ProstěOFF - KAVKAZ 2019

17. Den

Snídani jsme si dali svoji. Měli jsme nějakou pomazánku a gruzínský chleba. Po snídani jsme jeli směr Elbrus. To byl dnešní cíl. Cesta utíkala poměrně rychle, silnice sice byly jednoproudé, ale dalo se letět. Po odbočení z hlavního tahu směr Elbrus jsme po chvíli jízdy potkali zbytek party, jak se vrací z hory. Chvíli jsme pokecali s tím, že si napíšeme. My po 80 kilometrech dojeli krásným zatáčkovitým údolím k úpatí hory. Motorky zaparkovali na hlídané parkoviště, helmy dali do kufru Mercedesu místního hlídače a vydali se lanovkou na Elbrus. Už samotná jízda lanovkou byl zážitek. Dovezla nás do nějakých 3 900 m n. m. s dvěma přestupy. My si dali za cíl, že vylezeme na 4 000 metrů. Ten jsme museli ale záhy přehodnotit, protože výstup v motorkářských hadrech a botách nebyl vůbec snadný. Vydrápali jsme se alespoň do 3 950 metrů, udělali pár fotek, pustili dron a spěchali zpátky na lanovku, protože té brzy končila doba provozu a zůstat nahoře se nám dvakrát nezamlouvalo. Dole jsme koupili nějaké suvenýry a už si to směřovali dolů údolím, užívali si zatáčky a kochali se. Po nějakých 80 km jsme zastavili na čůrací pauzu a po chvíli uprostřed ničeho k nám přijel Rus v žigulíku a zval nás k sobě, že je co pít i jíst. S díky jsme odmítli, ale později jsme toho litovali. Hnali jsme se na hlavní směr Rostov s tím, že doženeme zbytek party, která zdánlivě jela na Soči. Nakonec nás dohnala zase tma a my stejně jako minule hledali ubytování v neznámém městě po tmě. Bez internetu, Garmin nás dovedl do kempu, který neexistoval a bylo tam koupaliště (nějaké lázeňské město). Nakonec nám u koupaliště jeden Rus udělal WiFi hotspot a my našli super hotel. Dojeli jsme tam lehce před desátou, dali večeři, naštěstí měli restauraci 24 hodin.

18. den

Dnes nás čekal přesun k Volgogradu (dříve Stalingrad), ale ještě před tím jsme chtěli někde směnit dolary, protože je téměř nikde nebrali. Garmin nás třikrát navigoval k nějaké bance, ale vždy se z toho vyklubal akorát bankomat. Po třetí jsme se na směnu vykašlali a vybrali hotovost v rublech s tím, že dolary se budou třeba hodit nebo je dovezeme domů. Kdybychom to neudělali, možná tam jezdíme do teď. Když jsme měli vybráno, nic nám nebránilo, vydat se na cestu do Volgogradu. Cesta byla naprosto jiná, než všechny před tím. Vzdálenosti byly neuvěřitelné, 400 km rovně a pak mírně vpravo, po cestě jen pár mírných zatáček. Navíc neuvěřitelné vedro, v jednu chvíli 39 stupňů, vyprahlá krajina, kam až člověk dohlédl. Úplný rozdíl v krajině. Nestíhal jsem to ani vstřebat. Před pár dny cestou do Omala déšť a místy zima a teď o pár dní a zážitcích úplný opak. U cest jsme dokonce viděli několik uhynulých a nafouklých krav. Změna přišla asi sto kilometrů od Volgogradu, kdy se krajina rázem zazelenala. Vjeli jsme totiž do nivy řeky. V tu chvíli jsme byli pouze 35 metrů nad mořem. Nakonec jsme zastavili na kafe nějakých 50 km jižně od Volgogradu na konci jedné vesničky s tím, že máme pravděpodobně náskok nad druhou skupinou, a jestli jedou do Volgogradu, musí kolem nás. Dali jsme si kávičku, pokecali s majitelem, domluvili ubytování a čekali. Mezitím se stihla mihnout i vydatná přeháňka. Asi po hodině nám přišla zpráva od Pavla, že jsou ubytování v hotelu 50 km od Volgogradu. Chlapi se ubytovali na začátku vesnice, kde jsme na ně na konci čekali. Sjeli jsme tedy za nimi, dali boršč, skočili pro piva do obchodu, protože na hotelu nebyly (majitel vyznává islám) a do noci probírali, co kdo zažil.

19. Den

Po skromnější snídani míříme hned do Volgogradu k památníku Matky Rusi, který byl postaven jako upomínka bojů o Stalingrad. Památník je fakt velký. Celá událost 2. sv. války je strašná, ale památník mě osobně nějak nenadchnul, jestli to jde tak popsat. Kdybych ho neviděl, o moc bych nepřišel. Ale naopak, co bylo ve Stalingradu zajímavé a co doporučuji za návštěvu, je muzeum, kterému říkají Panorama. Nechali u něj rozpadlý jeden dům jako upomínku bojů. Tady na vás dýchne historie a v myšlenkách se můžete pokusit představit tu hrůzu. Po tomto zážitku sedáme na mašiny a vyjíždíme směr Prochorovka. Za Volgogradem asi po 50 km tankujeme, abychom zase sjednotili nádrže a domlouváme se, že se i v restauraci naobědváme. Přitom Ivo zjišťuje, že mu také tečou vidlice na Africe. Za restaurací je nějaká nádrž s vodou, kterou místní používají jako wellnes. Po obědě dál ukrajujeme kilometry k Prochorovce. Dojedeme do městečka Novoanninsky, kde najdeme nocleh v ubytovně. Na přespání to stačí a jídlo nakoupíme v blízkém supermarketu.

20. den

Ráno pokračujeme na Voroněž, kde se v motorestu u silnice naobědváme. Překvapilo nás, že od každého jídla mají tak dvě, tři porce. Asi se moc lidí na oběd nezastavuje. V dešti dojedeme do Prochorovky a stavíme před velkým hotelem naproti památníku. Bouřka opravdu velká, tak máme radost, že se hned ubytujeme. Jaké bylo naše překvapení, když nám řekli, že neubytovávají a v Prochorovce je to jediné ubytování. Nezbývá než počkat, až přejde bouřka a jdeme prohlédnout památník. Potom popojedeme pár kilometrů, kde je druhý památník. No moc nás to nenadchlo. Čekali jsme to tak nějak větší. Na Dukle se nám to zdálo lepší. Po prohlídce vyrážíme směr Kursk a po cestě hledáme ubytování. To nacházíme v obci Jakovlevo. Ubytujeme se a jdeme nakoupit nějaká piva do magazinu. Po příchodu majitele nám nabízí parkování motorek v garáži a samozřejmě si za to hned řeknou o zaplacení. To je asi ta ruská pohostinnost.

21. den

Vyrážíme s cílem dnes dojet do Kyjeva. Překročení ruských hranic chuťovka. Před námi 5 aut a čekáme 4 hodiny. Potom chtějí vidět veškerá zavazadla a věci i pod sedlem, kde tátovi najdou GPS lokátor a hrozně je zajímá, co to je. Já podrážděn zbytečnou buzerací  mu vysvětluji, že je to signál do Sputniku. Na Ukrajině nás přivítá silnější mladá Ukrajinka slovy, co jí vezeme za padarok. Potom se opakuje komplet kontrola zavazadel. Za hranicí totálně rozbitá cesta, ale po najetí na hlavní tah na Kyjev celkem pohodová cesta, která překvapivě vede přes celou Ukrajinu. Co mě překvapilo, byla špatná funkce navigace Garmin cca 100 km od hranic z Ruskem. Neustále hlásila, že jsem mimo komunikaci a přepočítávala. Odhaduji, že je zde rozhozem GPS signál z důvodu konfliktu. Po cestě dáme rychlý oběd a spěcháme do Kyjeva, navigace ukazuje dojezd kolem deváté, což by ještě šlo, ale Jirka si zase vybral Černého Petra, má defekt na přední pneumatice. Po výměně duše, kterou dával před cestou novou zesílenou, pokračujeme za tmy do Kyjeva, kde hned nacházíme doporučený hotel na Dněpru Bakkara. Je to vlastně parník. Hotel luxusní, ale asi známý pro jinou turistiku, než byla ta naše. Všichni v oblecích v doprovodu jistých pracovnic, kterých jsme před hotelem a v okolí napočítali nemálo.

22. den

Dnes přesun co nejblíže k domovu. Kyjev je překvapivě dobře průjezdný. Jen tatík po ránu trefuje kufrem nějaký plastový kužel uprostřed cesty, který vyletěl do vzduchu. Místním řidičům se to náramně líbilo a zdvihají palce. Na ukrajinských hranicích překvapivě bez kontroly zavazadel. Jen nám místní celník vysvětlil jak na ženy (čaga čaga). Za to na polské straně jsme si zase užili čekání cca 2 hodiny a to jsme byli první na řadě. Prostě měli přestávku. Protože se už blíží tma, tak přespíme hned za hranicí v Chelmu v hotelu Lwow. Dáme luxusní večeři, pár piv a zhodnotíme vydařenou cestu kolem Černého moře.

23. den

Přesun domů, už jen po dálnici z Řešova do Prostějova, kde nás u Tesca čeká přivítání od ostatních členů, co s námi nejeli. A jak jinak než za deště! J

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE