Do Maroka a zpět po ose za deset dní

S téměř 40 kg bagáže a batohem na zádech vyrážím z městečka Daaden v Německu směrem Koblenz. U elektra na konci naší ulice si uvědomuji, že takhle to nejde. Těžiště je moc vysoko a stroj je skoro neovladatelný. Přerovnávám bagáž a uznávám - skoro 15 kilo jídla a pití je nesmysl. Beru to po dálnicích směrem jihozápad přes Luxembursko na Francii, kde asi po 300 km potkávám Jense na Pan Europan 1100, který se stejně tak jako já vydal jen tak se stanem Evropou. Po krátkém rozhovoru mi sděluje, že se do Maroka a zpět za deset dní nikdy nedostanu, ale rád se ke mě přidá. Nocujeme na břehu řeky La Love v malém kempu, s Jensem měním obsahy našich konzerv a společně vaříme, nebo spíše ohříváme. Ráno mě přesvědčuje o tom, že Maroko je nesmysl a mám se k němu přidat na projížďce po Pyrenejích. Doráží mě větou, že koupě mojí Tenere byla velká chyba, že se jí mám okamžitě zbavit a pořídit Pan Europan jako má on a je s ním už 21 let spokojený. Zastavujeme na benzínce, můj parťák však odmítá tankovat s tím, že pojedeme na další obchodní centrum, kde je benzín levnější. Pozvánku na pauzu u kafe odmítá, vytahuje vařič a vaří instant. V kufrech má snad kompletní kuchyni. Moje dvě plechovky Coly komentuje něčím o nekřesťanských cenách a nabízí mi instantní nápoj. Jedeme po okreskách v horách, s krásným výhledem, ale já začínám pochybovat o tom, že v pár dnech vůbec vyjedeme z Francie. Po necelých 500 km denního výkonu a dvoudenní útratě 6 Euro, a to za kemp, jsem to duševně nevydržel, rozloučil se a zatáhl za plyn směrem Španělsko. Po hodině bloudění po francouzských lesích v půlnoční době beru zavděk odbočkou do lesa, stavím stan a doufám, že nespím na příjezdu ke hřbitovu nebo mi ráno před stanem nebude troubit autobus.

Den 3. a 4. - 3.-4.6.2011

Ráno přecházím na Post-it-navigaci. Vypíšu si hlavní trasy z atlasu Evropy na nalepovací papírek na poznámky, ten lepím na plexi a s GPS v  kompas módu jen sleduju návěstníky na dálnicích. Tento způsob se ukazuje jako neskutečně praktický. Jak Francie tak Španělsko má většinu dálnic tvrdě placenou s nespočtem mýtných bran, které nechávají mojí peněženku patřičně krvácet. Motorka platí stejně jako auto. Celkově to odhaduji na 200 Euro za obě cesty. 

Celou cestu se držím na Středomořské dálnici vedoucí po pobřeží. Ve Španělsku je maximální rychlost na dálnici 110km/h, po pár kilometrech ale zjišťuju, že všichni jedou o 20km/h víc a uznávám, že jsou neskutečně ukáznění řidiči. Za celou dobu nevidím nikoho bláznivě předjíždět, blikat zezadu, ani nehody jsem nezaregistroval. Přes nízkou maximálku si pluje doprava jistě a mám pocit, že ve finále rychleji než u nás. Kvalita silnice je špičková. Cena 1,33 Euro za litr benzínu je po francouzských 1,65 víc než příjemná. Přespávám na pobřeží ve městě Cullera, kde za asi 15 Euro dostávám vysoký standard a čistotu, pro mne dosud nevídanou. Kempingové umývárny obložené mramorem mne dorazily.  Rodina ze sousedního karavanu mě zve na snídani a já komunikuji rukama a nohama.

Ubytuji se asi 20 km od Gibraltaru v kempu La Casita. S přibývajícími turisty stoupají ceny- stan a motorka za dvacet Éček, to je fakt dost. Postrádám mramor v umývárnách, zato mají turecké toalety, nebo jak se jmenuje záchod ala dírka v zemi. Bohužel to v dalších dnech asi nebude lepší a příroda mě nutí naučit se je používat. Po zdárném ukončení mise s potem na čele zahlédnu, že protější řada kabinek má klasické záchody. Je mi dobreku.