Všude dobře, tak co doma?

7. večer (mimořádně)

Chyba, chyba, chyba, školácká chyba! U Balatonu jsem už jednou byl a už tehdy jsem zbaběle ujel, teď bych to udělal zase, ale není kam, protože je tma a pozdě.

Poplatek za kemp čítá velmi podobné peníze jako v Itálii a Chorvatsku (asi 4000,- / 7 osob – to je asi 120 miliard HUFů), na rozdíl od předchozích kempů zde rozhodně nefunguje úklid co 2 hodiny, možná ani 2 roky, vlastně zde nefungují ani sociálky samy o sobě. Prastarý kukuřičný domeček s azbestovou střechou smrdí několik metrů daleko, bazén s tobogánem byl naposledy napuštěný když bylo mrtvý moře teprve nachlazený, ale zase je tu diskotéka, a to všude! Po celém kempu jsou party mladých lidí, co sedí v kruhu, popíjí, mají obří tuc tuc bedny a dobře se baví. No tak aspoň něco. Odcházíme na večeři, dáváme konečně pivo za lidové ceny, no a kolem půlnoci se navracíme do kempu. Máme zajímavé sousedy, ve třech lidech hodlají spát v Renaultu Twingo, nakonec teda ještě vybalují stan asi ze Sparkysu, takže si musí rozmyslet jestli budou spát pod širákem nohy, nebo hlava. Diskotéka stále jede na plné koule, tak jdeme v rytmu maďarských hitů spát.

8.den / najeto 404km

Okolo 4 hodiny je ticho, zvedl se docela silný vítr a lomcuje haluzemi stromu, pod kterým spíme. Že radši nehrála ta muzika, aspoň bych neměl strach, že mi na stan spadne kus stromu. Přání se vyplnilo v 6 hodin se kempem opět začínají linout první tóny samby. Ráno je tu a my vstáváme, balíme. Kempem chodí zombíci, kteří se vzbudili různě pohození po areálu, a zmateně hledají svoje stany, přátele a důstojnost.

 Snídani nakupujeme v malém krámku u kempu a za chvíli už jsme zase na cestě domů. Takticky zastavujeme na první benzince v Siofoku, kde probíhá ranní hygiena a potřeby, které jsme neměli odvahu vykonat v tom šíleným kukuřičňáku.

Cesta k domovu ubíhá svižně, převážně už jenom po dálnicích. Malé zdržení ve Vídni je už klasika, ale potom už se před námi začně rýsovat silueta mikulovského zámku, pálavských vrchů a my už nekompromisně razíme přes novomlýnské nádrže a víme, že už opravu přichází definitivní konec našeho putování. Tolik plánování, domlouvání, těšení a najednou šmitec, a zítra hurá do procesu, vydělat zase nějakou to korunu, ať máme další rok co utrácet. Následuje brněnská věž Petrova a konečně - dojíždíme na tradiční místo kde všechno začíná i končí – taková naše Alfa-Omega – Orlovna Bořitov.

Příští rok se konečně chystáme na to vytoužené Rumunsko a snad zvládneme i Bosnu. Pokud nám tyto naše smělé a troufalé představy vyjdou, rád podám report i z této expedice.

Díky za přečtení, kolama dolů!

"Motoklub" Orlí Jezdci Bořitov

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE