Nejlepší pokažená dovolená

 Původně jsem o tom nechtěl psát, ale z této dovolené mám tolik nezapomenutelných zážitků, že by byla škoda to nesepsat. Vezmu to úplně od začátku, kdy jsem se na začátku minulé sezony zbláznil, pořídil cestovní enduro a během sezony pomalu propadl cestování. Během sezony jsem nevystrčil nos z naší republiky, takže jsem měl o to větší chuť vyrazit do zahraničí a poznávat krásy cizích zemí. Asi všichni vědí jak těžké je domluvit partu lidí, nebo alespoň jednoho člověka, který s vámi vyrazí. Proto jsem už od začátku plánování počítal s tím, že pojedu sám. To všechno ale padlo jakmile jsem se o mých plánech zmínil před kamarádem Jirkou, který se pro cestu nadchl snad ještě víc než já. Během zimy jsem měl spoustu času, kdy jsem pročítal snad všechny cestopisy a rozmýšlel kam vyrazit. V jednom cestopisu jsem narazil na národní park Durmitor, který mě naprosto okouzlil a měl jsem jasno jaký bude letošní cíl cesty. Na cestu jsme měli 14 dní, takže jsme měli spoustu času vcelku komfortně projet Bosnu, Černou Horu a ještě by jsme se stihli rozvalit u moře. Bohužel měsíc a půl před odjezdem mi osud poslal do cesty auto a moje motorka skončila na zemi s děravým víkem motoru, zničeným padákem a pár drobnostmi. Natěšenému Jirkovi jsem musel oznámit, že letošní dovolená je s velkým otazníkem. Jelikož jsem se na tuto dovolenou těšil celou zimu asi jako panic na první sex a nechtěl jsem Jirkovi pokazit radost, tak jsem okamžitě začal shánět veškeré potřebné díly, které jsem potřeboval, abych motorku opět uvedl do původního stavu a mohl Jirkovi oznámit, že dovolená bude! Po měsíci nervů při čekání na všechny díly, se mi opravdu povedlo motorku dát do původního stavu. Oprava bohužel spolykala některé finance, které jsem měl připravené na cestu, takže jsme se rozhodli zkrátit cestu na týden. Než to hnát mermomocí až do Černé Hory, tak jsme se rozhodli projet rakouské a italské Alpy s následným přejezdem na slovinský Mangart. Durmitor na mě bude muset ještě chvíli počkat. Kdo by ale čekal, že bylo vyhráno, tak se mýlí. Po několika zkušebních projížďkách jsem si všiml, že mi motorka začíná vyhazovat lehce vodu z přepadu. Už jsem vše začínal vzdávat a říkat si, že je všemu konec a že asi pojedu do Třeboně, kde budu jezdit na kole. To bych ale nebyl já, abych to vzdal, takže okamžitě začalo čtrnáctidenní laborování a zkoušení možných příčin. Přes výměnu víčka chladiče jsem skončil až u zaseknutého termostatu. Naštěstí se mi vše podařilo opravit za pět minut dvanáct a já mohl napsat Jirkovi: JEDEME!

1. Den

Předpověď sice nehlásila žádnou hitparádu, ale vybaveni nepromoky jsme věděli, že nás nic nezastaví.  Nervozita, které se mě celou noc držela a až do rána nepustila, ze mě spadla hned jakmile jsme zařadili první rychlostní stupeň a vyrazili.  Počasí naštěstí nebylo tak dramatické, jak jsme čekali, cesta krásně utíkala a my se první den přes Šumavu přesunuli k Rakouským hranicím a ukončili den ubytováním na Lipně. Vzhledem k tomu, že jsem toho za poslední měsíc a půl moc nenajel, tak jsem měl zadek naklepaný jak řízek ze školní jídelny a zlomený jsem byl jak vzduchovka. Jako správní češi jsme se večer pustili do energie sbalené na cesty v podobě májky a přes booking zamluvili ubytování na další den, které bylo asi 30 km za Grossglocknerem.

2. Den

Druhý den po brzkém překročení hranic jsme věděli, že nás déšť nemine. Jenže konečně jsme přejeli tu tlustou čáru na mapě a mohlo začít pro nás to pravé dobrodružství. Jenže to dobrodružství se moc nekonalo, cesta sice pěkně utíkala, ale vesměs to byla nuda. Brzy jsme dojeli k jezeru Attersee a my si konečně řekli: JE TO TADY. Pohled na jezero s průzračnou modrou vodou, obklopené horami nás uchvátil, takže muselo proběhnout první focení. Naše nadšení se brzo vytratilo, protože nás čekal nekonečný průjezd Salzburgem, který jsme ale zvládli. Vzhledem ke stále se lepšícímu se počasí jsme si nenechali zkazit náladu a pokračovali dál v cestě. Cesta za Salzburgem krásně utíkala, krajina byla stále hornatější a my byli stále více plni očekávání. Kolem čtvrté hodiny jsme dorazili na slunné Zell am See a muselo padnout rozhodnutí, zda ještě tento den sfouknout Grossglockner nebo se ubytovat a na Gross vyrazit ráno. Využili jsme počasí, které bylo ukázkové a i přes dřevěné zadky jsme vyrazili k bráně, ke které vedou cesty spousty motorkářů. Zaplatili jsme 26 euráků, dostali jsme letáček, památeční samolepku a vyrazili na Hochalpenstrasse, o které toho bylo už tolik napsáno. Až na pár aut jsme měli silnici skoro jenom pro sebe, tak jsme se pustili do zakrajování jedné vracečky za druhou. Přes Edelweiss-Spitze jsme dojeli až na vyhlídku Franze Josefa, udělali povinnou fotku a mazali zpět, ale aby to nebylo tak jednoduché, tak nám začalo pršet a cestu dolů jsme si v pěti stupních opravdu užili. Závěrem bych řekl, že Grossglockner je opravdu krásný, určitě za návštěvu stojí, ale za 26 euráků mi to jednou stačilo. Po projetí mýtné brány nás už čekala pouze cesta do vesničky poblíž města Mittersill. Paní domácí už nás čekala, tak naštěstí nebylo nutné naší znalostí němčiny vysvětlovat co po paní chceme. Dostali jsme klíče od pokoje a mohli se kochat nádherným výhledem z pokoje na horský potok a hory.

3.Den

Po ranním probuzení se ukázalo, že se nám včerejší návštěva Grossu vyplatila, protože pršelo a vypadalo to, že to jen tak nepřestane. Paní domácí nám naštěstí přichystala naprosto skvělou snídani a já si připadal jako bych přijel k babičce na prázdniny. Po vydatné snídani jsme sbalili zbytek věcí, skočili do nepromoků a vyrazili k Italským hranicím. Po projetí tunelu skrz hory se najednou začalo vyjasňovat a netrvalo dlouho a mohli jsme se z nepromoků svlékat. Zanedlouho jsme začali stoupat do hor a krajina okolo nás za začala vybarvovat do fialova. Zastavili jsme abychom udělali fotku krajiny zarostlé fialovým keřem, který krajině dával kouzelnou podobu. Za pár kilometrů jsme přijeli k italským hranicím, které jsme poznali pouze podle cedule s rychlostními limity. Přejezd hranic byl asi 4 km dlouhý úsek zatáček o šířce osobního auta, který svým sklonem a zakroucením připomínal tobogán. Vzhledem k jeho šířce se během hodiny, pro daný směr otevřel pouze na 15 minut a stejně tak opačně. Naštěstí jsme přijeli relativně chvíli před jeho otevřením a s námi tam už čekala spousta ostatních motorkářů a po rozsvícení zelené barvy na semaforu jsem si připadal jak po startu velké ceny Brna. Všichni vypálili směrem dolů a musím říct, že to byl neuvěřitelný zážitek doprovázený burácením motorů a doplněný pocitem jak při jízdě smrti. Po projetí hranic se mi celkem ulevilo a já si konečně mohl říct: JSME TADY, JSME V ITÁLII.

Brzy se nám začaly objevovat první skalní masivy, kterými jsou Dolomity známé a na které jsem se tak tešil. Nebe bylo už jako vymetené a silnice se začaly pomalu kroutit. První passo, passo Gardena na sebe nenechalo dlouho čekat, takže jsme s otevřenými pusami zastavili a muselo proběhnout focení. S Jirkou se domlouváme, že by nebyl špatný nápad natankovat. Vyrážíme tedy dál a vyhlížíme první pumpu, která byla nedaleko, ale byli jsme zaskočeni bezobslužným tankováním. Po zkoumání a obcházení stojanů se nám nedaří najít otvor na peníze, nebo pro platební kartu. Vyrážíme tedy dál s tím, že natankujeme u jiné pumpy, kde bude obsluha. To se nám ale nedaří a mě už svítí rezerva, takže docela nervozní pokračuji v cestě, která nepřestává stoupat a stále to nevypadá, že by měla být nějaká pumpa poblíž. Po příjezdu na passo Sella se ve mně mísí pocity štěstí a strachu, protože krása střídá nádheru, ale mé hladové oko mě děsí víc a víc. Blejskáme další fotky a já do navigace dávám nejbližší benzínku, kde natankuji i kdybych měl ten stojan obrátit naruby. Sjíždíme tedy dolů do Canazei, kde snad na výpary přijíždíme ke klasické benzínce a daří se nám tankovat. S krásným pocitem z plné nádrže se mi ale hlásí neochota baterky startovat, tak doufáme, že to je pouze nabíjením navigace a tak tedy začínám nabíjet z powerbanky. Před námi je opět výjezd nahoru a cesta na Passo Pordoi, která je od Passo Sella naprosto geniální. Nahoře zastavujeme na občerstvovací a fotící pauzu, kdy dáváme řeč s prvními a posledními čechy na naší cestě. Pokračujeme přes Passo Falzarego okolo Cortiny až na Passo Giau. Tento úsek se mi vepsal do paměti hlavně nádhernými výhledy a přírodou a oproti Passo Pordoi minimálním provozem. Za Cortinou d´Ampezzo jsme už měli pocit, že ty zatáčky už nikdy neskončí. Cesta stále stoupala, okolo silnice se válely krávy, které byly evidentně na motorkáře zvyklé a pouze nám na pozdrav zazvonily zvonem na krku. Passo Giau, na které jsem se nejvíc těšil, se nám najednou ukázalo v celé své kráse a my pouze zírali. Opět zastávka, fotky, kterých už jsme měli spoustu a měli by jsme jich ještě víc, ale to by člověk nedělal nic jiného, než pouze stavěl a fotil. Před námi zbývalo posledních 50 km, které jsme měli ukončit v hotelu kousek za Canazei. Po cestě provádíme poslední focení u přehrady Lago di Fedaia a už upalujeme, protože toho máme oba jako buchet. Po příjezdu a převzetí klíčů od pokoje jsme se chystali přeparkovat motorky za hotel, ale baterka mi oznamuje, že pro dnešek už končí. Odnášíme věci na pokoj a řešíme, co teď s baterkou. Velmi ochotný majitel hotelu mi u svého kamaráda domluvil zapůjčení nabíječky. Usedáme do hotelové restaurace, kde si dáváme vítězné pivo a při čekání na zachránce se opět kocháme neuvěřitelným výhledem. Zanedlouho vidíme přijíždět typického itala na skútru stylem Valentina Rossiho. Vysedá a nám je jasné, že to je náš zachránce. Vyndává úplně novou nabíječku, které dobíjí mou baterii, která díky tomu vydrží po zbytek dovolené. Skvělí lidé jsou všude, díky.

4. Den

Dnešní den začal nejlépe jak jen mohl, na obloze ani mráček, nabíječka mé moto baterie ukazuje zelenou a nás opět čeká královská snídaně v podobě italské kávy, čerstvého džusu a snad úplně všeho, co si k snídani můžete představit. Po vydatné snídani jsem si říkal, že bych se snad radši rozvalil na terase a celý den pouze vstřebával tu nádheru okolo, jenže před námi byla cesta s cílem projet všemi motorkáři vyhlášené Passo Stelvio. Tato italská Mekka motorkářů mě po návštěvě Grossu až tak nelákala, ale bylo úterý ještě před prázdninami, takže není o čem přemýšlet. S Jirkou dáváme za jedna a vyrážíme. Netrvalo dlouho a stojíme ve frontě, kterou špuntoval semafor při opravách silnice. Tohle nás čeká během prvních 20 km několikrát, ale naštěstí se nám vždy daří i s bočními kufry dostat dopředu. Pak už nám cesta začíná pěkně ubíhat a také se nám daří hned na první pumpě doplnit benzín a my se už mohli soustředit pouze na jízdu, která se po odbočení na silnici SS620 mění na opravdový motorkářský orgasmus. Přesně se tato silnice jmenuje Strada Statale 620 del passo di Lavaze a pokud bude mít někdo cestu kolem, tak tenhle úsek rozhodně nesmí vynechat. Za chvíli se dostáváme k údolí u Bolzana, na kterém se rozkládají nekonečné sady jablek střídající stejně rozlehlé vinice. Toto údolí přejíždíme a opět začínáme stoupat a už zase začíná nekonečná dávka adrenalinu spojená s nepopsatelným výhledem do údolí, ale byl jsem cestou tak nadšený, že žádná zastávka na focení nepřipadala v úvahu. Brzy ale teploměr začal ukazovat teploty blížící se třiceti stupňům, takže zastavuji abychom odložili teplé vložky, které jsme první dny velmi ocenili. Po sesednutí Jirky z motorky vidím jeho úsměv od ucha k uchu a ihned mi začíná za tuto cestu děkovat a to jsme nevěděli co nás ještě čeká. Dáváme menší občerstvovací pauzu v podobě proteinových tyčinek a vyrážíme dál na cestu, na které už se pomalu začínají objevovat ukazatele směru s nápisem Stelvio.Opět sjíždíme dolů do údolí, kde projíždíme jeden z mála hlavních tahů naší cesty a po míjení pár oranžových kovových strážníků doufáme, že nebudeme mít památeční fotku. Sjíždíme z hlavní silnice a před námi je už cesta s jedním jediným směrem a tím bylo Passo Stelvio. V polovině této cesty přemýšlím jestli je to italská Mekka motorkářů nebo cyklistů. Cestou nahoru mi mou cestu kříží motorkář, který pro Stelvio typickou vracečku projíždí hodně zostra a vjíždí do mého směru, dělám tedy to samé, oba kývneme hlavou a cesta pokračuje dál. Brzy se dostáváme do dobrého rytmu a společně s Jirkou sekáme jednu vracečku za druhou a za slabého provozu vyjíždíme nahoru. Výhled ze Steliva je nepopsatelný a já rychle beru zpět svoji skepsi ke Stelviu. Dáváme rychlou fotku u cedule Bormio – Passo dello Stelvio a kupujeme památeční samolepku. Všude okolo vidíme motorkáře mající problém s nastartováním svého stroje, takže doufám, že po mých problémech s baterií nebudu mezi nimi. Nasedáme na motorky, otáčím klíčkem, mačkám startér a už vrčí, takže JEDEME. Stelvio sjíždíme druhým směrem, kde UŽ ZASE stavíme, opět děláme fotku a ani jeden z nás se těch výhledů nemůžeme nabažit. Před námi bylo závěrečných 90 km k dnešnímu ubytování. Cestu jsem si užíval a říkal si, že dnešní den už nic nepřekoná. Za Bormiem se silnice začínají podobat těm, které známe u nás v ČR, ale já věděl podle navigace, že před námi je závěrečných asi 70 km, takže jsem si nenechal kazit mou náladu. Cesta se čím dál víc měnila na tankodrom a vracečky byly čím dál více utažené, za chvíli přijíždíme ke skupině motorkářů, kterou zastavilo stádo krav přecházející přes silnici.

Čekáme až pastevec převede své krávy a pokračujeme dál, ale to co se před námi za chvíli objevilo nám vyrazilo dech. Před námi se rozprostřelo Passo Gavia plné nepopsatelných výhledů, průzračných modrých jezírek a horských pramenů. Připadal jsem si tu jako na konci světa. Dáváme další sérii fotek a už sjíždíme dolů do města Ponte di Legno (čti lejno). Před námi je závěrečná série zatáček na Passo Tonale, kde jsme s Jirkou docela pěkně potahali. S nepopsatelným nadšením dělám fotku u cedule Passo del Tonale, abych rodičům ukázal, že jsem byl na motorce tam, kam jsme spolu jezdili lyžovat. Zbývalo nám 28km do cíle, kdy cesta začala klesat a my se plni zážitků blížili k ubytování. Cesta byla stále rovnější a my už věděli, že není kam spěchat. Na rovném úseku nás předjíždí italský tahač podobný avii, doprovázený hlasitým troubením, aby nám vysvětlil jak se u nich jezdí. Ať jede. Vjíždíme do městečka Mezzana, které bylo nějakých 6 km od našeho ubytování, proto koukám do navigace, kterou jsem měl připevněnou na řídítkách. Když jsem se ujistil, kudy povede naše další cesta a zvedl svoji hlavu, tak jediné co jsem stihl zpozorovat byl návěs tahače. Ani nejde popsat pocit, který jsem v tu chvíli cítil, následný náraz na sebe nenechal dlouho čekat a já věděl, že tohle není jenom zlý sen, byť jsem stále čekal, kdy se probudím. Bezmoc se střídala s beznadějí a všechno to krásné, co jsme za poslední dny zažili se rozplynulo. Tolik vymodlená dovolená byla opět v koncích.

Po několika minutovém šílenství a křiku do helmy se snažím uklidnit a začít přemýšlet co teď. V hlavě si shrnu situaci, 800 km od domova, motorka nepojízdná a já s největší pravděpodobností také. Zvedáme motorku a zjišťujeme škody. Pomlácená přední maska, prasklé sklo budíků mi nedává moc nadějí, zapojuji rozpojený konektor budíků a zjišťuji, že motorka je funkční, ale nakopaný ráfek už mi tolik nadějí nedává. Měním tedy ulomenou brzdovou páčku a do toho vše sepisují přivolaní carabinieri. Mé bolavé zápěstí začíná pomalu dostávat novou podobu. V klidu tedy vyrážíme směrem k ubytování rychlostí 50 km/h. Daří se nám ubytovat a řešíme co dál. Vzhledem k nakoplému ráfku a mému zápěstí nechci riskovat cestu 800 km domů. Volám tuto zprávu tátovi, který je rád že jsem v pořádku a bez přemýšlení mi oznamuje, že pro mě hned druhý den i s mamkou vyrazí s vozíkem, který mám přizpůsobený na převoz motorky. Obrovský pocit úlevy a vděku. Ráno Jirka balí a zbytek cesty bere na jeden zátah rovnou domů. Večer přijíždí naši a přichází chvíle obrovské radosti ze shledání. Naši se zabydlují, dáváme něco k jídlu a pro uvolnění atmosféry taťka vytahuje vychlazené plzničky. Před spaním ještě prohlašuji, že bych nevěřil, že v 26 letech ještě pojedu s našima na dovolenou. Tímto bych chtěl oběma rodičům velmi poděkovat a ani nejde popsat můj vděk, za to všechno co pro mě dělají. Zároveň i Jirkovi patří velký dík za veškerou jeho pomoc a společnost na cestě.

Závěr

Tento cestopis píši s odstupem 14 dní, kdy už jsem si stihl v hlavě urovnat pár věcí. První dny jsem měl jasno, že po víc jak deseti letech ježdění s motorkami končím, jelikož letošní sezona byla velkým znamením. S odstupem času, když člověk vytěsní ty špatné vzpomínky, tak se stále více začínají vracet ty vzpomínky na chvíle, které převýší strach z dalšího ježdění a nutí člověka opět usednout a vyrazit a poznávat. Letos jsem si uvědomil, že i chvilková nepozornost může mít fatální následky, ale že jsou také chvíle, které člověk nemůže ovlivnit. Jestli je něco, co mě nutí znova usednout na motorku, tak je to právě tato dovolená i přes její konec. Lidi dávejte na sebe na svých cestách pozor, poznávejte a nezapomínejte, že to nejdůležitější na vás doma čeká a to je vaše rodina.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE