Na Číně za ferratami

3.7.2015

Ryzí svoboda.
Pode mnou se v soumraku černá jezero velikosti Lipna a nad ním skalní masiv že oko nedohlédne. Šírá, výfuky motorky do ticha praskají jak chladnou, o deset metrů dál se pasou ovce. Uprostřed háje habrů, větve nechávají okénko tak akorát abych viděl temnající nebe a vycházející hvězdy. Líně popíjím levné víno a zapaluju u psaní těchto řádek cigaretu.
 

Není nic lepšího než spontánní výlet. Nevím zda mou obvyklou roztržitost podpořil úplněk nebo su zkrátka blbé, ale je fajn zjistit, že ta noční směna na které jste je v tomto týdnu poslední, tudíž mám před sebou celý pátek a navrch je v pondělí po víkendu volno. Netuším zrovna který světec zrovna plál za naše hříchy či kdo pozvedl prapor revoluce, ale sláva mu a nehynoucí dík. Tak se stalo, že jsem se dnes v půl páté ráno rozhodl, v půl sedmé balil, dal "rychlý" šlofík, okolo druhé zkontroloval motorku, vyměnil olej a okolo třetí vyrazil.

K motorce – Chunlan 125 Tiger do Alp? Dráždění kobry bosou nohou s cedulkou na palci „hadi jsou kreténi“. Kvalit originálu Hondy CM 125 od které je okopírovaný tento stroj nedosahuje ani smykem, púvodní majitel neměl šťastnou ruku na pověstný desátý z devíti čínských strojů, který se povede. Všechny plasty jsou i přes poctivé garážování a servis oprýskané, lak slezlý, výkon stačí na uchrchlaných 80 km/h bez nálože (a to nejsem nijak přerostlý). Uvidíme – má filozofie jest že když člověk vesmíru věří, ten že ho na oplátku nepodělá. Dosud mi to vycházelo.

Čínu mám pouze na překlenovací období, tedy samozřejmě kromě kvality a výkonu nemá ani kufry, ani brašny. Vyvažuje to punkovým vzhledem který ladím přivázáním jednoho batohu s nezbytnostmi. Používám zpuchřelé gumicuky, které budou celý zbytek cesty dramaticky napraskávat, aby s načasováním hollywoodského scénáře zahodily batoh po čtyřech dnech kilometr od domovní branky.

Druhý batoh hážu na záda. Sbaleno. Stan nechávám doma, není na něj místo, budu spát nahrubo kde to půjde. Cesta bude nízkorozpočtová. Těsně předtím než vezmu za plyn ještě roztrousím náhodně pár requestů po Couchsurfing stránkách náhodně po celých Alpách. Když se mi někdo ozve, holt k němu popojedu, žádný problém. Cesta je cíl. Bez plánu = bez nervů....

Člověk se snaží vymanit se z apatie a průměrnosti všedních dnů lecjak a vyrazit někam nahrubo sám je ten lepší způsob. Nečekal jsem, že naleznu adrenalin tak rychle, kdy se mi ještě v Čechách při ladění zásob na hraničním přechodu České Velenice podařilo strčit batohem do pečlivě vybalancované pyramidy budwaru, kterou asijský obchodník musel stavět s vysloveně zenovým zápalem hledaje rovnováhu ve svém životě. Detonace následovala detonaci a kapky ležáku kropily babky rakušanky. Tak se stalo, že jsem přestal mluvit česky ještě dříve než jsem zamýšlel, ale statečně se ku škodě přihlásil, usmlouval újmu na deset euro a s dvěmi draze zaplacenými Dobrými Vodami hrdě opustil krám.
Slunce praží, kilometry ubíhají. Hornorakousko je nepřekvapivě hezké a upravené. Hlídám se, abych nedostal kulturní šok, řízení přebírá autopilot, mám čas se kochat a přemýšlet o trotlovinách. Zaměřím se na motorku. Už jsme spolu natočili takových kilometrů a ještě jsem ji nepojmenoval, sakra... A tohle je naše první společná velká cesta. Po krátkém rozjímání ji přiřknu jméno "Geyša". Důvody jsou tři. Pochází z Číny. She's bitch sometimes. A bolí mě z ní prdel.
Geyša je jankovitá. V horku a s narůstající nadmořskou výškou přestává táhnout. Tipuju zadělané svíčky, trysky a chudou směs způsobenou ucpaným vzduchovým filtrem. Ráno se na to podívám. Teď ne. Projíždím Linzem a přede mnou se pomalu otevírá panoráma Alp. Nijak mi nevadí že jedu pomalu. Je na co se dívat. Místní rakušančata pořádají turnaj v basketu a AC/DC jim zpívají že přijdou do pekla. Hra tomu rozhodně odpovídá.
Nakupuju v Spáru svačinu, po zavíračce. Jedna ze zaměstnankyň mne mile, ale neúprosně směřuje k východu s polovinou nákupu. Německá nátura se nezapře, zavřeno znamená zavřeno, ordnung mušt sein, pane! Neva, to nejdůležitější mám. Venku se zubí gabriolet s třemi blondýnami a krátce popovídáme. Punkově ověšená moto je zaujala. Přejeme si hezký víkend. Srandovní angličtina na obou stranách.

Na Číně odešel tachometr.

Slunce zachází. Jsem uprostřed dálnice na Salzburg, ale rozhoduji se to zamířit na Gmunden, ke kopcům a najít si nocleh dříve než bude úplná tma. Gmunden. Menší silnice a už drandím okolo jezera. Ebensee. Pak ještě menší. Konec směrovek. Stmívá se. Nejmenší silnice do lesa. Krpál snad 89° stoupání. Nechce se mi věřit že ty světýlka nahoře znamenají že tam žijí lidé a rozvíjím teorie o orlech, kteří se naučili kouřit cigarety.

Motorka sténá a zbytečně trápím spojku. Tohle nevyjedu. Při otáčení se padám a ztrácím jednu Dobrou Vodu za 145,- Kč. S posměšným „klong“ mizí ve tmě. Dammit! Vracím se.
A při cestě dolů... konečně. Krásný, zašitý plácek co jsem při cestě nahoru neviděl. Vypnu motku a zašiju se do křoví. Roztáhnu karimatku a spokojeně se vyvalím.
Kolem létají světlušky, ovce sem tam zabečí, definitivně nejkrásnější a nejlevnější kemp nad jezerem. Když se mi podaří i zítra takový, budu naprosto spokojený.
 

4.7.2015 Sobotní ráno

V lese by se spalo i hezky, ovšem to člověk nesmí být pohlouplý po nočních směnách. V jednu ráno mne po hodině neklidného spánku budí štěkající srnec. Kdyby to mělo smysl, vyštěkám mu taky. Takhle nad tím mávnu rukou a jmu se na lihovém vařiči cmudit čočku z českých luhů a hájů. Ještě ve čtyři je tvrdá jak život, ale poživatelná. Při pokusu o dochucení zjišťuji, že se mi v batohu vylila japonská rybí chilli omáčka. Až příliš pozdě ve křoví při ranní hygieně přicházím pak senzorickým testem dotyku na to, že větší část šla do hajzlpapíru. Thanks Obama!
S prvními ranními paprsky sonduji internet a dovídám se dvě příjemné věci. Jednak mám odpověď na narychlo obepsaný couchsurfing, takže zítra spím u Bridgit, druhak se má přes jezero nacházet síť ferrat a část jedné obtížnosti D. Sice jsem mířil původně jinam, ale líbí se mi tu, masiv ve výhledu vyzerá vyzývavě, líbí se mi tu a vlastně proč ne. Jdu to zkusit.
Cesta není značená ani pro kokoty jak je v EU zvykem, ani pro normální lidí. Drandím na moto po břehu a hledám nástup. Znervózňují mne davy lidí, které jsem tu před šestou ranní nepředpokládal a rozhodnu se zkrátka sledovat člověka s helmou a lezeckým vybavením. Ten mě zavede neomylně k záchodům, což se tedy hodí, ale není to přesně co jsem potřeboval. Pak zamíří zpět k hotelům. Dráždí mě otázka na co potřeboval helmu, ale dál pátrám na vlastní pěst. Nikdo mi není schopen nijak fundovaně poradit a jen málokdo mluví anglicky. Zanechám moto na parkovišti, sbalím si to nejdůležitější na lezení na hřbet, klíče, peněženku, telefon a jdu s davem. Doufám ve slušnost sportovců, cestovatelů a lidích majících rádi přírodu celkově. Na motorce je naprosto nahrubo nechané oblečení, helma, rukavice, boty...

Dav míří správným směrem kde tuším ferratu, najednou je všude humbuk a kamery, dav se rozbíhá a začíná šplhat skály a mě při nápisu Bergmarathon kterýmžto šipka naviguje lumíky na útes dochází, že jsem se přimotal do extrémního závodu. Jakožto člověk, který nerad zdržuje držím tempo cca první třetinu ferraty (obtížnost A-C), dokud mi spoluběžící navlečení v kosmooblecích se Solomony v ceně ojetého auta nezačnou nabízet energetické tyčinky a jeden z pořadatelů mě neupozorní, že jsem ztratil číslo. Pak na to kašlu a trollím s foťákem. Zrcadlovka má na běžce ten správný účinek a každý se tváří jak Arnold s kládou, aby mu to v místním plátku pro který zajisté fotím slušelo a přineslo samyce.

Stoupám dál. Pomalu se objevují i klasičtí víkenďáci a už je mi jasné, že nástup na těžkou část jsem minul, nicméně slyším názory že i tak to nebude sranda a to mi stačí ku štěstí. Nelituju ani vteřinu. Panoramata jsou naprosto epická.
Někde uprostřed ferraty je pomníček. Je jich tam víc, ale tenhle je na hezky exponovaném místě vhodném na fotky, i jdu se podívat kdo se proletěl. Jakýsi Uwe tam zakončil svou poslední cestu - při prostudování profilovky na parte přehodnotím, že nespadl, ale předávkoval se vprostřed cesty bůčkem. Jeho příbuzní jej musí za to místo proklínat, ale květiny jsou čerstvé. Dojímám se. Okolo roste spousta wtf květin a létají hejna motýlů, jejichž druhy vidím prvně v životě.

Vydrápu se k horské chatě. Převýšení v nohách cca 1500m, ale těžko říct, cesta často stoupá a klesá, větví se, jsou to však poměrně jednoduché břidlicové schody takže neplánovaně doháním první skupinu ultramaratonistů, v ruce mi přistane ionťák a do ksichtu svítí za applausu kamera, kolem krouží vrtulník s další kamerou. V duchu posílám všechny do háje páč už jsem celkem unavený a jdu dovnitř. Naštěstí mají pivo. Uvnitř sedí pár místňáků horolezců, za chvíli mám v skicáku pár zajímavých tras co nejsou na běžných mapách a jsou to prý staré lovecké stezky. Cool. Další typ,cca 60 let mi doporučuje Kavkaz a dodává jména vesnic a tras. Vše si pečlivě píšu a po chvíli vyrážím na vrchol nejvyšší. Vyfotím kříž jak nad Riem a mažu dolů.
Cesta zpět je mnohem náročnější. Začínám posedávat, tělo mi čím dál častěji připomíná že jsem prakticky nespal, nejedl a už jsem šest hodin na extrémním treku. Slunce pálí, voda je, ale stejně je mi nějak všelijak - nedošlo mi že se budu vracet po jižní stěně a půjdu dolů v plné výhni. Je 36°C ve stínu, na slunci intenzitu záření si netroufám odhadnout, ale vzhledem k tomu že na dohled mám ledovce bych si troufl říct že to bude sakra hodně. Míjím nějaké lezce ošetřující připečenou brunetku, vypadá to na vrtulník. Párkrát jsme se po cestě střetli a krátce povídali, tak cítím nějakou tu lítost a soucit, ale pak vítězí cynismus. Jo holka, nosit černé triko v tomhle počasí chce pořádnou přípravu, na metlu si nemůže hrát každý. Zvlášť ne na horách a s nápisem "Puma" na zádech. Zatímco moje "In Flames" naprosto odpovídají situaci. Nicméně, jankovitě kráčím dál.
V poslední třetině mi poprvé vypoví nohy a začne bolet hlava. Dám si facku. Pak druhou. Tělo mi oznámí že jsem debil, chce spát, udělá mžitky a složí se. Raděj poslechnu a uklidím se do stínu.

Hodina velice haluzního spánku plná lucidních snů. Maně vnímám útržky rozhovorů procházejících lezců. "A fine day, isn't it?"..." Wunderbar tage, Heike" .…."Zasraný vedro, v tom se nedá bejt."...

Probírám se a překvapeně koukám, co všechno dalo tělo za tu dobu dohromady. Nohy mě zas unesou, hlava nebolí, mžitky žádné, yay! Zázrak! No, všechno je jednou poprvé, dostal jsem lekci, příště budu koukat kudy se budu vracet. Ultramaratoncům je hej, klesají na druhé straně hory.

Upaluju zpět k jezeru, s uspokojením kontroluju že z motorky nic nezmizelo a valím ku Sparu nakoupit jídlo a pitivo. Kupuju meloun, jednou kousnu, ústa v jednom plameni, naleptané sliznice... Mám alergii na nějaký konzervant, který se dosud projevoval jen u baget z benzínek, hornorakouský meloun je novinka. Mám už toho pro dnešek dost, takže přejedu na druhou stranu jezera, kde jsem viděl otevřený kemp. Najdu kemp, smlouvám cenu kolik by koštovalo spaní někde v rohu pod širákem, jistěže chlap na recepci nejenže neumí anglicky, ale ještě naprosto postrádá zuby! Ale nakonec se dohodneme, cena okolo sedmi éček mi přijde přijatelná, potřebuju klid a dobít telefon. Máme šest poledne, 12h dobrodružství mám za sebou a unavený jsem jak už dlouho ne. Rozhodím karimatku vedle motorky a přikreju se bundou na váguse, nemám sílu ani štrachat spacák. Sotva stíhám před usnutím odepsat domů že mne v tom divokém kraji zatím nikdo ani nezabil, ani neznásilnil.

Na Číně odešel otáčkoměr.

5.7.2015 - Neděle

Den třetí a předposlední se nic zvláštního ani zábavného nestalo, nesl se hlavně ve znamení přesunu, kochání se panorámaty a bloudění, tudíž je poněkud nudný. Po vydatném spánku v kempu jsem ze sebe setřásl rosu, prostudoval mapy, zvážil své časové možnosti a přesunul se do Brück an der Mur. Cesta sama o sobě zabrala většinu dne, ale vedoucí hornatou krajinou nad řekami, protkanou tunely a zákrutinami šlo o motorkářskou lahůdku, kterou jsem si patřičně vychutnal. Počasí bylo možná až příliš pěkné, ale nic co by nespravila koupel v horské bystřině. Celou tuhle dovolenou jedu tentokrát bez GPS, takže si příliš nelámu hlavu s navigací, prostě držím směr stylem "dokud mám Alpy napravo, jedu dobře" a tahle taktika mne protáhne řadou mrňavých, neskutečně krásných vísek, luk se serpentinami a drobných jezírek po okraji. Nakonec najedu na očekávanou dálnici a ta mne stáhne posledních 100km prakticky přímo do Brücku.

Na dálnici se začínají nebezpečně projevovat nedostatky Číny. Ony se tedy projevují nějaké celou cestu, ale tohle už není dobré. Jede pomalu, začíná se dusit a celkově se jí příliš nechce. Za zády se mi tvoří kolona a z tunelů tak celkově nemám vůbec pocit. Na nejbližším odstavníku tedy rozbaluji kovárnu a dávám se do práce. Na internetech jsem se dočetl, že celkem častá nemoc Chunlanů je příliš malý otvor u trysky, zevnitř reznoucí nádrž, a zpuchřelé pryže vedoucí směs z karburátorů do válců...má osobní zkušenost je taková, že to bude od každého něco. Pryže zkutečně zpuchřelé jsou, takže opravuju pěkně po inženýrsku lepicí páskou. Ještě vyčistit karburátory. Vida. Už to zase jede jenom tak nalejno jako když jsem vyrážel, pohoda. Můžu dál.
Po chvíli a bez nejmenších problémů se kontaktujeme s Birgit, která je můj dnešní couchsurfing hostitel. Dáme si procházku krásným centrem, uklidíme věci k ní, s díky přijmu nabídnutou sprchu a pak hurá na pivo! Birgit běhá ultramaratony a na horách je jako doma, kromě toho studuje sociologii. Máme si o čem povídat, dostávám pár dalších tipů na okolní ztezky a trénovat se v angličtině baví obě strany, večer se tedy na náměstí vyprahlého města uprostřed horských štítů příjemně natáhne. Moje první zkušenost s couchsurfem jako guest tedy tímto dopadá na výbornou. Přesto toho v noci bohužel příliš nenaspím - někteří lidé jsou zkrátka natvrdlí a potřebují mi přes výslovnou prosbu klidu bombardovat telefon nepříjemnostmi i přes dovolenou, dammit! Telefon zkrátka na dovolenou nepatří, napříště se poučím a nechám na něm jen mapy.

6.7.2015 Pondělí ráno

Vstávám okolo páté a už koukám kterak se dostat na největší cíl celé výpravy – Ferratu Franz Kaiser Joseph u jezera Leopoldsteier. Budu jí mít po cestě zpět. Uvidíme podle počasí. Loučím se s Birgit a upaluju z města. Na konci Brücku, jak tak koukám do mapy a vybírám nejlepší cestu se vynoří člověk na vozíčku bez nohou a překvapí mne dokonalou angličtinou. Poradí s úsměvem cestu, porozpráví o historii okolí, doporučí mi svůj oblíbený kostel k návštěvě a na závěr mi sdělí že mne Ježíš miluje. Na teologické debaty nejsem zrovna ta správná persona, ale tady se mi nějak nechce říkat že proti bohu sice vezkrze nic nemám, jen jeho funclub je mi lehce proti srsti – takže mu upřímně poděkuji a přátelsky se rozloučím s tím že do kostela se určitě podívám. Zbytek cesty k ferratě mám o čem přemýšlet, hlavně o víře a pokoře. Ježíš má ze mě radost, takže se usadí ve výfuku a chvíli jede se mnou, dokud sandálem nevykopne tlumicí koncovku. Nenacházím ani Ježíše, ani koncovku, takže raděj zastavuju u krajnice a důkladně kontroluju a utahuju vše, co může být povolené. Je toho dost, Čína prostě není očividně stavěná na cesty dál jak okolo komína.

Okolo poledne dorážím k ferratě. Vypadá majestátně a obtížnost D/E tentokrát určitě odpovídá – téměř kilometr kolmo směrem nahoru rozhodně neradno podceňovat.

Parkuju motorku na parkovišti u kiosku, kde hlídá starý děda, jinak je prázdné, ale to se může rychle změnit. Prosím jej, zda si k němu mohu dát věci. Děda nic nenamítá.

Obhlédnu ferratu z blízka. Rozhodnu se nakonec, že tomu pokus dám, po první třetině které je nejtěžší mám koneckonců šanci to otočit. A je mi jasné, že to dopadne jako vždycky když jdu zdolávat novou štreku – po prvních pár metrech dostanu radost z pohybu, překonání strachu z výšek, mozek se zaplaví endorfiny a já to dolezu až do konce poskakující štěstím.Sedák, karabiny...jde se na to.

Uprostřed stěny mám velice nepříjemný moment, kdy se rozprší a pode mnou je poprvé v životě půlkilometrová průrva volným pádem. Chvíli rozdýchávám, zbytek cesty proběhne bez problémů včetně úseku s jeskyní na vrcholu, který spousta lidí vynechává, dle mne naprosto zbytečně a připravují se o možná nejzajímavější úsek cesty. Cestou zpět samozřejmě poskakuju radostí, adrenalin mne drží nabitého a nastaveného na nejvyšší výkon, ale už začínám opět cítit únavu, ruce mám bolavé plné puchýřů (poznámka pod čarou – na takhle dlouhé a strmé ferraty se doporučované tenké pracovní rukavice opravdu hodí) a rozpadly se mi lezecké boty. Přesto jsem nadšený a užívám si výhledů a přírody, která není zde nahoře pro každého.

Scenérie jak z pohádky, dojmu se když se kolem mne přežene stádečko srnek které si ze mne očividně nic nedělají.

Začínám se ovšem těšit domů, takže už se nikde moc nezdržuji. Z motorky nic nezmizelo, takže splachuju nealko pivem sportovní výkon a vyrážím domů. Cestou ještě jednou čistím karburátory, Čína má očividně dost, opět se povoluje co může a obě zrcátka začaly plandat ve větru, ale jede !

Do Novohradska dorážím vpodvečer a nakonec bez větší poruchy. Zpuchřelý gumicuk konečně zemřel, takže poslední kilometr vezu batoh v podpaží.

Takže, jak to shrnout? Byl to celkem krátký a poměrně nenáročný výlet. Čína přes všechny své neduhy držela spotřebu okolo tří litrů, já zhruba stejně a kdybych nebyl blbec a odpustil si piva na vysokohorských chatách a turistických centrech, vešel bych se s náklady do patnácti stovek. Takhle to bylo komplet okolo tří tisíc.

Kdybych byl nervák, asi bych se s motorkou hodně natrápil, dovedu si představit že spousta lidí by na takovém nespolehlivém křápu vůbec nevyrazila, popřípadě by je přibývající poruchy zbytečně stresovaly. Mně se důvěra ve vesmír, šroubovák a gafu nakonec zase vrátila a i kdyby se něco stalo, člověk nakonec nějaké řešení/pomoc pokaždé najde. Dobří lidé jsou všude.

Rozhodně se vyplatí vykašlat se na mapy a pár dní jen tak bezstarostně jezdit kam osud člověka zavane. Za mě rozhodně lepší než Gg a zpět. Ano, bylo to k sousedům, ano, nebyly to statisíce kilometrů, ale jeden každý den byl nabitý dobrodružstvím, novými zážitky, krásnou jízdou, přírodou prošláplou vlastníma nohama - a to za pár korun, přes víkend a výborné i na jedné z nejhorších motorek co se dá představit. A to je to, o co jsem se chtěl v tomto kratičkém cestopise podělit. 

V tuhle chvíli už netrpělivě čeká v garáži Inazuma 750, takže příště - zjara - ahoj všem, tentokrát z nějaké pořádné výpravy!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE