ProstěOFF - KAVKAZ 2019

O výpravě někam dál jsem se začal se svým tátou bavit někdy na podzim 2018. Z různých důvodů se nám jako ideální destinace čím dál více začal líbit Kavkaz, na který nás nalákal Egon Kulhánek ze svých dokumentů. Na tento popud jsem si tedy začal shánět ideální motorku. O ideální motorce bychom mohli spekulovat celý den, mě nakonec nejvíce ze všech zaujala Yamaha XT 660 Z Tenere. Pořídil jsem si tedy ji a začal se připravovat na svoji první cestu.

Pro začátek bych rád řekl, že tento cestopis je spíš deníkem. Psal jsem jej celkem poctivě, každý večer před spaním. Tudíž zachycuje moje pocity z cesty tak, jak skutečně byly.

Osobně jsem více natáčel než fotil, vložím sem několik videí. Postupně videa edituji, ale je toho mnoho...

1. Den

Odjezd byl naplánován na čtvrtek v odpoledních hodinách. Naším cílem pro tento den byl maďarský Szeged. Rozloučení s rodinou a kamarády proběhlo hekticky. Všechno narychlo, nervozita, až mi to při odjezdu zdechlo a málem jsem to na parkovišti u Tesca, kde bylo místo našeho odjezdu, položil (fakt super začátek J). Cesta do Szegedu byla pouze dálničním přesunem. Jediné, co nás na chvíli vytrhlo z dálniční šedi, byl déšť u Budapeště. Do cíle jsme přijeli za tmy, ubytovali se a šli na první pivko za spolucestovatelem Jirkou, který vyjel už ráno (přeci jen je to už důchodce J).

2. Den

Nudný a nutný dálniční přejezd hned na začátku okořenil Jirka, když při jízdě na dálnici ztratil rukavice, zastavil a začal je hledat. Srbské dálnice na pohodu, mýtné brány jsou vítaným zpestřením jinak ničím nezajímavé jízdy. Jediné pěkně místo na ježdění bylo mezi Srbskem a Bulharskem (nějaká soutěska s tunýlky a krásnými skalami). Celou cestu Bulharskem mě fascinovaly úplně prázdné dálnice... Nakonec jsme přespali 100 km od tureckých hranic, v kempu nějakého hipísáka z Anglie. Byl to moc příjemný a milý člověk, o kemp se dobře staral, ale příliv komárů ovlivnit nemohl.

3. Den

Cesta do Istanbulu, obávané hranice byly bez výrazného zdržení. Před námi bylo jen pár aut. Turek byl v první chvíli překvapen, že máme dvě stejná jména v mém a tátově pase. Černého Petra si v tuto chvíli vytáhl Pavel, kterého Turek z poslední kontroly posílá znovu na kontrolu zavazadel s tím, že o ní v počítači nemá záznam. Všechny nás pobavil českými slovy hotovo a mazej. Já jsem při poslední kontrole málem odpálil svoji airbagovou vestu, když jsem musel vystoupit a zasekla se mi noha o trhačku. Komičtější to bylo o to víc, že jsme o tom chvíli předtím vtipkovali. Po hranicích jsme v prvním motorestu koupili dálniční známky, dali první turecké kafe a mazali na Istanbul. Dálnice od Srbska až před Istanbul byly poloprázdné. Čím blíže jsme se však blížili k městu, tím větší traffic byl. V Istanbulu masakr. Kličkovali jsme mezi auty a kamiony a místy to bylo fakt o hubu. V centru naprosto ucpaná silnice, která popojížděla po metru. Neuvěřitelné vedro, voda v topcase a bolavé ruce od spojky. Další obrovské zdržení nás čekalo v jedné z mnoha postranních uliček, kterými jsme museli projet. Vyskládávali před námi nějaký náklaďák se zbožím. Nedalo se nikudy projet, a tak vznikla kolona.. Nakonec jsme nějakou dobu u centra Istanbulu jezdili celkem nevybíravě po chodnících. Při těchto manévrech se nám ztratil Jirka. Jel předposlední, někdo před ním mu ujel a on ujel poslednímu Romanovi. Ten měl navigaci a v pohodě dojel sám. Jirka si to bohužel blbě zadal a dobré dvě hodiny bloudil po Istanbulu... Snažili jsme se s ním marně spojit. Nakonec si Jirka pomohl nějak sám a po okružní cestě Istanbulem přijel vyšťavený do hotelu. Na obhlídce města jsme měli smůlu, že nám všechny mešity i Grand Bazar zavřeli přímo před nosem. Takže jsme vše viděli jen z venku.. Dali jsme si alespoň kebab, zažili srandu se zmrzlináři a šli na terasu pít 😁 Další den nás čekalo 750 km při přesunu do Samsunu.

4. Den

Cesta z Istanbulu - Díky Garminu zase chvíli bloudíme starým městem. Nakonec se chytá a vyždímá z města. Periferie se táhne dobrých 100 km východním směrem a my jedeme v silném provozu přes hodinu a půl. Není to tak hrozné jako včera, i přesto ztrácíme Jirku a Romana, kteří nás pak našli na benzínce za městem. Cesta do Samsunu byla zajímavá, ve chvíli, kdy se sjelo z hlavního tahu na rychlostní silnici, která už měla menší poloměry zatáček a vede krásnou krajinou.  U  jednoho z četných krámků u silnice dáváme kafe. Do kempu ve městě Samsun přijíždíme už za tmy. Zprvu se zdálo, že je kemp zavřený, ale nakonec se nás ujmuli dva mladí Turci. Objednali nám večeři, bohužel bez piva, které Alláh zakazuje. Nechali nám alespoň vychladit naše cenné zásoby. Na osobu to stálo včetně pobytu 55 lir.

5. Den

Cesta ze Samsunu do Trabzoru k Cestě smrti. Tento den bylo v plánu dostat se k cestě smrti, případně ji zkusit projet. Cesta byla na pohodu okolo kila. Překvapilo nás množství tunelů a domy v opravdu strmých svazích. Já jsem z nudy na jedné křižovatce zkoušel rychlý rozjezd a postavil motorku na zadní. To mě vytrhlo na chvíli z letargie a já rozveselen tímto zážitkem pokračoval dál. Dokonce jsme si dnes dopřáli oběd na pláži u Černého moře, rozptýlením pro mnohé byla krásná servírka. Prý krásně voněla. Někteří nechtěli ani vyjet. Okolo 17:30 jsme se dostali do poslední vesnice před Cestou smrti. Nebylo by dvakrát rozumné pouštět se navečer do takové trasy. Nevěděli jsme, co nás tam čeká a zda je opravdu tak náročná. Naštěstí jsme se shodli a našli bezvadný nově otevřený hotel s wellness za 15 lir na osobu včetně snídaně. To je skoro zadarmo. Neváhali jsme a ubytovali se. Zítra nás čeká tedy Dead road a co největší přiblížení k jezeru Van.

6. Den

Po parádní hotelové snídani nás čekala Cesta smrti. Ze všech v partě byla cítit nervozita. Ta se nakonec ukázala jako zbytečná, Cesta smrti, jak se jí přezdívá, není žádná zrádná trasa. Přesto jsem to díky své nezkušenosti v jedné z vraceček položil v nulové rychlosti. Po chvíli se to samé podařilo Jirkovi, bohužel mu při tom napraskl jeden z kufrů Marcellus. Po krásném úvodním offroadu nás čekal přesun k jezeru Van. To se nám podařilo, bohužel až za tmy. Zastavili jsme u předem vybraného kempu a hned se nás ujal energický Turek. Když jsme ale viděli, kde máme stavět stany, tak zděšení z místa bylo moc i pro otrlé členy výpravy a rozhodli jsme se pro hotel o pár kilometrů dále. Já z toho byl rozhozen, vysloveně mě srala noční jízda a dál se mi nechtělo pokračovat, ale kemp byl fakt hnus a nepřidávalo tomu ani množství komárů. Večer už mě to vůbec nebavilo, navíc jezdit v noci po tureckých silnicích není nic moc. Po cestě nás překvapil neosvětlený bagr, nějaký Renault a stádo ovcí...

7. Den

Přesun od jezera Van do Gruzie. Po cestě jsme v Turecku minuli nádherná údolí a kaňony, horu Ararat, zajímavé geomorfologické tvary u hranic s Íránem a červené hory. V Gruzii nás na hranicích přivítali poměrně neochotně, nakonec nás ale pustili do Gruzie bez úplaty. Podle všeho čekali na nějaké úplatky. Prohlídka byla ale snad ještě důslednější než v Turecku. Změna v obyvatelstvu byla hned viditelná, najednou nebyl nikdo zahalený, i když na nás  v některých městech divně koukají. V prvních chvílích jsme se v Gruzii necítili moc dobře. Tento den jsme skončili zase na hotelu za pár korun a zašli si na večeři s dvěma pivy za 80 Kč v přepočtu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE