Alča 2012

 Projíždíme vesničkami a snažíme se najít benzinu. Už jedeme na rezervu. Shellku nám tam snad postavili jako na zavolanou. Ale ta cena. 46Kč/l ! No nic, vzít ho musíme. Silnice se pomalu začíná zvedat. Jedu v klidu mezi alpskými domy a najednou Janina za mnou vykřikne. Leknu se a volám, co se děje. Odpovědí mi je jen nějaký neurčitý výkřik. Polekaný prudce brzdím na první volném místě a volám: „Co se děje?“ Janina neodpovídá a seskakuje z motorky. „Co se ti stalo zlato, povídej.“ „Když mě to hrozně bolí! Zařízly se mi kalhotky!“ No tak to jsem teda ještě nezažil :-) . Snažíme se tenhle problém vyřešit v prostředku vesnice a jde to kupodivu celkem hladce.

Dál pokračujeme všichni pohodlně oblečeni a silnice začíná utahovat své zatáčky. Passo Pordoi je tu. Dlouhý šedý had hozený do zelené Alpské louky. Zatáčka střídá 

druhou, jednička se hádá s dvojkou a na pomyslné pažbě nám přibývají zářezy za předjeté karavany. Panečku, to je jízda! V průsmyku si dáváme pauzu na kochačku a odpočinek. Otevírám kufr, a už tam je jen 5 housek. Pavlík má 2 housky a jednu 

konzervu Pražské šunky. Pekys nemá nic. Mlsně kouknem po jídelníčku vedlejší restaurace. Vůbec mu nerozumím, ale jídla na obrázcích  vypadají úžasně. Smůla, na tohle nemáme. Házíme zbytky jídla do placu, abychom se najedli všichni. Tohle se mi líbí, když člověk potřebuje, má tu kamarády, kteří mu pomáhají.

Sjíždíme Pordoi a je to velká paráda. Hřeje mě stejně příjemný pocit jako při cestě nahoru. V údolí projíždíme městečky a mě se zmocňuje nevolnost. Nadávám na každýho „troubu“ přede mnou, který brzdí provoz. Začínám být poměrně agresivní řidič :-) . Moje oči už jen bloudí po reklamách a tabulích, hledají obchod s jídlem. Cítím, že tohle je špatně. Že by se mohlo něco přihodit. Naštěstí ho nacházejí, tak hned zastavuji. Jdu do obchodu. Kupuji tam asi 6 jablek a sedám si mrtvej mezi motorky. Opřenej o zeď se snažim do sebe nasoukat jablka. Připadám si jak bezdomovec, kterej za chvilku vrhne. Ale nemůžu za to. Je mi dost špatně. Jablka mě zázračně uzdravují a tak jdu nakoupit znova, s Janinou.  Spousta věcí se nám nevejde do kufru, tak je dáváme k Pekysovi na motorku.

Sedáme na motorky a jedeme směr Bolzano. Už jsme unavení. Na dalším průsmyku Passo Falzarego ani nestavíme. Já se snažím maximálně narovnávat zatáčky, už jich mam plný kopačky. Pak přichází krizovka, oči chtějí vypnout. Noříme se do tunelů, což není zrovna nejlepší. Okolo vás je roura, pod váma silnice a nic se nemění. Oči padají. Snažím se kousat do rtu, dělat různé „ksichty“ abych neusnul. Jestli mě vidělo nějaké protijedoucí auto do tváře, tak si muselo myslet, že Michael Jackson žije jako motorkář. V Bolzanu mám vyhlídnutý kemp, tak tam hned míříme. Je tu asi o 15°C tepleji. Vítá nás krásná recepce. Krásné parkoviště. „Tady to bude drahý.“ povídá Pekys. Jdu dovnitř a ptám se po volném plácku na stan. „It's full.“ odpovídá recepční, “We've got one free bungalov. It's for 4 persons. But it costs 100€.“
Tohle se mi nelíbí, dorazili jsme sem pořádně vyčerpaní a teď abychom hledali jiný kemp. No nic jiného nám nezbývá, hledáme. Jedeme podle Pekysovo GPS a scénář je v každém kempu přibližně stejný. Přijedeme, zeptáme se, odpoví nám, balíme se.
Přijíždíme ke 4. kempu, před kterým stojí nějaká starší auta. Jdu dovnitř a u recepce se německy vybavuje kluk, starý asi jako já, s paní recepční. Začnu se ptát a dostane se mi stejné odpovědi jako všude. Jsem zklamaný. Paní recepční ale povídá něco o kempu, který bude zaručeně volný. Zpozorním. Kemp je asi 20km odsud a je levný. Kluk (podle SPZ z Nizozemska) poslouchá teď se mnou. Paní nám maluje cestu, zadává adresu do GPS.
Vítězoslavně vybíhám z recepce a sděluju tu zprávu ostatním. Nizozemci skáčou do aut. Nikdo neví kolik volných míst tam ještě je. Než se oblečeme, jsou Nizozemci pryč. „Tohle se mi nelíbí, měli bychom tomu naložit, protože tam nemusí být místo pro nás všechny.“ říkám si, když se proplétáme mezi vinicemi směrem k hlavní silnici na Trento. Jakmile se na ní napojíme, otáčím plynem. Motorce se to nejspíš líbí, takže za chvíli v zrcátku nikoho nevidím. “Tohle bude asi moc, musím počkat na kluky.“ Na výjezdu z jedné vesnice nás dojíždí nějaký pidiskůtr. „Tak kdo s koho!“ Převody se vystřídají a na pětku už jen plyn. Kluci pochopili, jedou co to dá. Jedeme 130 a skůtr za náma. „To si ze mě dělá srandu.“ Držím pětku pod krkem a motorka pořád zrychluje. 150km/h. 155 km/h. Víc už to nejde. Kouknu do zrcátek. Skútr nikde. Kluci nikde.
Podle GPS bychom tu už měli být. Pak něco vidím před námi. Jsou to Nizozemci! Mávají na pozdrav z okénka. Já ale pořád nechápu. Vyjeli snad o minutu dřív a dohnali jsme je až po 20 svižných kilometrech. Kolik proboha museli v těch herkách jet?
Parkujeme všichni společně u staršího domu nedaleko Trenta. Jako zástupce naší party jdu dovnitř i s tím klukem, co vyjednával v minulém kempu. Ujímá se nás starší paní a vede nás na zahrádku. Všichni jsou plní dobré nálady, pro každého tu místo je. Od kluků z čtyřkolové party jsem zatím zjistil, že jsou studenti, jsou asi o rok starší a právě si žijí svůj „roadtrip“. Jedou se starými auty do Monaca a zpět. První potíž nastává při výběru místa. Na jedné straně zahrady (kempu) vede hlavní silniční tah Bolzano – Trento a na druhé to samé v železničním podání:-). Jsme ale rádi, že máme kde přespat, tak s úsměvem vybíráme variantu b. „Já si myslím, že ten vlak bude jezdit co hodinu.“ povídá Pavlík. Rozbíjíme stany, vaříme těstoviny a začínáme zjišťovat, že vlak nejezdí každou hodinu. Jezdí po 20 minutách. A některý z nich tu navíc brzdí, aby nabral nedočkavé cestující.
„Musim si jít posedět. Držím to už od průsmyků.“ povídá nám po večeři Pekys. Tak 

spokojeně povídáme s Pavlíkem. Po chvíli se ale Pekys vrací z WC se zděšeným výrazem: „Tohle jsem vážně ještě nežral! Já jsem si tam prostě nemohl dojít na záchod.“ „Co se děje?“ ptá se Pavlík. „No běžte se podívat sami.“
Zvedáme se a jdeme na záchody. Otevřu dveře a tam nic. Jen díra a nějaké stopy. „Tak proto v kempu nikdo není.“ smějeme se našemu prvnímu setkání s tureckým záchodem. Usínáme ztahaní, ale spokojení za rachotu projíždějících vlaků.

Den 4. Zpocená cesta do Benátek

Když ráno vařím čaj, jsou už kluci pryč. Včera jsme se dohodli, že se budou držet plánu a pojedou zdolat 

Passo dello Stelvio. Ale protože jsme včerejším hledáním ubytování dostali až dost na jih, vzdal jsem se toho a vyrazil s Janís k moři. Lákal mě odpočinek. Domluvili jsme se, že se sejdem u Benátek v kempu. Někdy. Jak probíhala jejich cesta na Stelvio si můžete přečíst zde:

Ač jsme měli naplánováno s Pavlikem, že vyrazíme již brzy ráno, tak jsme se oba vzbudili až kolem 10. hodiny, kdy už nespal ani sousední stan. Oni asi vůbec moc nespali, protože jsme měli stany jen pár metrů od železničního nádraží. Nám to ale zase tak nevadilo, protože předchozí den a především odpolední shánění noclehu nás pořádně vyčerpalo. Už jen to, že náš kemp se nacházel až skoro u Trenta, takže jsme se museli vracet, nám podmínky tak dlouhé cesty zhoršilo. Ale co, řekli jsme si, že když nebude čas a nestihneme dojet do Benátek večer za nima, tak prostě někde přespíme cestou. Vlastně jsme s tím tak trochu počítali, že tolik kilometrů nezvládneme. Ještě když se jelo přes samá passa. Jelikož se nám moc nechtělo platit za mýtné do Bolzana, tak jsme to vzali „zkratkama“ a trošku nás to taky zdrželo. Ale jelikož jsme byli sami s Pavlikem, tak nám o nic nešlo a prostě se jelo. A docela i svižně. Ale dojeli jsme ještě před Stelviem policajty, kteří jeli furt před námi a já se je bál předjet. Přece jen cizí země a já netušil, co by udělali. Ještě když jsem měl na motorce naši vlajku. Tak po dlouhé unavující jízdě si říkám, že jestli jedou na Stelvio, tak za nimi přeci nemůžeme jet celou dobu.

Hned jak jsme vyjeli z vesnice, tak jsme za to vzali a předjeli je, než stačili zrychlit, jenže za vesnicí byla tuším 90, a tak jsme ji drželi. A co hovada policajti neudělaj? Předjedou nás a my jsme se ocitli zase za nimi. Ty si z nás dělali vyloženě prdel, jak jsme z nich posraný. Ale naštěstí zanedlouho odbočili a cesta na Stelvio byla volná! Díky GPS jsme nemuseli moc zastavovat, a když to člověk zkoriguje s cedulema a zdravým rozumem, tak se jede pěkně. Před prvníma zatáčkama jsem zastavil, abychom nabrali síly a něco pofotili. Cestou jsme stavěli ještě několikrát kvůli fotodokumentaci.

Přijde mi, že každé passo má jiné zatáčky. Stelvio je odlišné tím, jak jsou utáhlé. 

oteplovat. Sluníčko svítí. Takuji. Po projetí Bassana jedeme jednou velikou aglomerací. Netuším kde  jsme, ale jedeme přibližně stejným směrem. Mestre. Super. Zastavuji u obchodního domu na okraji města a kupujeme nějakou vodu, něco k jídlu. Sluníčko nás vysiluje. Chvilku bloudíme po velkoměstě až dobloudíme do našeho kempu.
Recepční povídá, že mají poslední volnou chatku za 35 € na noc. Určili jsme si limit 30€ na noc, na oba. Janina ale kouká dost smutně na to, abych ten limit překročil :-) . Vybalujeme věci. Večer jdeme na romantickou procházku za zmrzlinou. Okolo 9. hodiny pak volá Pekys s Pavlíkem: „Jsme u vás, bylo to super.“ Večeříme všichni společně pizzu a jdeme spát. My do fajn chatky, Pekys s Pavlíkem bohužel do stanu.