Není sixtysix jako sixtysix

O Rumunsku už toho bylo napsáno poměrně dost a přesto, že nechci opisovat to skoro pořád stejné, přidávám také pár řádků o cestě čtyř parťáků (Roman, Petr, Honza a Luboš) pohořím Karpat. Možná někoho inspirujeme, možná odradíme, ale ten, kdo se nikam nevydá, nic nepozná a nezažije. Pro nás to byla první cesta do oněch končin, tak nechť to tak Balkánem protřelý čtenář bere.

Jako organizací pověřená osoba jsem to pojal po svém. Cesta byla naplánovaná v duchu konkrétního neplánování s tím, že tuto balkánskou zemi projedeme opačným směrem, než se zpravidla jezdí, tj. od jihozápadu severovýchodním kurzem, od Dunaje na východní Slovensko.

Den „D“ 1.9. 2017 vyráží tři jezdci za hustého ranního deště z Nových Hradů rakouským venkovem přes Vídeň na maďarské pláně, kde se již za krásného počasí, u dálniční křižovatky na M1 připojuje Luboš, přibyvší přes Bratislavu z Hané. Maďarsko jen přelítneme po dálnici, není o co stát, ale cesta utíká rychle a vysoká teplota vzduchu je za jízdy snesitelná. Nocleh byl domluven až cestou přes motokolegyni Renatu Caletkovou, kterou tímto zdravíme a děkujeme za bezchybné zajištění super ubytování pro motorkáře v pohraničním rumunském městě Nadlac s početnou slovenskou komunitou. Jsou tu dvojjazyčné názvy a pobyt u slovenských hostitelů je fajn.

Nazítří si již užíváme příjemné rumunské vedlejší silničky s minimálním provozem do kdysi významného průmyslového centra Resici, kde mě jako milovníka industriální historie zaujala zdejší lokomotivka s množstvím starých parních lokomotiv. Po obědě vyrážíme na první horskou silnici DJ582 plnou zatáček s překvapivě kvalitním povrchem. Po nutném přesunu po hlavním tahu kroužíme další zatáčky údolím říčky Nery. Kdo zná u nás serepentýny Bečov-Mnichov, tak tady je to podobné, jen mnohem delší. Jenže jsme v Rumunsku a tudíž nevíte, co vás čeká za dalším horizontem, za další zatáčkou. Může to být jen dokončení krásné zatáčky, ale také už méně krásný povoz s oslíkem, či dokonce turistická skupinka krav „pasoucích“ se zrovna v místech, kam míří vaše přední kolo. Zatím máme celkem štěstí jen na ten asfalt, který se však postupně ze své homogenní podoby mění na jeho pouhé ostrovy uprostřed kamení a hlíny, aby záhy cesta bez jakéhokoliv varování přešla v regulérní lesní a polní cestu s nemalým množstvím výmolů, po které nahoru a dolů srdnatě držím azimut směr Svatá Helena. Odměnou za zaprášené stroje a jezdce je nádherná příroda, samoty v kopcích, výhledy a klid, který ruší jen naše stroje a funění pod přilbou. Skoro za tmy po desítkách kilometrů prakticky stále ve stoje dorážíme do cíle k českým krajanům. V neděli celý den prší, ba přímo chrstá a proto i s ohledem na určitou časovou rezervu zde rádi zůstáváme, užívajíc si pohostinnost domácích, včetně výborné domácí kuchyně v dostatečném množství, občas proložené nějakou tou domácí lihovinou.

Sixtysix

V pondělí nabíráme od dunajské soutěsky opět postupně výšku na hřeben Karpat a přes město Baile Herculane, kde se zarážíme u rozcestí. Značka se zákazem vjezdu vlevo k jezeru Lacul Iovanu a rozum velí jet po silnici do Targu Jiu, avšak naše vyprahlé cestovatelské duše toužící po „dobrodružství“ nás po menším váhání posílají na „zakázanou“ cestu s číslem 66A se směrem na Uricani. Odtud bystrý čtenář pochopí název mého povídání. Všichni znají slavnou americkou Route 66, širokou a rovnou cestu. Nás však čeká pravý opak, ale to ještě netušíme. Zpočátku nic dramatického, šotolina, údolí, občas jízda vestoje, ale jinak pohoda, krása bez civilizace. Přibližně po hodině jízdy doslova vyšplháme po rozbitém betonu na hráz přehrady, kde na nás čekají opět další značky, že je cesta rozbitá, ve výstavbě a neprůjezdná a tak něco podobného. Pamatujte, že pokud už Rumuni něco takto označí, tak jim opravdu věřte, bude to stát za to. Jinak si s nějakým značením ale hlavu nelámou, protože rozbité je tu skoro všechno. Cesty zpět není a nám nezbývá než jít do toho a těch dalších cca 50 km po kamení, skalách, brody a loužemi prostě projet. Není tu signál, není tu reálná žádná asistence, na plně naložených motorkách povětšinou čistě silniční pneu, asi jsme pořádní blázni, napadá nás. Občas někdo motorku jemně položí, občas to raději někdo píchne předním kolem do svahu, každý kilometr je boj ve stupačkách s prostředím a hlavně sám se sebou, nicméně vůle je silnější než nástrahy této 66A a tak jsme naštěstí všichni doklouzali zdárně do města Vulkán (takový rumunský Havířov). Já osobně jsem zjistil limity své i mé naložené skoro třímetrákové XTZ. Luboš zase došel k poznání, že i přes nulové zkušenosti (i když pravda s řádně staženými půlkami), pokud je hlava v pořádku, tak i V-Strom 650 zvládne nějaký ten offroad a to na silničních gumách, které nejsou (velmi mírně řečeno) ve zrovna ideálním stavu. Jinak to byla nepopsatelně krásná panenská příroda, prakticky bez lidí, skvělé počasí, hory, slunce, co víc si přát? Ortodoxní enduristi se asi ušklíbnou, ale oni pijí z drsnějšího šálku kávy. My jsme rádi, že jsme rádi, že při nás stáli všichni svatí, což při naší bohorovnosti nebylo nic lehkého. Po průjezdu městem Petrosani, po totálně zničené a rozbahněné silnici DN7A v husté mlze a dešti, při teplotě do cca 5 stupňů, jsme dorazili zkřehlí na slavnou Transalpinu a k zasloužené večeři s noclehem ve středisku Ranca.

Po přespání nazítří chladným ránem projíždíme prázdnou TA. Moc příjemné svezení. Protože máme pěkný čas, padá kolektivní rozhodnutí, že si dáme dvojboj a naše motory hřmí přes Brezoi směrem k Fagaraši. Odpoledne už stoupáme množstvím zatáček do tohoto proslaveného sedla. Nahoře tiše obdivujeme toto úžasné stavební dílo, u stánků nejdříve postupně ochutnáme a potom koupíme nějaké místní dobroty a tunelem padáme na jižní stranu. Opět nádherné zatáčky (občas obsazené skupinkou čtyřnohých i dvounohých oslíků uprostřed cesty) a parádní panoramata, jen kvalita vozovky mohla být lepší. Dole v údolí po pár svižných kilometrech míjíme přehradu Lacul Vidraru, za níž po projetí hlubokých skalních kaňonů stojíme pod tím pravým Drákulovým hradem. Prý. Dnešní slušné ubytko za příjemný peníz zajistil strejda „booking.com“ v obci  Oesti.

Závěr

Přesto, že jsme nic moc neplánovali, většinou jsme se shodli, co tak bychom rádi z Karpat viděli a proto následující den bylo cílem projetí mj. Bicazské soutězky. Bicaz je moc zajímavé místo, doporučuji. Nicméně ubytování máme tentokrát domluvené až v Brosteni a tak okolo jezera Lakul Izvorul se necháme unést sami sebou a opravdu rychlou jízdou, která vzhledem k častým propadům silnice se chvílemi stává i letem všemi dvěma koly ve vzduchu, případně slalomem mezi skotem, který je na silnici jako doma. Vše naštěstí bez negativních dopadů na naše stroje či na dojivost v tomto rumunském kraji.

Následující den byl ve znamení dojezdu do Maďarska, časně ráno uháníme příjemnou silničkou DN17B. Další na řadě byla „horská“ silnice DN18 do Borsy. Nooo, na mapě to vypadalo poutavě, silnice, jako když biješ hada, ale ve skutečnosti se Rumuni pustili do její kompletní rekonstrukce, a to bohužel poněkud svérázným způsobem. Nikdy nepochopím jejich organizaci práce. V reálu jedete po cca 1-2 km perfektní vozovce rakouského stylu, pak skok o cca ½ metru dolů na makadam a mazlavou hlínu, po tom jedete dalších cca 1-2 km. Pak skok o stejnou výšku zase nahoru, trocha očisty pneu od hlíny a opět parádní jízda. No jo, ale po dalším úseku 1-2 km opět skok, makadam, hlína vs. asfalt. Toto střídání (občas proložené stáním na stavebních semaforech) se děje prakticky pořád přes celé sedlo (něco okolo 50 km). Ke konci už ti největší flegmatici koušou vzteky řemínky od přilby a vzpomínají na alespoň nějaká slova jakékoliv modlitby, která by měla přinést delší souvislý úsek čehokoliv soudržného. Až bude celá trasa komplet hotová, bude to opravdu pěkné svezení v alpském duchu. Nakonec znaveni přejíždíme konečně v Satu Mare hranice do Maďarska, kde po dálnici dorazíme svižnou jízdou až do Miškolce. Odtud valíme směr Aggtelek na HU/SK hranicích po silnici 2603. To však není jen tak obyčejná okreska, je to silnice, na které i v Maďarsku můžete brousit stupačkami o zem. Věc v této placaté zemi nevídaná.

Po fajnovém přespání v rodinném domečku, který byl celý jen náš včetně zahrady, vyrážíme směr Slovenský kras a po naprosto parádní silnici 526 si užíváme nekonečné množství zatáček od Jelšavy do Hriňové. Moravský účastník zájezdu Luboš to okomentoval slovy: „Kaj  sa hrabó Bochláky“! A je to pravda, přes 70 km motorkářského ráje. Honza, kterému vytekl zadní tlumič u GSA odjíždí ze Zvolena po dálnici nejkratší cestou domů, Petr se po konzumaci vynikajících halušek na kolibě Riečky, odděluje pod hřbetem Žarnovice a já s Lubošem přejíždíme další krásný hřeben skrz Valašskou Belou (doporučuji zdejší výrobnu ovčích sýrů). V Ilavě se i naše cesty rozdělují. Zadními vrátky přes Červený Kameň vklouzávám příjemnou silničkou do ČR a to je vlastně konec našeho společného putování.

A co nějaké karamboly? To je vděčné téma, které čtenáře pobaví, ale zároveň ukáže, co vše se může stát a nikdo není nikdy připraven na všechno. No, i při našem výletu někteří z nás zažili pár perných chvil. Začalo to první den odlétnuvším horním víkem kufru na dálnici (nutno dodat, že do té doby drželo na kufru během dvouhodinové nepřetržité jízdy jako přibité), aby ho pak kola kamionů důkladně vyhladila do regulérní placky. Neohroženým skokem bylo hliníkové víko zachráněno uchráněno od dalších následků a na nejbližším odpočívadle opět za pomoci kamionů, resp. kladiv z jejich výbavy, získalo víceméně původní tvar. Druhý den na čerpací stanici v Nadlacu jeden vpředu stojící rumunský řidič dodávky si nejspíš tankování rozmyslel a začal po chvíli čekání od čerpacího stojanu couvat pryč. Že za ním stojí plně naložená motorka (včetně patřičně zděšeného motorkáře) nějak neřešil, zpětná zrcátka byla pro něho nejspíš jen pro okrasu. Nereagoval ani na zoufalou gestikulaci a výkřiky nás vedle stojících. Naštěstí zastavil o přední kolo motorky, kterou se podařilo parťákovi udržet. Když jsem viděl, kterak se kovaná vidlice prohnula jako z gumy a to vše bez jakýchkoliv následků, tak posílám srdečné pozdravy do nejmenované japonské továrny, kde jsou holt dobrý oddíl. Asi každý z nás je překvapen, když v sobě objeví schopnosti dosud skryté. A tak se stalo, že jsme se společně s kolegou pustili do rozebrání půlky motorky, abychom narovnali následky jemného „odložení si“ stroje v zatáčce. Stylem co půjde, to povolíme, jsme se dostali až na rám. Místní hostitelé ve Svaté Heleně nám dali k dispozici potřebné vybavení a ohnuté lešení, které drží plasty, se povedlo srovnat. Sborka stroje už byla snadnější a kupodivu nám žádná součástka nezbyla. Hrdost nad naší servisní premiérou byla nepopsatelná.

Závěr a naše postřehy:

Celý trip byl sice docela ve svižném tempu s minimem kochacích či poznávacích zastávek, ale chtěli jsme hlavně jezdit a to se nám splnilo. Přes Maďarsko doporučujeme jen po dálnici, o nic zásadního nepřijdete. Ubytování naprosto v pohodě, přes FB nebo booking.com. My ubytování řešili až odpoledne ten konkrétní den v průběhu cesty, s ohledem k reálným časovým možnostem. Možností kde složit hlavu je dostatek, v nouzi poslouží i kdejaký seník. Cena ubytování pod nějakou tou střechou se pohybuje cca 8-15 EUR/osobu. Jídlo nemá cenu zásadně řešit, všude se dá obstojně najíst, obchody podobně zásobené jako u nás. Vegetariánům možná se nebude zamlouvat zdejší obecná záliba v masových jídlech. Na ukrajinském pomezí jsem i pejska jedl. Cesty jsou mix kvalitních silnic (např. okolí Rasici, TA), částečně rozbitých vedlejších okreskách, až po regulérní šotolinu a off, přesto, že na mapě se cesty shodně barevně tváří, jako jedny z řádných silnic. S upadajícím významem komunikace upadá i kvalita značení. Raději se však vyhněte hlavním tahům. V kontextu rumunských řidičů se jeví ti čeští i jako ohleduplnější a to je co říct. To jsou tedy alespoň naše zkušenosti ze šíleného provozu na rumunských státovkách. Domluvit se dá částečně s AJ či NJ, ale místní pár slov v jejich jazyce vždy potěší. Mají snahu vám poradit, děti mávají a ženy se culí. Je třeba si však zvyknout na celkově volnější styl života, kdy vás může překvapit cokoliv kdekoliv.

V každém případě Rumunsko za to stojí! 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE