#MoroccoMotoTrip 2016

Den 10:

Ráno se s Pajou probouzíme ještě před východem slunce, a tak rychle vybíháme na střešní terasu to divadlo pozorovat. Auberge Sahara leží bezprostředně u dun, první duna jim tu prakticky začíná na dvoře, a tak nakonec slézáme z terasy a vydáváme se přes pár dun pozorovat tu nádheru přímo do písku. Východ slunce nad pouští má opravdu své zvláštní kouzlo…

Snídaně byla vynikající a pak bojová porada, co dál. Nakonec se všichni shodujeme, že tu zůstaneme ještě jeden den. Nejen že se nám tu moc líbí, ale než se zase hned hnát dál, odstrojíme motorky, půjdeme si nalehko zablbnout do písku a hlavně, prozkoumáme tu piste, další asi 200 km dlouhou zkratku, která by měla odtud vést do Zagory. Pokud ji uznáme za sjízdnou, zítra se po ní vydáme na další pouť.

Průzkumem piste jsme se rozhodli začít. Napřed uháníme po silnici podél dun, kolem nás černá tvrdá poušť zvaná reg. Kluci si vždy tu a tam sjedou z asfaltu, jedou po regu a překonávají větší či menší písečné plochy. Není to úplná sranda, jezdit v písku. Člověk nikdy neví, jak je hluboký. Po pár kilometrech, ve vesničce Taouz, silnice končí přímo vjezdem do kasáren (hranice se znepřáteleným Alžírskem je nedaleko a je třeba být ve střehu) a my odbočujeme doprava na piste. Kombinace písku, prachu, kamení… Vedro je k nesnesení. Voda v nás mizí po litrech.

Jedeme pomalu, nejsložitější je překonávat čím dál větší a hlubší písky. Paja, který má tu smůlu že veze mě, se zahrabal jako první (a následně mu motorka i spadla). Zase často slézám a přecházím nejtěžší úseky pěšky. Ujeli jsme asi 10 km, ale čím dál míň se nám zamlouvá představa, jet tudy 200 km s naloženými motorkami. Rádce mladých svišťů (tento pojem se vžil pro průvodce Lonely Planet) varuje, že to trvá až 7 hodin a po cestě není kde dotankovat benzin. Za 7 hodin pod tímto sluncem bysme navíc každý vypili tolik vody, že bysme to ani neuvezli. No nic, piste jsme si zkusili, ale zítra pojedem po silnici. Ani tahle zkratka nevyjde.

Vracíme se k pískům Erg Chebbi a pro změnu sjíždíme ze silnice směrem do dun. Kluci si je zkouší pojezdit. Nakonec spadne jak František, tak Bega. Takže dnes ležely všechny tři motorky, každá jednou, aby se nehádaly. Postupně kluci získávají v písku větší jistotu, ale na ty největší duny se nepouští. Spíš si pro přejezd vybírají ty menší. I tak postupujeme pěkně do nitra pouště, až jsme objevili jeden z luxusních stanových táborů, kam hotely na „romantickou noc mezi dunami“ vozí na přespání své hosty. Všude kolem odpočívají velbloudi.

Později odpoledne, přehřátí a už bez vody, se vracíme. Vidina bazénu je hodně lákavá. Já s Pavlem si na večer ještě objednáváme jízdu na velbloudech na západ slunce. Je to sice klišé, ale když už jsme na té Sahaře… Náš pan velbloudář umí slušně anglicky a k šílenství ho dovádíme otázkami, jako jak se jeho velbloudi jmenují („Velbloudi?!? Ti nemají jména!“) nebo kde byl v nitru Sahary nejdál („No, jen tady…Proč bych tam dál chodil?!?“). Západ slunce už není tak osobní zážitek jako východ, na okolních dunách posedávají další páry a skupinky turistů na velbloudech vyrážejí do pouštních stanových kempů…

Den 11:

S těžkým srdcem se loučíme se Saharou, bylo nám tu krásně. Dnešní etapa do Zagory, vstupní brány další pouštní oblasti Erg Chigaga, je relativně nezajímavá. Vyprahlé kopce, vegetace málo, ušmudlaná městečka a místo šotoliny jsme do Zagory jeli po zbrusu nové, teprve pár týdnů otevřené asfaltové silnici. Škoda… O jediné rozptýlení se postaral František, kterému to v Rissani na kruháči podjelo a Transalp i s jezdcem se najednou klouzali…naštěstí se ani jednomu nic nestalo, pokud nepočítáme levý přední blinkr, a to spravila americká páska.

Hned po příjezdu do Zagory máme vícenásobné štěstí. Bezprostředně na začátku města narážíme na krásný kemp v palmovém háji. Vrátíme se sem na večer, o dnešní nocleh je postaráno. Jak tak postáváme a přemítáme, zda ještě stihnem zajet do M´Hamidu omrknout další duny a ještě se i vrátit na noc, kde se vzal tu se vzal, přifrčel frajer na motorce a strašně naléhá, že má garáž a dílnu jménem Sahara, kde servisuje a připravuje nejen turistické výpravy, ale i auta a motorky na rally. Strašně nám chce svou garáž ukázat a vyfotit se tam s náma. My moc motivovaní nejsme, ale když frajer na naši otázku, zda ví, kde se tu prodává pivo, odpovídá, že nás tam zavede, je rozhodnuto. Jedem se s ním podívat do té jeho garáže. Krátká návštěva, vyfotit se (skončíme vylepení na zdi), všechny si nás oblepí svou samolepkou a pak už ukaž frajere, kde tady máte to pivo. Proplétáme se za ním městem, Zagora je jinak velice hezká, čistá a taková výstavní. Zastavujeme před nikterak neoznačenou budovou. Procházíme chodbou, u lednice doleva, no snad nás tu nikdo nezamorduje. A pak se ocitáme v baru. Obrovském baru se zatlučenými okny (asi aby Alláh neviděl). Kluci si všichni dají šťastně jedno pivo (na tom slunci ji ihned mají jako z praku) a pro větší zásobu se tu stavíme večer.

Teď se ještě loučíme s frajerem z garáže a vyrážíme alespoň kousek údolím řeky Draa. Do MHamidu je to ale ještě 90 km, to tam a zpátky do tmy neujedem: Otáčíme zpátky asi po 20 km. Údolí Draa je sice malebné, ale podobné jako např. Todra a Dades. Hory kolem, údolí s palmami uprostřed. Vracíme se do Zagory do našeho kempu, který je opravdu krásný. A zrovna v něm sklízí datle! Kluci se ještě otočili v tajném baru, přivezli zásoby a tak jsme si uspořádali večírek…

Den 12:

Den zahajujeme kafíčkem a mátovým čajem v kavárně na jednom z výstavních bulvárů Zagory, kavárna vypadá jak někde v Paříži. Jinak dopolední etapa se nese ve znamení horka, kopečků porostlých nízkou vegetací a stád velbloudů. A probíhá bez benzínek. Paja a Begin už své KTM doslova hypnotizovali, ale naštěstí to do Tata bizoni zvládly bez tankování.

Nabíráme kurz na Taroudant a krajina se začíná zase měnit. Vjíždíme do kopců Antiatlasu. Hory jsou krásně červené a velice zvláštně zvrásněné. Šplháme přes hřeben nádhernými serpentinami, které nám po těch rovinách vlévají adrenalin do žil! V jednom malém městečku nás praštila přes noc omamná vůně a za chvilku už si vezeme kilo smažených sardinek. Sice to chvilku trvá, ale nacházíme i místo na piknik ve stínu pod skálou a sníme je na posezení.

Posledním zážitkem dnešního dne, ale o to intenzivnějším, se stává hledání kempu na předměstí Taroudantu. Jedna špatná odbočka a vjeli jsme do dost šílené čtvrti připomínající cikánov, kde na nás děti pořvávaly a ukazovaly nepublikovatelná gesta. Camping du Jardin nakonec nacházíme. Je za vysokou zdí, chlápek v recepci má na obrazovce záběry z devíti kamer a kemp hlídají dva psi. Asi vědí proč. Jinak jsme tu zcela sami, jediní hosté. Kemp, který má v názvu jméno „v zahradách“, by byl opravdu krásný, všude kolem udržovaná zeleň a pán stále běhá s hadicí a zalévá kvetoucí záhony, ale měl by si raději vzít lopatu a posbírat ty psí bobky, kterých je tu hned několik na každý metr čtvereční. Jenže na to kašle. A tak stavíme stany na střešní terase budovy, ve které jsou sprchy. Taky dobrý. 

Dnešní den se zapsal do našeho palubního deníku i tím, že už nám došla slivovice. Takže dnes večer jsme dezinfikovali naposledy. Inshallah. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE