Balt - Punková gastroturistika v jedné stopě

15.9. Chojnice-Poznaň-Plzeň 801 km

       Ráno jsem brzo vzhůru. Svítí sluníčko, už se vidím na cestě. Všichni se ale ještě válí. Celkem mě trápí, že není žádný plán. Jediné, co je zřejmé, že už se přibližujeme k domovu. V hotelu dlouho snídáme, žádný spěch. Odjezd nám trochu komplikuje jednosměrka, ale nakonec zvítězíme.  Projíždíme Chojnicí, a míříme na Bydhošť. Poblíž městečka Kronowo na dlouhé rovince dojíždíme traktor. Kluci neváhají a jdou před něj, i když provoz v protisměru je celkem hustý. Jedu poslední a Petr jedoucí přede mnou už to má jen tak tak. Já už musím na brzdy. Další dva kilometry se traktor nedá předjet a já jen přes valník plný brambor sleduji, jak mi kluci mizí daleko vpředu. Po dvou kilometrech přijíždíme na kruháč. Zde traktor čeká asi 5 minut, než se udělá mezera, do které se s valníkem vejde. Mezitím projede asi tak 10 kamionů, takže náskok čela pelotonu se násobí a vyhlídky na stažení úniku klesají. Už jsem dost nervózní a tak, když se traktorista konečně vrhá do rondelu, jsem za ním v těsném závěsu. Traktor však po pár metrech ztrácí z přetíženého vlečňáku asi metrák Brambor, vlivem odstředivé síly! To, co následuje připomíná jízdu na splašeném býkovi. Snažím se narovnat stroj, vyklonit sebe a nebrzdit. Hlavu mám vtaženou mezi rameny a uhýbám bramboroití, jako boxer v ringu. Ustál jsem to. Bůh mě miluje! Za výjezdem za sebou nechávám traktor i bramboračkové nadělení a ženu se vpřed. Po chvíli najíždím na dálnici směrem na Poznaň. Rvu tam plnej a jdu hned do levýho. Mám sice z naší čtyřky nejslabší stroj, ale dohnat bych je mohl. Oni stejně kluci jezdí po dálnici tak 110. Letím jako střela, bradu na nádrži, lokty u sebe, míjím jednou auto za druhým a oni pořád nikde. Po půlhodině už bych je musel mít... Jsem naštvanej a zmocňují se mě pochybnosti ohledně směru. U Poznaně zajíždím na pumpu. Drakouš je ve sprintu dost nenažranej... Klukům se nemohu dovolat. Dám si párek a přemýšlím co dál. Je poledne a domů to mám podle navigace v telefonu něco přes 600 km. Jsem na cestě osmý den a docela mě to láká. Volám Míše, jestli můžu přijet na večeři. Když se ujistíme, jak si moc chybíme, pouštím navigaci k domovskému přístavu. V tom mi volá Ivan, že někde blbě odbočili, a že jsou asi 100 km za mnou. Prej, jestli bych na ně nepočkal. Pokora v jeho hlase mě rychle zbavuje zlosti z toho, že mi tak nekamarádsky ujeli. Omlouvám se, že už mám na večer jiné plány. Loučíme se a přejeme si šťastný návrat. Cesta v sedle je teď mnohem radostnější. Za Lesnem sjíždím z dálnice a jedu na Lubin, po státovce. Tím se elegantně dostanu na dálnici E40. Po ní pak peláším více na západ než na jih. Po pár hodinách v sedle už je zase nevyšší čas napojit oře. Jenomže já jsem právě přejel pumpu. Musím zvolnit na EcoSpeed a vyhlížím další napajedlo. Dávno jedu na rezervu. Dojde i na modlitby. Když po nekonečné době odbočuji ke stojanu, už mi mašina pocukává. Jsem úplně na suchu a beru plnou. Je to k nevíře ale do prázdné Yamaží bandasky se vejde 17,36L.

Tak nevím, jestli to mají u Orlenu dobře ocejchovaný, ale tolik jsem do své nádrže nikdy nedostal. Dávám se tu do řeči s motorkářem z Čech. Jede z Jeseníku do Raspenavy a bere to přes Polsko. Je to prý rychlejší a také po lepší cestě. Loučíme se a zatím co on jede na jih, já držím západní směr. Mažu po dálnici A4 a najednou se ocitám v Německu. Slunce se blíží k západnímu obzoru a já jedu přímo proti němu. Místy je to dost nepříjemné. Sjíždím z dálnice na Radberg a Prinuabych se vyhnul Drážďanům z jihu. Tam se napojuji na Dálnici A17, která se po překročení hranice mění na D8. Jsem v Čechách! Uhýbám na Teplice. Tady se pomyslný okruh uzavírá. Poslední tankování je v Mostě. Trochu odpočívám. Mašina by jela furt, ale tělo už to potřebuje. Slunce zapadá a já se po známé cestě blížím přes Kralovice k Plzni. Musím zvolnit, protože cítím, že odhad i jízda už jsou poznamenány únavou. S východem první hvězdy stojím doma před garáží. Hodný kluci přece chodí domů za světla. Všude je klid. Nikdo si zatím nevšiml, že už jsem tu. Děkuji Bohu. Dnešních 800 km cítím v každém svalu. Cítit to budu nejspíš i zítra, ale pamatovat si budu tenhle výlet do konce života.

                                                       Kluci se dostali domů taky v pořádku.  Celkem to hodilo 2011 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE