Přes Alpy k moři

Po ránu teprve vidíme, co nám cestou v noci uteklo za krásy! Ryhlá snídaně, pomalé balení věcí, mrknutí do mapy a opouštíme kemp ráno ještě před pařákem, vzduch byl jako když na jaře konečně sleze to bíli svinstvo, vlahej a čerstvej a prolezlej sluncem na blankytu...

Jedeme po silnici č. SS51 stále na jih a míříme přes Misurinu na Cortinu d´ Ampezzo. Opět neskutečně vymazlená silnice, dokonalý zatáčky a výhledy do krajiny. Kdo tudy nejel, tak to nepochopí, hlavně v počásí, jaké nás doteď provázelo. Bez mrknutí oka se tady dá udělat 100 km, a není to znát!
V Cortině opět koukáme do mapy a snažíme se naplánovat cestu směrem na Marmoládu přes klikatice a ne rovinky! Směřujeme vývrtkama do ohromnýho stoupáku na Pocol kde slavnostně fotíme a myslíme si jak nejsme vysoko z čehož nás vyvedly hned další vývrtky nahoru po silnici SP638, kde bylo vidět, kdo je v Alpách po několikáté a kdo tam snad bydlí, totalní vracečky do kopce projíždíme cca 30km/h a kolem nás to valí velká Géesa s bagáží v protisměru, kde vůbec není vidět a jenom utichá postupně burácení motorů, jak se ztácejí v dálce, každá druhá zatáčka ohoblovaná v asfaltu od stupaček, naštěstí je mám vysoko, ale přesto cestou na vrchol dvakrát brnknu. Po cestě nahoru míjíme pár aut, z kterých teče voda a vaří, mezi nimi i jedna Felicie, naštěstí jedeme dostatečně rozumně, že nemáme s teplotou problém. Parkujeme na jednom z nejvyšších bodů na kopci u vesnice Colle Santa Lucia, kde právě pasáček vede hrdě asi 300hlavé stádo ovcí a nějaké kozy pomocí dvou psů, bylo vidět že si pohledy lidí na parkovišti užívá a vykračuje jako Trautnberk směrem k vesnici nadělaný jak dort. Následuje cesta z vrchu, kterou si užíváme pohledem do krajiny, a trochu nás začíná strašit zatahující se obloha.

Jedeme přesto ještě k jezeru Lago di Fedaia pod vrcholem Marmolády, kde je přehrada a řada „galerií“ (tak špagetožrouti označují tunely), i ty, co jsou z jedné strany jen sloupem podepřené a je krz ně vidět ven, což je fajn. U přehrady už bylo uplně pod mrakem, foukalo zdatně a teplota byla jen 16°C, dlouho jsme se tam neochladili a raději pádili dál na jih podobnýma serpentinama jako nahoru.
Kolem třetí si říkáme, jestli by nebylo dobrý dát si někde oběd, a  zastavujeme u jedné pizzerie ve městečku Predazzo, kde bohužel měli zavřeno, v tom se stalo to, čeho jsme se nejvíc báli, začalo pršet. Zatím jen zlehka, k moři to bylo ještě daleko a čekat hodinu než otevřou pizzerii mohlo být fatální odložení. Nasedáme a v lehkém krapíku odjíždíme z Predazza, dle mapy nejkratší rovnou trasou směr Feltre, což podle mapy v mém měřítku bylo rovinkou pár kilometříků přes Passo Rolle a Mezzano. Chtěli jsme se vyhnout v tom dešti klikaticím a kopcům. Bohužel těsně pod vrcholem té roviny, jak se z mapy zdálo, začalo cedit tak hustě, že i voda odrážející se z asfaltu mi lítala do bot a auta před námi v zatáčkách jela asi tak „dvacítkou“, protože kapky byly velký jak německý helmy a řidiči díky tomu kulový viděli. Takže úsek, který by i za deště na prázdné silnici trval pár minut krásného kochání se protáhl na nekonečno... Dobré doporučení: co se v mapě ve velkém měřítku zdá jako rovina dlouhá 20 km, to může být ve skutečnosti tak hustá vlnovka, že splývá a ve finále je těch kilometrů nakonec 90, budu si to dlouho pamatovat!
Bohužel nevybaveni pršákama jsme to celkem dost chytli, i když musím zaklepat, že kalhoty a bunda od Nazranu mě statečně bránily a mokrý jsem nebyl, zato rukavice a boty byly totál! Trochu mně naskočil úsměv, když i Vandrák, který si prozíravě na zastávce u zavřené pizzerie vzal nepromok ještě před krápotem a cítil se být nezaskočen, byl přesto  durch díky neděravému overalu:).Bereme potřebné palivo, děláme snímek a vyrážíme dál do krutodeště. Nebýt počasí tak silnice sr50 okolo strže s vodou a nádhernými stavbami a hlavně dalšími galeriemi, kde jsme alespoň lehce oschli, byl by to krásný zážitek na oko. Ve Feltru trochu bloudíme a hledáme cestu Treviso nebo Benátky, které už jsou od místa, kam jsme chtěli dorazit, na dostřel. V představě co nejrychleji dorazit do kempu jsme zbaběle použili navigaci, díky které se nám to ještě trochu protáhlo:(. Kousek za Trevisem přestalo pršet a začal být vzduch jako v sauně, teplota se pod mrakem vyšplhala k 30° a vzduch byl vlhký, že by šel snad vyždímat.Zastavujeme na jednom klidném plácku, děláme úpravu oblečení, dostaneme zjebáno za zastavení před bránou hasičů a  zase jedeme. Už bylo cítit moře!!! Jeli jsme podél jakéhosi kanálu který,jak jsem pak zjistil vede přímo do moře. A kousek před vytouženým kempem nás málem sejmula jedna řidička, která se lekla jednoho prasořídícího Itala , zakryla si rukama oči a čekala, co se stane, zastavil jsem od jejich dveří asi 10 cm. To už bylo naštěstí z cesty všechno, v klidu dojíždíme na místo do kempu Pra delle Torri, kde nás na recepci přijme velice přívětivá obsluha a vysvětluje, vtipkuje, vybíra peníze a máme vyhráno!!! Kemp byl tříhvězdičkový, ale u nás by hvězdiček měl všech pět, záchody umývali co hodinu, plácky upravené, každé zrnko písku čisté a všude blízko, byli jsme od pláže cca 150m Vřele doporučuju!!!