#MoroccoMotoTrip 2016

Den 13:

Ráno šok: je zamračeno a mrholí! Sakra, zrovna jsme večer prali. Snídáme pod převisem naší terasy a balíme, včetně naprosto zvlhlého prádla ze šňůry. Dnes byl v plánu přesun do hor a výstup na Džebel Toubkal. Rychlý pohled na telefon říká, že v Atlasu bude teď dva dny pršet. Tak to nemá cenu tam lézt. Rychlá změna plánu a nabíráme kurz pobřeží.

V Agadiru jsme co by dup. Potvrzuje se, že tady bude hezky. Obloha je modrá a svítí sluníčko. Kafíčko s výhledem na marinu to jistí, ale jinak v betonové džungli Agadiru zůstat nechceme. Míříme podél pobřeží dál na sever. Asi 15 km nad Agadirem, v městečku Tamraght, nám padl do oka Surf Camping Atlantica. Obrovský, momentálně téměř prázdný areál s přístupem přímo na pláž. Paráda!

Jen co jsme postavili stany, zablbli na pláži ve vlnách (voda byla krásně teplá) a trošku se zcivilizovali ve sprchách, už máme super sousedy, motorkáře z Čech! Tři blázni do motorek Super Tenere, v českých motorkářských kruzích téměř celebrity, který toho mají v jedné stopě opravdu spoustu za sebou a řekla bych, že projedou i to, na co si my ostatní netroufáme ani pomyslet. Jejich cestopisy jsou legen…počkej si…dární! Najdete je na Facebooku pod šifrou Beyond the Horizont / Za horizont. V rychlosti si začínáme sdělovat dosavadní zážitky z Maroka. Pak vysíláme po dvou zástupcích z obou skupin do Agadiru ulovit něco k večeři a pivo. Bylo jasné, že v této turistické metropoli uspějí. Uspěli, a tak proběhl super večůrek, při kterém padlo dost piv i litr slivovice, který naši noví kamarádi ještě měli u sebe. Takže teď už jsou bez dezinfekce obě skupiny…

Den 14:

Ráno jako by i na pobřeží dorazila oblačnost a obrovská vzdušná vlhkost, před kterými jsme včera utekli z Taroudantu. Vyrážíme směr Marakéš. Nejprve podél pobřeží, kde se naštěstí přeci jen po chvíli vyčasí. Když těsně míjíme Essaouiru, stáčíme kurz do vnitrozemí. V této oblasti známé výrobou arganového oleje konečně nacházíme to, po čem pátráme celou dobu naší cesty: nacházíme strom, který je doslova obsypán kozami, které se ve větvích pasou na chutných arganových ořechách! Jak se dále blížíme k Marakéši, projíždíme spíše nudnou krajinou a zaprášenými městečky, ozvláštněnými jen mohutnými předvolebními meetingy a průvody, které s alegorickými vozy, hlasitou hudbou a za rozhazování tisíce letáčků táhnou ulicemi.

V jednom takovém městečku stavíme na oběd, když zahlédneme řeznický obchůdek se zahrádkou, visící kýty a venkovní gril. Chceme jednou něco jiného než tajin. S hygienou tu jsou samozřejmě na štíru, z ulice se práší, všude tisíce much a desítky loudících koček. Chuťově je to sice vše výborné, ale jestli přežijeme tohle, přežijeme už úplně všechno. Navíc se projevuje absence slivovice: Františkovi není úplně dobře, oběd vynechává, zobne jen živočišné uhlí. Naštěstí se ukáže, že to bude jedno, max dvoudenní záležitost, nic zásadního, a člověka to ani nijak neomezuje (rozumějte: není nutné držet se v blízkosti WC).

Vpodvečer vjíždíme do Marakéše. S pomocí ochotného Berbera na mopedu (ovšem samozřejmě si ochotně počkal na nějaký ten dirham odměny) nacházíme v palmerarii severně od centra Marakéše krásný zelený kemp La Relais de Marrakech. Hned při check-inu si objednáváme taxík na večer do centra a zpět. Šup postavit stany, nahodit městské outfity a jedem. Necháváme se zavést k největší atrakci Marakéše, náměstí Džamí al Fanaa. Přijíždíme již za tmy a náměstí pulzuje svým životem, hudbou, pouličním divadlem, stánky s fresh džusy a jídlem všeho druhu. Naháněči se předhánějí, u koho si dáte večeři. Trošku se noříme do bazaaru kolem náměstí, tu pro tričko, tu pro nějaký dárek domů. Pak sedáme na zahrádku jedné stánko-restaurace zpátky na náměstí a dáváme si večeři. Grilované špízy a mořské plody jsou vynikající.

Den 15:

Hurá, dnes konečně směr vysoký Atlas! Nemáme před sebou dlouhou etapu, nejvyšší hora Maroka Džebel Toubkal je od Marakéše jen něco přes 100 km. Na okraji hor, když jsme měli pauzičku, nás nesmírně pobavil jeden Berber na mopedu. Mrknul na naše SPZ a spustil: „Dobrý den.“ „Jak se más?“ „Nemám pivo!“ No, asi nejsme první Češi, které potkal… :-)

Přijíždíme do městečka Imlil, výchozího místa turistických tras, ležícího ve výšce nějakých 1900 m.n.m. Zde máme tip na ubytování v Auberge Lepiney. Nacházíme to snadno, jsme tu zase jediní, bereme čtyřlůžkový pokoj na 2 noci. (Je pravda, že po té, co jsme se ubytovali všichni pohromadě, už o mě jakožto o padlou ženu v tomto penzionu nikdo z obsluhy ani okem nezavadí… :-) ). A pak rychlá úvaha: je teprve půl druhé. Výstup na Džebel Toubkal je dvoudenní. První etapa, z Imlilu do základního tábora pod horou, kde stojí dvě horské chaty na přenocování, má trvat 6 hodin. Když se vypravíme rychle a trošku máknem, abychom průměrný čas zkrátili, jistě to do tmy zvládneme. A ušetříme den! Lepší, než tady dnes celé odpoledne prosedět a vyrážet až zítra… Je rozhodnuto. Rychlý nákup a ještě rychlejší balení. František s námi nejde, raději si zítra někde po okolí pojezdí, a tak nás tři alespoň jednoho po druhém vezme na Transalp na tandem a doveze ještě dobré tři kilometry, dokud cesta opravdu neskončí. Ušetří nám tím aspoň půl hodiny… V půl třetí zahajujeme výstup.

Cesta k horským chatám vede krásným údolím a po úbočí zajímavých kopců. Je celkem frekventovaná, protože mezi Imlilem a chatami neustále pendlují desítky mul a oslíků se svými pohůnky. Nahoru muly nosí jídlo, čisté peřiny, zavazadla línějších turistů, případně ty nejlínější turisty osobně, dolů nosí odpadky, špinavé prádlo a tak pořád dokola. My postupujeme rychle, jen Paja s Begou se střídají o ne moc pohodlný batoh. Přeci jen, není to normální batoh, ale nepromokavý válec na motorku, který jsme opatřili popruhy. Není to na hory značka ideál, ale jde to. Na chatu Refuge Mouflons přicházíme po 4 hodinách, těsně před soumrakem. Na recepci nám vyrazí dech cena ubytování. Čekali jsme dost, ale 280 DM za osobu i v tom nejlevnějším společném pokoji přeci jen ne. Musíme vysypat všechny kapsy. Po nijak zvlášť dobré večeři jdeme brzo spát.

Den 16:

Od brzkého rána a ještě za hluboké tmy se lidi trousili ven na start výstupu. My vstáváme kolem sedmé a než se nasnídáme a pobalíme, vyrážíme skoro o půl deváté. Cesta na Džebel Toubkal je poměrně jednotvárný výstup suťovinovými poli a dlouhým kamenným kotlem. Slunce nemilosrdně pálí. Bohužel, kšiltovka padla za oběť překotnému balení v Imlilu a zůstala zapomenuta tam. Alespoň že s vodou není třeba šetřit. Doplňujeme petky z průzračných pramínků. Tady opravdu nemáme strach si ji dát - nad námi už není nic, z čeho by mohla být závadná. Cesta na vrchol má trvat kolem 4 hodin a tuto dobu jsme nedokázali zkrátit. Míjí nás skupinky, které už jdou dolů.

Konečně nahoře! Výhledy a euforie samozřejmě vysoce převyšují dřinu a nekonečný výstup. Stálo to za to! Rychlý piknik, pár fotek a zahajujeme sestup. K chatě by to mělo trvat 4 hodiny, ale tady se nám daří stáhnout to na polovinu – dolů to odsýpá. V chatě krátký odpočinek na terase, pak si vyzvedáváme náš báglo-válec a zahajujeme sestup do údolí. Po cestě potkáváme doslova davy – a znovu si gratulujeme, že jsme vyrazili už včera. Tím pádem jsme výstup uskutečnili v pátek a v sobotu. Dnes, v sobotu odpoledne, míří k chatě doslova procesí. V neděli bude na Toubkalu narváno… Cestu údolím jsme tentokrát o moc rychleji než za 6 hodin nestihli, a to kvůli mně. Nebylo mi dobře. Sice padly názory, že je to buď z rychlého výstupu do výšky (přeci jen, před 2-3 dny jsme ještě byli u oceánu a dnes ve čtyřech kilometrech) nebo ze sluníčka, ale vzhledem k tomu, že jednodenní nevolnost den nato postihla Begu a za další den Paju, bude to spíš ta naše malá soukromá epidemie. Na smluveném místě už na nás netrpělivě čekal František s Transalpem a zase nám poslední 3 km ušetřil. Večer u tajinu jsme si sdělovali zážitky a šli spát se slepicemi. 

Den 17:

Spali jsme snad přes devět hodin. Ráno bylo frišno, posnídali jsme venku na zahradě, zabalili a už nás František vede nádhernou silničkou přes hory, kterou objevil včera. S výhledy na Vysoký Atlas projíždíme údolími, ve kterých se postupně střídají prodejci granátových jablíček, mandlí a mandlového oleje a nakonec melounů. Cesta přes hory byla nádherná. O to větší šok, když z hor sjíždíme do vyprahlých rovin, s betonovými městy, která zase začínají dostávat civilizovanější a bohatší ráz severu, a téměř pravoúhlými silnicemi. Zato kempy žádné. Proč taky, v této nezajímavé krajině žádní turisté nejsou.

Kvečeru tedy trochu zajíždíme do podhůří. Tady by něco mělo a mohlo být. Bohužel, vytipovaný kemp nacházíme zavřený – po kolikáté už? Jedeme dál a snažíme se chytit se nějaké cedule. Místo toho chytáme dva bílé turisty, okamžitě brzdíme a vyzvídáme, kde tu bydlí. Nasměrují nás k jedné Gite, krásné, prostorné, kamenné horské chatě. Velice milá Berberka, která umí anglicky jen o něco málo lépe než já francouzsky, nám ukazuje čtyřlůžkový pokoj a ptá se: „Prosím vás, je alespoň jeden z nich váš manžel…?“ Ubytování je s večeří skoro dvojnásob drahé než jen se snídaní, a tak to berem bez večeře. Však ještě máme nějaké zásoby – chleba, sýry, olivy a hlavně všudypřítomné konzervy sardinek. Paní Berberka stejně povídá, že nám donese alespoň něco malého k zakousnutí, chleba a nějaké pomazánky, abychom věděli, jak jsou Maročané pohostinní. Je opravdu nesmírně milá. Rozbalujeme se na terase a jen co se navečeříme z vlastních zásob, nastávají hody. Paní Berberka začíná nosit: polévku, maso s kuskusem, ovoce…vždyť to je kompletní menu! „No jo, ono mi to nedalo…jen jezte!“ Takže do sebe ládujeme druhou večeři a spokojeně usínáme.   

Den 18:

Dnes je před námi de facto poslední motorkářský úsek, zato pěkně dlouhý. Dnes chceme ujet nějakých 500 km, abychom už dorazili k Tangeru, na pobřeží, a tady mohli strávit poslední dva dny u moře. A tak vstáváme v sedm a v osm už jsme sbalení a na snídani. Naše milá paní Berberka nám připravila dva druhy palačinek (mastné málo a mastné hodně), výběr marmelád a pak něco, čemu jsme se smíchem začali říkat jačí máslo. Každopádně to byla celkem těžká a hutná snídaně, hlavně Pajovi neudělala vůbec dobře. Odložil ji asi o 100 km dál do příkopu. :-)

První část dnešní cesty vede ještě nízkými kopečky. Kolem stáda ovcí, plantáže opuncií, prodavači ovoce a malebná krajinka. Nuda nastává ve vyprahlém vnitrozemí, s rovnými silnicemi a zaprášenými městečky. Jednotvárnost krajiny a vedro skončí, až když přijíždíme do pobřežního města Larache. Vzduch je rázem příjemnější a chladnější, města krásnější a honosnější, se širokými bulváry a barevnými shopping centry. Sakra, Evropa se zase o něco přiblížila… 

Máme před sebou dva dny u moře a nechceme je trávit přímo ve městě. Ubytováváme se v kempu Achakar, na mysu Spartel, asi 15 km od samotného Tangeru. Ale na to, jak je všude kolem vše honosné a Spartel je oblíbeným výletním místem, kemp je překvapivě hnusný a zanedbaný. Všude se povalují odpadky, na keřích se drží igelitové pytlíky, v provozu je jediná sprcha se studenou vodou a uprostřed kempu trůní obrovský kráter. Asi to jednou bude bazén…

Paja a František se vydávají nakoupit jídlo a pivo, my s Begou stavíme stany. Kluci se vrací až za tmy, s jídlem ale bez piva. Dnes mají všude zavřeno, slaví nějaký svátek, ale zítra půjdem najisto. Jdeme spát a doufáme, že nás silný vítr od oceánu neodnese i se stanama…  

Den 19:

To by člověk nečekal, jak bude u moře frišno! Vydáváme se na pláž, vítr neustále pofukuje a voda je o moc studenější, než dole u Agadiru. Přesto lezeme do oceánu postupně všichni. Den příjemně plynul v procházkách podél pobřeží a v dovádění ve vlnách. Později odpoledne se vydáváme do města. Kluci pro pivo, my s Pajou obhlédnout tangerskou medinu, která není zdaleka tak turistická, spíš pulzuje životem místních lidí: stánky nejsou plné suvenýrů, ale jídla, ponožek a mopů – všeho, co lidé potřebují. Cestou zpět do kempu kupujeme grilované sardinky a baštíme je v kempu pod hvězdnou oblohou a úzkým srpkem měsíce.  

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE