Do Maroka a zpět po ose za deset dní

Brzy ráno pálím dál směrem Nador, chci to ještě dnes zkusit zvládnout. Telefonuji s manželkou, ta mi zjišťuje, jak je to ještě daleko k trajektu na Google maps, a mluví o cestě, která v mapě vůbec neexistuje.  Už jsem zapomněl, že mapa nemusí nutně odpovídat skutečnosti. S orientací je to trága - jedu v podstatě jenom podle kompasu, ukazatele téměř neexistují a hlavní tahy mezi městy jdoucí středem ovocného trhu jsou naprosto normální. Pozdě odpoledne dosahuji přístavní město Nador. K mému údivu leží přístav města Nador v Melilla. Proč ne. Asi jako nádraží Praha v Ústí. Asi deset minut se snažím projet kruháč před přístavem, je to boj o život a já si uvědomuji, že už mi to stačí a že už se vlastně těším do mé staré, dobré Evropy.

Zastavuji před budovou provozovatele rychlotrajektů. Přibíhá ke mě můj nový pomocníček s překročením hranic, ale tentokrát bude mít smůlu. Hned mě navádí na parkoviště, zvládám to sám a naschvál ho ignoruji. Hlásí mi, že Fast Ferry dnes už nejede, ale konkurence přes ulici jede v deset večer a má kajuty zdarma. Snažím se ho ignorovat, ale má tuhý kořínek. Přesto jdu o okénku a ptám se po Fast Ferry - trajektu kamkoliv do Evropy. Člověk v okénku mě naprosto ignoruje. Kecálek má pravdu. Nechávám stát mašinu, přebíhám silnici ke konkurenci za doprovodu přicmrndy, který je fakt na pěst. Říká si o můj pas, ale dostává ho... Tentokrát se obrat nenechám. Nabízí mi alespoň propisku. Nechci, to by bylo určitě za pět. Prodejce si říká o 121 Euro, cena odpovídá mým informacím a mě dochází, že teď vytáhnout mojí ruličku s nouzovou hotovostí a platit na ulici s civícím kecálkem v zádech je nevhodné, ba nebezpečné. Platím kartou, prodejce ale chce 3% navíc. I tak to beru. Celá procedura se odehrává skrz ocelovou mříž přímo z ulice. S lístkem v kapse a touhou pryč sedám na mašinu. Kecálek si říká o spropitné, zřejmě za jeho společnost, anglicky mu to nejde, tak posunkuje "many" a "kaffee" a ukazuje si na pusu. Uklidňuji ho s tím, že ještě přijedu. Zuří. Ze země vyskakuje druhý, který do teď pospával schoulený u paty budovy, a chce "parkovné".

Mám toho plné zuby, kašlu na ně a jedu přes ulici do kavárny, kde stojí tři endura a venku sedí tři vysmátí Švýcaři. Přidávám se k nim a přítomnost spřátelených duší mě těší. Jsou tu již počtvrté, na hranicích už ví jak nato. Dávají mi pár cenných rad, jako třeba že nesmím nikdy říct, že jsem tu poprvé, to je jako signál: Aha, tak ten naše triky ještě nezná. "Rozebral jsi a zkontroloval mašinu?", ptají se a já nechápavě vrtím hlavou. Turista je tu prý vděčná oběť ke schování balíčku drog někam do mašiny, aby ho pak nevědomky dostal přez hranici. Je mi do mdlob a z hranice mám fakt bobky. Z toho bych se nikdy nevysekal. Chci vyměnit zbylé asi 600 Derham na Euro, banka má však od 8-12 a pak až od 21-24. Je tu jenom jedna. A jak dodávají moji endurokamarádi - bez lístečku z bankomatu mi nic zpátky stejně nevezmou. Jo a prachy se vyvážet nesmí. Sakra, co teď? Nádrž mám plnou benzínu za 1 Euro litr a suvenýry typu hliněné mísy jsou na motorku nevhodné. Platím tedy alespoň útratu za nás za všechny v kavárně, kluci mi to dávají v éčkách a já se zbavuji alespoň dvoukila. Přichází hodina H a my razíme k celnici. Kluci ukazujou pasy, "Swiss?" ptá se celník a já kývám s nima jako že jsem taky Švýcar. Projíždíme bez kontroly a ve zrcátku vidím, jak za mnou utíká můj přicmrnda, který chce jeho spropitné. Příště, hahaha. Modlím se, ať nejsou celníci jeho bratranci a nedělají mi teď problémy. Klaplo to, naloďujeme se a bereme koupelnu útokem. Jsem na cestě do Evropy. DOMÚ. V parádním interiéru lodní restaurace působí naše zablácené eduroboty nevhodně. Po sedmi dnech jdu spát do postele, je to fakt zvláštní pocit a já chci v kajutě stavět stan. 

EVROPA. Ty poslední tři dny cesty mi přijdou jako brnkačka. Za přístavem se loučím s klukama a dávám dopoledne na pláži. Pořádnou pauzu dávám na Costa Brava. V kempu Amfora na parádní úrovni se rozhodnu vzít bungalow na úrovni malého bytu,  je fakt luxus a já těch 69Euro přece jen obětuji. Než stačím sundat batohy z mašiny, přichází sousedé, Angličani na motorkách, dáváme se do řeči a small-talk plynule přechází v pitku do noci. Jeden z nich má švagrovou z Havlíčkova Brodu. Kolem poledne Angličani vstávají a já razím sbalený ještě na pláž, užít si naposledy moře a písek a pak posledních 1400 km domů. Oslovuje mě německá rodina, která bydlí 3 km od nás. Neskutečná náhoda. Po hodince na pláži mě zvou na oběd k sobě do domu na pobřeží a já radostně přijímám. Stůl plný jídla na zahradě plné palem mi fakt zvedl náladu, takže jedu sice o pár hodin déle, ale zato patřičně spokojen v bříšku. 
O dva dny déle dorážím domů, večer desátého, tak jak jsem slíbil, ve stylu rytíře křížové výpravy: "Vyhráli jsme, pomozte mi dolů z koně..."
A už teď je jasné, do Maroka se vrátím!