Rumunsko pro mírně pokročilé

Kapitoly článku

Ráno pokračujeme na Vatru Dornei po krásných širokých silnicích a zároveň hledáme kde by bylo možné koupit teflonovou pásku na nešťastný šroub napínáku. Po 17B míříme k Bicazskému jezeru a po cestě se zastavujeme na svačinu na druhém břehu. Před jezerem zjišťuju, že za mnou nikdo nejede. Nejdřív čekám, pak se vracím a hledám Pepu. Nemůžu se dovolat a po asi 30km ježdění mi přichází sms, že Pepa má teflonku a je kdesi za Bicazským jezerem. Zuřím, bojuju s chutí poslat ho někam, vychládám a jedu jeho směrem. Nacházím ho odpočívadle a omezuju se jen na nezbytné „proč jsi mi něco neřekl“ a „jedem“. Aneb když nemáš druhému co hezkého říct, tak raději mlč.

Mířím na bicazskou soutězku, nebo si to aspoň myslím, ale po cestě tak trochu zapomínám odbočit a soutězku tak úplně mijím. Místo toho projíždíme po makadamu z Tulgheše do Diträu a ani jeden z nás nelituje. Krásný výhled do údolí, naprosto prázdná cesta a pozdní letní odpoledne. Momentka jak z letáků uvádějící nový model adventure biku, který zkrátka musíte mít. Až na to, že my dva tu jsme na 16let starých vránách. Zpátky na asfaltu přemýšlíme co dál. Georgheni, nakoupit a pak někde přespat. Na blind vybírám cestu divočinou, podél níž by měla být k vidění zdejší vápencová jeskyně. Režim navigace, který si pracovně nazývám edvenčr mód, nás navádí namísto po silnicích na rozbité polňačky, které jsou paralelně se silnicí, po které by se jelo normálně. Aspoň to není nuda. Zpět na asfalt, pak odbočit na vedlejší, už jsme na hlíně, už jsme zase na štěrku a nakonec končíme v lese na břehu potoka kde stavíme stany. Je tu vše, voda, dřevo, dostatečná rovina jen komáři tu schází.

Večer trávíme jako vždy, postavit stany, navařit si, mluvit o všem možném a nakonec zapadnout do stanu. A ráno zase v opačném pořadí. O pár kilometrů dál zastavujeme u jeskyně. Tedy je tu parkoviště a jeskyně se nachází asi 60 výškových metrů dál. Snad. 60metrů, které nás přesvědčují, že naše kondice není zrovna nejlepší. Nahoře zjistíme, že musíme ještě výš. Ujímá se nás mladý Rumun a provádí nás jeskyní za symbolické vstupné, které jde na ochranu a provoz jeskyní v celé oblasti. Cestu zpět do Georgheni chceme zkusit jinudy, ale nakonec moje stažené půlky zavelí na ústup, protože kvalita cesty se rapidně zhoršila. Promiň Pepo, já vím, že ty bys to rád zkusil :-( Zpět v Georgheni sháníme Pepovi v místním motoshopu nové brýle, ale bez úspěchu. Namísto toho se zamiloval do MX bot Gaerne. Já jen tiše prohlížím cenovky a přemýšlím, že na to, abych se cítila bohatá bych měla vyrazit ještě o pár tisíc km dál na východ.

Dál míříme po E578. Podle Freytaga je to trasa, která poskytuje krásný výhled. Podle mě to byla nuda. Chci říct, že krajina je krásná, ale za chvíli přestane bavit a už si říkáte, aby přišlo něco jiného, co tu rutinu změní. Pro dnešek je cíl Turda, respektive solný důl Salina Turda. Cestu si zpestříme trochu zbytečnou zajížďkou až do Bistrity, pak trochou bloudění, které nás zase a znovu přesvědčí, že v Rumunsku se jezdí offroad i na návsi a máte to i s publikem. Pak už zbývají jen desítky kilometrů vyprahlou krajinou, pod sluncem, které nás nemilosrdně opéká. Solný důl v Turdě nacházíme po zavírací době. Trochu jsme to čekali, ale aspoň víme kde je a v kolik otevírají. Jde se hledat místo k přespání, které bude tentokrát exkluzivní.

40km pod Turdou je malá obec Coltesti, u které stojí hrad. Dojíždíme už za šera, jak se pomalu stalo zvykem. Příjezd k hradu je malé dobrodružství a po deseti minutách končíme kousek pod ním. Chvíli se plácáme kolem, abychom motorky bezpečně postavili a rozjíždí se už klasické kolečko stany, dřevo, oheň, jídlo. Než se všechno stihne(hledejte na kopci kde je jen křoví nějaké dřevo...), je tma jako v pytli a údolí je jen pod světlem hvězd. Ráno se nám odmění nepřekonatelným pohledem na údolí. Pepa je už dávno nahoře, když já rozlepuju oči. Beru foťák a mažu nahoru za ním. Mlžný opar nad údolím, raní slunce, které příjemně hřeje a po celém údolí se rozléhají zvonce ovcí ze stáda, které vidíme daleko pod sebou. Za ni ne půl hodiny je celé stádo u nás a s ním i pasáčkovy věrní psi všech velikostí. Ti nás hlídají i po té, co nám snědli vše co jsme jim byli ochotni dát.

Pobalíme a plácáme se zpátky přes vyjeté koleje do Turdy. Kolem jsou už mraky lidí a aut. Oprskle se vmísíme skoro až ke hlavnímu vchodu a jdeme objevovat kouzlo solného dolu. Kdo nějaký zná, nejspíš ho tu mnoho nepřekvapí. Prolezeme co se dá, vzájemně se ztratíme a zase najdeme a zakončíme to tím, že vylezeme špatným vchodem. Takže znovu zpátky a ven tím správným. Další plán v cestě bez plánu je... ano, Transfagarašan. Posledně jsem nestihla, tak to tentokrát napravím. Z Turdy je to k horám pár hodin cesty, kterou nejdřív volíme po hlavních a pak sjíždíme na bíle značené silnice, abychom se vyhnuli provozu. Horký letní den nás ubíjí, ale snažíme se jet bez zbytečných přestávek. K TF dojíždíme snad kolem třetí čtvrté hodiny. Tankujeme, přibalíme trochu oblečení a vyrážíme na kultovní 7C. Zprvu se držíme spolu, ale poté co ustoupí stromy a zatáčky se utáhnou, pan Oranžový nelení a jde brousit hrany. Na vrcholu, za tunelem zastavuji a fotím, opájím se tím, že jsem tady. Co dál?

Po horkém dnu toho máme oba akorát a plánujeme sjezd ke kempu, který má být na druhé straně jezera dole v údolí. Po pár kilometrech krásného asfaltu a mírně utáhlých zatáček zaplouváme přes mostek na šotolinovou cestu, která nás dovede až téměr k hladině jezera. Lesy jsou tu prošpikované místními, kteří tu na divoko kempují a všude se line vůně domácích uzenin. O kousek dál nacházíme kemp. Vlastně je to hotel s chatkami a je na vás co si zvolíte. Bereme chatku a po rozbalení se jdeme ochutnat něco do místní restaurace. Dáváme se do řeči s němcem na Oranžové 950, kterému okukujeme nevšední kufry montované na padácích. Míří spolu s přítelkyní do Bulharska a během večera a rána se ještě několikrát střetnem.

 Noc je tu chladná a ráno se slunce jen pomalu vleče na nebe. Nad jezerem je mlha a člověku se najednou nikam nechce. Tedy žádný spěch a vytrácíme se společně s němci ne přiliš daleko poledni. Pokračujeme po stejné cestě, která nám nabízí vše, čeho si žádáme: kamení, šotolinu i nepříjemně řídké bláto. Celé je to delší, než se nám líbí a po cestě potkáváme v protisměru další odvážlivce na hladkých gumách. „Hodně štěstí tam nahoře v blátě“ říkám si v duchu. Vyjíždíme kdesi, kde to vypadá jak na tržišti. Spousta lidí, aut, motorek. Teprve až doma zjišťuji, že tady má být ten slavný hrad Vlada Napichovače. Nezbývá než pokrčit rameny. Nebyli jsme tam, co naděláme.

Transfagarašan máme odfajfkovaný. Kam dál? Navrhuji vyrazit při nejbližší příležitosti na západ, směr Transalpinu, kterou jen překřížíme po 7A a dál na 66A. Tenhle nápad nás nejprve zanáší na na mapě bílou 703H a pak na 703G. Tak trochu pohádkově úzká, ale kvalitní asfaltka mezi stromy a loukami. Pak stoupáme po po směšně se zužujícím asfaltu až do lesíka, za kterým se asfalt ztratí a jsme na kamení mezi zahrádkami s rozhledem do krajiny. Po cestě potkáváme místní, zřejmě. Pepa prosviští a já se zadrhnu a chci zjistit jestli něco nechtějí. Nakonec se z toho vyklube téměř hodinový rozhovor s Bukurešťskou rodinou, která tu má příbuzné. Mluvíme o cestování, o Rumunsku a České republice a nakonec skončíme až u rodiny a náboženství. Když se loučíme, je mi až líto, že je už neuvidím. Ale dost už. Pokračujeme. Od teď už asfalt neuvidíme dalších 20-30km. Znovu se mi do mysli vtírá onen offroad na návsi. Spousta místních hliněných cest je zničených vodou a sestává se z hrubého štěrku a kamení a stoupání je často víc než 20%. Cesta je tak dobrodružnější, než by se nám občas líbilo. Do Calimanesti přijíždíme po poledni a zastavujeme na benzínce doplnit tekutiny do ořů a do krve. Je tu ohromné množství lidí, turistů i žebráků. Potkáváme tu i dva motorkáře – pár.

 

Nejprve se jen zdravíme posunkem, ale za chvíli sbírám odvahu a jdu se poptat kudy kam a snad i trochu získat rozumy. Z majitele KLE500 se klube další návštěvník Velké ceny na cestě domů a probíráme jaká byla cesta, kam míří a kam by nám stálo za to se podívat. Ze zvědavosti se ptám na Kawasaki a dozvídám se, že japonská kráska má najeto už přes 150tis.a stále je při síle. "Good luck" a pokračujeme.

7A se vine mezi vrcholky hor a podél řeky Lotru. Pokud někdy budete mířít tíhle směrem, sjeďte sem a nebudete litovat. Malý provoz a nádherná scenerie. Podél řeky je spousta míst, kde se dá stanovat. Pro nás je stále brzy a tak pokračujeme. Křížíme Transalpinu, potkáváme několik motorkářů a pomalu vymýšlíme kam složit hlavy. Je víkend a je čím dál zřejmější, že teplý víkend je pro Rumuny ve znamení pobytu venku, v lesích, s hudbou, grilem a pivem. Některá místa jsou doslova nabitá lidmi a ani jeden z nás není u vytržení z toho, že bychom v něčem podobném spali. Po cestě potkáváme místa buď nevhodná na stanování nebo plná lidí. Některá z tábořišť vypadají spíš jako permanentní kempy a pár míst jako by z oka vypadlo z filmových studii natáčející pokračování Šíleného Maxe s přídomkem Rumunovo prokletí. Je pravda, že spoustu míst zamítám já a přemýšlím jak dlouho to Pepa bude snášet. Je tu západ slunce, ochlazuje se a situace je bezútěšná. Jako dar z nebe nacházíme kouzelné místo u silnice, kde v karavanu přebývá místní včelař Ferenc. Pár posunků nám zajišťuje tábořiště na dnešní noc. Útulné místo u potoka, mezi stromy, bez komárů a hromadou dřeva, které nám Ferenc donesl. Varuje nás, že teploty mají v noci klesnout až na 5 stupňů. Ještě několikrát se za námi zastaví, aby přiložil a popřejeme si dobrou noc. Rozbalíme stany, navaříme z plechovky, smyjeme prach cest a co dohoří zbytek dříví jdeme spát.

Ráno v horách je chladné, ale klid a horský vzduch to vynahrazuje. Nechce se mi balit a jdu se potloukat po blízké horské cestě. Nacházím stopy po zdejších oblevách, které nechaly cestu v dezolátním stavu. Cesta vlastně není cesta, ale příkop z kamení, skrze který si to bublá potůček.

Po návratu zjišťuju, že nedaleko nás probíhá piknik rumunských důchodců. Snídaně při dopoledním horském slunci v podání třech lidí ve věku mých rodičů pro mě – ve srovnání s tím co znám od nás -  působí nevšedně. Se sluncem stoupajícím výše s Pepou dosušíme stany, napěchujeme kufry a rozloučíme se s Ferencem. Odtud pokračujeme dál po 66A přes Petrosani, Vulcan, Lupeni a dnešní cestu zakončujeme kousek pod národním parkem Retezat, na místním veřejném tábořišti. Je tu zhruba 10-12 aut a asi dvojnásobný počet lidí, kteří se však s přicházejícím večerem všichni sbalí a odjíždí. Nechávají nám tu dostatek dřeva pro udržení ohně a tak máme o základ postaráno. Dnešní nájezd je krátký, protože jsem chtěla vyrazit někam do kopců a dát pauzu od řidítek. Pepa nic nenamítá a tak vybírám právě tohle místo. V pozdním odpoledni vyrážím nalehko po stezce kamsi nahoru a po půl hodině neustálého stoupání cítím, že jsem pěkná lemra. Mimojiné se začínají ozývat střeva, ale podobně už vyhrožovaly předchozí dny a nedělám z toho drama. „To bude dobrý“ říkám si. Vracím se zpátky a plánuju, že zítra zkusím vyrazit dál. Pepa mezitím provádí servis v polních podmínkách a úspěšně utěsňuje únik oleje pod šroubem napínáku. Večer končíme u ohně s nakoupenými delikatesami a se psy, kteří se tu tak trochu zapomněli po průchodu pastevců se stádem ovcí. Naše jídlo zřejmě potenciálně ohrožuje stádo a je třeba se před ním mít na pozoru. Stejně jako zlotřilé popelnice o kus dál.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (29x):
Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist