Rumunsko pro mírně pokročilé

V noci se v mém břiše, nebo spíš kousek dál po trávicím proudu naplno probouzí vetřelec a nenechá mě spát. Z putování mezi stromy se stává rutina. Při páté cestě pomalu propadám zoufalství. Při šesté jsem zoufalá. Při sedmé je už bílý den a já se cítím totálně nepoužitelně. Podle Pepy přestává všechna legrace a že jedem hledat pomoc. Já tvrdím, že to bude dobrý. Víc než dvě hodiny skládám stan, balím věci a oblíkám se. To prokládám odpočinkem po každé větší akci jako je přetažené vrchní vrstvy stanu na slunce a podobně.

Cítím se fakt mizerně a sama sebe se ptám, jestli takhle chci vážně někam jet. Jenže není tu žádný signál a nejbližší město je nejméně 30km za námi. Mám dobaleno a velím, že jedem dál. Pepa si zřejmě myslí cosi o prdeli a moc mi nevěří, ale vyrážíme. Zatímco pouhá chůze mi dělala problém, jízda v sedle se zdá být ok. Po ani ne kilometru končí asfalt a začíná lehká šotolina. Pak se přidává kamení a ve stínech stromů se skrývají louže bahna. Žůžo. Zapínám navigaci spíš z psychologických důvodů, abych viděla jak daleko to máme do nejbližší civilizaci – Herkulovy lázně. Cca 50km. To bude dobrý. Musí. K tomu ani jednoho z nás nenapadlo doplnit z potoka vodu, takže nám zbývá asi půl litru vody. Jedem, nemá smysl otálet. Den je zatraceně horký a tak jsou pasáže s blátem ve stínu příjemnější než suchá šotolina na slunci. Po víc než hodině se pod námi objevují nahrubo uložené betonové panely a zdá se, že se blížíme konci přehrady. Svalím se ve stínu a užívám si toho, že se cítím zase jako člověk. Za chvílidojíždí Pepa a následuje mě. Za chvíli slyšíme chrakteristický zvuk velkoobjemového dvouválce. Zní to jako KTM... Ze směru, ze kterého jsme přijeli nás dojíždí 950 Superenduro s rumunským párem. Neumí anglicky, ale stačí úsměv a zdvižený palec. Načerpáme síly a pokračujeme. Znovu potkáváme páreček na KTM, tentokrát v opačné roli. Charakter cesty začíná vypadat nadějně a po pár kilometrech široké šotoliny se vracíme na asfalt. Do půl hodiny jsme kousek od Herkulových lázní a já si nutně musím odpočinout. Půlhodina ležení na kamenné stěně mě dává zpátky do mizerné formy a pokračujeme. Tentokrát je bojovým úkolem najít pumpu, protože KTM má žízeň. Nakonec nás zachraňuje Petrom podél silnice na sever – KTM dojíždí na páry a já si užívám toho, po čem moje tělo prahne celý den: plechovka vychlazené Fanty.

Kousek od benzínky je pension a ani jednomu z nás se nechce hledat nic jiného. Domlouváme ubytování, parkujeme uvnitř a stěhujeme se do vypečeného pokoje tak akorát pro mravence. Hlavně, že je sprcha a postel. Po sprše usazuju zadek na verandě v patře pensionu, rozbaluju zápisník, dám telefon do nabíječky a užívám si slastného nicnedělání. Společnosti mi tu dělá starší rumun s ajfounem, který nepůsobí příliš rumunsky. Ani nevím jak se záhy seznamuju s ním a postupně dalšími členy rodiny: dcerou, jejím manželem a dětmi. A tak během chvíle sedím u stolu se třemi generacemi jedné rodiny. Dozvídám se, že „dědeček“ je universitní profesor původem z Libanonu a dcera s dětmi se brzy stěhuje do Francie. Víc než dvě hodiny trávíme debatou o náboženství a během toho dostávám i nabídku společně povečeřet. Takový večer je víc než bohatou náplastí za pro***né ráno.

Čas se nachýlí a já cítím, že je čas se sbalit a padnout do postele. Ráno se ještě krátce setkáváme a popřejem si šťastnou cestu. I oni jsou na dovolené a sami poznávají krásu Rumunska. My s Pepou vyrážíme směr Svatá Helena, což je z akuální pozice kousek, ale ani jeden z nás netlačí na pilu. Po cestě zastavujeme v Oršové pro benzín a jídlo. Nezapomínám zastavit u sochy Decebalovy hlavy a fotit, jako každý správný turista. Kdyby mě na sochu neopozornil rumun s Kawasaki, kterého jsme před pár dny potkali, naprosto bych to zapomněla. Po cestě zpět tu zastavíme znovu, aby si mohl fotku udělat i Pepa. Do Svaté Heleny dorážíme v pozdějším odpoledni, zařizujeme ubytování, najíme se a celkově se příští den a půl flákáme. Jediné, co další den spácháme je, že vyházíme kufry a projedeme okolí – do Gerníku, do Staré Moldovy, kde se potloukáme kolem ostrůvku na Dunaji a marně hledáme, jak se dostat k mostu. Jak později z map zjišťuju, stejně by to nemělo smysl, protože se po mostě nedá jet. Den završíme opulentním hodem u naší hostitelky a večer jen neradi balíme vše zpět do kufrů.

Další den plánujeme transit zpět podél Rumunských hranic, ale pár kilometrů před Oršovou do plánů vkročí rumunská dodávka. Zastavuji před mostkem, kde už stojí dodávka. Zřejmě chce dát prostor protijedoucímu kamionu a pak nečekaně zařazuje zpátečku a couvá. On může, já ne. Na troubení nereaguje a po té, co mi rozmačká zobák BMW řadí za jedna mizí v dáli i přes moje troubení. Celá váha motorky se v ten moment opírá jen o mou pravou nohu a cítím, že nemá smysl vzdorovat. Pustím ji, mezitím za mnou zastavuje místní a pomáhá mi ji zvednout. Za chvíli je tu Pepa a já v rozzuření sotva zvládám vysvětlit co se stalo. Nasedám a jedu za dodávkou. Po zhruba 3 kilometrech nacházím staveniště, kde právě ona bílá dodávka vysypává suť. Od téhle chvíle se rozjíždí tak trochu očekáváná fraška, kdy nikdo nerozumí a ani nechce rozumět. Za chvíli přijíždí rumun, co umí česky a s jeho pomocí se akorát přesvědčuju, že situace nebude mít dobrý konec. Po zjištění, že nový zobák stojí přes 6tis. navrhuju, že za 100€ se sbalím a nechám to plavat. Ne. Fajn. Jedeme na policii. Souhlasí a v nastalé nepozornosti řidič dodávky mizí. Hledáme, nenacházíme. Po našem návratu je staveniště pusté. Pochopitelně. Začínám si připouštět, že jsem situaci nezvládla a proklínám se. Jedem na místní policii v Oršové. Tady vysvětluju situaci, podpořím ji fotkou dodávky včetně registrační značky a ukazuju škodu na motorce. Vlastně nevím přesně co chci: protokol o nehodě a kopii zelené karty? To jediné se mi nabízí jako řešení, s tím, že vzhledem k velikosti škody nemá smysl dohadovat cokoliv víc. Sympatický rumun středního věku mi narovinu říká, že se pokusí co bude v jeho silách, pokud odjedu dnes, neslibuje nic, pokud se zastavím zítra, je pravděpodobné, že mi bude schopen pomoci. Moje nadšení nezná mezí, ale „...ten den vydržíme, co myslíš, Pepo?“

Nevíme vůbec coby a já jen tak nadhazuju, že bychom se mohli mrknout do Srbska, které je doslova za bukem. Pepa souhlasí a tak jedem. Vytvrdneme na jedné a druhé hranici a míříme si to po druhém břehu kam nás to zanese. Po dvaceti či třiceti kilometrech sjíždíme od břehu dál do kopců a v pozdním odpoledni končíme kdesi na louce. Stále jsem nevychladla po svém selhání a nemám náladu na stavění stanu nebo na cokoliv. Rozbalím jen spacák, projdu se po okolí a po setmění ulehám. Mezitím prošel místní se psem a pes se nám tu zapomněl. Ostatně jako vždy. Ten tu s námi nakonec přespí přes noc až do rána.

Další den není příliš co řešit, pobalit, vyrazit a zpátky do Oršové. Hranice je zatím prázdná a nečekáme. Na policii čekáme 30-40 minut a po té, co odsud briskně a zlostně odchází řidič dodávky, předává mi stejný četník doklady, které jsem žádala. Popřeje nám hodně štěstí a varuje, abychom si na zdejších silnicích dávali pozor. Co dodat. Přes všechnu tu pachuť jsem příjemně překvapená jednáním zdejší policie.

Je čas a my vyrážíme zpět. Dnes už to dál než do Maďarska nestihneme, ale to vůbec nevadí. Cesta zpět je fádní, po E70 až do Timisoary, Arad a Oradea po E671 a nakonec míříme k přechodu poblíž Debrecénu, kde v poslední obci v Rumunsku sháníme Pension, ale nenacházíme takový, kde se dá zaparkovat uvnitř. Vzdávám možnost utratit poslední Lei a měním je v místní směnárně. Po výjezdu z obce nacházíme velký penzion. K čertu! Přechod přes hranici je v klidu a navigace ukazuje, že za necelých 7km má být po pravé straně pension. To co nacházíme nejprve vypadá jako privátní rezidence s bandou hlídacích psů kolem, ze které se po chvíli vyloupne starší sympatický pán a ujišťuje nás, že je možné přespat. Skoro se až stydím jet se zubatýma mitaskama po krásně udržovaném trávníku za dům, kam nás pán vede. Provede nás vnitřkem, ukáže vše co je potřeba. V mžiku se v jeho rukou objevuje láhev bez etikety a s naloženým kozím rohem a tři skleničky. Nebýt srab mi nepřipouští odmítout a od téhle chvíle jsme v pasti. Slanina, čerstvý chleba, rajče o velikosti chlapské pěsti – nejlepší co jsem kdy jedla a několik dalších panáků „papričkové“ pálenky to vše nás čeká s maďarským hasičem v důchodu, který se stará o rodinný pension. Přestože ani jeden z nás neumí maďarsky strávíme skvělý večer v jeho společnosti.

Ráno jsme sami, náš hostitel vyrazil do Debrecénu a my snídáme to, co bylo k večeři - krom pálenky samozřejmě – balíme, uložíme klíče podle pokynu a následně trávíme čtvrt hodiny naháněním druhého nejmenšího psa zpět na pozemek pensionu. Mise je neúspěšná, protože malá černá potvora jeví totální rezistenci vůči odchytu. Zhodnotíme, že úkol není v našich silách a že černé jelito se bude držet poblíž svých kumpánů a neměl by nastat problém.

Transit přes Maďarsko je takový typický: širá pole, rovné silnice a přání už aby to bylo za námi. Na Slovensku se snad kdesi kolem Zvolena dělíme a domů dojíždíme navečer.

Po návratu jako vždy bilancuju: zase o trochu víc zmrzačená motorka, skoro na 400 fotek, hodiny videí, která stejně nikdy nesestříhám, protože mi to nepříjde zase tolik zajímavé(kecám, jsem jen zkrátka lenoch), ale zážitky, které se nezapomínají. Lidé, kteří se mi vryli do paměti a teď na konci zimy něco, co mi dodává chuť zase nic nenaplánovat a někam zkrátka jen tak vyrazit podle aktuální finanční situace.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE