Na JAWÁCH do Benátek

Rok se s rokem sešel a my znovu sedláme své dvoutaktní démony. Tentokráte s cílem dojet až do italských Benátek a pokořit přitom vysokohorskou silnici na Grossglockner. Po trampotách z předchozího roku jsme si zkrátka nemohli vybrat nic skromnějšího. Po cestě jsme natočili i video, na které je odkaz v poslední kapitole cestopisu

Kapitoly článku

Cesta z níž není návratu

Nezbytné přípravy a Velký start

Jak už tomu tak bývá, začalo to docela nevinně. Z minulého roku jsme měli nezavršenou cestu kolem republiky a byli jsme pevně rozhodnuti ji dokončit. Ale co čert nechtěl, moje maličkost jednoho dlouhého zimního večera brouzdala temnými vodami internetu a podařilo se jí najít video z cesty na Grossglockner. Nevím proč, ale neskutečně mi to celé učarovalo a někde v koutech mé mysli se začínal rodit plán. Se svým trápením jsem se zanedlouho svěřil i kolegům, nečekaje, že je to nějak extra osloví. A kupodivu, oslovilo. Rozhodnuto bylo za jeden večer a pár piv.

Přípravy se nikdo z nás snažil nepodcenit. Dobře jsme z předchozího výletu věděli, co všechno se může stát, a to jsme ani ten nijak podcenili. Kluci dělali generálku na motorech svých fichtlů a já… no já nedělal nic. Ostatně, co by se také na mojí kejvačce mohlo pokazit.

Thudi byl z nás nepečlivější a poctivě na svém mustangu jezdil skoro každý den do práce, aby jej náležitě odzkoušel. Naopak Míša, který stále sveřepě tvrdil, že žádné testovací jízdy nepotřebuje, se mi jednoho dne svěřil, že mu převodovka na jeho jednadvacítce občas vydává podivné zvuky a hned nato dodal, že na nějaké další rozdělávání motoru se může, slušně řečeno, zvysoka vykašlat. Prý, nějak to dopadne, říkal. Od té doby jsem si z něj nepřestal dělat srandu, že dojde na má slova a on bude muset přepnout ze síly tří a půl koňských sil na sílu jednoho vola a tlačit z Itálie až domů. Nakonec jsme se však shodli na tom, že pro jistotu vymontuje motor ze svého závodního mustanga a povezeme jej v pávovi jako náhradní.

Jak šel čas, rozrůstaly se i naše cíle. Velmi rychle jsme do seznamu zařadili i italské Benátky. Po cestě jsme se rozhodli navštívit ještě Orlí hnízdo v Německu a pár dní před odjezdem jsme naši trasu rozšířili ještě o Triglavský národní park na Slovinsku.

A pak konečně nastal ten osudový den. Nikomu se nepodařilo nás od naší cesty odradit, a že jich bylo. Když jsme někomu řekli, že letos jedeme na jawách do Benátek, jejich první, zcela nevinná reakce byla:,,Jako do těch nad Jizerou?" Poté co jsme upřesnili, že do těch italských, ozval se nejdřív smích a teprve poté řeči typu, kluci nejezděte. Ale co, sranda musí bejt i kdyby na chleba nebylo. Na smluvené místo odjezdu jsem přijel jak jinak než pozdě. Překvapilo mě, kolik lidí se na nás přišlo podívat. A jelikož jsme odjížděli přímo z náměstí, tak o náhodné obdivovatele také nebyla nouze. Poslední rozloučení a do sedel, uvidíme jak daleko dokážeme dojet. Jedno je ale jasné. Musíme se tam dostat i kdybychom ty stroje měli tlačit. Nemůžeme všem těm lidem, co nám říkali, že to nedokážeme, udělat takovou radost a vrátit se s nepořízenou.

Den první

Nabíráme směr Vyšší Brod, dnešním cílem není nic menšího, než se co nejvíce přiblížit hraničnímu přechodu s Rakouskem. Zpočátku to je pro mě zase trochu nezvyk, udržovat tempo s podstatně pomalejšími pionýri, ale není to nic hrozného. I přesto že chceme dojet co nejdál, razíme pravidlo, že cestu si chceme užít, takže není kam spěchat. 

Ale stejně je to zvláštní. Sotva jsme vyjeli a já začal poslouchat každičký zvuk, co motorka vydala. To jsem nikdy předtím nedělal. Někde něco zacinká, třeba nějaký kamínek odražený od kola a já si najednou představuji rozsypanou převodovku. Poprvé zastavujeme přesně na místě, kde jsme minulý rok měli první defekt v podobě píchlého kola. O svých pocitech se zmiňuji kolegům a ti mě uklidňují, že to mají naprosto stejně. S vědomím že nejsem sám, kdo je tady paranoidní, sedám zpátky za řídítka a pokračuje se. S přibývajícími kilometry si kluci na pionýrech začínají uvědomovat jeden velký neduh cestování na těchto strojích. Neuvěřitelně z toho bolí prdel. Dle Thudiho slov se mu však již na pozadí začíná dělat obrovský mozol, takže zvládne jet víc jak dvacet minut v kuse, aniž by potřeboval protézu zadku. To já na třiapůle mám vystaráno. Nějaké nepohodlí, co to je?

Ještě toho dne Michal málem ztratil nakopávačku, když mu z ní nějakou záhadou vypadla segrovka. Naštěstí na to přišel včas a pojistil ji kusem drátu. S blížícím se večerem nakupujeme něco k snědku a v neposlední řadě i něco alkoholického k pití. Místo na spaní shodou okolností nacházíme nedaleko od místa, kde jsme předchozí rok na naší cestě snídali. Není to sice žádnej Hilton, jen kus pole hned vedle lesa, ale to nám naprosto vyhovuje. Dnešní nájezd je 134 kilometrů.

Den druhý

Jak krásně by se v té přírodě spalo. Teda kdyby Thudi celou noc nechrápal. Vstáváme tedy časně ráno a začínáme balit, máme před sebou velký kus cesty. Cílem pro dnešní den je, dostat se pokud možno co nejblíže k Solnohradu. Nedaleko od hranic zastavujeme na benzínce, abychom naposled natankovali ještě relativně levně. Já při té příležitosti kupuji navíc ještě litr M2Téčka, protože jak se říká, kdo maže, ten jede. To jsem ještě nevěděl, jak dobře jsem udělal.

Hned za hranicemi stojí rakouští policisté. V duchu se sázím, jestli nás budou stavět nebo ne. Nakonec nám s úsměvem od ucha k uchu zamávali a nechali v klidu jet dál. Kolem poledne navštěvujeme první rakouský obchoďák. Já osobně nakupuji v obchoďácích značně nerad a jen když je to nezbytné a ukázalo se, že v Rakousku tomu není jinak. Rovnou na parkovišti dáme oběd a znovu do sedel. Jenže ouha, kývačka dvakrát škytne a už nenastartuje. A kolem je přitom spousta zvědavých lidí. Taková ostuda! Jenže já moc dobře vím, co se stalo. Moje kejva je zkrátka citlivý stroj a občas se zkrátka uchčije. Zastavím tedy benzín, vypnu zapalování, chvíli skáču po nakopávačce, znovu zapnu zapalování a motor naskočí jako nic. Nebylo to poprvé a ani naposled.

Vesele si to uháníme dál, když tu proti nám jede jeden z mnoha dalších motorkářů. Tenhle je ale výjimečný a zamával nám. Máme radost a pozdrav opětujeme. Najednou v zrcátku za námi vidím tu samou motorku. Dojede nás a zařadí se vedle mě. Chlápek něco gestikuluje rukama a snaží se něco říct. Svou lámanou němčinou mu odpovídám, že německy umím jen to, že neumím německy. Zpod jeho přilby se ke mně však najednou donesou slova, já mluvím česky kur*a! Nakonec zastavujeme a dáváme řeč. Zjišťujeme, že pán je Čech, žijící dlouhá léta v Rakousku. Z mojí kývačky je celý vedle, musím ho na ni nechat sednout a následně jej vyfotit. Ptá se nás, kam máme namířeno, doporučuje nejlepší cestu a dokonce nám na sebe dá telefonní číslo, že když bychom chtěli, mohli bychom u něj přespat. Udělal nám tím velkou radost, jenže naše cesta se stáčí jiným směrem.  

Překračujeme takovej potok, podobnej tomu, co mi teče vzadu za domem. Jen je kapánek větší a místní mu tady říkají Dunaj. A právě kousek za Dunajem máme první závadu. Thudimu to nejede. S tím jsme ale dříve či později počítali, (spíš dříve) takže si zachováváme dobrou náladu. Závada je to sice poněkud zapeklitá, ale je opravena velmi rychle. Uklepal se totiž kabel na indukční cívce a takovéto poruchy se mnohdy nehledají úplně snadno. Pro Thudiho však tentokrát nebylo nic jednoduššího, než jej tam znovu připevnit a mohlo se pokračovat.

 

Dnešní cíl byl splněn na výbornou. Časně večer nacházíme ubytování v kempu u jezera nedaleko od Salzburgu, ve městě Zell am Moos. Není se kam hnát, protože následující den nás čeká "jen" výjezd na Orlí hnízdo. Nakupujeme tedy rakouská piva, dáváme koupačku v jezeře a celkově užíváme večer. Dnešní nájezd je 202 kilometrů.

Den třetí

Dnes si dovolujeme trochu přispat. A nepochybuji, že naše rozhodnutí ocenili i ostatní obyvatelé kempu. Mě na jejich místě by se taky nelíbilo, když by mě někdo časně z rána budil tak protivným řevem, jakej dokáže vydávat jen fichtl. Zato zvuk kývačky, to je hotový balzám na duši. Skromně posnídáme, ať nás ty naše stroje uvezou a míříme do Německa.

Vybrali jsme si krásně malebnou horskou silničku, abychom nemuseli jet po hlavním tahu. No, možná ta silnička byla až moc malebná. Zrovna jsme sjížděli značně prudký kopec do údolí. Kluci už byli někde napřed a já se je snažil dohnat, když tu náhle přede mnou ostrá zatáčka, do které nebylo absolutně vůbec vidět. Do brzd jsem se musel opřít opravdu značnou silou, abych dostatečně zpomalil. Ve chvíli kdy jsem do zatáčky vjížděl, jsem si zrovna v duchu říkal, jaké by to bylo, kdyby tady nějakej blbec jel po prostředku, nedej bože v protisměru. O zlomek sekundy později na silnici před sebou vidím válet se mustanga, Thudiho ležícího kousek stranou a okolo nich pomalu projíždějící nějaké SUV. Měl jsem co dělat, abych se jim všem vyhnul. Zastavil jsem níž v kopci, kývačku hodil do škarpy, protože stoupání bylo tak velké, že bych jí na stojan postavit nedokázal a spěchal k Thudimu. Ten už naštěstí zvednul sebe i mustanga. Nikomu z nich se nic nestalo. Tedy kromě odřeného lokte a předního blatníku. Pán v SUV, který svou jízdou vpodstatě v protisměru donutil Thudiho strhnout řízení, aby to do něj nenapasoval, se ani neobtěžoval zastavit a třeba se zeptat zda je vše v pořádku. 

Pokračovali jsme dál do Berchtesgadenu, který už nebyl daleko. S alpskými kopci se naše stroje doposud praly statečně, ale to jsme ještě nevěděli, co přijde. Na křižovatce jsme odbočili směr Kehlsteinhaus s vidinou, že za chvíli jsme nahoře. Kopec co přišel o pár desítek metrů později, nám vyrazil dech a i to je poněkud slabé slovo. Málo jsem se rozjel, takže i já na své kejvačce řadím za jedna a to je co říct. Děkuji v tu chvíli všem bohům, že jsem nedal na řeči a opravdu si pořídil menší sekundární řetězové kolečko, teď se mi ten převod do síly vážně hodí. Vyjedu kus nahoru a na prvním odpočívadle zastavuji, abych dal motorce trochu oddych. Ne že by ho nějak extra potřebovala, ale chtěl jsem počkat na kluky. Jako první se přišoural Míša. Zvesela mě minul, zahalen oblakem modrého kouře a pokračoval ve stoupání. Thudiho jsem slyšel přijíždět dávno předtím, než jsem jej vůbec uviděl. Obklopen modrým dýmem, motor nechal klouzat přes spojku a vší silou se odstrkoval oběma nohama, aby v kopci nezůstal vyset. Pro mě to byla neskutečná sranda, zato on vypadal na umření. Cituji:,,Ta spálená spojka tu bude smrdět tejden a na válci si ještě večír uvařím!" Počkal jsem s ním, až mu motor trochu vychladne a pak jsme pokračovali společně. Cesta teď už byla poněkud lepší.

Na Orlím hnízdě jako takovém, bylo vskutku hezky. Ale nechápu, co na tom ty davy turistů vidí. Chaloupka v horách, v té chaloupce restaurace, v restauraci mraky lidí a kde nic tu nic. Ale ten rozhled všude kolem… to byla ta pravá krása. Hotovej orgáč, a to jsem ještě nevěděl, co nás čeká v příštích dnech.

Čas kvapí a my musíme pokračovat dál. Potřebujeme se vrátit zpět do Rakouska. Zítra nás čeká hlavní bod naší cesty, Grossglockner. Cesta, po níž se ubíráme, vede stále údolím a téměř nikde nestoupá, takže kilometry doslova polykáme. S večerem vyvstává otázka, kam složíme hlavu na noc. Je nám jasné, že kempy v této oblasti budou drahé až hanba, ale zdá se, že nám nic jiného nezbývá. Ovšem je tu jeden malý problém. Všechny kempy jsou beznadějně obsazené a ten jeden, na první pohled nejhorší z nich, chce za noc plus mínus dvacet éček za jednoho a to bez stanu! Jakože je mi jasný že v Rakousku je trochu jinej svět, ale stejně. Tenhle kemp zkrátka nebyl pro nás. Jezdíme tedy sem a tam, už celkem zoufalí a počítáme, že budeme v lepším případě spát někde na lavičce a v tom horším vůbec. Nakonec ale vhodné místo přece jen nacházíme. Má jednu malou nevýhodu, hned za zadkem nám totiž vede železniční trať. Nakonec se ale ukáže, že to je úplně jedno. Po celém dni jsme tak ztahaní, že nás ani jeden vlak za celou noc neprobudí. Dnes najeto 181 kilometrů.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (19x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist