Na JAWÁCH do Benátek

Slovinsko aneb každá cesta musí jednou skončit

Den sedmý

Dnes jsme si dovolili trochu přispat. Místní jezedáci sice nedaleko jezdili s traktorem, ale naším směrem naštěstí nezamířili. Díky tomu jaká jsou zde vedra, musí být místní pole uměle zavlažována, takže cesta z kukuřice je jedno velké bahno, že by tu stěží projelo i moje enduro co mi stojí doma v garáži, natož pak kývačka. Kluci na ficthlech s tím ale žádný problém nemají, protože ne nadarmo se říká, že tam kde enduro končí, pionýr teprve začíná. Doteď naše relativně čisté stroje, jsou celé od bahna. Srdíčko to trhá především mě, protože když to není nezbytně nutné, tak kejvu nenechám ani zmoknout, natožpak ji protáhnout bahnem. Ale všechno je jednou poprvé. Jsme asi čtyřicet kilometrů od slovinských hranic a Thudimu i přes všechnu nevoli nezbývá, než zastavit na benzínce a natankovat. Je tu ovšem jeden menší problém. Už nemáme vůbec žádnej olej do benzínu. Poslední zbytek jsem klukům půjčil někde za Benátkami. Thudi se jde podívat na místní ceny. Z benzínky vychází s výrazem, jakoby mu právě spadly hračky do kanálu. Sehne se k mustangovi, otevře brašnu a vytahuje nádobku s převoďákem. M2Téčko, tady nemají? Ptám se ho ironicky. Mají, odpovídá, lahvičku sto mililitrů za patnáct euro. V tu chvíli se mu už nedivím, že jde do benzínu lejt převoďák. Naštěstí s sebou máme ten náhradní motor, kdyby bylo nejhůř.

Konečně se dostáváme zpátky do horských oblastí a nekonečné italské roviny končí. Ach, jak je ta cesta zase jednou pěkná. Před polednem překračujeme hranice se Slovinskem. Možná to byl jen můj pocit, ale hned jsem si tu připadal víc jako doma, než třeba v Rakousku, o Itálii ani nemluvě. Nevím sice přesně, co ve mně ten pocit vzbuzovalo, jestli stavení víc podobná těm našim nebo lidé mluvící podobnou řečí, či snad příroda, která mi připadala poněkud jinačí, taková divočejší, než v sousedním Rakousku. Asi trochu ode všeho. Když pak ještě navíc vjedeme do Triglavského národního parku, nestačíme se divit. Je to tam úžasné! Krásná krajina, krásné hory, krásné řeky, krásné všechno! U jedné takové řeky zastavujeme, že zas jednou půjdeme smočit nohy, protože opět panuje vedro na padnutí. Řeknu vám, takhle čistou vodu jsem ještě nikdy neviděl. Ani tak studenou. Stačilo smočit palec u nohy a myslel jsem, že mi upadne. Stát ve vodě po kotníky déle než pár sekund znamenalo brnění až někam po kolena. Ale nebyli bychom to my, abychom se nehecovali. Uprostřed řeky byl kámen, na něj jsme prostě museli dojít. Já to na první pokus nedokázal, zato Thudi ano, tudíž jsem se nemohl nechat zahanbit. V nejhlubším místě byla voda lehce nad kolena a v tu chvíli jsem už pomalu ani nedokázal přendavat nohy. Kdysi dávno jsme uprostřed února prokopli led u nás na rybníku s tím, že se půjdeme koupat. Voda v tom rybníku byla oproti té dnešní krásně teplá, ale nakonec jsem na kámen uprostřed řeky dojít dokázal.

Pomalu se šineme dál a nevíme na kterou stranu se koukat dřív. Všude je něco k vidění. Lidé na nás oproti Itálii zase začínají mávat a celkově je tady, už kvůli té krásné krajině, taková veselejší atmosféra. Z toho všeho kochání Michal dokonce zapomněl na řízení a sjel s motorkou ze silnice. Naštěstí tam byla jen tráva a žádná škarpa, takže se zase bez problémů vrátil zpět na asfalt. Jedem směrem na Bovec a odtud na Kranjskou Goru. V kopcích se předháníme s několika cyklisty. Vždycky je předjedeme, zmizíme někde vepředu, ale brzy zastavujeme, abychom nechali stroje trochu vychladnout a mohli se nerušeně kochat krajinou. Kolečkáři nás mezitím dojedou a naopak jsou ve vedení zase oni. Takhle se to opakuje několikrát. S jedním z nich na sebe dokonce pokaždé pravidelně máváme. Čím výše jsme, tím je rozhled hezčí a hezčí. A v momentě kdy staneme na vrcholu silnice, si říkám, že je to tu daleko lepší jak na nějakém Grossglockneru. Minimálně tu není tak moc turistů. Nahoře běhají volně puštěné ovce a na parkovišti dokonce lehají mezi auty ve snaze najít trochu stínu. Nejmenší jehňata si pod auta dokonce vlezou. Být na místě řidiče, nechtěl bych je odtamtud pak dostávat.

Začínáme klesat. Už jsem vám říkal, jak je to tu krásné? Jestli ano, tak nevadí, klidně to připomenu ještě jednou. Před námi vidím ohradu s krávami. Zastavuji, abych se na ně mohl podívat. Teda ne, že bych nikdy předtím neviděl krávu, ale v televizi říkali, že ty fialový krávy co z nich dělají tu čokoládu, se prej pasou na alpských svazích. Ale mám smůlu, žádná fialová mezi nimi není. Ovšem je tady jeden nedostatek, to co jsem předtím považoval za ohradu, je jen kus plotu. Krávy jsou jinak volně puštěné a můžou i na silnici. Na krku má snad každá z nich zvonec, takže si říkám, že takhle puštěné jsou asi natrvalo. Tudíž ta fialová tu stále ještě někde může být. Vracím se k motorce a jedu ji hledat. O pár zatáček a několik desítek metrů níž, spatřujeme další krávy. Štrádují si to prostředkem silnice přímo proti nám. Za nimi krokem popojíždí auta s turisty, ale nezdá se, že by jim tento typ zdržení nějak extra vadil. Koneckonců ani u nás na vsi nevídám krávy puštěné na volno po lese a tím spíš ne nějakej Helmut z Vídně, co si sem zajel na dovolenou. Pomalu krávy objedeme a k mému zklamání jsou poslední, které tu vidíme. Třeba tu fialovou potkám příště.

Na přejezdu hranic s Rakouskem stojí starej tank T-34-85, což je pro nás další, velmi zajímavé zpestření výletu. V momentě kdy se Thudi posadil, až na samotný konec hlavně mi přišlo, že se zadek tanku o pár centimetrů nadzvedl. Se pak není co divit, že láme stojany na chudáku mustangovi. Pro dnešek se za každou cenu snažíme najít ubytování v kempu. Už nám došla šťáva v powerbankách a telefony i mé GoPro melou z posledního. Počítáme s tím, že to bude pořádná pálka a taky že je. Thudi je ale starej handlíř a s pánem na recepci domluví, že nebudeme chtít žádnou účtenku, tudíž nám dávají částečnou slevu. Ze všeho nejdřív se jdeme vysprchovat. Když skončíme, neteče už skoro žádná teplá voda, ale za ty prachy co jsme jim dali, to stálo.

Následuje koupačka v úžasně teplém jezeře. Jen od hor vane pořádně studenej vítr, takže když vylezeme ven, přijde nám jako by nebyl srpen, ale prosinec. Po příjemném osvěžení začneme hledat i osvěžení jiného druhu, tentokrát v podobě zlatavého moku, jímž nás obdaroval náš pán Liehus Špiritus, který byl za nás vypálený a do flaše daný. V kempu ale neprodávají jediné pivo a všechny obchody jsou teď už zavřené. Zůstáváme na suchu. Při večeři se s námi dává do řeči rakušák co je tu s rodinou na dovolené. Vypadá jako fajn chlápek a navíc dělá do starých traktorů, takže máme podobné zájmy a navíc umí anglicky. Po setmění se u nás objeví znovu a v ruce nese jakýsi balíček a podává nám ho. Plechovky plzní! Ani nedokážu popsat, jakou jsme měli radost, fakt to byl dobrej chlápek. Dneska najeto 198 kilometrů.

Den osmý

Cílem pro dnešní den je, pokusit se dojet co možná nejblíže Česku. Nijak extra to nehrotíme, prostě jedeme a kam se do večera dostaneme, tam budeme. Předpověď na dnešek hlásí silné deště a s blížícím se polednem opravdu klesá teplota a začíná se zatahovat. Zrovna jsme si dopřávali oběd a Míša si něco prohlížel na mobilu, když tu nám najednou nejistým hlasem oznámí, že zničehonic nemá na účtu ani korunu. Všechny peníze jsou v trapu. Postupně zjišťujeme, že o ně přišel právě tehdy, když se pokoušel natankovat na benzínce před výjezdem na Grossglockner, ale nepodařilo se mu to. Od té doby kartou neplatil, takže o stavu své hotovosti neměl ani tušení. Po několika telefonátech se konečně dozvídá, co se stalo. Tyhle benzínky prý fungují tak, že poté co člověk vloží kartu, zablokují veškerou hotovost na účtu. Poté co je tankování dokončeno, je stržena potřebná částka a zbytek peněz je zase odblokován. Ale protože Michal nenatankoval, peníze zůstaly zablokovány. Naštěstí se mu to ale podařilo vyřešit a všechen keš mu zase vrátili.

Doteď jsme jeli jen na lehko v kraťasech a krátkých rukávech, ale postupně na sebe oblékáme další a další vrstvy, jak se stále ochlazuje. Mraky se valí zpoza hor a ženou se na nás. Hledáme místo kde bychom se mohli schovat, ale nejdříve musíme trošku klesnout z hor. Stíháme to opravdu jen tak tak. Na benzínce zastavujeme, zrovna když začínají padat první kapky. Kluci tankují a já zatím kejvu stavím stranou, aby nepřekážela. Tohle totiž vypadá na opravdu hodně dlouhej a hodně vydatnej déšť. Po silnici se za chvíli valí potoky vody, projíždějící auta je rozstřikují všude kolem a kamióny ještě víc a celkově to je celkem efektní. Na benzínce se mezitím začíná tísnit stále víc a víc motorkářů schovávajících se před deštěm. Když postarší chlápek zaparkuje vedle pionýrů obrovskou Hodnu goldwing, vypadají v porovnání s ní fichtly jak hračky pro děti. I já, přestože moje kejva není úplně malá motorka, si vedle ostatních strojů připadám značně nicotně a nepatrně. Na benzínce zkejsneme tak dlouho, že to nevydržím a jdu si dovnitř koupit jejich šíleně drahou zmrzlinu. Za ty peníze co jsem tam nechal za jednu malou zmrzlinečku, bych u nás vykoupil půl mrazáku s oříškovýma magnum nanukama a ještě by mi zbylo na ledňáčka.

Počasí se stále příliš nelepší a nám utíká čas. Když konečně přestane alespoň trochu pršet, oblékáme na sebe i ten zbytek oblečení a vyrážíme dál. Cesta to je nic moc. Zpočátku to teda relativně ujde, ale časem člověku stejně začne být zima. Ale snažím se to ignorovat, uklidňuje mě fakt, že moje bunda z přelomu padesátých a šedesátých let stále nepropustila ani kapku. Zato moje zánovní kalhoty by se daly ždímat. Nejlépe se má Michal ve svém nepromoku.

I přesto, že jsme se dnes díky dešti značně zdrželi, dokázali jsme ujet poměrně dost daleko. Dle našich propočtů to domů máme už jen nějakých 200 kilometrů. A protože jsme mokří, všude venku je taky mokro a kempy co nevidět už stejně nebudou další nocležníky přijímat, rozhodneme se jet i v noci s tím, že kolem dvanácté budeme na hranicích. Štěstí nám však nepřeje. Kolem osmé večerní znovu začíná pršet. To by se ještě relativně nechalo, ale jen do té doby než padne mlha hustá tak, že by ji nerozkrájel ani Rákosníček. A my jsme někde kdoví kde a musíme jet dál, protože tady zůstat nemůžeme. Takže se šnečím tempem suneme vpřed. Ze srabu nás vytáhne až Míša, který si v té šílené mlze všimne autobusové zastávky hned u silnice. Já s Thudim jsme ji naprosto přehlédli. Není moc co řešit, jet v téhle mlze je opravdu o hubu a tak souhlasíme s Michalem, že dneska nocujeme v zastávce. Není to poprvé a dost možná ani naposled. Minulý rok, při cestě po Česku, jsme v jedné takové zastávce taky spali. Problém je, že v téhle jsou jen dvě uzoučké lavičky a na mokré zemi nikdo spát nechce. Já s Thudim tedy jednu z nich přenecháváme Michalovi a sami se zmáčkneme na druhé. A kupodivu se nám daří i usnout, dnešní cesta nám asi dala zabrat víc, než jsme si připouštěli.

Den devátý

Řeknu vám, byla to krušná noc. Ani mi tak nevadila auta, co jezdila pouhých pár metrů od nás, jako to, že se na té lavičce spát prostě nedalo. V noci jsem se samozřejmě několikrát skutálel na zem, takže o zábavu bylo postaráno. Ráno vstáváme s prvním svítáním, plus mínus kolem páté hodiny, celý rozlámaní. Venku je neskutečná kosa, kolem dvanácti stupňů, což je po předchozích třicítkách neskutečná rána. Oblečení nám přes noc naštěstí docela uschlo, takže jsme relativně v suchu. Ale i přesto, že na sobě máme oblečeno téměř vše, je nám stejně zima. Já zjišťuji, že se mi přes noc ztrhal závit na zrcátku. Přísahám, že do té doby byl v pořádku. A vzhledem k tomu, že závitové očko s sebou fakt nevozím, nezbývá mi než jet bez něj. Alespoň si ho provizorně přidělávám několika stahovacími páskami, aby to alespoň vypadalo, že ho tam mám. Něčí vůle tomu tak chtěla, že vyjíždíme s téměř dvouhodinovým zpožděním až kolem sedmé. Řeknu vám, za jízdy je zima zcela nečekaně mnohem větší a ještě k tomu bez zrcátka je tak na dvě věci.  Dáváme časté zastávky a ruce si při nich ohříváme na motoru mojí kejvy. Avšak pokračujeme stále vpřed.

Na to, že celá cesta se obešla bez nějakých větších závad, tak poslední den jich poněkud přibylo. Michalovi ještě ráno začne jednadvacítka trochu zlobit, protože hází špatnou jiskru, ale nakonec to vyřeší opětovným vyměněním svíčky. Thudimu později upadne jehla v karburátoru, takže mu to nechce jet. To už je poněkud zapeklitější věc, ale i na to zdárně přijdeme a opravíme. Mezitím co jsem Thudimu asistoval, se mi Míša pomstil za to, že jsem si z něj dělal srandu a zavřel mi krytku na sání. Samozřejmě jsem nemohl přijít na to, proč mi zničehonic nejde nastartovat, ale kluci se nade mnou nakonec slitovali. Později to nechce jet zase Thudimu. A vážně netušíme, co s tím může být, navíc jsou skoro všude uzavírky a my se tak nemůžeme napojit na požadovanou silnici vedoucí k hraničnímu přechodu. V jednu chvíli už to bereme i skrz zákaz a jedeme přes rozkopanou silnici, ale nakonec se stejně musíme vrátit. A Thudimu to zas nejede. Nakonec zjišťujeme, že má v nádrži málo benzínu, přitom ji včera večer měl ještě skoro plnou. Soudíme, že když jsme zastavovali, zapomněl zavřít benzín a shodou náhod mu zůstal vyset plovák v karburátoru, takže mu poměrně dost benzínu vyteklo. Na Antarktidě přitom nepochybně popadalo několik dalších tučňáků, v Německu vyrostla jedna větrná elektrárna a globální oteplování způsobilo nárůst průměrné roční teploty o dva stupně Celsia. Ale aspoň se oproti mrazivému ránu značně oteplilo, takže se můžeme znovu obléci do triček a kraťasů. 

Ani poté, co se konečně vymotáme z města a dostaneme se na silnici k hranicím, nemáme vyhráno. Thudi silnici zapomene opustit potřebným sjezdem, čímž se začne vracet zpátky do Itálie. A vzhledem k tomu, že nereaguje ani na naše mávání, moje troubení ani na pozdější telefonáty soudíme, že se mu tam tak líbilo, že se rozhodne emigrovat. Avšak co bychom to byli za kamarády, kdybychom na něj nepočkali, než se, dáli pán Bůh, vrátí. Trvá to sice dost dlouho, ale dočkáme se. Thudi přijíždí, sice s botama od sněhu a banánem za uchem a o pár let starší, ale je to stále on. Celou situaci se snažil zamluvit tím, že jsme mu ujeli a on o nějakém sjezdu vůbec netušil, ale to neokecá. My mu totiž neujeli, to jenom on nám nestačil. 

Úspěšně překračujeme hranice u Slavonic a zamíříme si to do Telče na zaslouženou zmrzlinu. Odtud to máme domů plus mínus dvacet kilometrů, takže to už je kousek a nemusíme chvátat. Je to super pocit, vědět, že jsme naši cestu zdárně dokončili. Přesně tak, jak jsme si ji naplánovali! Ani jsme nevěřili, že by to mohlo vyjít s takovou přesností. Míša měl zkrátka pravdu, když říkal, nějak to dopadne. Protože ono to opravdu dopadlo a to snad tím nejlepším možným způsobem. My i motorky jsme se vrátili ve zdraví, užili si super dovolenou, kterou každému můžu jen a jen doporučit, a přivezli si spoustu zážitků, na které můžeme vzpomínat. Letos nás nepochybně čeká další cesta, takže uvidíme kam a v jakém složení to bude tentokrát.

Na závěr bych chtěl poděkovat těm co nás v naší cestě jakkoliv podpořili a ostatním bych chtěl vzkázat, že nepotřebujete mít super moderní nabušenou mašinu, abyste mohli cestovat, ani nepotřebujete mít naspořenou velkou částku peněz. Záleží jen na tom, jaké jsou vaše priority a jak moc se dokážete uskromnit. A hlavně nezapomenout na to, že nějak to dopadne!

Video z cesty

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE