Balt - Punková gastroturistika v jedné stopě

10.9. Massen – Świebodzin – Międzyrzecz203 km

         V neděli ráno jsem měl trochu problém, abych se vyhrabal s Drakoušem z lesa. Všude byl písek, ale nakonec jsem uspěl. V 9 hodin jsem stál u vstupu a kumpáni nikde. A to se včera kasali, že dorazí v 8. Volám, tak teprve snídají, že až v 10.  Ve čtvrt na jedenáct si to konečně přihasí Kamil s Petrem na Dynách. V čele jede Ivan na Indoši. Chvíli váhám, jestli je mám obejmout, nebo nakopat do řití. Konečně se můžeme jet vykoupat.  Naším cílem je opět jezero Bergheide. Na doporučení si tentokrát volíme jinou pláž na západní straně, kde je asfaltka blízko břehu. Ignorujeme varování ohledně nízkého pH a jdeme se koupat. Je fakt, že voda má trochu divnej šmak, ale koupel je osvěžující. Potkali jsme tam ještě pár kluků, co se vraceli ze závodů do Čech. Potom jsme skočili do sedel a ubírali se směrem na východ. Chotěbuz jsme objeli zakrátko z jihu. Hranice do Polska jsme překročili po mostě poblíž Gubenu. Odsud to máme jen 80 km k soše Krista krále, která je naším dalším cílem.

      Betonový výtvor stojí na umělém pahorku, ze kterého od roku 2010 shlíží na město Świebodzin. Bílá socha září ve slunečním světle a v placaté krajině je vidět už z dálky. Pod pahorkem je veliké parkoviště, kde parkujeme zdarma. Socha je vysoká jako dvanáctipatrový panelák a od parkoviště je vzdálená necelých 200 m.  Mám pocit, že sem kumpáni přijeli kvůli mě. Ostatní socha nezajímá. Soudě podle toho, že se nešli podívat blíž a místo toho se natáhli u popelnic na zem. Já jsem se vypravil nahoru. Obešel jsem úpatí monumentu a udělal pár fotek s motorkou. Přesto, že to na mě působí lehce kýčovitě, jde o ohromující dílo. Jsem rád, že jsem tam byl. Jako pro křesťana pro mě, však žádný duchovní rozměr nemá. Je nádherně a v parku u nohou spasitele je spousta lidí. Vyzvednu si svoje kámoše od popelnic a můžeme dál. Je pozdní odpoledne a už se nám daleko nechce. Kousek za Świebodzinem zastavujeme ve vsi Jordanowo, kde je na návsi otevřený obchod. Neděle podvečer, žádný problém. Časem zjišťujeme, že tímhle se Polsko od Německa diametrálně odlišuje. Germán zavře obchod v sobotu v poledne a do pondělka neotevře. Polák má otvíračku, jako vietnamská večerka na Smíchově. Mimochodem Vietnamce tu za pultem nepotkáte. Zatím co na nákladní rampě lížu nanuk, sleduji dva místní alkáče, jak obdivují naše stroje. Už se chtějí kamarádit i s námi. Petr však velí k odjezdu, protože se mu podařilo najít ubytování u 6 km vzdáleného rybníka. Cesta je nevalné kvality a za vsí NowyDworek asfalt končí a nahrazují jej dlažební kostky. Pokračujeme velmi pomalu, protože kostky jsou hrozně rozježděné a většina z nich trčí ze země svými rohy, místo toho, aby nabídly našim pneumatikám svoje ploché části. Projíždět tudy na své neodpružené Jawě, asi by mi vypadaly ze zubů všechny plomby. Jedem s Ivanem první a zjišťujeme, že je daleko lepší cestu opustit a jet v písku podél ní.

Je vidět, že místní to řeší stejně. Okolní vegetace nás čas od času donutí vrátit se na tankodrom. Jeden takový návrat se stává osudný Kamilovi. Ránu jsem slyšel až dopředu. Zastavujeme s Ivanem a běžíme Kamilovi pomoci zvednout Haryka. Kamil je díky Bohu v pořádku a nadává jako špaček. Dyna má řídítka lehce šejdrem, uražené táhlo zadní brzdy, důlek v nádrži a pocuchané výfuky. Přední blatník teď tvarem připomíná Dakarovou verzi bavoráckého GS. A před další cestou ho musíme trochu zkulturnit, aby nešel do kola. To se nám daří a po dvou kilometrech přijíždíme k bráně rekreačního resortu. Tam nás ale čeká zklamání. Je po sezoně a stařík na bráně si samolibě užívá svojí moc. Naše starosti ho nezajímají. Nejbližší penzion je asi 20 km daleko na břehu Hlubokého jezera. Cestou k němu nezbývá než zdolat celý kostkovaný tankodrom v protisměru, protože z vesnice až sem je to slepá ulice. Po návratu na asfalt se nám citelně uleví. Po chvíli přijíždíme do kempu u jezera. Jezioro Głębokie leží uprostřed borového lesa a jeho břehy mi připomínají Plzeňský Bolevák. Pensjonat Pod Strzechą je symetrická patrová budova, kousek od betonového mola. Na druhé straně je štěrkové parkoviště. Tady v záři zapadajícího slunce parkujeme naše stroje. Je tu krásně. Úsměv nám ale záhy kazí boubelka na recepci. Mají plno. Ani jednu postel na tuhle noc. Sedíme na strojích před penzionem a už se nám nikam nechce. Petr kouří a hledá v telefonu nejbližší nocleh na Bookingu. Najedou se plácne do stehna. „Vždyť ta svině tady má dvanáct volnejch lůžek!“ „Tak čtyři kup“ říká pragmaticky Ivan. Jakmile cinkne potvrzení, jdeme znovu na recepci... Když nám boubelka dává klíče od pokojů, tváří se kysele jak sklenice znojemských okurek. Pro jistotu nám dá dva dvoulůžáky úplně v protilehlých částech budovy. Tady jsme ještě v socializmu....Co naplat, tak hurá do plavek a honem k vodě. Koupačka je parádní. Za tmy pak ještě sedíme na pivu v kempu, kde nám taky udělají ochotně pizzu. Trochu se slaví, protože zítra se to tu zavírá. Je konec sezony a další pizza tady bude až na jaře.

11.9.    Międzyrzecz – Dzwinów 239 km

Je slunné pondělní ráno. Nad jezerem mizí poslední chuchvalce mlhy. Když si jdu zaplavat, potkám Petra, který už je ve vodě. Nakonec se na břehu sejdeme všichni čtyři. Snídat není moc co, a tak už ať jsme na cestě. Naším cílem je přístav Dzwinów na baltickém pobřeží. Zastávku máme v motelu ve městě Skwierzyna. Mají tu jídelnu s výbornou gulášovkou a také zde plníme nádrže. Za městem najíždíme na dálnici směr E65 Štětín. Před polednem se obloha zatahuje, ale jede se hezky. Štětínu se vyhýbáme z východu a pokračujeme na Kamień Pomorski. Okolní krajina je dokonalá placka bez jakýkoliv přirozených orientačních bodů.  Objíždíme kus vodní plochy, která je s mořem spojena jenúzkým průlivem v ústířeky Dziwny.  Právě tam leží Dzwinów. Kdysi rybářské městečko teď žije hlavně z turistů. Tvoří ho dvě hlavní ulice, které vedou souběžně na úzkém pruhu země, mezi jezerem a mořem. Nábřeží s přístavištěm je otočeno do vnitrozemí a od moře jej dělí písčitá duna porostlá borovicemi. Ivan jede první, protože už tu kdysi byl na závodech plachetnic. Vede nás až na konec města, kde se obě cesty potkávají na kruhovém objezdu. Kousek odsud je penzion, který zná. Tam mají bohužel plno, ale ochotně nás odkazují ke kapitánovi, který pronajímá pokoje přes ulici. Kapitána poznáme hned, podle bílé kapitánské čapky. Sedí na zápraží a potahuje z fajfky. Máme jít dovnitř, je otevřeno. Volno pro nás má, a stroje si můžeme dát za plot. Polsky moc neumí, ale dá se s ním domluvit německy. Kapitán se loudá o hůlce pro klíče od podkrovního apartmánu. Nahoru s námi nejde, prej moc schodů... Všude při schodišti jsou obrázky lodí. Apartmán je asi pro deset lidí a zabírá celý půdorys domu. Je tu balkon s parádním výhledem na přístav. Tady se nám bude líbit. Pouštíme hudbu a podává se rum.

Po vybalení věcí bereme plavky a jdeme k moři. Podél ústí řeky je to asi 300metrů. Teplý podvečer v polovině září láká ke koupání. Hladina je klidná jako na jihočeském rybníce. Pár místních se cachtá nebo korzuje po pláži. Voda je příjemně teplá.  Po koupeli se, když se převlékáme do suchého, není místo kam se schovat. Já se snažím využít ručníku. Petr se tím nezdržuje a sází na rychlost. V okolí nikdo. V tom přichází jeden pár. Chlapík pohotově vytáhne telefon a už se chystá, že bude naháčovi fotit zadek. Dodávám jen, že Petrovi je 72 let, balancuje na jedné noze a snaží si natáhnout trenky přes mokrou nohu. Vjede do mě vztek. Zařvu na Poláka, jestli je normální a jdu mu to vysvětlit. Kdyby se do toho nevložili ostatní, asi by ten jeho telefon skončil někde v Baltu. Z uctivé vzdálenosti pak pokřikuje něco o tom, že nenormální jsme my. A že my všichni Germáni jsme prasata.  Ostuda je tedy mezinárodní, ale České republiky se to výjimečně netýká :-)

12.9. Dzwinów – Międzyzdroje – Dzwinów52 km

         Dneska se nikam nejede. Na pořadu dne je oprava Kamilovy pocuchané Dyny. K snídani dělám vajíčka pro všechny. Ivan se vypravil do přístavu zapůjčit nějaké nářadí. Tím se nám daří vyndat zalomený šroub stupačky a demontovat oba kusy brzdového táhla. Kamil je dvorním mechanikem pražského Harley-klubu, a tak je vše hotovo raz-dva. Nejvíc času nám zabere hledání autodílny, kde by nám to svařili. Dojdeme při tom až na druhý konec města. Chlapík, co provozuje dílnu má ruce po lokty od šmíru. Prý se na to teď nedostane a aby se Kamil zastavil odpoledne.  Na cestě zpět zavítáme na oběd, do rybí jídelny. Ta je v přístavu poblíž našeho bydlení. Ryby jsou čerstvé a z čeho vybírat. Je teplo a odpoledne svádí k lenošení. Chvíli se povaluji s ostatními. Potom si ale vytlačím Drakouše a jedu se podívat podél pobřeží na západ.

Hledám místo, kde by se dala udělat fotka motorky s pláží a mořem. Takové místo však patrně v Polsku neexistuje. Pobřeží je placaté a břeh je písčitý.  Celé pobřeží lemuje písčitá duna porostlá borovicemi a přes ní není na moře vidět. V místě, kde je silnice blízko břehu zastavuji a jdu se podívat, jestli by se tam nedalo přece jen projet. Když bych ignoroval fakt, že celá duna je v podstatě chráněné území, na enduru by to asi šlo. Jsem trochu zklamaný. Je to tady taková mělká placka, že jediná příležitost, jak zbudovat chráněný přístav je postavit ho v ústí nějaké řeky. Pokračuji dál do letoviska Międzyzdroje. Chvíli se motám v jednosměrkách, ale pak se mi daří zaparkovat poblíž centra. Je zde promenáda, která pokračuje na molem vybíhajícím daleko nad moře. Dnešní podvečer to tu celkem žije. Pouliční umělci mají žně.

Zamilované páry si dělají selfíčka se siluetou Rujány, která na západě vystupuje z moře. Je tu příjemně, ale protože chci stihnout večerní bohoslužbu ve Dzwinoě je čas kopnout do pedálu. Mše začíná v sedm hodin, takže mašinu celkem ženu. Za 20 minut parkuji před kostelem.  Dveře jsou ale zavřené, asi jsem se blbě zorientoval v jízdním řádu zdejší církve. Jedu za klukama do přístavu. Kamil si akorát namontoval nově svařené táhlo. Trochu ještě porovnáme řídítka a můžeme do města na večeři. Cestou na zpět začíná pršet. Tak snad se to zítra vybere, protože odjíždíme.

13.9. Dzwinów - Ustka 208 km

       Nevybralo se to, co hůř, leje jako z konve. Klidně bych tu ještě zůstal. Bydlíme tu za půl darma na pěkným místě. Sezona je pryč a kapitán tu stejně žádný hosty nemá. Ale klukům už se třetí noc zůstat na stejném místě nechce. Oblékáme se do nemoků a když kolem jedenácté déšť ustává, vydáváme se na východ. Na kapitánovo doporučení míříme podél pobřeží do Ustky.  To je přístav asi 100 km východně. Cestovat podél pobřeží je dost zavádějící výraz. Břeh je plný písku a mokřin, které jdou někdy i hlouběji do vnitrozemí. Při pobřeží tedy vedou většinou jen mizerné silnice a nebodokonce žádné. Nejsnažší suchozemská cesta z jednoho přístavu do druhého vede nejprve do vnitrozemí. Tam lze najít lepší a kratší cestu. Po ní se dá potom přemístit do cílové oblasti a včas odbočit do druhého přístavu. V podstatě v Polsku platí, že kudy jste přijeli k moři, tudy taky pojedete zpátky. Cestou do Ustky nás prohání přeháňky. Na příjezdu k městu je hodně úseků v rekonstrukci a kyvadlový provoz je řízen semafory. Ubytování jsme vzali přes Booking v apartmánu Take a rest. K večeru přijíždíme do města, cesta nás intuitivně navede do nákladního přístavu. Chvíli okukujeme několik více méně nepovedených kopií starých lodí. A potom jedeme přes most na druhý břeh, kde leží centrum. Při hledání apartmánu napoprvé zabloudíme do podnikového letoviska Orlenu. Následně se motáme v centru sterého sídliště. Podle všeho jsme na správném místě. Dochází nám, že to, co se jmenuje Apartmán take a rest, je ve skutečnosti jednopokoják ve třetím patře...

        Motorky se nám před panelákem nechávat nechce. Nejvíc proti je Ivan, protože Indoše má půjčeného. Startuje a jede to někam řešit. Kulhavej Polák nás sice chlácholí, že se tu nikdy nic neztratilo, ale čert mu věř. Ve chvíli, kdy si zamykáme stroje k sobě, volá Ivan, že na dnešní noc koupil garážové stání v pětihvězdičkovém hotelu. A protože stání je  pro auto, tak se nám tam mašiny pohodlně vejdou. Je to asi 500 metů daleko. Jedeme si tedy přeparkovat motorky. Helmy dáváme na byt a jdeme se do přístavu najíst. Už se stmívá a od moře fouká studený vítr. Nakonec se upíchneme v takovém rybím kiosku na nábžeží, Hezky to tu voní a chutná ještě lépe. Mají tu dva lodní modely a paní co nás obsluhuje mi vypráví jejich příběh. S pivem je to ale bída...  

Taky tady mají dvě vypasený kočky. Myslím, že je používají při přípravě ryb, místo popelnice. Kdybych věřil na převtělování (jakože ne) chci být v příštím životě přístavní kočka.

14.9. Ustka – Łeba – Chojnice 214 km

    Hotel Grand Lubic  v Ustce je působivá stavba, před kterou je natažený červený koberec a stojí tu v květináčích palmy. Přešlapují zde pikolíci, aby vám mohli okamžitě odvézt vaše Ferrari do podzemí garáže a souběžně odnést vaše golfové hole do vybraného apartmánu. Neměly se ty naše holky přes noc špatně, říkám si, když se převaluji na rozkládacím kanapi v paneláku. Jsem dost rozlámanej. Ivan spí na zemi a kluci sdílejí jednu postel vedle. Je sem ale slyšet moře a na balkonech posedávají racci. Když po snídani vstupujeme do hotelu, hledí na nás ramenatí chlapíci v oblecích celkem s nedůvěrou.  Modelka za recepcí si však Ivana pamatuje ze včerejška, a tak celkem brzy stojíme u motorek. Ven jedeme bez helem a když před hotelem ubevňujeme bagáž, jsme v centru pozornosti. Je studené slunečné ráno a my jedeme ještě jednou do přístavu, abychom si udělali pár snímků. Cestou ignorujeme většinu zákazových značek. Protože je nábřeží prázdné, a protože se tu dlouho nezdržujeme, nakonec nám to projde. Naším dnešním cílem je německá raketová základna z druhé světové války. Ta je poblíž přístavu Łeba vzdáleného asi 80 km východně. Opět se nedržíme těsně u pobřeží, ale jedeme po silnici vyšší třídy přes Słupsk. Silně fouká, ale jinak svítí sluníčko. Před polednem jsme v Łebě. Nevelký přístav se nachází v ústí stejnojmenné řeky. Odtud jedeme borovým lesem do osady Rabka. Asfaltka je úzká a všude jsou zákazy zastavení. Občas potkáme elektrické vozítko bez střechy plné turistů, zvané Melek. V Rabce krom zavřené rozhledny a zpoplatněného parkoviště není nic. Cena za auto a motorku je stejná. Odpaliště střel V2 je odsud ještě 4 km, ale je tam zákaz vjezdu. Takže buď pěšky nebo tím elektrickým nesmyslem. Chvíli se radíme. Návštěvnické recenze muzea na internetu nešetří kritikou. Ona taky Rudá armáda všechno, co jen trochu smrdělo raketovým výzkumem, odvezla ještě v roce 1945 do Sovětského svazu. Nechce se nám dvakrát platit a pak jít ještě dvakrát 4 km pěšky. Po poradě to odpískáme a jedeme zpět do Łeby na oběd. Přístaviště je obklopeno borovým lesem. V restauraci mají ucházející rybí polévku a fantastického Kozla. Zatím co si kumpáni dávají druhé pivo, startuji mašinu a jedu se vykoupat do Baltu. Je to odsud asi 300 metrů. Cestou míjím veliký bílý kříž, který zde nechali postavit rodiny obětí tragédie lodi Wilhelm Gustloff. To byla německá loď, která převážela přes 10.000 lidí.V lednu 1945 jí potopila Sovětská ponorka. Jde o největší námořníkatastrofu v dějinách. Počet obětí 6x převyšuje počet lidí, kteří zahynuli na Titaniku. Kousek za křížem začíná písčitá pláž. Slunce hřeje, ale studený vítr zvedá vysoké vlny. Koupání je tedy zábavné, ale i jako zdatný plavec tu vnímám potenciální riziko. Držím se blíže u břehu než v Dzwinowě. Je zde i cedulka varující před spodními proudy. Když se suším u motorky, přijíždí sem také ostatní.

Jdou se rozloučit s Baltem. Otáčíme se k moři zády a míříme do vnitrozemí. Od teď už se budeme přibližovat k domovu. Jedeme na jih směr Bytów, stavíme na benzínce se zemědělskými dekoracemi pluhů a obraceček. Nakonec tankujeme jen my s Ivanem. Když pak po dalších devadesáti km jedu lesem na čele skupiny, zjišťuji, že jsme s Ivanem sami. Stavíme a čekáme dvacet minut uprostřed borovic, než dorazí Kamil s Petrem na Dynách. Zajeli na pumpu, protože museli tankovat a nedali ani vědět. Myslel jsem si, že to, že je třeba tankovat podle nejmenší nádrže, jsme si vyjasnili už před rokem. No nic, jedeme dál. Když se blížíme k městu Chojnice, objevuje se v zatáčce luxusní motorest. Název Na Skarpie znamená asi V příkopu, ale na škarpu to tu mají celkem hezký. Je kolem 17. hodiny a já bych ještě jel. Ivan nechce vjíždět na večer do města.

Asi ho děsí včerejší Bookingové zklamání. Parkujeme pod budovou a jdeme bydlet. Večeře má postupně několik chodů, dojde na palačinky se skořicí i červené víno. Opět se ukazuje, že náš výlet má intenzivní gastronomický podtext.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE