Všude dobře, tak co doma?

1. den  / Pod úpatí Grossglockneru / najeto 580km 

Je neděle 3.7.2022  9 ráno, a i když jsem přijel domů asi před 4 hodinami, protože jsem chytře slíbil hraní s kapelou, už se převaluju a nemůžu zabrat.

První skupina odjíždí v 10, takže mi to nedá, sedám na motorku a jedu jim popřát šťastnou cestu a vyprovodit je. No dobře, spíše je jedu zkontrolovat a dát jim poslední instrukce. Skupinu vede můj bratr, předáváme si poslední info, jak se známkama, kde tankovat, číslo na penzion, kde máme rezervované ubytování.

Druhá skupina se skládá ze zbylých členů naší kapely NaLiTo!, kteří ještě chrápou a odjezd mají naplánovaný až na 12, aby se trošku prospali.

Vracím se domů, začínám balit poslední drobnosti a skládat kufry na motorku. Čas utíká jako voda a tak i já se doma loučím a za týden pápá. Na dohodnutém místě odjezdu, v Bořitově před Orlovnou, už všichni netrpělivě přešlapují, protože samozřejmě stejně jako já nemůžou od 9 zabrat a nejraději by už dávno vyrazili. No nic.. Pán Bůh s námi a zlé pryč, startujeme, odjíždíme.

Klasická motanice přes Brno, hlavní tah na Vídeň, Mikulov – dotankovat, koupit dálniční známky, nalepit jednu, druhou, tře… tyvole!, Čerte, co sis to koupil za známku? Vždyť je tam namalovanej kamion! To asi není pro motorku! Následuje reklamace špatné známky na místní MOLce, nalepení správné známky a zase můžeme pádit. Dnes musíme dojet až na úpatí Grossglockneru, kde máme dohodnuté ubytování na další 3 noci. Za hranicemi mě přepadá klasická frustrace z toho, že Rakušáci mají natažené dva proudy asfaltu skoro až k našim hranicím a čekají jen a pouze na nás…. Achjo. No nic, tak pryč odsud.

Proplétáme se Vídní, kde je tedy docela silný provoz, a kličkujeme z pruhu do pruhu, abychom odtud konečně zmizeli. Dálnice za Vídní směrem na Villach mě vždycky baví. Jednak zde postupně opadává provoz, a tak máme dva pruhy defakto jen pro sebe, a já si vždycky užiju ty táhle zatáčky a tunely, jak se silnice motá mezi Semmeringem a dalšími lyžařskými centry, které znám spíše v zimním hávu. Z dálnice po asi 3 hodinách mizíme a už začíná to, proč jsme tady, klikaté, krásné, čisté silničky, které se motají mezi městečky a hlavně jsou lemované pro mě stále nepochopitelnými posečenými loukami a pastvinami až do šílených výšek, tohle v Rakousku opravu obdivuju.

Do penzionu Guesthouse Mountain View v městečku Untersagritz to máme už jen asi půl hodiny a jak se náš cíl a shledání s první partou blíží, tak se těším a tahám za plyn, ale kluci mi nějak mizí z dohledu. Co je? Že by první porucha hned při prvním – tranzitním dni? Zastavuju na zastávce a kluci nikde… Otáčím to a po pár metrech je konečně potkávám – jedou asi 40 – takzvaně „kadla-kadla“. Alešek naznačuje známé gesto – jsem na suchu. Achjo s těma Transalpama – nemají 6. kvalt a dálnice jim ve spotřebě dávají zabrat. Tam, kde já 12tku točím na 3,5 tisíce otáček, on už má 6 tisíc! Benzinka je asi po dalších 10km, takže se nakonec žádné drama nekoná, tankujeme do plna a za chvíli parkujeme v garáži pod penzionem a kluci už nás vítají vychlazeným pivem a tradičním. „DOJELS?“ -panáčkem.

Ubytováváme se, hlásíme se domů, zasedáme ke stolu, objednáváme večeře, sdělujeme sI pocity a dojmy z první etapy a plánujeme zítřek….

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE