašského motomuzea v Senince. Než nám majitel na telefon přichází otevřít, prohlížíme si pod kůlnou ustájené autoveterány - Volhu „carevnu“ v klasické „mlíkařské“ barevné úpravě VB, Škodu 450 kabriolet a Tatru 603. Muzeum vypadá zvenčí malé, ale zdání klame – v několika na sebe nalepených budovách a kůlnách je namačkán úctyhodný počet motoveteránů a všemožných jiných exponátů. A fakt je na co se dívat – Jawy i Čezety, seriové modely i přestavby, staré i mladší, mopedy, pionýry, invalidní tříkolky, Velorex ve tří- i čtyřkolové verzi – no prostě srdce i oko potěšeno jest. Ještě chvíli vykládáme s majitelem, zveme ho do Luhačovic na srpnový Sraz Jawistů a loučíme se.

Venku je okolo 11. hodiny už pořádný hic, kterého se, jak už tušíme a jak se taky v dalších dnech potvrzuje, nezbavíme celý týden. Teplota už stoupá ke 30°C a pochopitelně jsme hned zpocení až tam dole vzadu. Ale nevadí – přece mám to funkční prádlo s antibakteriální úpravou, o kterém mi prodavačka řekla, že ani po 14 dnech na cestě bez praní v něm nebudu smrdět…Na konci Velkých Karlovic si dáváme oběd naposledy za české kačky a přejíždíme Makovský průsmyk na Slovensko. Míříme nahoru na Čadcu, cestou mám vymyšlených pár zastávek na zajímavých místech u cesty. Jenže silný provoz ve slovenských dědinkách společně s tropickou teplotou nám úplně bere chuť zastavovat a chodit někam pěšky byť i jen pár kroků, takže jedeme pořád dál. U Staré Bystrice mi to už nedá, aspoň něco z naplánovaných zajímavostí přece musíme navštívit. Zajíždíme do vesnice podívat se na Slovenský orloj, ale když u něj vidíme zástupy čekajících návštěvníků, otáčíme i tady a bez kulturního zážitku jedeme dál.

Přijíždíme do Vychylovky, kde je historická lesní úvraťová železnice a skanzen oravské dědiny. Šlapat v motohadrech pěšky po skanzenu v úmyslu nemáme, ale chceme se svézt železničkou. Škoda jen, že mají zrovna porouchanou parní mašinku a místo ní teď jezdí motoráček. Děvče v pokladně nám ochotně a s úsměvem uschovává helmy a bundy a než pojede vláček, chladíme se zvenčí i zevnitř pramenitou vodou na toaletě. Za chvíli nás výpravčí odpíská a vláček s námi začíná hrkat do kopců. Pro turisty je sice zprovozněna jen malá část se dvěma úvratěmi, ale i tak je to pěkný zážitek. Další úsek cesty z Vychylovky k Oravské přehradě se podle internetového plánovače tras dá projet po klikaté lesní cestě přes dědinky Demänová a Tanečník. Když se ale čím dál užší asfaltka po asi dvou kilometrech definitivně mění v blátivý tankodrom vytvořený těžaři dřeva, pud sebezáchovy zafunguje a při vzpomínce na předloňské bahnění naše výprava zařazuje zpátečku směrem k bezpečně průjezdné hlavní silnici 520 přes Oravskou Lesnou. Je to dobrá volba a užíváme si dlouhé táhlé zatáčky do kopců.

Přijíždíme do Námestova a nad Oravskou přehradou se stahují pořádné mraky. Když stojíme na mostě přes přehradu a Honza fotí, začínají padat kapky jako hrachy. Vypadá to na pořádnou bouřku, ale naštěstí jde jiným směrem a my jen v mírném deštíku můžeme pokračovat dál. Mojí navigační chybkou neplánovaně navštěvujeme slovensko – polský hraniční přechod Suchá Hora, otáčíme se a přes Hladovku, Habovku a Zuberec míříme pod masiv Roháčů. Na parkoviští za Zverovkou dáváme oraz a tatranku s banánem a vzpomínáme každý na svoje tůry po Roháčích. Honza tady před lety bydlel s kamarády ve Veľkém Borovém a chce se tam jet podívat. Tak jo, jedeme tam. A můžu jen doporučit – je to krásná projížďka na konec světa, do nádherného kouta přírody. Na konci Veľkého Borového je u rozhledny penzion, kde chceme přenocovat. Cena je ale dost vysoká, jedeme o dům dál. Zkoušíme další penzion ve vesnici, napřed volný pokoj mají, ale po sdělení, že chceme zůstat jen jednu noc, najednou už pokoj volný není. No nic, tak rychle zpátky hledat nocleh v Zuberci. První pokus v penzionu naproti stejkhauzu je neúspěšný, tak zastavujeme v boční ulici a jdeme hledat po domech. Po chvilce máme štěstí – sama si nás na ulici odchytává babka a nabízí nám nocleh v dřevěnici se vším komfortem, kde jsme úplně sami za 10 € na osobu. Pak už má večer klasický průběh – hospoda, bryndzové halušky, pivko a hajdy do pelechu. Podle mého tachometru jsme dnes ujeli 316 km.

Vstáváme do krásného rána. Vedle v sámošce pořizujeme snídani pro oba za 4 €, balíme se, vracíme klíče od dřevěnice a před devátou vyrážíme směr Liptovský Mikuláš a Vysoké Tatry. Za Pribylinou se před námi objevuje majestátný Kriváň a za Podbanským už stoupáme nahoru ke Štrbskému Plesu. Honza najednou prudce brzdí a zastavuje u krajnice, nevím, co se děje – už vím – vosa v rukávu. Na to se neumírá, jede se dál. Na Štrbském Plesu je nechutně lidu, takže se dlouho nezdržíme. Na soukromém parkovišti ukecáváme parkovné ze 6 € na 2 € a jdeme se podívat k plesu, nějaké foto a odjezd. Fakt je nám líp tam, kde je míň lidí a víc klidu. Provoz na silnici pod Tatrami naštěstí není moc silný, viditelnost solidní, takže se za jízdy můžeme kochat výhledy na nádherné tatranské velikány. Pohled na Gerlach mi připomíná otázku, jestli ho dám ještě potřetí? Poprvé to bylo ve 23 letech, podruhé ve 43, takže potřetí by to mělo být v 63 letech? No, uvidíme, to je ještě za dost dlouho…

Po obědě v Tatranské Kotlině odbočujeme přes Lendak a Výbornou, kde jsme se s kamarády před lety na kolech báli ve dne zastavit, a ze Slovenské Vsi už frčíme přes Spišskou Maguru k Dunajci do Červeného Kláštora. Tam za jízdy omrkneme pltě a davy turistů a na chvilku utíkáme před hicem do hospody na kafe a kofolu. Za minimálního provozu máme silnici do Staré Lubovně skoro jen pro sebe. Z dálky obhlížíme Ľubovnianský hrad a jedeme na sever k polské hranici do Mníšku nad Popradom. Sem míříme záměrně, protože podle mapy tady má být silnička klikatící se pár kilometrů podél řeky Poprad. Až na to, že mezi obcemi Medzibrodie a Závodie se podle mapy nějak podezřele zužuje…A taky že jo – do Medzibrodie krásná asfaltka, za vesnicí najednou konec a přechod na polňačku mizící v lese. Kdo ví, jak vypadá pár dalších kilometrů? Nezahučíme někde s plnou polní do bahna? Máme to otočit a jet jinudy po bezpečnější trase? Ale nejsme měkoty, rozhodujeme se, že do toho jdeme. První jede průzkumník Honza s lehčím strojem, já za ním. Občas nás ofackují nějaké větve a keře, občas nám zatrne při průjezdu kalužemi s neznámou hloubkou a obsahem, občas zadek trochu ustřelí, ale nakonec zpocení až mezi půlkama asi po 1 km offroad-vložce najíždíme zase na krásnou asfaltku. Prostě každá z vesnic má asfalt pár metrů za poslední baráky a mezi tím je polňačko-lesňačka. Ale teď už je pohoda, bylo to zpestření.

Ukrajujeme další kilometry po silnici 77 na východ přes Bardejov do Zborova. Tady si děláme zajížďku – nemůžu odolat navštívit obec s krásným názvem Becherov. U takové cedule je potřeba se vyfotit na památku. Málem se nám ale tento výlet nevyplácí, protože z Becherova do vesničky Ondavka vede úzká a totálně roztřískaná zemědělská cesta, která snad kdysi pradávno byla asfaltkou. Teď ale vypadá jako kamenité dno vyschlé řeky sjízdné tak akorát traktorem. Honza zase dělá vpředu tykadlo a já se za ním ploužím na jedničku nebo dvojku a křečovitě se snažím udržet těch skoro 400 kg na kolech a nepoložit to. Když vyjíždíme na horizont, zjišťujeme, že totéž nás pro změnu čeká dolů z kopce. Nevím, co je horší, jestli to jet nahoru nebo dolů. Ale se štěstím bez úhony sjíždíme do Ondavky na pevnou cestu a už jsme zase kingové…

Najíždíme znovu na silnici 77. Vypadá to, že Slovensko usilovně čerpá evropské dotace, protože cesta je jeden semafor za druhým. Pokračujeme přískoky vpřed. Svidník projíždíme bez plánované návštěvy vojenského muzea. Za městem zastavujeme u známého tankového sousoší Taran a po chvilce pokračujeme přes Kapišovou do Údolí smrti . U prvních pár válečných exponátů zastavujeme a fotíme. Když vidíme místní obyvatelstvo, tak se nedivíme, že kovové exponáty se pomalu ztrácejí. Pomalu se blíží večer a v údolí na nás útočí hovada (spisovně ovád hovězí), tak za chvíli otáčíme a jedeme zpět na silnici 73 hledat nocleh. Tady začíná docela zajímavá kapitola našeho cestování. Motorest kousek od Taranu ubytování nenabízí, tak jedeme dál směrem na Duklu. V motorestu před Krajnou Poľanou mají plno a varují nás, že kvůli opravě silnice 73 ze Svidníku až na Dukelský průsmyk tady budeme nocleh těžko shánět. Prý ať zkusíme štěstí ve vesnici Bodružal u nějakého soukromníka. Tuto možnost necháváme v záloze a zkoušíme štěstí cestou nahoru do průsmyku, ale kde nic tu nic. Nahoře u cesty si prohlížíme zarostlý památník Karpatsko-dukelské operace a zajíždíme i k muzeu s rozhlednou na hřebeni, samozřejmě v sedm večer už jaksi nepremávajú. Zkoušíme ubytování v nejbližším hotelu za polskou hranicí, ale tam se nám zdá draho, tak sjíždíme zpátky pod průsmyk a jedeme zkusit toho soukromníka v Bodružali. Taky nic, ale dva chlapíci opravující na zahradě zanedbaného domu bouraná auta na kšeft nás odkazují na penzion Medveď v obci Medvedie. Je to kus zpátky a ještě bokem od cesty, ale v krásném horském údolí a po padesáti kilometrech naježděných při hledání noclehu tam konečně zabačujeme. Je trochu problém - v neděli mají normálně touto dobou zavřeno. Ale dnes tu měli svatbu, hostina se protáhla, tak se pro nás ještě našla výborná tradiční rusínská polévka „máčanku“ a pak ještě i maso s hranolky. No a na závěr samozřejmě pivo, sprcha a dobrou noc. Dnešní nájezd 395 km.

Přes noc trochu popršelo, příjemně se ochladilo. Dáváme vydatnou snídani na terase a vyrážíme znovu nahoru na Dukelský průsmyk do muzea s rozhlednou. Bohužel u muzea se s námi baví jen toulavé kotě, které loudí něco k sežrání. No jasně – vždyť je pondělí – zavírací den! Tak jedeme dál. Za chvilku už jsme na Havaji – ano, tak ryze slovensky se jmenuje jedna vesnice kousek od Medzilaborců. Zřejmě silný zážitek z pobytu na Havaji zapříčiňuje další navigační chybu, která nás připravuje o serpentiny mezi Bystrou a Roškovcami, což ale zjišťujeme až u Medzilaborců. Zde už tradičně vynecháváme další plánovanou kulturní zastávku – muzeum Andyho Warhola. Za Medzilaborci si na 50 km úsek do Sniny na zkoušku vyměňujeme motorky. Mně se Honzova 650 zdá malá a nízká, samozřejmě nemá ten záběr jako moje 1100, má úzká řídítka, je to vibrátor…Honzovy dojmy z mojí 1100 jsou přiměřeně opačné. Pokračujeme okolo přehrady Starina a přes obec Ulič na konec světa do vesnice Nová Sedlica. Je to nejseverovýchodnější obec Slovenska, ze které je to jen asi 8 km na horu Kremenec, na jejímž vrcholu je trojmezí SK/PL/UA. Jenže těch 8 km se podle pracovníka infocentra jde nahoru 5 hodin…no tak to není nic pro nás. Zjišťujeme, jestli se dá přejet horský hřeben z Uliče do Ruské Volové, což by nám ušetřilo velký kus z cesty do dalšího cíle – hraničního přechodu s Ukrajinou v Ubľe. Bohužel to nejde, tak to musíme objet asi 50 km. Napřed ale dáváme oběd v místním hotýlku. Nevaří tam špatně, ale terasa je plná místních štamgastů, kteří okolo poledne už mají celkem nakoupeno a řeší zásadní životní otázky. Jeden z nich – člen místních dobrovolných hasičů – zabírá na Honzovo tričko hlásající příslušnost k našim dobrovolným hasičům a pokouší se o konverzaci. Naštěstí nemá moc výdrž a my můžeme v klidu poobědvat. Z hraničního přechodu v Ubľe nakukujeme na Ukrajinu, Honza fotí a pak už otáčíme k Zemplínské Šíravě.

Vyjíždíme z Vihorlatských vrchů a před námi se otevírá placka Východoslovenské nížiny. Proti jízdě v horách je to nuda, ale chceme se tu taky porozhlédnout. Proti směru hodinových ručiček objíždíme přes Michalovce Zemplínskou Šíravu a míříme na přechod do Vyšného Nemeckého. Cestou je zase několik opravovaných úseků se semafory, což si pod žhavým sluníčkem samozřejmě náležitě užíváme. Ve Vyšném Nemeckém děláme jen krátkou fotopauzu a protože máme trochu časový náskok, rušíme plánované hledání noclehu ve Veľkých Kapušanech a pokračujeme dál. V plánu máme návštěvu Čierne nad Tisou ležící na trojmezí Slovenska, Maďarska a Ukrajiny. Je tam velké a kdysi významné železniční překladiště, kde se překládalo zboží z širokorozchodné železnice někdejšího Sovětského svazu na železnici s evropským rozchodem kolejí. To je sice zajímavý ale už jen historický fakt, a jinak je tam celkem houby k vidění. Takže fotka kolejí a hurá zajímavějším směrem – do tokajské vinařské oblasti okolo Slovenského Nového Města.

Jsem rád, že moje nenápadná snaha, aby nám nocleh vyšel akorát do tokajské oblasti, nevychází naprázdno. Byla by přece škoda tudy ve dne jen profrčet bez možnosti ochutnat pár deci dobrého tokajského. Přijíždíme do obce Viničky a rozhlížíme se po ubytování doplněném sklepem s tokajským vínem. Zastavujeme u billboardu nabízejícího ubytování a když se dvou u něj stojících pánů ptáme, kde že to inzerované ubytování najdeme, jeden z nich s úsměvem odpovídá „no tu, u nás“.

Jeho kladnou odpovědí na moji otázku, zda tam má teplou sprchu a víno, je v podstatě uzavřena naše dohoda o ubytování a vzápětí už obsazujeme apartmán nad vinným sklepem přímo u vinice. Následuje rychlá sprcha, vydatná večeře ve vedlejším penzionu a pak už velmi příjemná exkurze do krásného tufového vinného sklípku přímo pod naším ubytováním. Při povídání s naším panem domácím a jeho paní při dobrém tokajském z jejich vinic čas příjemně a bohužel velmi rychle ubíhá, ale o to lépe se nám pak usíná po ujetých 420 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE