ProstěOFF - KAVKAZ 2019

8. Den

Cesta do skalního města Vardzia. Cesta byla zatáčkovitá a sama o sobě fajn. Jen ta doprava je v Gruzii hrozná. Gruzínci jezdí jako prasata, pořád závodí. Dalším překvapením jsou zvířata. To si jen jedete hezkou zatáčkovitou trasu a na jednou za zatáčkou krávy, které leží na silnici, písek přes celý pruh, díra na celé přední kolo nebo prostě chybí na deseti metrech silnice. Po Vardzii, která stála za zhlédnutí, jsme se vydali na offroad do národního parku Abastumani. Příroda luxusní, offroad těžší jak na Cestě smrti. Probíhá zde stavba silnice, takže jsme projížděli staveništěm a museli předjíždět kamiony s kamením. Cesta přes staveniště byla sama o sobě hard. Já jsem to položil na sjezdu v jedné vracečce... Tento pád už byl větší. Tenerka se sunula po šutrech tak dva metry a odnesl to blatník a podřená nádrž.... Při hledání ubytování nám ochotně asistoval ovíněný Gruzínec, který ochotně běhal po hotelech a zjišťoval nám možnosti. Po takové tři čtvrtě hodině domlouvání a spekulování, jak mezi ním, tak námi navzájem, s díky odmítáme hotely za 3 tisíce na osobu. Nakonec jsme se ubytovali u místních o několik kilometrů dál, dali si jejich gruzínské víno a rozjímali o životě. Cesta k nim ale vedla do 30 metrového svahu na uvolněných šutrech jako v říčním korytě. Byl to snad nejhorší úsek dne. Popili jsme a dumali, jak to zítra sjedeme. Ivoš o tom pořád mluvil, mě už to bylo za chvíli jedno....

9. Den

Ráno po rychlé snídani sedáme na motorky a jdeme na sjezd. Ten jsme zvládli celkem v pohodě, jen se mi při sjezdu párkrát bloklo zadní kolo, ale ustál jsem to. Nebylo to nic proti tomu, co nás čekalo. Krátce po vyjetí začala bouřka a déšť. Nezbylo nic jiného, než se obléct do nepromoku a pokračovat v cestě do Ušguli. Cesta byla zase gruzínská klasika, v zatáčce tu můžete potkat kravu, kozu, prase a když ne to, tak po vás vyjede pes. Z technických pastí tu máme zase obrovské díry, písek a štěrk a někdy zničeho nic chybí prostě kus silnice. Offroad do Ušguli byl masakr. Jeli jsme z druhého směru, než je Mestie.  Tím, že nám pršelo, tak byla cesta rozbahněná a klouzala. Jako bonus bylo všude plno kaluží, kterými jsme museli opatrněji projíždět. Na jediné offroad křižovatce se cesta dělila. Směrem doprava byl docela strmý bahnitý sjezd ke korytu řeky. Doleva cesta pokračovala po vrstevnici. Všichni jsme s nadějí volili cestu doleva. Bohužel jsme se museli po nějakých 800 metrech otáčet. Cesta nešla projet. Něco tu stavěli a bagr, který tu pracoval, zablokoval celou šíři cesty. Nemohl ani uhnout, protože měl spadené pásy, takže jsme se museli v tom nejhorším bahně vycukávat a otáčet. Motorky se bořily několik cm do bahna. Nešlo si ani pomoci vzájemně, protože v takovém stavu jsme nebyli schopni z motorky ani slézt, natož ji postavit na stojan. Naštěstí jsme to zvládli všichni zdárně a stavbu objeli podél koryta řeky. Problém byl ten sjezd. Někteří členové se cukali a chtěli to otáčet. Překvapilo mě, že se cesty obávají i kluci co mají něco naježděno nebo semtam jezdí na krosce. Asi to bylo dáno rizikem dálky a cenou jejich nových strojů... Mě se taky dvakrát nechtělo. Všichni jsme ale sebrali odvahu a sjezd sjeli bez pádů. Cesta dále pokračovala po bahnité šotolině, každou chvíli velké kaluže a několik brodů. První největší je i natočen. Tento brod byl fakt těžký. Za začátku jsme si mysleli, že to nemůžeme ani dát. Nakonec to všichni zvládli. Bohužel až večer jsem zjistil, že nemám natočené, jak ho jedu. Táta si spletl, kdy točí a kdy ne, a místo toho aby mě natočil, tak kameru vypl a naopak. Nevadí, určitě bude ještě příležitost. Několik dalších brodů bylo v pohodě. Bohužel na několikátém brodu mi ustřelilo na výjezdu přední kolo a já letěl přes řídítka. Prasklo plexi a blaster. Další úseky cesty byly kamenité s výjezdy, párkrát jsme si museli i pomoci. O to víc mě štvalo, že těžké úseky projedu a vyválím se na průměrném brodu. Tenerka mě ale překvapila, že to ustála celkem bez újmy. Je to ještě kus železa. Na jednom pěkném úbočí jsme si řekli, že budeme dronovat a co čert nechtěl, dron krátce po startu ztratil signál, my ho neviděli a dobrých 10 minut byl nezvěstný. Pobíhal jsem s ovladačem, přičemž jsem nešetřil sprostými slovy a snažil se zachytit signál z drona.  Problém byl ale i to, že jsem neměl tušení, jakým směrem v údolí řeky se nachází a nemohl jsem najít cestu zpět. Do toho přijel v Toyotě expert Pepa z autosalonu na Primě na své cestě z Ušguli. Chlapi nadšení, že jej vidí, zapomněli na drona a já pomalu rezignoval a začal se smiřovat s nemalou ztrátou. Nakonec jsem zázrakem zachytil přerušovaně signál a drona nasměroval podle kamery a proudu řeky víceméně náhodně k nám. Ani nevíte, jak se mi ulevilo. Chvíli jsme s Pepou a jeho rodinou pokecali a vydali se dále na cestu, na které jsme ani ne po dvou kilometrech natrefili na dalšího Čecha. Tentokrát na kluka od Plzně, který se vydal na Kavkaz. Jel sám, klobouk dolů, zvedat někde v tomto offu motorku... Bylo ale vidět, že je šikovný a má už něco odjezděno. Do Ušguli jsme přijeli vyčerpaní, ale radostní, že jsme to zvládli. Potěšila mě slova chvály a uznání od chlapů, že jsou překvapeni, že jsem jel tak dobře i přes ten pád. Cesta dle jejich slov v tomto počasí byla dost těžká a je srovnatelná s Tethem. Nakonec jsme se ubytovali v penzionu, na který nám dal tip Pepa. Při vybalování věcí z motorky mě oslovil kluk o málo straší než já. Byl to Němec Niki z Hamburku, který se vydal se svým kamarádem na Simsonech na Pamír. Vyptával se na cestu, kterou jsme přijeli. Chtěl vědět, zda to na Simsonech dají. Chvíli jsme pokecali, udělali fotku a šli doplnit zásoby. Další den nás čekal sjezd do Mestie a poté Batumi. Celou noc prší, tak nás bude čekat opět bahno…

10. Den

Po super snídani (zjišťuji, že snídaně je pro mě na téhle výpravě nejhezčí částí dne) jdeme na prohlídku Ušguli. Zase s námi nejdou Roman a Jirka, ani nevím proč tentokrát. Vesnice vypadá, jako kdyby zde neskončil středověk. Krávy a prasata se volně prochází a pasou. Psi zde mají svá teritoria a hrdě si je brání. Jediný náznak modernizace jsou různě zastaralé automobily a sem tam nějaká motorka. Kdoví, ale co s touto vesnicí bude, až se dokončí plánovaná asfaltová silnice. Asi vznikne něco na způsob Českého Krumlova… Po obhlídce sedáme na motorky a jedeme směr Mestie. Protože celou noc byla bouřka, hliněná silnice se proměnila v bahno. Překvapivě mě nedělá potíž, mitasky drží a já dokonce ucukávám ostatním chlapům, rozdíl ve váze motorky a jezdce je znát. :-D  Jelo se mi v tom celkem dobře. Byla jen jedna krizovka, kdy se mě snažilo v zatáčce předběhnout zadní kolo. Na této cestě jde i vidět, jak obě vesnice Ušguli, tak Mestie (ta ještě daleko více), jsou dosažitelné dnes již pro jakéhokoliv turistu. Po cestě se vyhýbám snad 30 SUV minibusům Mitsubishi (nevím, jak lépe bych tato vozítka popsal). Cesta mezi Ušguli a Mestií není vůbec náročná. Dokládají to i ta auta po cestě. Mestia je již dnes jen o komerci. Pro nás to byl prakticky průjezdní bod. Dali jsme po offu kávu a jeli směr Batumi. Při cestě z Mestie se zase spustil déšť, jak když leje z konve. Oblékáme nepromoky, někteří, mezi které se řadím i já, jen vršky nepromoku s tím, že to brzy přejde (díky za radu Pavle, nepřešlo), ještě teď tu na pokoji suším durch mokré kalhoty, beztak ještě zítra pojedu v mokrých… Dál jsme jen hltali kilometry, i když cesta vedla krásnými zatáčkami v údolí řek. Člověk si připadal jak někde v Amazonii. Co chci ale opět zmínit, je styl řízení v Gruzii. Nic horšího jsem nikdy neviděl. O tom, čemu všemu se musíte při cestě vyhýbat, už psát nebudu, jistě si to dokážete představit. Ale to jak Gruzínci řídí tomu dává zase úplně jiný rozměr. Jedete ve vesnici 70, vesnice přehledná, sem tam kráva nebo prase, někdy i hovno. Z ničeho nic, nevím odkud se přiřítí Gruzínec typicky v Mitsubishi nebo Toyotě bez nárazníku nebo nějakého světla, s řízením ne vlevo, jak by to bylo normální, ale vpravo. Nalepí se na vás a chce vás mezi dobytkem, dírami a já nevím čím ještě předjíždět. Jedna scéna dnes byla naprosto... Nevím, jak to popsat. Jedeme si normálním tempem (pršelo, jsme 6 tisíc km od domu, nikdo nechce riskovat, nevíte, jestli se kaluž nepromění v past) a ve vesnici nás začne předjíždět právě takový borec. Scéna se odehrála přímo přede mnou. Řidič automobilu začne předjíždět Ivoše před zatáčkou, do které nemohl ani za prase vidět. To už vás tady ale nerozhodí. Chlápek ale vjede do hovna a to hovno vystříkne až na chodník, kde ohodilo procházející paní od paty až k hlavě. Já jen nevěřícně čuměl, co se to právě odehrálo. Gruzie…

V další vesnici předjíždíme kamion, a jakmile ho předjedu já, rozsvítí se zezadu sirény. Předjíždění přes plnou. Ok. Všichni jsme byli natočení, tak to máme každý za 50 lari. Dnes spíme v Poti, zase leje a silně fouká od Černého moře. Dnes jsme za střechu nad hlavou všichni rádi. Na večeři dostáváme studenou zelenou polévku s leklou rybou.. Pěkný hnus. Zase jsem byl o zelenině. Uvidíme, kam ujedeme zítra, v plánu je Arménie. Snad tam bude líp….

11. Den

Vyjíždíme z deštivého Poti směrem k Arménii, museli jsme přes Batumi a Gorenzi Pass. Celou cestu nám hodně prší. Lidé se s námi při každém zastavení fotí, asi dlouho neviděli takové blázny. Batumi má pěkné centrum, jinak je to ušmudlané město. Výjezd na Gorenzi Pass byl pěkný, samé zatáčky a čím jsme byli výš, tím méně bylo asfaltu. Na hoře se již budují lyžařská centra. My jsme v nečase zašli k domácím na čaj a kafe. Bydleli v obyčejné chatě z fošen a topili si malými primitivními kamny. Hrozná chudoba. Tady si člověk uvědomí, že se všichni bez výjimek máme v Česku dobře. Rozdali jsme drobnosti a jeli dál. Při sjezdu projevil největší hrdinství táta a půjčil mi Afriku. Byl jsem nadšen, oproti Tenerce vše nádherně žehlila a měla sametový chod motoru. Nakonec jsme dojeli až k Vardzii, kde jsme přijeli mokří a museli se ubytovat v penzionu. Zastavili jsme před penzionem, který měl plácek před policejní stanicí. A dle očekávání na nás hned vyletěli strážníci. Přiběhl domácí a začal policajty stavět do latě, že je to jeho pozemek. Mladí borci jen nadskakovali, ale nic nezmohli. Ubytovali jsme se, začali sušit věci. Na tátu přišla nějaká zimnice, tak si vzal prášky a šel spát. Domácí nám dal červené víno, které mi chutnalo po vodě z párků, zvláštní… Další den nás čekal přesun do Arménie.

12. Den

Cesta do Arménie byla celkem divoká, silnice se proměnila v polňačku s mnoha výmoly. V poslední vesnici před Arménií připravovali podklad na položení asfaltu a vykopali zákop přes celou šíři "silnice". Ten nešel nikudy po cestě projet, tak jsme odbočili na šotolinu ke kravínu a snažili se najít cestu bokem vesnice. Tu jsme nakonec našli, ale museli jsme projet gruzínské rodině po dvorku. Ti nás nechali, natočili si to, my poděkovali a rozdali dárečky. Poté už nás čekala gruzínsko-arménská hranice. Naštěstí byla v pohodě a Gruzínci si ani nevšimli nebo nevyhledali, že máme platit pokutu. Pustili nás na arménskou stranu, kde proběhla rychlá kontrola zavazadel, následně zaplacení silniční daně za 11 euro a 10 euro za  povinné ručení. Šlo to celkem v pohodě, pobavili jsme se s celnicí a vyjeli do Arménie. Změnu v chování lidí jsme viděli hned, všichni byli více uvolnění. Cesty začaly být o něco lepší. Jeli jsme směr Jerevan a vyjeli k jezeru Kari. Jeli jsme okolo hradu a kamenného kostela, kde byly nádherné rozhledy do okolí na Jerevan a na Ararat.  U jezera Kari jsme přespali v krásném hotelu v nadmořské výšce 3 195 m n. m. Náladu mi trošku kazilo parkování motorky, kdy jsme se museli motat na travnatém svahu, jak domácí píská. Nakonec jsem se na to vykašlal a motorku postavil, kde jsem sám chtěl. Další hřebíček k nasrání byla večeře, kterou domlouval rusky Pavel, prý česnečku a kuře.  Nakonec donesli polévku z beraních kostí a kůží… humus a smrad… a kuře ve velikosti křepelky.. Pavel má při objednávání večeří nějakou smůlu J Po večeři ještě pohádka od Ivoše, jak je Rusko nejlepší země na světě... Už mě to začíná srát. Raději jsem šel brzo spát..

13. Den

Den klášterů… Dnes jsme viděli tři kláštery a přesunuli se na jih Arménie. Ráno jsme sjížděli z 3000 metrů nad mořem, byla to celkem sranda, většinu toho sjezdu jsem jel s vypnutým motorem a na neutrál. V Jerevanu jsme natankovali a Ivoš za pomoci Romana a místního svářeče opravil držák kufrů, který mu některý předešlý den prasknul. V Jerevanu jsme si byli také vyměnit peníze v bance. Zaujaly nás krásné Arménky, všude kam jsme přišli, ať už to byla banka nebo kavárna, vždy nás přivítá krásná arménská žena. No nic, rychle bychom se měli vydat na ty kláštery... Cesty byly o poznání lepší než v Gruzii. Po jednom klášteru se mi nezdálo řízení na Tenerce. Zdálo se mi, že jsou řidítka nějak našikmo. Předal jsem motorku tátovi a já si půjčil jeho Afriku.  Aspoň dobrá záminka k dočasné výměně. Já si odpočinul a pěkně se projel.. Po klášterech jsme se vydali do Tatevu, kde je nejdelší lanovka na světě. Ubytovali jsme se zde u domácích. Bohužel jsme tady pohoršili místní ženy, když se nejprve Pavel začal v dobré víře ze špinavých motorkářských hader vysvlékat v obýváku/předsíni a paní domácí ho seřvala, ať jde do komnaty, že zde chodí ženštiny a děti. Za chvíli vyvolal ještě větší pozdvižení Jirka, který si to nakráčel přes dům do koupelny jen v trenýrkách. Nakonec se ale vše urovnalo, popilo se s domácím, který sloužil v 68´ někde u Budějovic. Dokonce se nám chlubil pořadem na youtube, že u něj byli z Discovery Channel natáčet reportáž o pálence, kterou tradičně pálí... Tuším že z nějaké moruše, chlapi by vám to popsali líp.

Po dobré snídani vyrážíme na nejdelší lanovku na světě. Po předešlých zkušenostech s Arménií jsme ztratili důvěru v místní technologie. Uklidnilo nás, že lanovku postavili Švýcaři, a modlili se, že jezdí čas od času na nějakou údržbu. Samotná jízda byl zážitek, ta převýšení a technická řešení. Cena byla v přepočtu nějakých 350 Kč, takže pohoda. Poté jsme měli namířeno k jezeru Sevan. Nejkratší cesta vedla přes Náhorní Karabach. Místní nám tvrdili, že víza nepotřebujeme, stačí jen registrace při vstupu a to je celé. My moc nevěděli, ale věřili jsme jim a vydali se tedy na cestu k Sevanu přes Karabach. Nakonec se ukázalo, že měli pravdu. Při vstupu jsme vyplnili jednoduchý formulář v angličtině a další cesta se rozprostírala před námi. Karabach je nádherný, krásné hory a příroda. Cesty téměř jako u nás, navíc krásně zatáčkovité. Opravdu pěkné odlehlé místo. Večer jsme dojeli k jezeru Sevan, kde po chvíli hledání nacházíme borový háj s pláží. Po malém offroadu v písku dojedeme na super mýtinu, kde stavíme stany a hned přichází partička Arménů a chce se fotit a tlachat. Po pár pivech jdeme spát a těšíme se na zítřejší cestu k Omalu.

14. Den

Přesun ke klášteru… Ráno se rychle balíme. Táta se stihne ještě vykoupat v jezeru Sevan a už si to míříme směr Gruzie. Cesty kolem Sevanu byly moc hezké. Také cesta národním parkem stojí za to. Po příjezdu k hranicím jde na arménské straně vše bez problémů. Gruzínci zase opruzují s bagáží, chtěli všechno z motorek vyskládat a projet rentgenem… Tím nás, co nemáme kufry, pěkně naštvali. Mladý celník, který byl tak akční, za chvíli dostal zjeba od staršího kolegy, co blbne a vykašlali se na to. Co jsem ale opět musel vysvětlovat, bylo snad 15 krabiček léků. Díky nejmenované manželce jednoho kolegy máme udělanou zásobu léků, kdyby něco. Alča nebo také Míša (to je tajné) byla tak hodná, že na krabičky napsala k čemu slouží a já se před celníky vytahoval, že jsem medik výpravy a jen jim překládal, k čemu který lék slouží. Borci uznale pokyvovali a nedělali takové problémy.  Deset metrů za gruzínskou celníci končí asfalt, který marně hledáme dalších 20 kilometrů. Již druhá gruzínská celnice bez asfaltu. A to po cestě míjíme kamiony. Ten princip mě moc štval, na celnici důležití jako prase a po deseti metrech nemají ani asfalt... Poté přesun po silnici k hlavnímu městu, které objíždíme a míříme do vesnice Udabno. Cestou sem nás čeká docela těžký off plný volného kamení a dlouhé jízdy ve vyschlém korytě řeky. Byly tu i poměrně zajímavé výjezdy po uvolněných šutrech. Na jednom svahu se tátovi utrhla hrana a chvíli to vypadalo, že spadne. Nakonec se ale Mitaska chytla za hranku a dokázala se vyhrabat. Nakonec přijíždíme a následuje dlouhá debata o tom, kde budeme ubytovaní. Nakonec část výpravy volí hotel u místních a s větší části výpravy zůstávám stanovat u Poláka, co si tu otevřel restauraci a penzion. Jednalo se o jedno z nejhezčích stanování, které jsme na cestě měli. Potkáváme tu chlapy ze Zlína, kteří projíždí Gruzii za pomoci soukromých taxíků. Pokecáme, vyměníme zkušenosti, popijeme, pojíme a jdeme spát.

15. Den

Ráno zde bylo kouzelné, ale zároveň takové smutné. Stanujeme na takové vyvýšené plošině, kde jde vidět hodně dopředu. Vidíme koně a krávy, jak jdou ráno sami na pastvu... Roman se definitivně rozhodl, že pojede sám domu přes Rusko. Spadl mu komín, tak to musí dát do pořádku, ještě když má dovolenou. Loučíme se s ním a my míříme do kláštera Udabno. Cesta na pohodu kamínková šotolina. Klášter je velice zajímavý, zbudovaný z části ve skále, určitě stojí za návštěvu. Někteří členové se však nehnou od motorek a ani do kláštěra nenahlédnou. My s tátou jsme vylezli na horu za klášterem a ocitli se tak na hranicích Gruzie a Ázerbájdžánu. Chvíli jsme museli projít po území Azeru, tak jsme si připsali další stát. J Udělali jsme několik fotek s pohraničníky, kteří nám dokonce dovolili létat s dronem a utíkali zpátky k motorkám. Naše parta se znovu rozdělila. Já a táta jsme si nechtěli nechat ujít horskou vesnici Omalo, ke které vede 70 km offroadu a vydali se tedy směrem k němu. Zbytek party měl již offroadu dost a jeli se poklonit samotnému Stalinovi do městečka Gori. Pro mě to byl nejlepší den v Gruzii. Nejenže jsem si osobně odpočinul od lidí, ale ten offroad stál za to. Kdy jindy zažít vodopády přes cestu, brody z tajících ledovců a pořád mít po jedné straně skálu a na druhé strž hlubokou několik desítek metrů. Při offroadu k Omalu jsme se vyhýbali terénní Toyotě. Oslovil nás kluk z Irska, byl na cestě do Singapuru za svou přítelkyní a dítětem, tak to bere přes různá místa. Terén byl pro nás fakt těžký. Nejenže zde byly brutální vracečky, ale i brody měly strmé výjezdy. A všudypřítomná propast na jedné ze stran nepůsobila zrovna dobře. Do toho psychika, že jste daleko od domu. Navíc někde uprostřed ničeho... Nemůžete si zde dovolit chybu. My do Omala přijeli po 4 hodinách po tom, co se nám ztratil asfalt pod nohama. Omalo je ikonická horská gruzínská vesnice. Připadáte si, jako kdyby se zastavil čas. Lidi se tu prohání na koních. Kdo nemá solární elektrárnu, tak je bez elektřiny atp. Jestli nám Ušguli připadala divoká, tak Omalo je zase o řád výš. My jsme po dojetí vyhledali ubytování, byli rádi za střechu nad hlavou, protože trochu pršelo. I hledání ubytování bylo zajímavé, když jezdíte úzkými uličkami plnými bahna. Po ubytování jsme vyrazili na obhlídku vesnice a dali si zasloužené pivo a nějakou večeři. Potom jsme šli spát. Večer se rozpršelo, já to ani nevěděl, protože jsem spal jak zabitý a sbíral síly na zítřek. Zítra nás čekal sjezd zpátky na asfalt a přesun do Ruska.

16. Den

Pršelo celou noc… Dnes nás čeká sjezd v bahně… Nebude to nic lehkého. Po klasické snídani typu vajíčka a gruzínský chleba vyjíždíme ještě na obhlídku historického Omala. Při tom jsme ztratili minimálně hodinku, ale to nás moc netrápilo, protože v bahnitém podkladu se nám dolů sjíždět moc nechtělo. O to víc, když jsme včera uprostřed výjezdu zjistili, že Africe teče přední pravá vidle.  Dolů jsem na Tenerce téměř celou cestu jel za jedna a dva, trojku jsem zařadil až na rovných úsecích. Serpentiny s prudkými vracečkami na bahnitém podkladu mi nedělaly dvakrát dobře, vůbec jsem se na ně netěšil, o to víc když víte, že když uděláte chybu, tak letíte z prudkého srázu dolů.. Naštěstí jsem na to přišel a v průběhu sjezdu mi nedělaly problémy. Přesto tvrdím, že se mi lépe jede nahoru než dolů. Afrika s hliníkovými kufry plavala v bahně o poznání více než Tenerka s vaky. Té bahno nedělalo takové starosti, za což jsem byl rád. Celkově se mi projev Tenerky líbil, a jak jsem byl nakloněn po cestě k jejímu prodeji, nakonec zůstane doma. Je to pracant a v tuto chvíli ji nemám čím nahradit. (Pokud se zaměřím na jednotlivé požadavky od spolehlivosti, hmotnosti, dojezdu na nádrž, bytelnosti…) Při sjezdu jsme potkali nebo spíše byli dojeti Gruzíncem, který jel z Omala na malém DRku. Trošku jsem ho vyzpovídal, on vyzpovídal nás a zas jsme jeli. Jel od mámy, která v Omalu bydlí jen přes léto. Pokazil se ji vodovodní kohoutek, tak ho jel zpravit. Bylo vidět, že tu cestu zná jak vlastní boty. Na lehké motorce nám se nám po chvíli ztratil. Záviděl jsem mu lehkost bytí. Vzápětí jsme do protisměru potkali Angličany na horských kolech. Chudáci se mě ptali, jak dlouho ještě, když jsem jim řekl maybe half, vykulili na mě oči. Každopádně klobouk dolů, jet 70 km v offu ve stupačkách na kole… díky nechci. Po pár kilometrech a natočených brodech jsme si museli dát vynucenou pauzu. Ve spodnější části cesty se sesunul břeh a uklízecí četa to dávala dohromady. Obdivuji, jak se mnohatunový bagr a buldozer udrží na bahnité cestě nad údolím. Nechápal jsem, že se to s nimi nesesune. Cesta se za deset patnáct minut uvolnila a my mohli pokračovat. S tátou jsme nakonec dojeli, oba bez pádu a pro mě to byl nejkrásnější den v Gruzii spolu s výjezdem. Po sjezdu ve mně panovala zvláštní nálada, kdy jsem byl šťastný, že jsme to tak zvládli a zároveň smutný, že už jsme dole a bůhví kdy se sem znovu podívám. Omalo a cesta na vrchol určitě stojí za návštěvu, pokud jste v Gruzii. Zkuste to! Otočit se můžete vždy. Jen nezapomeňte přibalit pití a nějakou svačinu. Je to vysilující a s pauzami na focení cesta zabere cca 4 hodiny. Měli jsme ještě za cíl přiblížit se ruským hranicím, případně je i překročit a mít tuto anabázi za sebou. Cesta celkem utíkala, museli jsme se ale vracet k Tibilisi a pak zase zpátky na sever. Jak jsme se blížili k ruským hranicím, tak se už stmívalo, což bylo nepříjemné. Měli jsme možnost se ubytovat, ale chtěli jsme mít hranici za sebou, tak jsme vyjeli do tmy. To byla chyba a příště bych to už neudělal a zbytečně se tak nehnal. Měli jsme několik krizovek na gruzínské straně, kdy jsme ve tmě potkali krávy a museli krizově brzdit. To horší nás ale čekalo. Gruzínsko-ruská hranice proběhla celkem ok, jeden Rus byl sice arogantní, ale dejte blbcovi moc… Když byla hranice za námi, v tu dobu již bylo okolo půlnoci, jestli ne po ní. Vydali jsme se hledat ubytování na ruské straně. Unavení, pršelo a nic jsme pořádně neviděli. Najednou jsem spadl do vyfrézované vozovky, já měl štěstí, že jsem do ní vletěl přímo. Zato táta do toho vletěl na hraně frézování (asi 4 cm schod), ten ho brutálně rozhodil a už si málem lehal. Nějakým zázrakem to ustál a on i já jsme v šoku pokračovali dál. Za pár chvil se uprostřed silnice vynořil ožralý Rus a my zas museli prudce brzdit a vyhýbat se. V dešti a po tmě okolo 1 hodiny ráno jsme byli na dně. Přijeli jsme do Vladikavkazu a dali se do hledání bydlení. Plné zuby této situace. V prvním hotelu jen nás baba viděla, tak řekla ňet a my hledali podle garminu dál. Po druhé hodině ranní nás ubytoval Rus ve vybydleném hotelu za 30 dolarů. Byli jsme rádi, že něco máme a motorky schované na dvoře. Záchod ve sprchovém koutě už mě nerozházel.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE