Z Ostravy přes Pamír do Mongolska

Jedno z nejpoužívanějších ruských slovíček je nyní slovo SVARKA, tzn. dílna, kde mají svářečku. Umí svařit všechno, nic není rozbité tak, aby to nešlo svařit… Nešťastné kufry a držáky kufrů.
My, po opuštění Pamíru máme v plánu se co nejrychleji dostat do Mongolska. Protože se přes Čínu nedostanem, musíme projet podruhé Kazachstánem od jihu k severu, potom do ruského Barnaul a potom na východ přes Altaj a přechod Tašanta do Mongolska. Celkem zajížďka…
Cesta napříč Kazošem nám trvala tři nudné tranzitní dny, kdy nás jednou v noci na hotelu okradli a protože jsme věděli kdo nás okradl a krást se přece nemá, vše jsme nahlásili místní policii. CHYBA.
Tři čtvrtě dne v prdeli a ukradených 200 dolarů nám kupodivu na policii nevrátili.
Další noc nás pro změnu chtěl okrást personál, který nám naúčtoval snídani, která měla být v ceně. Opět dvě hodiny v pr…  
Prostě můj osobní názor na kazoš je negativní- obrovská nudná země, samá step, nic k vidění, rozbité cesty-musíte být neustále ostražití, deset kiláků pěkný asfalt a potom díra, že se v ní ztratí traktor i s traktoristou….

 

Na hranicích s Ruskem jsme opět strávili tři hodiny. Rusko bylo na naší cestě oázou klidu a pohody, vše fungovalo, opravdu pěkné cesty, normální jídlo, normální obchody. Po příjezdu do města Barnaul nás opět překvapila vysoká cena hotelů ve městě. Naštěstí jsme potkali partu místních sibiřských motorkářů, kteří se o nás luxusně postarali. Zajistili nám super ubytování za super cenu, večer nás vzali do místního motorkářského baru a domluvili nám na ráno servis v místním kultovním motoservise u Viktora Suchova, kde servisuje motorky snad devadesát procent motorkářů směřujících do Mongolska. Viktor se jenom divil a rozčiloval, proč do toho Mongolska všichni jezdí, když tam nic není.

Ráno proběhlo dojemné loučení s Pepínem, po patnácti dnech, který pokračoval směr Novosibirsk a tam na vlak do Moskvy.
Potom jsme si v servise u Viktora opět nechali přezout gumy na lepší kostky. My jsme mezitím měnili oleje a opravovali naše stroje. Někdy je až neuvěřitelné, co dokážou rusáci doslova na koleně opravit, svařit, nahradit. Viktor přezouval gumy ručně-šest motorek. Po obědě vyrážíme směr Altaj a Mongolsko.

 

 

Nádherné kopce a ještě pěknější cesty, chvíli si připadám jako v Beskydech. Jakmile kolem sebe vidím zasněžené vrcholky hor, začínám názor na Beskydy měnit…spíš Tatry... Cestou nakupejeme v supermarketu zásoby jídla do Mongolska. Hlavně konzervy, pár suchých salámů, sladkosti….

Cestou jsme narazili na místní pastevce, kteří nám nabídli nocleh v jurtě, který jsme nemohli odmítnout. Navíc nám nabídli kumys a zapíchli ovci že bude šašlik. Za půl hodiny byla ovce stažená, nasekaná na kostky včetně loje a kostí a šup s ní na gril. Osmileté holčičky kolem nás už se těšily až bude pochoutka hotová. Z grilu to vytáhli asi po dvaceti minutách….

 

…. Sním všechno…. Ale mongoly (ruské kazachy) nesmíte odmítnout…. Naštěstí už byla tma…. Zapomeňte na turecké nebo íranské skopové. Tady jsem dostal kus smradlavé, tučné, nedochucené, uvnitř krvavé ovce. Gumová ovce opravdu nešla požvýkat. Takže jsem dělal, že jím a když se nikdo nedíval házel jsem to do potoka nebo křoví. Pastevci kolem mě včetně dětí si na tom pochutnávali.
Kumys trochu víc smrdí a je dost nakyslý, ale proti ovci to je tiramisu. Když se kolem začínají sjíždět všichni pastevci z okolí zalezeme do jurty a jdeme spát.

Ráno při odjezdu od jurty kamarádovi nestartuje fungl nová KTM 1190 adventure. Jak nestartuje? Prostě nechytá…. Co s tím? Po kompletním rozebrání, kontrole všeho,pár hodinách a pár telefonech do čr motorka stále nejede. Dva měsíce stará mašina. Nakonec jsme motorku museli roztáhnout na laně. To naštěstí chytla. .Sedmdesát kiláků před mongolskýma hranicema a pěkných pár tisíc km od domova….. Potom už mu ráno nikdy nechytla a museli jsme ho každé ráno roztahovat. Nejen, že se Danovi cestou rozpadly trax kufry včetně držáků na prvočinitele a zná všechny svářeče v půlce Kazachstánu a Ruska, dnes mu přestala fungovat i úplně nová motorka.

Když jsme přijeli k mongolským hranicím následuje další překvapení. Hranice jsou zavřené.
Zavřené??
Prostě je v pátek zavřou a znova otevřou až v pondělí. Na hranicích totiž mají provozní dobu ve všední den od osmi do osmnácti a o víkendech a svátcích zavřeno. Naštěstí byla neděle :-))) V hraničním městě Tašanta opravdu nic není je to opravdová pr… světa. Tak se vracíme padesát km do trochu větší pr…., kde mají dokonce obchod i restauraci a protože máme spoustu času, není kam jet ani jít, vodky je v Rusku spousta, pěkně si zachlastáme.

 

 

Ráno kolem devíti, po roztáhnutí Dana přijiždíme na hranici, kde už jsou mraky čekajících. Po zmatku na hranicích, kdy musíme vystát několik opravdu nepříjemných front, konečně vjíždíme do Mongolska. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se dostali za hranice před osmnáctou hodinou. Přejetím hranic a zvednutím závory okamžitě končí asfalt.
Podle mapy do Ulanbátaru vedou z Tašanty dvě cesty- severní a jižní. my jsme se rozhodli jet cestou severní.

 

Po dni jízdy se po šotolinových cestách a kamenitých polích se dostáváme k řece přes kterou se neumíme přebrodit. Proud a metr vody. Půl dne jezdíme nahoru, dolů, zkoušíme hloubku. Hodně vody. Žáden most a brod jen pro kamazy. Máme smůlu.
Co teď? Musíme zpět?
Ano, tak se vracíme zase den jízdy zpět, na místo, kde se cesta dělila na severní a jižní. Tam dochází po měsíci společné cesty k rozdělení naší skupiny. Tři kluci jedou jižní cestou dál do Ulanu a tři se vrací zpět do Novosibirska a odtud vlakem do Moskvy. Dan, kterému přestala startovat motorka a nemůže riskovat každodenní roztahování v mongolských podmínkách a s ním další dva kamarádi Bajo s Bondem, aby mu dělali společnost a navíc taky měli technické problémy-prasklé pomocné rameno nad kardanem u 1200 gs. Měli to sice v Rusku svařené, ale ramena se znova začínala v terénu nebezpečně kroutit… Navíc někdo musel roztahovat Dana.
Dál tedy pokračujem ve třech. Před náma jsou necelé dva tisíce km terénem do Ulanbátaru….



Cesta?? Bylo to chvíli cestou, chvíli necestou, většinou polňačky, brody, písek a vyjímečně asfalt. V podstatě žáden hardcore, ale znáte to- stokrát nic umořilo vola...

 

Místy mongolové budují nové cesty a protože nechtějí aby jim po rozestavěných cestách někdo jezdil, řeší to mongolským způsobem. Kolem těchto staveb jezdí bagr a když je někde místečko kudy se dá na rozestavěnou cestu najet, přihrne hromadu hlíny a příjezd zatarasí... tím pro nás vznikla taková hra. Vždy jsme překonali nějaký násep a pak jsme třeba deset, patnáct kiláků jeli po relativně rovné a pevné cestě. Samozřejmě, kdybychom se na to překonávání nástrah vyprdli a pokračovali dál po cestě-necestě, bylo by to pro nás asi časově výhodnější...

 

-S benzínem problém nevznikl, vždy jsme tankovali když to šlo a bez problémů jsme dojeli k další pumpě.
-S ubytováním taky žáden problém, prostě ve stepi sjedete z cesty, třeba třista metrů, roztáhnete stan a spíte. Dvakrát jsme dokonce sehnali ubytování se sprchou.
-Jídlo jsme měli vlastní, to co jsme si nakoupili v Rusku před hranicema nebo v Mongolsku, nic jsme z česka netahali 12 000 kilometrů. Zbytečná zátěž.
-Motorky šlapaly- pouze pár drobných pádů, většinou v písku pouště Gobi. Pár defektů, jednou výměna palivového filtru u KTM a jednou svařování...
-Navigaci jsme neměli žádnou, pouze jsme používali mapy z mobilu- aplikaci Maps With Me, do které jsme si vždycky stáhli mapu země do které jsme se blížili a po výjezdu jí vymazali. Super věc a je to zdarma. Ještě jsme měli papírovou mapu.
-Benzínu jsme měli dostatek, ale jednou nám došla voda.. Na vyjeté polní cestě jsme se vydali po špatné trase. Cesta byla vyjetá k nějaké jurtě a my jsme si jí spletli z cestou hlavní. Tím jsme minuli jednu osadu a nemohli jsme dokoupit vodu. Zrovna to bylo ve chvíli, kdy jsme dvě noci za sebou spali venku, bylo čtyřicet ve stínu a ještě jsme měnili palivový filtr.. Když jsme potom najeli na správnou cestu, stopli jsme nějaký náklaďák a řidič se s náma o vodu podělil. Pak jsme dojeli k napajedlu velbloudů a dobytka, nabrali vodu a poprvé použili chlorové tablety.
-Denní nájezd byl kolem 200-250 kilometrů a to jsme vyjížděli hned ráno...
Pro mě byly nejhorší úseky tzv.varhan, příčných hlubokých rýh přes celou cestu. Kolikrát jsme v těchto varhanách jeli celý den. Mimo cestu byl třeba písek.

-Mongolové jsou jednodušší, hrozně hodní a dobráčtí lidé, stačí mávnout na kolemjedoucí auto a v tu chvíli stojí. Vždy pomohou. Nemyslím si, že bych se někdy potkal s tak hodnýma lidma(možná v Gruzii a Iránu...).

V Ulanbátaru jsme si udělali dva dny volna a prošli si město. Trochu jsme byli zklamáni, očekávání bylo trochu jiné… V podstatě se nic zvláštního neudálo… Slavnou českou hospodu jsme i přes maximální úsilí nenašli. 

 

 

Kolem Ulanu je skoro všude asfalt, takže pohoda. Pak jsme vyrazili směr Rusko a Bajkal, vše probíhalo v klidu, asfalt, klídek. Na hranicích jsme měli štěstí, opět zavírali přechod v 18 hodin a my přijeli v 17…. Cesta jižní sibiří krásně utíkala. Ubytovali jsme se v měste Gussinoozersk a měli jasný plán, že ráno pojedeme přes Ulan Ude kolem Bajkalu do Irkutska. To Ulan Ude je trochu zajížďka a místní nám poradili zkratku, jeďte rovnou přes sibiř rovnou k Bajkalu a prý si ušetříte nějakých 200 km.
A cesta je prý v pohodě sjízdná.

 

Těch sto kilometrů jsme pak jeli sibiřskými lesy asi jedenáct hodin, asi třista hlubokých kaluží, brody, spousta pádů. To vše po čtrnácti tisících najetých kilometrech.
Před každým brodem, musel někdo z nás vzít klacek a prozkoumat hloubku. Ten brod nebyl jeden, ani dva, ani deset…..Do toho jsme zabloudili…..
Kdyby jsme to věděli, určitě by jsme jeli navíc tisíc km po asfaltu….
Když jsme přijeli k Bajkalu, byl už večer asi sedm. Řekli jsme si, že dojedem do Irkutsku, kde zjistíme v kolik jede vlak, domluvíme přepravu motorek a pak se k Bajkalu vrátíme.
Do Irkutsku jsme přijeli asi o půlnoci, pak jsme hledali levné ubytko, pak nějaké to pivko a nějaký ten panák.
Ráno ve dvanáct jsme šli na nádraží vše domluvit. První na bagažnoje oddělenije domluvit přepravu motorek, tady nebyl problém-nebyli jsme první ani poslední kdo si nechal vlakem poslat motorku. Potom na nádraží pro jízdenky, byli jsme tři a taky nebyl problém. Ten vznikl až když jsme babě v okýnku sdělili, že chceme být všichni tři v jednom kupé. Nebylo místo zítra ani pozítří ani popozítří… pouze jedno kupé je volné, ale vlak jede v 15.50. Bylo asi 13.30. Nevymlouvám se, ale kvůli jednoho dne u Bajkalu, se mi opravdu nechtělo tři dny tvrdnout v Irkutsku. Jedem. Museli jsme se sbalit do vlaku, nechat naložit motorky (bez kufrů, kufry a všechny krámy, přilby, boty, hadry s sebou do vlaku-dodnes nevím proč,ale příkaz zněl jasně), nakoupit proviant, pití, vodku na tři a půl dne. OOObrovský pytel. Celkem to bylo asi dvacet kufrů, pytlů a beden. Rychle jsme se kyvadlově přesunovali na perón a potom do vlaku. Myslím, že jsme se vydýchali až po hodině jízdy vlakem. a to jsme měli před sebou tři a půl dne-5200 km. Ve vlaku je to celkem opruz, v jídelním voze draho boršč 250 a pivko 200 kč. My to naštěstí věděli předem od kluků kteří jeli z Novosibirska. Tak jsme se myslím dostatečně předzásobili. I přes to byly naše zásoby alkoholu trochu podceněné….

 

 

V Moskvě jsme si předem přes booking zajistili na dva dny levný hotel v sídlišti na okraji Moskvy. Motorky totiž jely nákladním vlakem a my rychlíkem, tím pádem jsme byli v Moskvě o dva dny dříve. Za zmínku snad stojí to, že to byl vytuněný hotýlek pro zamilované s názvem "polib mě","pomiluj mě" nebo tak nějak. Moskva je hodně drahá.

 

Do centra jezdíme metrem a Rudé náměstí je opravdu obrovské. Při stání ve frontě na Lenina nás napadlo, že ho musíme natočit… Tak jo, přece nebude tento človíček Liborkovi na jeho dokumentu chybět. Před vstupem do mauzolea, který je zdarma, procházíte turniketem, kde Vám vojáci "zabaví"(pošlou Vám do úschovny) všechny foťáky, kamery, mobily atd. Tak jsme si všechno nechali "zabavit" a na druhý pokus Liborek v ponožce kameru propašoval. Takže vše nenápadně točíme (všude plno vojáků), já stíním, Libor točí- kreml, kremelská zeď, vchod do mauzolea, mauzoleum, lenin, východ z mauzolea, kremelská zeď. Super, máme vše. Večer, když si prohlížíme naše tajné záběry, zjišťujeme, že něco nesedí - kreml, kremelská zeď, vchod do mauzolea,……………………..východ z mauzolea, kremelská zeď. Chybí Lenin.  Na takové blb.. jako jsme my jsou soudruzi připraveni. Mají v mauzoleu nějaké zvláštní infra světlo, přes které naše kamera nic nenatočila.

 

Jinak se v Moskvě nic zvláštního neudálo, v pohodě jsme si vyzvedli motorky a přes Lotyšsko, Litvu a Polsko dorazili domů!

Závěrem

Velké poděkování klukům, myslím, že absolvovat takovou cestu v šesti bez větších konfliktů a hádek svědčí o mnohém.
Pokusím se ještě o celkové shrnutí-

Náklady zhruba:
-víza 16 tisíc,
-vlak včetně dopravy moto cca 14 tisíc,
-dvě sady gum
-další a další...
-celkem cca 70-80 tisíc korun.

V těchto zemích je opravdu levný benzín, cigarety, chlast.
Jídlo je slabé, nic pro gurmány. Většinou přes den nějakou polévku nebo šašlik, v Mongolsku konzervu. Snídaně a  večeře většinou nákup-nějaký ten chléb se sýrem, zelenina, kyselé okurky a pár stakanů vodky před spaním, protože pivo je tam relativně drahé, v petkách a hlavně nikde pivo nechladí.

Ubytování jsme řešili během cesty, žádné rezervace předem. V těchto zemích to nejde moc plánovat, jednou Vás zastaví policajti, podruhé třeba defekt, potom strávíte tři hodiny na hranicích. Z šesti týdnů naší cesty jsme 7x spali ve stanu. Většinou jsme volili levnější varianty ubytování, párkrát ubytovna, celkem často v soukromí nebo v apartmánových domech či bytech. Ve městech jsme si většinou našli ubytko přes booking. Několikrát jsme si naše věci vyprali v apartmánových pračkách, jinak jsme si ponožky a trenky prali v rukách. Funkční trika nesmrdí a když je vyperete jsou suché za deset minut.

Internet většinou ve městech a na hotelech bez problému, tím pádem ušetříte za telefon- mail, viber a whats-up fungoval.

Ještě jsme si nechali vyrobit trička s plánkem naší cesty. Udělali jsme si o padesát triček navíc a ty jsme cestou rozdávali. Třeba otravným policajtům, celníkům a hlavně když nám někdo během cesty pomohl. Nemuseli jsme rozdávat peníze ani flašky, tričko je podle mě na toto ideální. (samozřejmě neplatí v Rusku a na Ukrajině, tam na trička se...)

Kvalita fotek je slabá poněvadž se jedná pouze o amatérské momentky mobilem, foťáky jsme sebou netahali. Spíše jsme se soustředili na natáčení i když taky jen amatérské. Použitá kamera-AEE Magicam SD21.

Ještě se nám letos stejně jako minulý rok osvědčila "družba" s kamioňáky, měli jsme přehled co nás čeká, kolik kde stojí benzín nebo vodka, jaké jsou aktuální kurzy a kde peníze vyměnit...(pro ně jsme byli příjemným zpestřením jejich dlouhých čekání a pro nás byly nesmírně cenné jejich informace...)

Ale nejdůležitější je podle mě pokora a respekt,
nejen ke kamarádům(jedete-li jako kolektiv, musíte kolektivně myslet a jednat...),
ale hlavně k místním lidem, k jejich zvykům(bydlí-li někdo v jurtě, nebo někde v Pamíru pase ovce a má kolem sebe ženu, pár kamarádů a spoustu šťastných dětí je podle mě šťastnější než kdokoli jiný v naší konzumní společnosti...)
a především k motorkám(nemůžeš si myslet, že když máš na motorce všechny nejdražší doplňky, že vydrží všechno... Vůbec to není o tom-osobně si myslím, že na staré Africe s pokorou, respektem a ohledem na výdrž techniky se dostaneš mnohem dál než na novém vyšperkovaném gs....)

Už končím, nebojte. Opravdu musím poděkovat Liborkovi za jeho přínos celé naší skupině, kamerování, výroba filmu, všechny servisy a vysoce lidské chování!!! Smekám!!!!
Liborek(Dehet) uprostřed :-)

Ještě pro všechny rýpaly a blbečky, prosím vyvarujte se narážek o bandě snobů na výletu, pro některé z nás to bylo finančně v pohodě a někteří z nás se z toho finančně vzpamatovávají dodnes. Jedná se většinou o kluky, kteří na motorkách jezdí od puberty- tzn. již více než třicet let. Děkuji! 

Cestu jsme absolvovali bez jakýchkoli sponzorů, tak doufáme, že na letošní plánovanou cestu po Africe už někoho najdeme....

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE