sumoto_listopad



Náš první Honda Fest

Konečně si začínám realizovat svůj motorkářský sen a začínám pořádně cestovat na motorce. Už to nebudou jen cesty do práce a výlety na Slapy. A nebudu na to sám. S láskou se ke mě přidala moje manželka Sára. Najedeme 1700 km za šest dní a jak jsme zjistili, tak touhle výpravou to vlastně všechno začíná.

Kapitoly článku

Úvodem

Jsem velký fanoušek Ewana McGregora a Charleyho Boormana a jejich jízdy kolem světa. Také mám dokonale nakoukané všechny výpravy party okolo Pavla Lišky a Honzy Révaie. A ani zde na motorkářích není moc cestopisů, které jsem nečetl. Prostě jsem vždycky toužil projet kus světa na motorce. Ač jezdím po jedné stopě od raného mládí, nepovažuji se za nějakého extra závodníka a snažím se k motorce přistupovat s pokorou. Jezdím raději v klidu a s jistotou, tím spíš, když vezu moji ženu Sáru. Ale taky se samozřejmě rád svezu svižněji, respektive co moje odvaha a Honda CBF600 dovolí. Motorku používám skoro celoročně jako hlavní dopravní prostředek, ale nejdelší výlet byl zatím jen asi třistakilometrový okolo přehrady Slapy. Nyní byl ale přede mnou první větší challenge.

Jako dárek jsem od ženy dostal poukaz pro dvě osoby na sraz motocyklů značky Honda, tentokrát v Nízkých Tatrách. Nedám na japonskou značku s okřídleným logem dopustit, tak jsem měl z dárku nepopsatelnou radost. Po prvotním nadšení jsem si ale jako pragmatik začal uvědomovat všechny nástrahy a překážky, které nás jistě neminou. Sice to není výprava jako přes Sibiř, ale zodpovědnost a natěšení zároveň mě několik nocí před odjezdem nenechaly v klidu spát. Na pohodě mi také nepřidaly prosby celé široké rodiny, ať jedu opatrně a uvědomuju si, že vezu to nejcennější, co všichni mají. Míněno samozřejmě manželku Sáru. Ještě před odjezdem jsem si nechal na hondičce vyměnit obutí, kdy hlavně zadní guma si o to delší dobu říkala. A to samé platilo o řetězu. Dokoupili jsme brašny a výrazné nepromoky. Naposledy jsem doladil náš šestidenní itinerář a pokusil jsem se naposledy před odjezdem usnout.

1. den - Cesta za Zběhlíkem

Cesta z: Řitka
Cesta do: Restaurace a penzion u Zběhlíka, obec Čistá u Litomyšle
Vzdálenost cca: 210 km, přes Neveklov, Český Šternberk, Čáslav, Seč, Hlinsko

 

Cestu do Nízkých Tater jsme si rozdělili na dva dny, ať máme pohodovku a bylo jasné, že po dálnicích chceme jet jen minimálně a v neodkladných případech. Ráno jsem ještě zkontroloval předpověď počasí a samozřejmě se naším směrem blížil liják a předpověď neprorokovala nic dobrého na celý týden. Ale nejsme žádné bábovky a kdoví, kde nás až déšť potká… Předali jsme tedy naše dvě psiska, kocoura i dům rodičům a vyrazili jsme směr Český Šternberk. Nicméně první déšť na nás natrefil asi po pěti minutách jízdy. Naštěstí nebyl nijak intenzivní a přes interkomy jsme se se Sárou domluvili, že to zvládneme bez nepromoků. Ještě nás drobná sprška potkala za Neveklovem, ale to bylo naštěstí pro dnešek z deště vše. To horší nás ale čekalo na druhý den. Ale nepředbíhejme.

Po cestě jsme se pokochali zámkem Český Šternberk, během průjezdu Čáslaví jsem zase vzpomínal na sladkých dvacet let a místní zábavy a diskotéky, kam jsem jezdil za kamarádem. Poprvé jsme se se ženou podívali do Litomyšle, která má opravdu kouzelné náměstí. Naše první zastávka na nocleh a hlavně na jídlo byla za Litomyšlí, v penzionu U Zběhlíka. Se ženou rádi sledujeme Zdeňka Pohlreicha a jeho Ano šéfe!, a rádi pak také vylepšené podniky navštěvujeme. A na Zběhlíka jsem se těšil obzvláště. Restaurace se nachází na konci obce Čistá a se ženou jsme se shodli, že delší vesnicí jsme nikdy neprojížděli. Každou chvilku jsem už čekal onu budovu penzionu, známou z televize a pořád nic. Opravdu až na samém konci, po několika kilometrech, se objevil dům jak z jiného světa. Celý areál opečovávaný, uklizený, ale na to, že byl konec srpna, jsme byli v celém podniku sami. Moc příjemná slečna na recepci nám ukázala náš kouzelný pokoj s vanou na nohách hned vedle postele. Romantika jako blázen. Pak jsem ještě přeparkoval motorku dovnitř areálu a šli jsme na večeři. Ta bohužel ani zdaleka nedosahovala mých představ, burger speciál byl jako podrážka. Na to, jak jsem se těšil, jsem byl z jídla dost zklamaný, o něco lepší to měla manželka se pstruhem, ale také žádná hitparáda, kvůli které bychom se tu ještě někdy stavovali. Ale třeba jsme měli jen smůlu. Po sklenici otřesného piva, jehož značku si naštěstí nepamatuju, jsme se přesunuli na pokoj. Usínalo by se krásně, kdyby za okny nepadaly provazy deště a nehřměla bouřka. Normálně to mám naopak při usínání rád, ale to bychom před sebou nesměli mít za osm hodin 300 kilometrovou cestu na Slovensko. No, ráno moudřejší večera.

2. den - Družba překvapila

Cesta z: Restaurace a pension u Zběhlíka, obec Čistá u Litomyšle
Cesta do: Hotel Družba, Nízké Tatry, Slovensko
Vzdálenost cca: 340 km, přes Olomouc, Valašské Meziříčí, Žilina, Ružomberok

 

Ráno, hned jak jsem otevřel oči, jsem běžel k oknu a… déšť snad ještě zesílil. Nebylo vidět na pár metrů, ale po 14. hodině jsme se měli hlásit na hotelu na Slovensku a déšť polevovat neměl. Slečna recepční nám nabídla ještě jednu noc, ale nedalo se nic jiného dělat, než vyrazit. Jen jsem malinko změnil trasu a místo klikatých silniček okolo Blanska, jsme to namířili na Olomouc po dálnici. Žádná slast v proudech vody za kamiony, ale lepší, než někde na okresce trefit díru plnou vody. Pršet přestalo až za Olomoucí a nepromoky fakt pomohly. Nedokážu si to bez nich představit. Na benzínce za okruhem okolo hanácké metropole jsme se občerstvili a vyrazili směr slovenské hranice, přes Valašské Meziříčí a Rožnov pod Radhoštěm. Tam jsme byli bohužel jedni z prvních u vážné nehody. Na hlavní, široké, rovné, přehledné silnici nedal přednost pán v minibusu řidičce se dvěma dětmi v Opel Corsa. Ošetřování se chopili hlavně ti, co přijeli před námi, ale já jsem aspoň kontroloval zdravotní stav malého chlapce s boulí na čele, manželka zase utěšovala tři děti řidiče, které plakaly za svodidly. Nic moc zážitek, po chvíli se objevila policie, lékařka a naštěstí srážka dopadla podle všeho jen lehčími zraněními. Nepochopím, jak to mohl ten řidič udělat. Tím spíš, když měl v autě své vlastní děti. Až na slovenské hranice jsme se ženou mlčeli. Ufff. Ta představa, že bychom byli o minutu rychlejší a pán trefil nás, nám na klidu nepřidala. To by boulemi neskončilo.

Po přejetí slovenské hranice to směrem na Liptovský Mikuláš nebyla žádná velká zábava. Silná doprava, hodně jednoproudých úseků s kamiony bez velkých možností předjíždění. Navíc jedouc bez navigace, u Žiliny jsme se poprvé a né naposledy trošku ztratili. Teda ne přímo ztratili, věděli jsme, kde asi jsme, ale nesjeli jsme správným sjezdem a pokračovali směr Katowice. Hlavní sjezd směr východní Slovensko označený pouze Žilina - Západ, nám opravdu moc nepomohl.

Okolo Liptovské Mary a Demänovskou dolinou jsme se konečně trošku projeli. I když, jak jsme se později dozvěděli od účastníků srazu, slovenská policie tento úsek speciálně kvůli našemu setkání hlídala a poctivě měřila. Což také později několik kluků poznalo. Klikatou cestou jsme mířili k našemu hotelu. Teda on není náš. Jen v něm bydlíme. Družbu, která je postavená až úplně na konci dojezdové cesty v 1200 metrech na mořem, jsme chvilku hledali, ale byli jsme moc potěšeni tím, co jsme našli. Ač mě původně název Družba odrazoval, nepamatuji, že bych kdy bydlel ve větším komfortu a pohodlí. Neskutečně vybavené wellness, bohaté chody jídla formou švédské kuchyně. K tomu velmi milý a ochotný personál, výborné pivo, živá folklórní muzika a ta panoramata… Aniž bych byl placen za reklamu, velmi tento hotel každému doporučuji.

Po večeři bylo společné uvítání účastníků. Oba se ženou nás mile překvapil nejen jejich počet, bylo nás takřka stopadesát a dalších asi dvacet lidí se staralo o akci samotnou, ale i průměrný věk účastníků. Většina milovníků japonských strojů měla mezi 40 až 60 lety, žádní namachrovaní pitomečci. Naopak v naprosté většině rozumní, vyježdění motorkáři. Hned jsem věděl, že rady a podněty bude od koho pobírat. Dali jsme si se ženou ještě jedno pivo a víno s sebou a šli jsme si prohlídnout těch skoro dvě stě krasavců okolo hotelu. A co mám motorkářům vyprávět. Samá krása, samá bomba, už jen vyhrát ve Sportce.

 

3. den - Bouřka, kterou Tatry nepamatují

Cesta z: Hotel Družba, Nízké Tatry, Slovensko
Cesta do: Štrbské pleso a okolí
Vzdálenost okruhu cca: 150 km

 

Na každý den jsme měli od pořadatele naplánované okruhy a první den byla v plánu trasa na východ od Liptovského Mikuláše. První bod a zastávka byla u hřbitova německých vojáků z druhé světové války. Pietní místo a ohromné štíty Vysokých Tater nás nutí k ohromení a mlčení. Většina skupiny vyráží na východ, po plánované trase. My ale zjišťujeme, že jsme kousek od Štrbského plesa, u kterého ještě ani jeden z nás nebyl. A bylo jasno, uděláme si dnes svůj okruh.

Odpojujeme se od grupy a míříme krásnými zatáčkami a scenériemi nahoru, do kýžených 1340 metrů nad mořem. Což je zajímavé, protože Slovensko žádné moře nemá. :-) Při parkování hondičky se potkáváme s dalšími lidmi z našeho Honda srazu. Ti nám ukazují, který je to ten slavný Gerlachovský štít a je to fakt macek. Pak jsme tedy od místních zjistili, že to není Gerlach, ale i tak je to určitě macek. Prošli jsme se okolo jezera a plánovali zajít na kávu. 

Zatím nic nenasvědčovalo, že ten den se nedaleko nás stane neobyčejná tragédie. Sedli jsme si na zahrádku hotelu, kochali se štíty Tater a najednou během pár minut nebe zčernalo. Nijak jsme nepanikařili, předpověď do té doby nic zlého nenasvědčovala. Když mi ale do espressa padla první kapka, rozhodnutí bylo velmi rychlé. Jdu platit a raději vyrážíme níž. Sedli jsme na motorku a v sílícím dešti jsme jeli zpět směr Liptovský Mikuláš. Po pár kilometrech jsme se raději schovali u benzínky a před námi jsme sledovali, jaké peklo se žene směrem na Vysoké Tatry. Až odpoledne jsme se dozvěděli, že ta samá bouřka zabila v ten den pět lidí a přes sto zranila. I když jsme byli i na Štrbském plese stále v relativním bezpečí, tak vědomí, že jsme byli do dvaceti kilometrů vzdušnou čarou od zasažených hor Baníkov a Giewont, v nás vzbuzovala jistou nervozitu. Když déšť trochu ustal, dojeli jsme překrásnou přírodou se zurčícími říčkami do Liptovského Mikuláše a vyrazili směr hotel, wellness, jídlo, pivo a víno.

Po večeři jsme se opět sešli všichni v konferenční místnosti a probírala se trasa na další den. Po ní byla asi hodinová a velmi přínosná přednáška na téma “První pomoc v případě nehody”. Zkušený slovenský záchranář mluvil záživně, barvitě popisoval různé nehody, a protože došlo i na diskusi s “teoretiky” z řad motorkářů, byla i legrace. Na dobrou noc trocha dobrého moku a spát. Zítra nás čeká Polsko.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (42x):


TOPlist