Jawa 350 překonává Alpy, aneb expedice TransAlp

Benátky a pár racků v Chioggii

Náš pobyt v Itálii začal slibně. Martin druhý den řekl, že je úplně k.o. a že si dá standardních 20. Jak se ale později ukázalo, naše únava z cesty potřebovala 120 a 520 minut pravidelného odpočinkového spánku a to i několikrát denně. Když už jsme ale byli v Itálii, museli jsme se také někam podívat a ne jezdit jen tzv. okolo komína. Jeden den jsme věnovali jízdě do přístavního města, jenž jsme míjeli cestou do Rosoliny Mare a byla to Chioggia. Je pravda, že jsou to malé Benátky, ale kanály s sebou nesou i jednu méně příjemnou vlastnost, a tou je nepříjemný odér (zápach, neboli puch). I přesto byla jízda úzkými městkými uličkami a po přístavu mezi všudypřítomnými vychechtanými racky opravdu zážitek. Po skutečné italské pizze na rohu „5. avenue“ z rukou tureckého kebab kuchaře, o kterou jsme ještě museli bojovat s místními sebevědomými holuby jsme udělali ještě jednu projížďku po uličkách kolem kanálů a vydali se zpět do Rosoliny. Mohu říci, že jezdit po Chioggii je o něco zajímavější, než jezdit po kančích do Humpolce. Jste prostě v Itálii.

Další den jsme samozřejmě nemohli vynechat cestu do Benátek. Benátky byly od našeho apartmánu vzdáleny asi tak 75 km, takže taková menší projížďka. Vydali jsme se tedy na cestu. Docela rychle jsme si osvojili „italský“ styl jízdy a po cestě jsme při neustálém předjíždění silnici skoro ovládli. Jediný problém byl až s jedním řidičem traktoru, který Medvěda uprostřed předjížděcího manévru vybrzdil. Vzhledem k našim kvalitním bubnovým brzdám měl Medvěd co dělat, aby to ubrzdil. Vše ale dopadlo dobře a my pokračovali dál. Když jsme se blížili po mostě do Benátek a ovanul nás mořský vzduch, řekli jsme si, že to jsou ty Benátky, ty slavné Benátky, a vjeli jsme dovnitř. Na můj vkus jsou Benátky celkem rušné a na každém rohu je policejní stanice, takže jsme tady potkali kromě armády snad všechny ozbrojené složky. Carabinieri, Polizzia Locale, po cestě i Polizzia Strádale a nakonec i národní gardu, takže opravdu vše. V Benátkách jsme dojeli až na hlavní náměstí, ale do uliček to vzhledem k přecpanosti města nějak nešlo. Myslím, že náš plán s Jawou na gondole jet nemělo cenu zkoušet realizovat a tak jsme jeli zase zpět.

Náš další pobyt v Rosolině se táhl v duchu objevování místního světa, takže jsme projeli nějaký uzavřený camp a dostali se na opuštěnou pláž, kde byl neskutečný nepořádek a divná skvadra lidí. Zde jsme si udělali představu o pravé italské pláži. Zbytek dovolené jsme trávili kromě lokálních jízd také chvilkou na pláži, při které vlivem studeného moře a větru Martin a Medvěd nastydli a následně se z nachlazení léčili. Co nezdolal alpský sníh a vítr, zvládla trocha neslaného italského moře. Nutno vzpomenout na naši návštěvu místní restaurace, kde po třetí odlivce místní vinné pálenky s názvem Grappa obsluha bar uzavřela s tím, že končí.

Cesta domů a zážitek z alpského tunelu

Náš pobyt končil v sobotu ráno. V půl sedmé ráno jsme nasedli do sedel a vyrazili vstříc cestě domů, do naší milované země a domoviny. Ještě v Itálii jsme se zastavili na snídani. Zde byl problém s jednou nechápající Italkou, která mi asi 10 minut vysvětlovala, že hamburger co chci ke snídani není hamburger. Bylo mi to celkem jedno, chtěl jsem třikrát burger pro mě a mé spolubojovníky. Náš rozhovor se poměrně vyostřil, ale nakonec pochopila, že mám hlad a že je mi jedno co to je. Konečně jsme se tedy všichni (ne)nasnídali toho pseudohamburgeru, který měl výživové hodnoty asi jako italský bílý vekochleba. V době snídaně a naší první zastávky na cestě domů jsme měli za sebou asi tak 120 km. Dotankovali jsme a pokračovali.

Nejdříve cesta docela utíkala a jeli jsme celkem svižně. Toto se změnilo při výjezdu z jednoho z prvních alpských tunelů. Jak se ukázalo, svižná jízda v teplém počasí motorkám příliš nesvědčila. Medvěd na prvních 300 km přepálil start a vedl naší kolonu stabilně rychlostí skoro 100 km/h. Najednou se ozvalo nechvalně známé zapískání a Medvěd šel na mostě za tunelem doprava. Když jsem přišel k jeho motorce, motor se netočil, byl natvrdo zadřen. Myslím, že v tu dobu z toho byl Medvěd hodně špatný. Chtěl, aby jeho vztekle-vepřová motorka dojela domů a tu cestu prostě dala. Řekl jsem: „Dej si cigáro, když to vychladne a nepovolí, půjde na káru.“ Jeho vzteklá motorka snad musela náš rozhovor slyšet, protože asi po pěti minutách povolila a protočila se. V tu chvíli Medvěd ožil, dostal novou naději na úspěšný dojezd domů i s jeho Jawou. Domů nám zbývalo ještě přes 600 kilometrů, na první benzínce jsme tedy nahustili pneumatiky na 4 atmosféry, nastavili optimální poměr oleje 1:10 a pomalou jízdou za doprovodu hustého dýmu pokračovali dál.

Vím, že se to asi může zdát nepředstavitelné, ale ta motorka na to málo benzínu v oleji jela. I když se naše tempo razantně snížilo, šlo to poměrně dobře. Kdesi v Rakousku v alpském stoupání Medvěd předjížděl německý karavan. Při jeho průjezdu šlo krásně pozorovat vliv množství oleje v našich strojích. Karavan se zahalil do dýmu a vypadalo to, jakoby se vzňal. Před Vídní jsme potkali několik českých motorkářů na chopperech. Podle jejich slov 2 kilometry nasávali kouř válející se po dálnici a čekali co se objeví. A najednou jsme se objevili my, ten neskutečný dým šel z našich motocyklů Jawa.

Je docela zvláštní, že těsně za hranicemi jste se starší Jawou ještě zvláštní. Vždy si někdo motorky vyfotil, nebo i cizinci vzpomínali, že Jawu také v minulosti měli. Přechodem našich hranic se vše mění. Na první benzince ve Znojmě hned po tankování následovalo doslova: „Odtlačte si ty motorky od těch stojanů.“ Tady bylo názorně vidět, jak si našich, a né jen těch konkrétních našich, motorek domácí váží. Pochopili jsme, že Jawa je za hranicemi veterán a pro některé naše spoluobčany je to prostě …

Ze Znojma jsme se vydali domů a už po příjezdu do Čech bylo vidět, že přijde to, co jsme za celou cestu vlastně nepotkali, pořádný déšť. U Moravských Budějovic začalo pršet. Za celou dobu se nám to vlastně nestalo, nebyl to ani normální déšť, ani průtrž mračen. Prostě se spustil ceďák, začalo neskučně pršet a už to vypadalo, že motorky naložíme na káru pouhých 100 km od domova. Naštěstí se na obzoru začalo (ne)blýskat na lepší časy, pršet přestalo a my, naprosto promočení, jsme se dostali do Jihlavy.

Z Jihlavy jsme se dali na dálnici, naši slavnou D1. Její kvalita se potvrdila hned po pár metrech. Medvěd při přejíždění do rychlého pruhu uzavřené dálnice narazil na dost markantní výškový rozdíl mezi jednotlivými panely dálnice. Vzhledem k jeho řádně nafoukaným pneumatikám mu podjelo přední kolo a v tu chvíli byl vyhozen ze sedla. Držel se řídítek a nekontrolovaně na svém motocyklu vlál. Vypadalo to, no jak to popsat. Báječný muž na létajícím stroji. Nakonec to ale celé vyrovnal a s pohodou jemu vlastní pokračoval dál. Martin ještě stihl na dálnici za Jihlavou, už skoro u Humpolce, motorku podruhé zadřít. Po krátké pauze započaté divokým manévrem dvou motorek, Transporteru a těsně se vyhýbajícího naloženého kamionu, si ale motorka opět dala říct a my se dostali zpět do Hořic. Vítězně jsme zakroužili s italskou vlajkou před naším obecním úřadem a otevřeným hostincem a jeli jsme spokojeně uklidit stroje na místo, odkud jsme před týdnem vyjeli, k našemu dědovi do dvora. Dílo bylo tedy dokonáno, dorazili jsme tam i zpět. Jawy to daly, dohromady bezmála 2000 km. Po vítězné bitvě jsme zavítali na pivo do našeho místního hostince na zaslouřený relax a whiskey.

Co dál? Já teď řeknu co dál

Po tom, co jsme zvládli Itálii jsme si říkali, že dáme i něco víc a že by naše motorky měly být vidět i jinde. Příští rok nás tedy čeká další, třikrát delší mise. Během Expedice TransPyreney si uděláme skoro 6000 km dlouhé kolečko kolem poloviny Evropy. Z Humpolce až do španělské Valencie a Madridu, francouzského Bordeaux a Paříže i slavného Monaka. Je to další velká výzva, tak uvidíme, jak obstojíme.

Sledovat nás můžete na našem webu www.jawatrans.cz nebo na našem facebookovém profilu. Rozhodně jsme ještě nedojeli a neřekli poslední slovo.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE