Grossglockner & Dolomity 2017

Den 1. (Neděle 13.8.)

Přesun do Zell am See

V neděli jsme vyrazili kolem osmé ráno směr České Budějovice a Český Krumlov přes hraniční přechod Studánky do Rakouska. Nechtěli jsme jet po dálnicích, tudíž jsme si ani nekupovali známky a valili to přes rakouské vesničky do Linze. Ten jsme bez větších potíží hezky projeli centrem a poračovali přes Wels k našemu prvnímu záchytnému bodu na cestě - Gmunden a jezero Traunsee.

Po chvíli se před námi rozprostřelo krásné jezero obklopené horami. Plán byl si někde sednout do trávy k jezeru, vytáhnout oběd, najíst se, odpočinout si a možná se i trochu smočit. Přesto, že jezero bylo krásné a svádělo k tomu zastavit a vykoupat se, nenašli jsme žádné hezké místo k zastavení. Projížděli jsme podél jezera víceméně centrem Gmundenu a Altmünsteru, a tudíž bylo všude strašně lidí a nikde nebyl nějaký hezký park u vody. Rozhodli jsme se tedy pokračovat a zkusit štěstí u druhého jezera na pořadu dne - Attersee. Odbočili jsme na silnici L544 do hor, kde se nám po krátkém stoupání naskytl ještě poslední pohled na Traunsee. Přejeli jsme horu a naskytl se pohled na druhou stranu, na azurově modré Attersee. Sjeli jsme k němu a hned u první křižovatky vidíme malé odpočívadlo hned u jezera a parku s molem, kde nikdo nebyl. Parkujeme, vythujeme oběd, zouváme boty a máčíme si nohy v relativně teplé vodě při pohledu na tu překrásnou scenérii. Rovnou se z tohoto momentu stal jeden z highlightů celého výletu.

Po nakrmení sebe a několika málo ryb jsme vyrazili vstříc dalším dvěma jezerům - Mondsee a Wolfgangsee. U nich už jsme nestavili, jen pomalu projížděli a vstřebávali tu krásu a fakt, že se to opravdu děje! Fakt jedem na motorkách do Alp a budem svědkem všech těch nádher! Po přejetí Wolfgangsee jsme uhli na první z hlavních věcí, proč jsme vůbec na tenhle trip jeli - první passo. Postalmstrasse. Platíme 3,5€ a už si to frčíme proti proudu řeky, krásnou silnicí, vracečkama nahoru a v minimálním provozu. Může to bejt ještě vůbec lepší?

Cestou do ZAS byla ještě povinná zastávka, jakožto fanouška skoků na lyžích, v Bischofshofenu u skokanských můstků a pak už rovnou na ubytko ve vesnici Kleinsonnberg u ZAS, kde jsme měli rezervaci. Po ubytování a jemném odpočinku jsme sundali všechny věci z motorek a jen na lehko jsme jeli okouknout slavné Zell Am See s tím, že se někde vyvalíme přímo u jezera. Po chvíli hledání jsme konečně našli pláž (kemp) s dobrým přístupem k vodě, jenže čeho jsme si nevšimli při parkování bylo, že pláž byla nejspíše určená místním arabským obyvatelům, a tudíž jsme v tu chvíli byli jediní běloši na celé pláži a všichni na nás divně koukali. Nebylo to uplně příjemné, tak jsme pouze udělali pár fotek a jeli pryč, koupili pivka a doma hezky na čecha rozbalili řízky s chlebem, zapili pivem a kochali se pohledem na západ slunce za horama a našema motorkama.

Najeto 400km

Den 2. (Pondělí 14.8.)

Cesta na slavný Grossglockner

Následující den jsme si přivstali, abychom na Grossglockneru byli jedni z prvních a nemuseli se ploužit v kolonách. Odjezd jsme naplánovali na sedmou hodinu ranní. Předpověď na Hochalpenstrasse ukazovala sice jasno, ale za to 6 stupňů. Hlavní ale bylo, že nepršelo a nebo dokonce nesněžilo (jak pár dní před odjezdem ukazovala předpověď).

Zastavili jsme za mýtnou branou o 25,5€ lehčí a poprvé nasáli atmosféru Grossglocneru. Fakt jsme tu! Já začal pociťovat 6 stupňů a jemně mě začaly zábst ruce. Když už jsme se chystali na odjezd, přijeli dva češi na motorkách (endura Suzuki), tak jsme pokecali a vyrazili za sluníčkem nahoru. Počasí vyšlo krásně a čím výš jsme stoupali, tím tepleji od sluníčka bylo. Jelo se fantasticky, opravdu jsme byli na cestě skoro jediní! Po pár zastávkách na fotky jsme dorazili na Edelweiss spitze. Fotky z Edelweiss spitze jsem většinou viděl jen s tunou aut a motorek na celém parkovišti a skoro nemožnosti se hnout pod náporem lidí. My tu byli až na pár aut a pár motorek jediní!! Vyplatilo se si přivstat. Další zastávka samozřejmě vyhlídka Franz Josef, kam jsme dorazili až kolem 9:45, a v tuhle dobu už jsme pozorovali nárůst počtu motorek a aut. No radši rychle pryč ať se ještě cestou dolů trochu projedem. 

Po pár ne zrovna pomalých km, jsme zamávali Hochalpenstrasse sbohem, u vodopádu Jungfernsprung ze sebe svlíkli už nepotřebný vrstvy, protože se opravdu hodně oteplilo a vyrazili směr Itálie - Tolmezzo. Do Tolmezza vedla hezká, svižná cesta (SS52) podél řeky, takže jsme tam byli za chvíli. Dali s jelenama oběd a pokračovali směr Dolomity. Cestou jsme zastavili na vysokým mostě nad propastí "Abisso del lumiei a ponte del buso". Následovalo Lago di Sauris, který bylo nádherný, ale nikde k němu nebyl moc dobrej přístup, tak jsme ani nestavili a pokračovali dál průsmykem "Sella di Razzo", kde začlo jemně pršet, tak jsme prventivně nasazovali nepromoky (za dvě kilča v pracovních potřebách), ale víceměně zbytečně, dál už nepršelo. Po pár km jsme je tedy sundali a šinuli si to krásným passem "Cibiana" vstříc Dolomitům. Ty nás přivítali passem "Staulanza", kde se naskytl krásný pohled na pro nás první horu Dolomit - Monte Pelmo.

Dobrodružství v Dolomitech

Kolem sedmý jsme dojeli do prvního většího města Caprile, kde jsme si řekli, že už bychom mohli začít hledat ubytko. Tak jsme obešli pár penzionů a hotelů, ale všude plno. "Popojedem trochu mimo město, tam bude volnějc", říkáme si a zastavujeme u pár hotelů po cestě, opět bez úspěchu, navíc většina recepčních nás povzbudí větama typu "na dnešek tady v okolí už nic volnýho nebude", ale zatím nevíme proč.. Znovu poněkolikáté mrkneme na booking a airbnb, všechno obsazený, nebo drahý (8tis. za noc a víc). Nooo, takže co teď? "Zkusíme se vrátit do Caprile, tam přece musí něco bejt, je to velký město." Takže otočka a hledání dalších hotelů a penzionů. Samozřejmě všude plno. Tak si tak stojíme po osmý večer přímo v centru Caprile, padá na nás únava a my už vymýšlíme scénáře, kde to asi tak zapíchnem a jak přečkáme noc bez stanu a spacáků - předpověď hlásí 5 stupňů v noci. "Musíme zkusit nějaký další velký město, jedna paní recepční zmiňovala Canazei." Canazei ovšem bylo dalších 30km na východ. No nezbejvá nám nic jinýho - jedem. Po chvilce jízdy vidím nenápadnou značku "Camping", která ukazuje někam do lesa. Říkám Vojtovi, jestli to nezkusíme, třeba budou mít volný chatky, nebo tak něco. Vojta souhlasí a tak se vydáváme úzkou silničkou do kempu. Po příjezdu vidím na plotě italskou vlajku a vedle ní českou. Říkám si "dobrý, aspoň tu jsou nějaký češi, třeba nám budou ochotný nějak pomoct". Jdu na recepci (půl hodiny po zavíračce) a ptám se slečny, jestli mluví anglicky. Odpovídá že ano, a já podle přízvuku poznávám, že to není italka, ale nejspíše češka. Ptám se jí, jestli je češka a odpovídá, že ano. BINGO! Vylíčím jí naší situaci a dovídám se, proč je všechno plný - očividně je tu tento týden nějaký celostátní italský svátek a všechno v okolí je 14 dní dopředu zabookovaný, bohužel i tenhle kemp. Půjčují i stany a spacáky, ale všechno je pryč. Tak tam tak zoufale stojím, vyhasla ve mně poslední jiskra naděje. "Opravdu se nedá něco udělat?" ptám se. "Chvilku počkejte" slečna odpovídá a bere do ruky vsílačku: "Přijeli dva motorkáři bez stanu a spacáků a potřebujou někde přespat, dá se něco dělat?" a po chvilce se z vysílačky ozve "Chuligány neberem". Slečna se směje, já už se jen křečovitě snažím říct puse, že se má smát... nejde to. V tom přichází český majitel kempu, co mluvil do vysílačky a první co pronese je: "Tolik pí*ovin s sebou táhnete a nemáte stan a spacák?" Nezmůžu se na nic, má pravdu, pro příště už ale aspoň víme. Vysvětlim situaci i jemu, a on mi odpoví víceměně stejně jako slečna: "Stany i spacáky pučujem, ale dneska už je všechno pryč". Chvíli tam tak stojíme, já už total zoufalej, pak jen utrousí: "Tak chvíli počkej" a zmizí.

Vrátí se za pár minut a spustí: "Mám tady dvě nafukovací matrace a svý dva spacáky. Dáte si je před recepci na verandu, která je krytá, takže přes noc nezvlhnete. V restauraci dole, která zavírá za 10 minut, máte připravený dvě pizzy. A teď mi zmizte z očí." Zůstal jsem jen strnule stát a zmohl se jen na opakování "Ježiši marja děkujem moc." Takže jsme si trochu odlehčili a šli se vrhnout na naše pizzy, ke kterým nám byla naservírována Plzeň. Byli jsme v nebi. Pan majitel si k nám potom přisedl a začali jsme si povídat. Vyklubal se z něj motorkář, co už také projel kousek světa, jak na motorce, tak hlavně se svojí ženou ve velkém karavanu a teď společně provozují tenhhle kemp.

Po posilnění pizzou a vydechnutí, že nebudeme muset spát někde na divoko jsme si užili teplou sprchu a vrhli se do spacáků, abychom mohli zase brzo ráno vstát a vydat se vstříc italským průsmykům.

 

Najeto 330km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE