Na JAWÁCH do Benátek

Grossglockner a Benátky

Den čtvrtý

Nemůžeme dospat, a tak zase jednou vstáváme brzy. Ráno nás překvapilo svou zimou. Těžko říct, jestli to bylo tím, že jsme už tak trochu v horách nebo šlo jen o rozmar počasí. Navíc jsme v obležení rakouských slimáků. Jsou nalezlí úplně všude a nejvíc ze všeho na našich strojích. Je to taková obrovská hrouda slimáků s kouskem motorky. Toho nejodvážnějšího z nich, co se mi uvelebil na sklíčku tachometru, jsem pojmenoval Helmut a jeho družce, co se přicucla hned vedle něj, jsem začal říkat Brunhilda. Taková typická německá jména.

Poté co jsme se nezvaných návštěvníků pracně zbavili, se začínáme chystat na cestu. Teple se oblékáme, protože zatím to nevypadá, že by se mělo oteplit. Já si při té příležitosti obstarávám parádní selfie klacek. Opodál stojící keř sice vzdoroval, ale razím pravidlo, že síla sílu zmáhá. V Zell am See zastavujeme na benzínce, aby kluci napojili své peklostroje, spotřeba při zdolávání Grossglockneru totiž bude nepochybně značná. Já naštěstí tankovat nemusím, protože kejvačka jede skoro zadarmo. Doposud jsem měl krásnou spotřebu do tří a půl litru na sto kilometrů, což mě značně hřeje u srdíčka a hlavně v peněžence. Na benzínce však máme další menší problém. Na to, že v Rakousku jsou čerpací stanice ve většině případů samoobslužné, jsme si už zvykli. Jediné, co stále nemůžeme překousnout je to, že skoro nikdy není možnost platit hotově a kartu se nám tam nikomu strkat nechce. Ne že bychom rakušákům nevěřili, ale zeptejte se sami sebe, svěřili byste své peníze někomu, kdo mluví německy a ještě se dost možná jmenuje Helmut? Každopádně není jiná možnost, přece nebudeme jezdit jak trotli po městě a hledat benzínku kde jde platit hotově. Michal tedy zasune kartu do automatu, chopí se své pistole, strčí ji do nádrže, ale kde nic tu nic. Z pistole neukápne ani kapka, je suchá jak somálská studna. Míša to zkouší všelijak, div neobrátí celej výdejní stojan vzhůru nohama, aby ze sebe něco vydal, ale všechno je marné. Alespoň kartu se mu podaří získat zpět a jde tedy zkusit štěstí o stojan vedle. Nepořídí ani tam. Zanedlouho se přiřítí někdo v autě a pokouší se také natankovat. I on odjíždí s nepořízenou. Nám nezbývá než najít jinou benzínku. Na té už naštěstí hotovost brali a my můžeme konečně vyrazit ke Grossglockneru. Už se nemůžeme dočkat.

Ještě jsme ani neprojeli mýtnou branou a už na nás odevšud mávají. Nikdy bych neřekl, kolik krajanů tam potkáme. Obdivují naše bláznovství (nebo spíš bláznovství mých kolegů na pionýrech, protože co si budem, vydat se někam na nich chce daleko větší odvahu) a se smíchem oznamují, že na nás počkají nahoře. Jakoby nám nevěřili, že se tam opravdu chystáme vyjet.

A je to tady, náš výjezd začal. Euforie, kterou cítím už při prvních ujetých metrech, je nepopsatelná. Člověk to zkrátka musí zažít na vlastní kůži. Jak pomalu ale jistě stoupáme, tak ta počáteční euforie ze mě doslova začíná tryskat. Nevím, jestli to tak cítí všichni, kteří něco podobného zažívají v životě poprvé jako já anebo to je v mém případě jen umocněno tím, že jsme sem dojeli na těchto strojích. Pravděpodobně to na celé věci má svůj značný podíl. Nedovedu si představit lepší stroj, na kterém bych mohl tyhle kopce zdolávat. Ale neříkám, že to na nějakém harleyi nebo naopak supersportu nemůže být zábava. Místní zatáčky si přímo říkají o to, aby je člověk projel, jak se na motorkáře sluší a patří a pěkně si škrtnul stoupačkou o asfalt. Ale já si sem přijel vychutnávat krásu Alp a ne vyletět nahoru za půl hodiny a jet zase zpátky domů. A věřte nevěřte, i přesto svou kývačku v zatáčkách klopím tak moc, až to víc nejde. Nejdříve začnu o asfalt škrtat stojanem, což je ještě relativně v pořádku. Ale v momentě kdy už v náklonu dřu i bočnicemi u páva, si říkám, že bych možná mohl trochu zvolnit.

I klukům v sedlech pionýrů to nahoru docela odsejpá. Čekal jsem, že se s tím budou trápit mnohem víc. Přesto však dáváme pravidelné zastávky. Jak kvůli teplotě motorů, i když teda nepochybuji, že moje kejva by Glockner zdolala na jeden zátah, tak kvůli nám, ať se můžeme náležitě kochat. Výjezd na Edelweißspitze, nejvyšší bod vysokohorské silnice, se také zdá poměrně bezproblémový. Tedy alespoň do té doby, dokud nejsem donucen zastavit. Při opětovném rozjíždění se, už měla problémy i moje kejva a já se na okamžik musel začít odstrkovat i nohama. Jakmile jsem ale znovu nabral rychlost, šlo to zase jako po másle a my tak společně stanuli až na samotném vrcholu. Jestli to předtím nahoře na Orlím hnízdě byl orgáč, tak nevím, co jsem cítil teď. Dokonce jsme nahoře potkali i ony Čechy, co jsme se s nimi viděli dole. Jejich pohledy směrem k nám byly vskutku obdivné.

Pokračujeme zase dál a nabíráme směr na Die Kaiser-Franz-Josefs-Höhe, vyhlídku císaře Františka Josefa. Avšak než znovu začneme stoupat vzhůru, musíme nejdříve něco naklesat. A že to je pořádně prudkej kopec. Brzdy dostávají opravdu solidně pokouřit. Když při jedné z četných zastávek plivnu na buben, slina hlasitě zasyčí. Abychom brzdám aspoň trochu ulehčili, vypínáme zapalování a se zařazenou rychlostí a přidaným plným plynem, brzdíme motorem. A pak že to u dvoutaktu nejde, jen to tedy není tak efektivní. Maximálně to je značně efektní. Když totiž zastavíme pod kopcem, z vejfucků nám vyteče takovej maglajz, že na Antarktidě začnou padat tučňáci a bejt tam Greenpeace, tak nám motorky na místě zabaví. Ale stejně, ten olejovej flek na asfaltce je opravdu povedenej. Hodit jej na malířské plátno, mohl bych to z fleku prodávat za velký prachy jako abstraktní vyjádření mých pocitů ve chvíli, kdy si uvědomím, že už příští rok neprojdu s autem na emisích. Ale zpátky do reality, zabývání se moderním uměním, přenechám někomu povolanějšímu.

Nahoře na vyhlídce zapalujeme vítězný doutník. Co na tom, že ho nikdo z nás neumí kouřit a vlastně nám ani pořádně nechutná, důležité je, že jsme tady. Lidé na nás mávají a ti odvážnější se s námi i dají do řeči, aby vzápětí mohli požádat o fotku. Dva postarší Francouzi, kteří neumí ani německy a ani anglicky, takže si navzájem nerozumíme jediné slovo, nám už dokonce začínají jít na nervy, ale nakonec se nám podaří zbavit se jich a pokračovat dál v cestě. Dalším cílem je hraniční přechod s Itálií.

V jednom z větší kopců zastavím na odpočívadle a čekám na ostatní. Míša je v závěsu těsně za mnou, ale Thudi přijíždí se značným zpožděním. Mustang mu totiž nějak nechce jet, jakoby jej něco brzdilo. První myšlenka na pomalu se zadírající motor, se ukázala jako lichá. Závadu nakonec představovala rozpadlá část brzdového obložení v předním kole, která zapříčinila, že kolo přibrzďovalo. S něčím takovým jsme ale všichni trochu počítali, tudíž každý z nás měl jedny náhradní pakny. Jejich přehození tak pro Thudiho je otázkou pouhých pár minut.

Místo na spaní nacházíme někde v lese, nedaleko hranic s Itálií. To se bohužel zpočátku neukázalo jako úplně dobrý nápad. Když jsem se podíval na předpověď počasí, zjistil jsem, že se žene bouřka jak cip. A my jsme někde v horách a navíc ještě v lese. Řeknu vám upřímně, poprvé za cestu se mi nějak špatně usínalo, a když kolem desáté večer začalo solidně foukat, byl ten blbej pocit, co jsem cítil, ještě o něco blbější. Nakonec ale nespadla ani kapka a i vítr se uklidnil. Bouřka nás minula. Možná to bylo právě díky tomu, že jsme byli v horách. Za dnešek najeto 146 kilometrů.

Den pátý

Vzhledem k tomu, že nás v noci nesežral ani vlk ani medvěd, i když teda něco okolo našeho ležení statečně obcházelo, můžeme znovu vyrazit. Plánem pro dnešní den, byť možná trochu moc odvážným, je koupačka v moři. Ale máme to stále docela dost daleko, takže ráno nijak neotálíme a v sedlech jsme ještě před sedmou hodinou. Vzhledem k tomu, že večer chodíme spát, jakmile začne padat tma, což je někdy před desátou, si na nedostatek spánku nemůžeme stěžovat.  

Nezastavujeme až do oběda, není k tomu důvod. Celou dobu totiž jedeme lesem a tak není téměř nic k vidění. Teprve na italské straně, když začneme pomalu, ale jistě sestupovat z hor, se nám otvírá alespoň nějaký výhled. Klesání to není nijak extra prudké, ale zato neskutečně táhlé. Brzdy to tedy docela zvládají a my tak můžeme jet zadarmo. Když se konečně dostaneme někam do civilizace, a s ní i do obchodu, lidé na nás zírají s ještě větším zájmem, než tomu bylo v Rakousku. Tam teda ty pohledy byly vesměs obdivné, tady na nás koukají jak na exoty. Na druhou stranu, když se na sebe podívám… na nohou prošlapaný kroksy, kalhoty vyhrnutý ke kolenům, na zadku obrovská záplata a navíc mi z nich lezou trenky, rozhalená košile po tatíkovi, kterou nosil ještě za komárů, k tomu ještě starší retro bunda, tentokrát po dědovi, na nose šmouha od kolomaze a na hlavě kokos s připevněnou kamerou… uznávám, že asi nevypadám jako normální člověk. Ale ani v nejmenším mi to nevadí a ještě Italy zvesela zdravým pokřikem Čao, což je jediné slovo které umím.

Někdy odpoledne přejíždíme most přes téměř suché koryto řeky. Ta trocha vody co tu zrovna teď teče, je krásně čistá a tak se rozhodneme, že aspoň smočíme nohy. Dlouho to ale nevydržíme, bo voda je nejenom čistá, ale taky zatraceně studená. I tak to ale je vítaná úleva. Ještě sice nejsme úplně pryč z horských oblastí, ale už teď tu začíná být hic jak v kremaci.

Blížíme se k moři a teplo stále roste. V jedné vsi, kterou zrovna projíždíme, se rozhodneme vyhledat stín. Avšak ve stínu to není o moc lepší. Sice na nás nesvítí sluníčko, ale zase nás neochlazuje vzduch, jako tomu je, když jedeme. Zatímco si tak sedíme na kraji chodníku a dopřáváme si odpolední siestu, přichází k nám někdo místní a dává se s námi do řeči. Naštěstí umí pár slovíček anglicky, takže komunikace se tím značně usnadní. Po chvíli se otočí zpět, zmizí v garáži a tlačí nám ukázat svou starou vespu. Já teda na skútry nikdy moc nebyl, líbí se mi totiž ženské, ale uznávám, že ten jeho skútr vypadá docela dobře. Ulicí se k nám mezitím začne blížit auto, zpomaluje, až nakonec zastaví u krajnice kousek od nás. Zevnitř vyskočí starší chlápek a žene se k nám. Tedy spíš k našim strojům. Sice neumí anglicky ani slovo, ale přes druhého Itala a poté co mu dáme tužku a papír, se opět dokážeme nějak domluvit. Ukáže se, že jawu jako značku dobře zná. Dokonce znal i některé československé závodníky z doby, kdy ještě jawa vyhrávala v soutěžích. Když mu řekneme, odkud jedeme a kam máme namířeno, moc tomu nechce věřit, ale když stále trváme na svém, dává nám rady kudy jet. Vcelku fajn chlápek.

Sedáme znovu do sedel a míříme si to přímou čarou k pobřeží. Dneska se prostě chceme vykoupat. Jakoby nás Thudiho mustang slyšel a vůbec se mu to nelíbilo. Začne stávkovat, za jízdy vynechává. Zastavíme tedy, že se na to podíváme, ale najednou šlape, jako by se předtím nic nedělo. Nu což, říkáme si, je to fichtl, co by taky člověk mohl čekat. Neujedeme, ale ani padesát metrů a problém je zpět. Opět zastavujeme a pro začátek uznáváme za vhodné, nechat ho vychladnout. Přece jenom to vedro je hrozný, takže naše stroje mají právo na menší stávku. Mně osobně by v takovým pařáku nedonutili pracovat ani za zlatý prase. V tomhle máme v Česku oproti jižnějším státům výhodu. Startujeme a jedeme dál, avšak ne daleko. Je nám jasné, že tohle není jen nějaký rozmar, ale skutečná závada. Ta je ovšem opět vyřešena během pár minut. Thudi sundá víko zapalování a hned na nás kouká povolenej šroubek na kontaktu u magneta. Thudi jej tedy utáhne a může se jet. Ale aby toho nebylo málo, podařilo se mu ještě zlomit stojan. Nic co by se nedalo opravit, ale na to člověk už potřebuje svářečku, a i když nepochybujeme, že bychom ji sehnali, nechce se nám do toho. Máme přece můj parádní selfie klacek, co jsem si sehnal ještě před výjezdem na Grossglockner. Thudi mi ho tedy znárodní pro dobro lidu a mustanga si s ním začne podpírat.

K moři přijíždíme s večerem na spadnutí. Projedeme městem Caorle až k samotné pláži. Zaparkujeme stroje a jdeme se podívat na tu velkou louži, když tu se za námi najednou ozve:,,Hele, krajani!" Češi jsou zkrátka všude. My bychom se velmi rádi došli vykoupat, ale dochází nám benzín a hlavně čas! Netušíme totiž, kde dneska budeme spát. Kdo byl někdy v Itálii, tak ví, že jsou to všude kolem silnic samá pole s kukuřicí, do kterých se většinou ani nedá zajet. Zkrátka úplně jiná krajina než třeba v Rakousku a ani tam se místo na spaní nehledalo vůbec dobře. Zato tady nám to přijde téměř nemožné. Navíc nemůžeme ani najít žádný kemp, a když už přece jen ano, jedná se o něco ve stylu penzionů za strašný prachy a to se nám vůbec nelíbí. Nakonec se nám podaří najít jedno takové obrovské parkoviště na kraji města. Moc se nám nelíbí ani to, ale bude muset stačit. Místo na spaní tedy máme, teď tu benzínku. Předtím v Rakousku měli neuvěřitelně drahej dvoutaktní motorovej olej. Rozhodli jsme se tedy jet na doraz (kdyby došlo na nejhorší, měli jsme železnou zásobu v podobě půllitrovky převoďáku) a doufat, že v Itálii bude levnější. Dobrej vtip, byl totiž mnohonásobně dražší. Ale zatím nám každému ještě zbývalo, takže jsme věřili, že bude líp. Natankovali jsme, a když jsme se vraceli, všiml jsem si kamenité cestičky, která odbočovala ze silnice někam do pole. Neváhal jsem ani okamžik a sjel na ni. Podařilo se nám tak najít docela dobré místo, kde bychom mohli spát. Opodál sice stál nějakej barák, ale na první pohled v něm nikdo nebydlel a poté co jsme jej prozkoumali, jsme usoudili, že nemívá ani příležitostné návštěvníky v podobě mladých Italů vyrážejících v pátek večer za zábavou. A teď konečně mohla přijít koupačka v moři! Řeknu vám, poprvé jsem byl u moře asi před šesti lety na zájezdu autobusem. Čekal jsem tehdy nějaký pocit zadostiučinění, když jej konenčně uvidím a opravdu se přesvědčím, že všichni ti lidé, se kterými jsem o něm mluvil, nekecali a voda v něm je opravdu slaná. Ale nic takového se nekonalo. Zato teď, když jsem k němu dojel po vlastní ose, sám za sebe a ne nějakou pošahanou cestovkou, jsem ten pocit konečně cítil! A řeknu vám, je to super! Tohle sice není adrenalin pro každého, cestovat týden k moři, pak se na pár hodinek vykoupat a zase cestovat týden zpátky, ale já bych to v tu chvíli za nic na světě nevyměnil.

Jak se začne stmívat, vracíme se zpět na místo, které jsme našli. Chceme se v klidu najíst a celkově si odpočinout, než půjdeme spát, ale není nám to dopřáno. Takových komárů co se na nás během pár vteřin sesypalo, jsem nikdy neviděl. Člověk nevěděl, kterého má plácnout dřív a další přibývali a my neměli repelent. Možná jsme se měli potřít benzínem, třeba by to pomohlo, ale to v tu chvíli nikoho z nás nenapadlo. Naše představa, že budeme spát pod širákem, vzala za své. Rozhodíme stan tak rychle, že by nám záviděl i Bear Grills a mizíme uvnitř. Za tu chvíli do něj stačilo nalítat tolik komárů, že je zabíjíme ještě dobrou půlhodinu. Ani najíst jsem se nestačil a všechno jídlo v tom spěchu nechal u motorky. A nemám odvahu síťku stanu ani přiotevřít. Thudi se nad mým kručícím žaludkem nakonec slituje a dá mi jednu svou čínskou polívku. S díky si ji rozbalím, nudle posypu solí a kořením a chroupu je suché, tak jak jsou. Ne každý den je posvícení. Najeto 244 kilometrů.

Den šestý

Dneska budíček o páté. Takhle brzo jsme ještě nevstávali, ale chceme do cíle dorazit co nejdříve, abychom měli dostatek času se po Benátkách projít. Takže balíme stan, navzdory včerejšímu hladovému večeru ani nesnídáme a startujeme motorky. Silnice jsou zatím vcelku prázdné a především je ještě, alespoň na místní poměry, relativně chladno. Co nás na italských silnicích překvapuje, je fakt, že na nich téměř nejsou klasické křižovatky. Všude jsou samé kruháče, od těch nejmenších, až po obrovské třípruhé. Buď je to tím, že jsou Italové natolik před námi, že už od stavby klasických křižovatek dávno upustili anebo je to tím, že jsou tak špatní řidiči, že si s žádnou složitější křižovatkou nedokážou poradit.

K Benátkám se blížíme kolem poledne. Zbývá nám sotva pět kilometrů a dopravní špička začíná gradovat, když Michalova jednadvacítka najednou přestane jet. Ještě štěstí, že se tak stalo pár metrů od vjezdu do jakéhosi areálu, kam se můžeme uklidit, abychom provedli nezbytné opravy. Míša zkušeně mění svíčku a zkouší nastartovat. Když se to nedaří, začne roztláčet, ale ani s tím nepochodí. Jeho fichtl párkrát škytne, střelí do výfuku a je zase jako mrtvej. Míša průběžně vyzkouší snad všechny své svíčky. Některé jsou na tom hůře, jiné zase lépe, ale žádná ne dobře. Ještě než se pustí do nějakých větších zásahů, požádá Thudiho, aby mu půjčil tu svou. Thudi tedy vyndá svíčák, vyšroubuje svíčku z hlavy a Michal si ji natočí do svého stroje. Jednou šlápne a jednadvacítka šlape jako vyměněná. Thudi si tedy dává jinou svíčku, ale tentokrát zase nejde nastartovat jemu. Ovšem problém je tentokrát někde mezi sedlem a řídítky. Zapomněl si totiž zpátky nasadit fajfku. A co bychom to byli za kamarády, kdybychom mu o tom řekli. Takže ho v tom necháváme trochu podusit. Thudi ale není zas až tak blbej, jak na první pohled může vypadat a svou chybu si brzy uvědomí. Jedeme dál.

Parkoviště nacházíme na první dobrou. I když jsme teda obsadili snad poslední tři volná místa. Já s pávem, bych se na to své nikdy nedostal, nebýt kluků, kteří mi vozík v uzoučké uličce mezi ostatními motocykly nadhazovali. Zacvakneme zámky, pobereme cennosti a vzhůru! Benátky jako takové jsou fajn. Nečekali jsme, že to tam bude vypadat jako v ráji, tudíž nejsme zklamaní. A především jsme se na cestu nevydali proto, že jsme chtěli do Benátek, ale proto že rádi cestujeme. Tohle město je jen třešnička na dortu. Kupujeme si zde snídani a oběd v jednom a jako dezert si dáváme super zmrzlinu za slušné peníze. Chtěli bychom dojít na náměstí svatého Marka. Bloudíme a bloudíme a už to chceme vzdát, ale pak spatříme ukazatel, který nás dovede na místo. Náš cíl je tak zcela splněn. Ale máme menší problém. Při cestě zpátky si pamatujeme tak dvě tři odbočky a pak nic.Odhodlaně se ujímám vedení naší expedice, to by bylo, abych nás nedovedl zpátky. Dokonce se s Míšou sázím o pivo. Pravdou ale je, že jsem nás ztratil ještě víc. Uznávám svou porážku a nechávám Michala zadat cestu do navigace. Naposled jsem se ztratil na školním pochoďáku někdy ve druhé třídě, takže tohle si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Na druhou stranu ztratit se tu, bylo naprosto jednoduché. Kdo někdy byl v Benátkách tak ví, že čím zapadlejší ulice tím víc vypadají naprosto stejně.

Opět s pomocí kluků vyparkovávám kejvu. Mám však problém s nastartováním. Zase jednou se uchcala. Když konečně po nekonečné době skákání po startpáce motor naskočí, cítím, že se mu moc nechce do otáček, ale říkám si, že to je tím uchcáním a mávám na kluky, že můžeme jet. Avšak ani po delší době se kejva nechce nechat vytočit. Začínám mít trochu strach. Pomalu najíždíme na dlouhý most spojující Benátky s pevninou a já opravdu nechci, aby mi to tam někde zdechlo. A pak mě nejspíš osvítil duch svatý. Když jsme při cestě sem parkovali, dostal jsem super nápad, zavřít pro všechny případy krytku na sání. A na to jsem teď samozřejmě zapomněl. Úleva to je neskutečná. Nakloním se k nádrži, sáhnu rukou někam dolů, opřu se do páčky a kejva vystřelí jak z praku.

Po nekonečně rovných italských silnicích cesta ubíhá velmi rychle. Udržujeme konstantní rychlost kolem šedesáti a celkem si to i užíváme, protože není skoro žádný provoz. Má to ale jednu velkou nevýhodu a tou je nuda. Vůbec nic tu není k vidění, stále jen a jen ta nekonečně rovná silnice a okolo ní kukuřičná pole. Nikde žádný hájek, lesík, vůbec nic. A taky nás bolí prdel. Už i mě na kývačce a to je co říct, kluci na fichtlech musí doslova trpět. S večerem nacházíme super místo na spaní právě v kukuřici. K večeři jsme měli půlmetrovou pizzu, takže se sotva valíme. Zítra nás čeká Slovinsko. Dneska najeto 205 kilometrů. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE