Rumunsko… k moři našeho mládí (část první)

Den čtvrtý (5. 7. 2017, za kuropění-doslova)

Vidám Delfin Camp – Vatra Dornei (ROM) cca 310km

http://www.bikerseason.com/cs/routes/59f8ac9e3771f?x=47.82883013320963&y=23.638458251953125&z=9

Mlha nad řekou a slunce, které si jen velmi nesměle zjednávalo pořádek, způsobovala, že stan byl mokrej a nemínil se týhle výborný vlastnosti jen tak vzdát. Takže jsme se dobrovolně vysprchovali při jeho vyklepávání..nicméně žádná sláva. Zašli jsme na včera placenou snídani a vzhledem k tomu, že si nepamatuju, co jsme žvejkali, tak to asi nebyl žádnej nezapomenutelnej majstrštyk. Mezitím si slunce trochu napravilo reputaci a tak jsme skoro mokrej stan narvali do báglu a vyrazili na Divoký Východ Západní Ukrajiny přes přechod Tiszabécs-Vilok. V 8:40, po příjezdu do blízkosti celnice jsme předjeli pár osobáků a vojáček se sapíkem nám dává nějakej papír..prý ať ho neztratíme..no budiž..posílá nás bokem přímo k okýnku celnice. Tam něco pindá od pohledu a zgruntu příjemná madam, nicméně dává štempl a i ve vedlejším okénku pasová kontrola nedělá kůžičky… odjíždíme a předáváme papír dalšímu vojákovi.. je devět hodin a nám se nechce věřit, že tolik omílané cavyky na UK hranici jsme poslali levou zadní kamsi. Přejíždíme hraniční most, chceme se vyfotit před cedulí Ukrajina, ale přibíhá mladý jinoch s nataženou rukou a chce děngy..“u nas gěngov nět, maladěc.. sorry“..možná to byla chyba..sakra..mohli jsme mít okamžitý pocit, že každé dobro musí být po zásluze potrestáno. Vyrážíme směr Vinohradiv. Říkáme si, asi nepojedeme moc rychle, abychom si vychutnali každou vteřinu asi sto kilometrové projížďky po této opěvované zemi. Jak řekli, tak udělali. Tedy ne že by nechtěli trochu přidat, ono zas tolik k vidění nebylo a opěvovat tedy opravdu nebylo co.. ale zjistili jsme, že jsme svědky toho, že silničáři se zde zabývají slavnými, známými reverzními opravami. Neznalí, kteří si ten proces nějak nedovedli představit, si téměř okamžitě uvědomili, že oni se vlastně zabývají VÝROBOU děr a nerovností, nikoli jejich zacelováním. Tak to je osvobozující. Vědět, že konečně můžeme být na něco ve vlasti hrdí. Rychlostí závratných 20-40km/h se blížíme k většímu městečku, které se zove Vinohradiv..Nevím, zda v okolí vinohrady jsou či nikoli, ale vím naprosto přesně, že městečko oplývá množstvím počestných policejních důstojníků, kteří jsou však zřejmě velmi špatně placeni. Nebudu nějak zbytečně rozpitvávat toto přepadení za bílého dne, které se odehrálo za okázalého nezájmu okolochodících místních občanů… ale s velmi výraznou pachutí zvratků nejen na horním patře z celé této bohem opuštěné Ukrajiny, jsme sedali na motorky bez svých dvou set eurobabek.

(Nezastavili jste na stopce – tam žádná nebyla – nedohadujte se – pokuta je 3.000 E a zabavení motorek do vydání verdiktu soudce- to si děláte srandu – nedělám – d.l.o.u.h.á.  p.a.u.z.a. – dáte mi třista a můžete jet – jsem ochoten sto – dvě stě a konec debat…dostanu nějaké potvrzení?.. padej .. žbluňk)

Takže asi tak.. odjíždíme..asi jsou okolo nějaké kostely, asi jsou okolo i nějaká městečka či vesnice.. vše je však zahaleno v husté mlze hnusu a depréze.. Filoméně není do řeči, mě vůbec. Inu.. vybral jsem trasu k moři?.. vybral, tak mlčím :-) .. definitivní třešničkou na ukrajinském dortu je děda na skútru bez zrcátek, kterého jsme dojížděli na konci nějaké vesnice.. když jsem byl na jeho úrovni, tak začal bez blinkru (žádný asi vůbec neměl) odbočovat doleva…okamžitě jsem stál na předním kole a vyhlížel, pod které kolo protijedoucího SUV si ustelu.. zřejmě mě zachránila ta dvacetikilometrová rychlost, kterou jsme se všichni řítili…při představě, že bych ho sejmul, tak bych tendle cestopis vynášel z ukrajinský basy na secondhand toaleťáku asi dvacet let.

Jediné na co si (spolu s bandity a kostely se zlatými kupolemi) pamatuju, byl nerez. Přestože Cimrman prohlašoval, že svět patří aluminiu, tak na Ukrajině zvítězil nerez a chrom. Nerezový plot tu, nerezové či pochromované zábradlí tam, nerezová vrata onde…mrzí mě, že jsme si nějakou takovou pamětihodnost nevyfotili… už abychom byli v rumunské civilizaci….

Rád bych napsal, že se loučíme s touto zemí ..avšak není tomu tak. Do Rumunska vjíždíme (po předchozím stejném rituálu jako na vjezdu) na přechodu Solotvyno -Sighetu Marmatiei a nechce se mi ani se otočit a zamávat.. o zatlačení slzy ani nehovoříc. Zaplať pánbůh.. víme oba, že i kdyby cestovní kanceláře pořádaly zájezdy, které by nám sami zaplatily a slíbily doživotní dědičný titul velkovezíra, tak v této zemi se již nikdy neukážeme..

Dali jsme lehký obídek ze zásob..a hurá na hřbitov.. Je to sice asi 15 km zajížďka, ale asi chceme vidět tu kýčovitost na vlastní bulvy… tož nevím.. nějak těm nebožtíkům nezávidím.. tedy jestli tam polehávají.. existuje ještě jeden.. asi trochu opravdovější.. Je kolem 15 hodiny, opouštíme Sapantu a její ne zcela veselý(i když pěkně malovaný) hřbitov a vyrážíme směrem Vatra Dornei (silnice DN 18).. cíl dnešního snažení. Dle navi pouhých cca 70 km do města Moisei..…krásná silnice se postupně zvedá do kopečků..kopců…himl..přijíždíme do Moisei a ejhle silnice v podstatě končí :-) .. přes město zácpy, které jsme za pár desítek minut prokličkovali a silnice dál do hor – směrem na Borsu- je v rekonstrukci…oujé.. takže 20..30..nedejbože 40 km/h … před námi asi 100 kilometrový přejezd hor...mazec! Je cca 16:30 a lehká porcička před námi. Šotolinové překopy s deseticentimetrovejma kamenama, špatnej asfalt, dělníci, mixy betonu, kličkování,semafory nastavený každej snad na desetiminutový intervaly .. no masox..i ve výšce 1420m, která byla nejvýše položeným bodem, krávy na cestě…pak už klesáme, ale stav stejný...hrozné až do napojení silnice DN18 na DN17. Ve vesnicích, vlastně snad v každé, jsou neuvěřitelně nádherné kostely..většinou opravené.. člověk si říká, kdyby se něco podělalo s tím naším křesťanským světem, tak tady ho budou bránit do poslední kapky..to byla malá odbočka ve vyprávění :-) .. takže dál:... neuvěřitelné poznání.. Rumuni makají jak šrouby.. a silnice, až ji dodělají, se zcela určitě stane jednou z nejvyhledávanější motorkářských silnic v Rumunsku a zařadí se k Transfagaraši a Transalpině..vsadím boty..Po čtyřech hodinách utrpení, po půl deváté večer jsme konečně dorazili do Vatra Dornei.. na nějaký průzkum města, jak jistě tušíte, nebylo moc času.. úspěšně nalézáme za pomoci p. Garmina penzion, kde byli ochotni ty zaprášený držky pustit na pokoj..odehrála se tu lehce úsměvná scénka, kdy říkám recepční, zdali bychom si nemohli dát motorky někam do dvora (penzion žádný neměl) :-) Recepční kouká a přemýšlí, zda si nedělám šoufky takhle v devět večer.. a říká, že na sloupu před penzionem je kamera a že recepční je tam celou noc vzhůru… Při té představě se mi zježily i chlupy na chodidlech a říkám, že bychom dali přednost ustájení.. Na podporu požadavku přiznávám, že mám strach z odcizení motorek. Recepční kouká.., já koukám, jak se jí rozšiřují zorničky poznáním kruté pravdy, že jsme opravdu z Čech, pro jistotu rychle sbírám klíče od pokoje z pultu, aby věděla, že se nás už nezbaví…Povídá: „..ale u nás se něco takového neděje!“. Tak a máš to hňupe…a pro tohle ujištění sis přijel do Rumunska ! .. Do mých vyvalených očí mi ale řekla, že nám zajistí stání za plotem u sousední vily. Spokojen?. Jasně madam, jste laskava…muhehe. Za odměnu, že byla tak laskava, jí ještě ujistím, že budeme večeřet… jen co se osprchujeme :-) Takže, pokud někdo někdy prohlásí, že je Rumunsko necivilizovanou zemí, plnou hnusných, neochotných (doplň dle chuti) lidí, tak mu osobně vytrhám chlupy v nose. Večeře výborná, spaní luxus.

Den pátý (6. 7. 2017, kolem deváté)

Vatra Dornei – Comanesti cca 312km

http://www.bikerseason.com/cs/routes/59f8af4f6355d

Ráno prší. Jsme však vybaveni..Posnídáme..koukneme na nějaký ty fejsbůkový xychty.. pošlem nějaký poštovní holuby. Vytlačuji motorky.. nepromoky a vyrážíme do kopců směrem na Satu Mare po silnici DN78. Silnice nic moc, střídají se úseky špatného povrchu s ještě horším a frézovaným, naopak s úseky úplně skvělými, kde se dá popustit uzda. Než dojedeme do Comanesti, cíle dnešního dne, je skóre řekl bych vcelku vyrovnané…

Před jízdou jsme byli doma varováni před braním benzínu v nějakých zapadlých vískách a jednou čučím, že jsme zase docela vysoko a počet kilometrů ujetejch na jednu bandu se hrozivě blíží hranici, kterou jsem si řekl, že bych nerad překračoval.. copak poník, ten si dává o cca litr a půl méně.. Filoména je v klidu…zastavujeme u pumpy.. co pumpy.. pumpičky s jedním stojanem..karty chlapík nebere, jen keš..půlky mám sevřené.. kdoví co se mu tam v těch trubkách honí.. no nic, není vyhnutí.. ale vše je ok a žádné podezřené škubání se neděje..:-) Sundaváme nepromůčky.... Přijíždíme k vyhlášenému jezeru Bicaz.. nic extra tu nevidíme..zkrátka voda.. hafo vody.. za přehradou je restaurace a před ní banda motorek.. slézáme a koukáme na značky.. co myslíte.. javor..Brno a okolí.. pokecáme.. jedou však opačným směrem..ale zklamaní nejsme, ve dvou je to super :-) ..  Pokračujeme směrem městečko Bicaz a dál do dalšího vyhlášeného místečka a tou je Bicazská soutěska. Tož, pěkné skály kolem, uprostřed si skotačí horská říčka, pod skalními převisy skotačí spousta trhovců a ve svých stáncích nabízejí roztodivnosti..

Chvilku bojujeme s nápadem na koupi originálního Michelangela za 5E, ale pak si říkáme, že ho není kam dát…pokračujeme po pár obligátních snímcích u vody a skal.. dále do hor.. krásný povrch, super zatáčky, hodně zatáček.. skvělé výhledy.. trochu se honíme s nějakým filmovým hercem (určitě to musel být herec nebo aspoň alespoň dvojník- kaskadér) a když dvakrát za sebou před námi předjede v nepřehledné zatáčce nějakého neherce, tak si říkáme, že je dobrej a že má asi lepší pojistku než my. Ostatně si myslíme, že je Rumunsko hercům a kvalitním pojistkám zřejmě země zaslíbená. Paradoxně jsme (až na jeden drobnej plechotržnej případ) nebyli svědkem žádné události, která by zavdala potřebě pojistného plnění… tak nevím..asi budou fakt dobří. Dáváme kafčo u pumpy za Gheorgheni a jedeme směrem na jih po DN12. Postupně dojíždíme do specialitky rumunského venkova (což na plno poznáváme ještě několikrát) a tím jsou tzv. napojované vesnice :-) .. aneb.. začátek vesnice,konec vesnice a okamžitě začíná a končí dalších deset…všude padesátka….lehce znejistíme.. ale když nás traktorista s vlekem devadesátkou a s troubením míjí, je s předsevzetími konec.

Příroda nádherná. Ve vesnicích všehochuť, opravené domky vedle chatrčí z předminulého století a vedle paláců se dvěma medvědama na zápraží. Ale lidi asi spokojeni s málem. Posedávají před domy, klábosí nebo jen koukají po autech. Spousta povozů s koňmi, spousta psů na silnici i okolo a občas krávy (i koně) u cesty - krávy i na silnici :-)

V 19.30 dojezd do Comanesti, hledáme penzion v centru, ale moc důvěry to tam nebudí. Rozhodneme se pro asi 7km vzdálený penzion, potom v Kauflandu doplňujeme proviant a vyrážíme..ale po cca 4km narazíme na jiný slušný penzion(Cabana Șoimul), zastavujeme, cena 120 lei sice bez snídaně (ale Kauf je v kufru) , bereme, platíme, parkujeme uvnitř, parádní pokojík. Sprcha, trocha těch hovorů, whatsáppek -je tu wifina :-)  a endešlus. (1lei = asi 6,30 Kč- Pozn.autora :-)

Den šestý (7. 7. 2017, kolem osmé)

Comanesti - 2Mai  cca 489km

http://www.bikerseason.com/cs/routes/59f8b0bb60be6?x=45.226546196265026&y=26.65557861328125&z=8

Budím se v 6 a dopisuju deník :-D ...asi hodinu :-).. datlováni po písmenku do mobilu je fakt zážitek.

Vyrážíme v 8:40, po vlastní snídani a po docela slušných silnicích na jih. Dnešní etapu jsme se rozhodli trhnout až k tomu móři pro Filoménku.. ale pro mojí haxnu to bude utrpení.. Občas jedeme i 120-130 km/h na stovkách či devadesátkách..Rumunští herci/kaskadéři se opět ukazují. Většina neherců je OK, ale tak 10 procent jich je v podstatě trvale před filmovými kamerami, jen ty štáby se trochu opožďují. Snaží se předjíždět (nebo opravdu předjíždějí)  i před zatáčkou či horizontem a to samozřejmě dělají i ti protijedoucí...skvělé..V obcích si připadáme při 65-70 jako slimejši, občas jsme předjížděni. Policajti neprudí, občas jsou vidět v orezlých Daciích. Ale rychlost nikdo neměří. Vesnice jsou vzhledově trochu lepší..asfalt jakž takž, méně povozů s koňmi, zato psů a volů stále dost. Zatím není ani moc vedro, takže to jde.

Posledních cca 80km jsme se rozhodli dát po dálnici na Constanzu a Mangalii… koleno už vehementně protestuje..jsem zvědav, kdy mě haxna sama nakopne..dojíždíme do Mangalie, ubytko je  ale pasé, po pár minutách v bestiálním vedru v hadrech to vzdáváme -všude hodně plno, překvapivě samý Rumun :-) Přejíždíme 5km do 2Mai. Po pokusu u nějakého mlaďase, který měl snahu nás ubytovat nad nějakou hernou, ale to jsme vzdali.. motorky by jsme měli asi pod kulečníkovejma stolama nebo co :-) .

Nakonec se zadařilo o kousek dál, apartmány Bianca..docela pěkné, ale malé a bez kuchyňky, ale vzali jsme to (130lei s klima) :-) Večeře v restauraci a pak procházka k moři.. na první pohled nic moc pláž, krátká, vesele na ní pár lidí kempuje, chaluhy, docela bordel.. zítra musíme prozkoumat okolí, jinak průšvih. (.. ale zjistili jsme, že je to nuda pláž :-) a nazítří i sami ověřili ...)

V tv večer čumíme na Wimbledon, parádní rumunský komentář.. začínám do toho pronikat :-)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE