Přes Alpy k moři

Vypadlo to od rána, že bude na výlet ideální počasí, lehce pod mrakem a teplota akorát. Sebrali jsme pár rad od našich sousedů vedle ve stanu, za což jim děkujeme a tímto zdravím bratry Slováky, a jedeme. Do Venezie to je cca 50 km příjemné cesty, a tak se ani moc nenabalujeme, jen džíny a bundy.
Před Benátkami je ohromný most, který odhaduju na něco málo přes dva kilometry, a na konci mostu zácpa jako kopa kravinců, v tom shonu se někam nacpali, jsme ve městě! Ještě než jsme stačili cokoli zaregistrovat a zastavit, už jsme frčeli po mostu zase zpátky:(. Byla to jenom malá vracečka zpátky, bohužel otočit se nejde, takže zase asi 2 km mostu na pevninu. Na druhý pokus už to klaplo, ale parkoviště byla všude plná, a tak necháváme mašiny stát v přístavu u několika dalších mašin. A opět pro Čecha nepochopitelná věc, ostatní motorkáři nechali klidně volně ležet na motorkách jak helmy, tak i oblečení, jinej kraj, jinej… Vyhlídli jsme podivnou nadzemku, která měla namířeno někam k centru podle mých předpokladů. Jízdné jedno euro a vozy jsou klimatizovány. Říkám si, dobrá práce za jedno euro, to jsem ale nevěděl, že trasa nadzemky má jen asi 500 m a konec, pak jede zase zpátky. Takže šup pěšky do centra.
Benátky jsou úchvatný, malebný uličky, některý slepý, tisíce lidí a žádnej přesnej cíl a bez mapy. Po dvou hodinách už bylo vedro jak v buzerantský dílně. Některý ulice jsme viděli i třikrát, ale náměstí Marca Pola jsme bohužel netrefili a tak po pár hodinách chůze se zkoušíme dostat zpátky k místu, kudy jsme do Benátek přišli. Když jsme dorazili ke zpáteční trase nadzemky, byla výluka. Jdeme pěšky. Nakonec se povedlo. Takže dobrá rada závěrem, do Benátek s mapou a nejlépe navečer a v rozumném oděvu, žije to tu i v noci! Rád se sem určitě budu vracet, pokud se ještě vrátím:).

Po ránu vstáváme do azura a počínáme balit, což jde docela ztěžka i přesto, že máme už půlku zásob jídla, hadry se nějak nafoukli, nakonec se podaří. Všechno je na svém místě!
Cestu domů jsme chtěli zvolit trochu jinudy než příjezd, a tak volíme zkusmo dálnici přes Udine na Tolmezzo na severu Itálie. Před opuštěním malých vísek ještě stavíme v supermarketu a kupujeme výslužku na domů. Před dálnicí kupujeme lístek na péáži a vyrážíme, dálnice je poměrně úzká, ale jede se po ní překvapivě v klidu, tempo je sice kolem 110, ale nikde není náznak rvavosti v předjíždění, kamiony si taky nedovolily vyjet z pruhu a nesmyslně se předjíždět, povrch byl snad úplně z vody, jak byl rovný. Po asi 25 km na dálnici dojíždíme ohromnou tlupu choperistů, kteří tam měli někde sraz a na což nás i první den upozorňovala vtipkující obsluha při příjezdu do kempu, myslel si asi původně, že tam taky jedeme. V bandě jsme strávili asi dalších 50 km. Sjeli jsme z na Tolmezo, hledíme do mapy a dál vyrazíme zase raději přes Alpy, je to tam opravdu hezké, hezčí než na dálnici! Ale bůh dej, aby byli u nás alespoň takový dálnice, kde jsme měli možnost jet.

Frčíme k dalšímu cíly, kterým je Lienz a dále na Mallnitz, který je vhodně propojen tunelem až do městečka Bad Gastein. Tunel tam opravdu je, bohužel ale na autovlak, takže změna plánu a letíme dál na Lendrof, kde zastavujeme u marketu na jídlo a sledujeme měřící poliše s radarem. Odtud dál směřujeme posilněni severně po E55 do Mauterndorfu, kde sjíždíme z rychlovky a flákáme se po okreskách souběžne s dálnicí, ale v úrovni asi 100 m pod ní, kouzelná architektura a nádherná krajina i pod dálnicí v oblacích. Dál pak na Radstadt, po 99tce na sever na Abtenau a ještě výš na Bad Ischl.
Cíl nebyl dojet domů, ale někam k jednomu z jezer v Rakousku, vyhlídli jsme Ebensee, které bylo už nedaleko, však už se začalo taky vcelku stmívat. Jet okreskami je krásná věc, ale zabere víc času. K jezeru dojíždíme už za řádné tmy, a tak přepínám často potkávací a dálkové a v tom mi prdla pojistka a světla nešly už ani jedny, pro jistotu. Na warningy krytý Vandrákem za mnou jsem dojel při kraji co to šlo, když nás předjelo náhle auto, zaplo taky warningy a dotáhlo nás na první parkoviště, ohleduplnost je tam asi zakořeněná, navíc se ještě chlápek s manželkou ochotně ptali jak nám můžou pomoct a jestli něco nepotřebujem, vysvětlil jsem mu svojí precizní němčinou že „this is litle kleine electrical problem“, ukazujíc na pojistku. Pochopil, poděkoval jsem a zmizel. Pak se ptala ještě paní, u které jsme byli na tom parkovišti před domem, jestli něco nepotřebujem, když viděla, že se v tom šťourám. Asi se bála, že jsme zloději. Nicméně po pěti minutách svítíme a svištíme.
Jezero mělo mít při jedné straně dva kempy, po projetí děsivě dlouhých tunelů jsme jeden našli, bylo už po deváté, a tak jsme se ubytovali, kemp byl malý, u hlavní silnice, s minimálním a nehezkým vybavením a navíc zavřenou hospodou. Nu což, pospíme a jedeme, to jsem ještě nevěděl, že dědek si za ubytování na zahradě napočítá 60 euro za noc, tři lidi, 2 mašiny a dva stany. Pro srovnání, čtyři noci nás stály u moře 105 eur a v jiným luxusu.
Ráno byla u vody pekelná zima i pře odolný český spacák,takže vstáváme asi v sedm a jedeme podél jezera už domů, k matičce vlasti. Sever Rakouska pod Šumavou už nebyl nikterak zvláštní, a tak se přesunu rovnou na hranice s Dolní Zvonkovou, kde překračujeme čáru a jedeme na přívoz přes Lipno, konečně Češi, aspoň výberčí lístků.

Šumavu si ještě trochu užíváme a jedeme směr Volary, Prachatice, Bavorov, Čepřovice, a teď už si přesně nepamatuju kde (možná Cehnice, ale někde kus před Strakonicemi to bylo, mimo hlavní tah), jsme našli celkem dobrej bufet přímo na návsi, byl  určitě vyhlášenej jako zmrzlinárna, protože během toho, než jsem snědl hranolky se smažákem, tam zastavilo asi deset aut a všichni brali točenou, tak jsem jí jako dezert poslal za sýrem s hranolkama taky, ať se líp v tom parnu jede.
Pak už cesta domů byla drobná formalita. Ve Strakonicích nás opustil Vandrák, kterej sypal do Plzně za kamarádkou, a cesta pak nabrala hodně přímej směr, ještě jednu drobnou odchylku jsme si dovolili a zastavily se u rodičů přítelkyně, dodat dary od moře, kus od Berouna ve vesnici, a nato jsme byli doma za půl hodiny.
Nejhorší bylo debordelizovat všechny věci z kůfrů a hodit se do pohody. Příští rok to vydím zase na nějakej delší kus asfaltu než jen po republice, stálo to za to!!!