Náš první Honda Fest

4. den - Bardzo dobra trasa

Cesta z: Hotel Družba, Nízké Tatry, Slovensko
Cesta do: Jablonka, Polsko
Vzdálenost okruhu cca: 260 km, přes Zubenec, Liesek, Bobrov, Klín, Oravský Podzámok

Když jsme se ráno probudili, ještě jemně poprchávalo. Nicméně i tak jsme byli odhodlaní na projížďku vyrazit. Na snídani měla ještě včerejší horská tragédie odezvu, ale většina se nenechala odradit, i když cesta okruhu vedla jen nedaleko od postižených míst. Když jsme se dostali k motorce, už bylo po dešti a předpověď opět nic nehlásila. Nebránilo nám tedy nic k prásknutí do koní a vyrazili jsme. Kousek za Liptovským Mikulášem jsme jeli kolem té slavné koupací Tatralandie a díky ní zmizel i provoz na silnici. Vyrazili jsme vstříc kopcům a musím říct, že jsem toho sice ještě tolik neprojel, ale silnice byla asi nejlepší, co jsem měl možnost projíždět. Slušný povrch, samá zatáčka a skvělé výhledy. Když jsme se ale dostali do Polska, tak tam byly silnice ještě lepší. Jak to ti kucí polský dělaj, to nevím.

Další bod našeho zájmu byla malá obec Klín, nad níž se ční skoro deset metrů vysoká dřevěná socha Ježíše Krista. Ne neprávem se tomuto místu přezdívá Rio de Klín. Zde se setkáváme s dalšími účastníky srazu a hodnotíme krásnou trasu i krásný slunný den. Odpočíváme, děláme si selfíčko s Oravskou přehradou a vydáváme se na Oravský zámok, který máme v plánu navštívit.

Když dorazíme do obce Oravský Podzámok, zjišťujeme, že zámok je na kur.. kopci. Jak už nás taky mohlo trknout z názvu obce podzámok. Poučení pro příště: Když je někde podzámok, určitě bude zámok na kopci. Ve slušným vedru a v motorkářských hadrech odkládáme návštěvu na neurčito a jedeme se zchladit proudícím vzduchem. Jsem přesvědčenej, že i hondička byla radši, že na nás v tý výhni nemusela čekat.

Cesta zpět na hotel byla krásná zase až do Liptovského Mikuláše. Ve městě je to horší, brzdí nás semafory a desítky aut mířících do obchodních center. Ale skvělá cesta je zase od Demänovské doliny až na Družbu. Mimochodem ten název je fakt strašnej a několikrát si ještě řeknu, že je fakt mimo. Na druhou stranu, lepší než opačný případ, kdy je krásný název a vše ostatní stojí za prd.

K večeři jsme ochutnali místní speciality. Na doporučení jsme si dali vynikající ukrajinský boršč a typické slovenské bryndzové halušky s podmáslím. U toho nás číšník taktně a vtipně upozornil, že halušky se podmáslím nezalévají na talíři, jak to již několik hostů udělalo, ale že se jím chod pouze zapíjí. A musím říct, že kombinace pražené slaniny s podmáslím není vůbec špatná. Dojíst to byl ale fakt problém, obojí je kalorická bomba. Jak správně žena říkala, holt se ty horalové potřebovali do hor nasytit.

Když se navečeříme, máme se všemi sraz před hotelem, kde bude probíhat společné focení. Většina má v ruce pití, stojíme okolo motorek, na všech je vidět skvělá nálada. Po focení nás čekal koncert místní okresní kapely, ale kluci byli dobrý a zahráli všechno. Do konce koncertu a tancování jsme nezůstali, ale vzhledem k tomu, jak kapela hrála nahlas, jsme ani na pokoji se Sárou o nic nepřišli. A vůbec nám to nevadilo.

5. den - Sekáče, to je naše

Cesta z: Hotel Družba, Nízké Tatry, Slovensko
Cesta do: Liptovský Mikuláš
Vzdálenost okruhu cca: 140 km, přes Liptovský Ján, Jamník

Po ranním probuzení následovalo pravidelné ověření předpovědi počasí a to opět nezklamalo. Den měl být deštivý. A protože nás na druhý den čekala cesta zpět na Řitku čítající necelých šest set kilometrů, rozhodli jsme se předposlední den srazu pojmout skromněji. Objeli jsme si blízké okolí Liptovského Mikuláše, zajeli jsme si na jídlo, na kafčo a navštívili jsme v Mikuláši secondhand. Je to skvělá síť secondhandů, kterou známe už ze Španělska, tak jsme si já i moje žena udělali několik radostí. Až jsme se začali obávat, v kolika vrstvách asi pojedeme zítra domů. To jsme ještě nevěděli, že hned vedle za hodinu zavírá další sekáč. Takže zase několik málo radostí a se zatahujícím se nebem jsme vyrazili na hotel.

Když jsme jeli přes Demänovskou dolinu, rozpršelo se fakt slušně, nepromoky v kufru hluboko pod hadrama ze sekáčů a před námi ani ne pět kilometrů. Rozhodli jsme se to už dojet. Nástřik na plégu proti dešti vůbec nezabíral a abych vůbec něco viděl, měl jsem sundané dioptrické brýle a lehce vyklopené plexi. A i když zadní guma občas ztratila přilnavost, já měl vše pod kontrolou. Záhy se ale ukázalo, že když už si myslíte, že vše bravurně zvládáte, ten nahoře zahrozí prstem. Když jsme projížděli okolo parkoviště k Jaskyni slobody, začalo v tom hustém dešti vyjíždět z parkoviště auto. Když mě řidič i přes hustý déšť zahlédl, gestem mi naznačil, že mám jet první, ostatně byl jsem na hlavní. S ohleduplností mě vlastní jsem ho nechtěl zdržovat, vzal jsem za plyn a... v tu chvíli byla Sára místo za mnou po mé pravé ruce jako na sajdkáře a koukali jsme na sebe se smrtí v očích. Zázrakem a ještě s několika drifty se mi podařilo motorku udržet na svých, a když jsme projížděli okolo rodinky, která nás pouštěla, tak měli všichni otevřené oči i pusy dokořán. Asi si říkali: Hmmm, frajer, v takovém počasí. Nevěděli ale, že jsem měl v kalhotách krom deště i něco jiného. Až k hotelu jsem moc nemluvil a když už, tak jsem koktal. Půlky se mi klepaly ještě na pokoji. Uf. Strašnej zážitek! 

Když jsme dojeli k hotelu, ujistili jsme se, že spodní prádlo máme sice mokré od deště, leč čisté. Ale byli jsme totálně durch jak nikdy před tím. A když říkám totálně, myslím totálně. Na recepci se mně recepční ptala na číslo pokoje. Gestem k horní řadě klíčů jsem jí chtěl naznačit, ale z rukávu se na ni i na celou recepci vyvalilo dobrého půllitru deště. Ale třeba i kvůli tomu se jí nás slitovalo a nabídla nám možnost usušit hadry v sušárně pro personál. Místnost je ale malá, tak jak to nakonec vyřešil zbytek “zájezdu”, to netuším. 

Na večerním společném meetingu se samozřejmě řešily i nevyhnutelné pády účastníků. Byl jsem rád, že se mě to netýkalo, i když moc nechybělo. Ještě zvládnout zítřejší návrat, říkali jsme si se Sárou.

U pivča a vínečka jsme se dali do řeči s partou motorkářů, kteří jezdí se svými drahými polovičkami celou Evropou. Tu sedm tisíc kilometrů přes Skotsko, tu šest tisíc kilometrů přes Řecko. Neskutečné množství zážitků a rad na nás udělalo takový dojem, že jsme se ještě ten večer rozhodli věnovat do budoucna hlavně mototuristice. Procestovali jsme spolu skoro celý svět, od Nového Zélandu, přes New York a i Evropu máme slušně projetou. Ale tohle je prostě něco jiného. Naplno nám to všechno dojde až po návratu.

6. den - Zákeřná Dacia

Cesta z: Hotel Družba, Nízké Tatry, Slovensko
Cesta do: Řitka

Vzdálenost cca: 600 km, přes Trenčín, Uherské Hradiště, Vyškov, Brno, Třebíč, Telč, Sedlčany, Nový Knín

Protože jsem se chtěl vyhnout silnému nedělnímu provozu, věděl jsem, že musíme vyrázit brzy ráno. Proto po sedmé hodině už jsme se ženou sjížděli poslední cestu od hotelu k Liptovskému Mikuláši. Po předešlých deštích byly silnice stále plné vody a bláta, navíc když jsme se přiblížili k Liptovské Maře, zajeli jsme do absolutní mlhy. Vidět bylo na pár metrů a my vyrazili bez reflexních nepromoků. Auta za námi jsem ve zpětném zrcátku viděl vždy až na poslední chvíli a myslím, že ona to měla stejné. Zapnul jsem tedy raději blikačky a doufal, že co nejdřív narazíme na odpočívadlo. Bylo jasné, že dojde na přioblékání. S fosforovými bundami se jelo hned lépe, mlha se pak táhla i kolem řeky skoro až k Žilině. Cestu zpět jsme měli naplánovanou přes několik málo dálničních úseků a první nás čekal do Trenčína. Tam jsme se na benzínce osvěžili kofeinem a nad Trenčínským hradem byly vidět černé mraky letící stejným směrem, co poletíme my.

Těsně před hranicemi také začalo pršet a pršelo přes Uherské Hradiště, Vyškov až do Brna. Tam jsme měli nucenou pauzu, z důvodu vyřízení pracovních povinností v otevřené nedělní poště. Rozhodně jsem nechtěl jet po D1 až do Prahy, proto jsme za Brnem sjeli a vzali to přes Třebíč, směr Jindřichův Hradec. Mimochodem, skvělé silnice a zatáčky. V Čechách jsme se během našeho tripu lépe neprojeli.

Někde před Telčí ale přišlo opět varování od pána Boha. Už několik kilometrů mě a další dvě auta přede mnou brzdila bílá Dacia Logan. Na okreskách jela okolo sedmdesáti a provoz, či obce nedovolovaly bezpečné předjetí. Navíc během několika málo kilometrů dával řidič planě blinkr do leva, tak se ho všichni báli předjet. Nicméně se přiblížila krátká rovinka a já se rozhodl využít situace. Dal jsem blinkr doleva, podřadil, vzal plný plyn a...zákeřná Dacia to hodila bez blinkru doleva, někam na polní cestu.. Začal jsem prudce brzdit, prdel motorky zavlála a naštěstí jelo v protisměru několik aut, takže Dacia vjela čumákem k prostředku silnice a zastavila. Projel jsem na milimetry mezi protijedoucími auty a Dacií a .. klepu se ještě teď, když to po několika měsících píšu. Každá jízda je prostě velká škola a dnes už bych se rozhodl jinak. Tím spíš, když se jedná o typy aut, jako jsou Dacia, Renault Thalia, Fabia Junior a podobně. Každý má určitě svoje zkušenosti, moje jsou takové. Další půl hodinu, hodinu, jsme toho se ženou moc nenamluvili a už jsme se těšili domů. Ostatně CBF opravdu není na 600 kilometrové pohodlí ve dvou stavěná. 

Během cesty jsme se pomocí mobilu na tankovacích a wc pauzách ujišťovali o správnosti našeho směru, takže jsme vůbec nebloudili. Když už jsem si myslel, že teď už domů trefím na první dobrou i bez mapy, tak jsme ale samozřejmě zabloudili. Dodnes se ženou vzpomínáme na obec Kámen, okolo které jsme se motali asi hodinu. Navíc se nám do toho vybilo handsfree, takže domluva těžce vázla. Když jsme se konečně vymotali na hlavní silnici k Táboru, už jsem si byl opravdu jistý kudy jet a taky že jo. Za necelou hodinku jsme se přiblížili na pár kilometrů k Řitce a najednou nečekaně, mezi obcemi Malá Hraštice a Nová ves pod Pleší, kde běžně projedou tři auta za hodinu, byla několikakilometrová zácpa. Neuvěřitelné! Strakonická dálnice byla totiž uzavřená z důvodu vážné nehody (jak jsme se později dozvěděli, u Dobříše bourala dodávka kapely Mirai). Nejet ten den na motorce, stáli jsme tam do večera. Ale že jsme byli jednostopí, za deset minut už jsme seděli na obědě u nás na Veselce.

Závěrem

Celkem najeto 1699 km přesně, jsme doma a hondička v garáži. Honda Fest skvělej a snad nám to letos vyjde zase. A ač nám počasí moc nepřálo a dobrých 70 % cesty jsme jeli v dešti, byla to ta nejlepší dovolená v mém životě. Nic nenahradí to uspokojení po návratu, že jsme Sára, hondička i já zdraví a neodření. Motorka zvládla cestu skvěle a bez žádných problémů. Protože ale plánujeme cesty pravidelnější a delší, budu pro hondičku hledat nového majitele. Se Sárou jsme si pořídili Hondu Crosstourer, o které jsem dlouho přemýšlel a tento sraz pro ni definitivně rozhodl.

Před tímto prvním větším tripem jsem měl ještě jednu velkou obavu. Se ženou jsme sice jedenáct let a není to opravdu žádná rozmazlená dámička, ale třeba těch nervů, toho deště a toho nepohodlí na ni bude moc. A už nebude chtít trávit na motorce žádný dlouhý výlety. Ale opak se stal pravdou. Stalo se to, v co jsem doufal. Nejlépe to ohodnotila moje maminka, když k naší šťastný fotce z výletu vyděšeně řekla: “Proboha, tý holce se to snad líbí...” Líbí. A líbí se jí to natolik, že jsme si pořídili nový stroj a tento rok jedeme přes Evropu na fotbalové Euro ve Wembley. Postupně si budeme trasy prodlužovat a všelijak komplikovat a jednou budu tak dobrej, jako Vy, zkušení bardi.

Tímto chci zároveň velmi poděkovat mé ženě Sáře za podporu při této bláznivé, ale úžasné zálibě a našim rodičům popřát pevné nervy.

Pokud jste dočetli až sem, díky za váš zájem a snad se s vámi už brzy podělím o dojmy a zážitky z dalšího tripu. Fukíno.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE