S MZtou do Estonska

Ráno jsem dostal od Finů instantní vojenskou kaši. Na to, že já jsem neměl nic, co bych jim poskytl, tak byli velmi štědří. Tak jsem aspoň odvezl odpadky za nás za všechny.

Pokračoval jsem směrem do Lotyšska, když jsem cestou zjistil, že při ubrání plynu a brzdění motorem, motorka vydává dost divný zvuk, když už to trvalo nějakou dobu, tak jsem zastavil a zjistil, že motorka má hodně volný řetěz, který zřejmě naráží do karterů. Utáhl jsem řetěz, problém ovšem je, že napínáky řetězu už byly téměř nadoraz z posledního napínání, teď jsem jen trošku řetěz dopnul, ale stále dost plandá. Divný zvuk ustal, ale je otázka, na jak dlouho.

Po několika kilometrech jsem se rozhodl, že řetěz aspoň namažu tím, co mám: olejem do benzínu. Sice tam olej moc dlouho nevydrží, ale třeba se to aspoň trochu namaže. Normálně totiž řetěz nemažu, protože je kompletně přikryt plastovým a gumovým krytem. Tento řetěz se ovšem vytahal nějak brzy, čert ví proč. Zastavil jsem, sundal pravý karter z motoru a začal jsem lít olej na řetěz. Dělal jsem to tak šikovně, že většina oleje stekla na zem, pak mi ještě láhev upadla a část oleje se vylila. Suma sumárum, řetězu jsem asi moc nepomohl, zato jsem po sobě zanechal pořádný olejový flek, který jsem zasypal všudypřítomným pískem.

Lotyšskem jsem projížděl poblíž ruských hranic, kvalita silnic byla mizerná. Navigace mě dovedla k benzínové pumpě, ke které, kdyby mě nezavedla, tak bych tam rozhodně nezastavil. Jednalo se o podivnou plechovou opuštěnou konstrukci, ze které koukala hadice s pistolí a v okénku byl vidět stojan s mechanickým počítadlem litrů. Cena chyběla. Opodál byla plechová bouda, kde bylo malé otevřené okno. Z toho jsem usoudil, že je otevřeno a vskutku se mi povedlo natankovat. Za okénkem seděl chlap jak hora, nechtěl bych ho potkat na ulici. Ukázal jsem mu, že zaplatím kreditkou, sebral mi jí z ruky, narval do terminálu a podal klávesnici. Podle účtenky dopadlo vše dobře a já se vydal na další cestu.

Následujících dvacet kilometrů bylo pekelných, v podstatě celých dvacet kilometrů bylo staveniště. Cesta samá díra a žádný asfalt, zato na semaforech se vyřádili. Musel jsem projet asi patnácti semafory. Asi v polovině mě to přestalo bavit a ignoroval jsem červené. Ono se není čemu divit. Když člověk čeká pět minut na červené a projedou dvě auta…

Nakonec protijedoucí auta s tím neměla problém a u posledních semaforů už takto "na hulváta" jel i kamion a pár dodávek. Dojel jsem do města Aglona, které je známé mezi věřícími velkou bazilikou. Měl jsem zde vytipované tři penziony. První byl rodinný domek a nikdo nebyl doma, tak jsem pokračoval k dalšímu zajímavému místu v Agloně, k muzeu 2. světové války, tam také nikdo nebyl, akorát rodinka toužící dostat se do muzea stejně jako já. Zavolali na uvedené číslo a tam jim někdo řekl, že přijde až ve tři, tak jsem pokračoval do dalšího penzionu. Navigace mě dovedla k místu, kde byl rodinný domek a starší paní plela záhon.

Anglicky neuměla, ale otázku "penzion?" pochopila, ukázala směr a na prstech ukázala dvě (asi druhý barák daným směrem). Poslechl jsem tuto jednoduchou radu a dojel k baráku, kde paní hrabala seno. Anglicky uměla a prý jsem penzion našel, ale je obsazen. Už jsem chtěl jet z tohoto města pryč, když mi nabídla, že sice má plný penzion, ale ještě má volný pokoj ve svém domě. Můžu tam přespat za padesát euro a k tomu mi uvaří večeři i snídani.

Domluvili jsme se a tak mě vzala dovnitř. Ukázala mi, kde mám být v osm na večeři a pak mě vzala nahoru, otevřela první pokoj a řekla (asi): "hm, obsazeno", u druhého se věta opakovala, až třetí byl volný. Pak mi ukázala společnou koupelnu a záchod, pak se podívala na mě a někam odběhla. Přinesla starší ručník a položila ho na bílý kobereček na záchodě a řekla, že jsem příliš špinavý, na její bílý kobereček.

Paní zřejmě chce hodně šetřit, protože všude jsou cedulky, ať zhasínáme a přívod vody do sprchy byl tak přiškrcen, že voda spíš kapala, než tekla. Povinná výbava pokoje je bible a sprej proti komárům. Ubytoval jsem se a vyrazil do města. U baziliky jsem se marně snažil odlovit kešku, pak jsem si zašel do místní hospůdky na pivo. Místní pivo je nasládlé a dosti silné. Paní měla problém ho načepovat, protože dost pěnilo. Tak lžičkou odendávala pěnu, než se dostala na správnou hladinku.

Následovala prohlídka muzea druhé světové války a prohlídka baziliky a to včetně krypty. Mezitím se zatáhlo a začalo lehce pršet. V osm hodin si pro mě přišla paní domu, že je hotová večeře. První chod byl vyzdobený polévkový krém s koprem. Druhý chod vepřový řízek ve zvláštním těstíčku s masovou nádivkou, zeleninou a brambory. Desert bylo ovoce se zmrzlinou. Vše dokonale naaranžované.

Paní se mi omlouvala, že se dneska nevyspím, že se bude tancovat a pít. Tak jsem naznačil, jako že nechápu a ona, že zbytek pokojů je obsazen grupou 16 lidí a ti budou dělat bordel, zatvářil jsem se nevěřícně, protože jsem ty lidi viděl, vypadají jako pobožné starší paní. Na to mi paní domu řekla, že to jsou všechno učitelky a že učitelky vždycky dělají bordel, že uvidím sám.

Pak zjistila, že jsem nebyl na místním svatém kopečku a že ho prostě musím vidět, vysvětlila mi cestu a po večeři mě vyprovodila, ať jdu. Vůbec žádný kopeček jsem nenašel, akorát léčivý svatý pramen, ochutnal jsem ho a tak doufám, že nebudu celou noc lítat na záchod. Do penzionu jsem se vrátil nenápadně, aby mě neodchytila paní domu a nezjistila, že jsem kopeček nenašel.

Dnes najeto: 382,1 km.

Ráno mi paní připravila luxusní snídani vhodnou tak pro tři osoby: káva, džus, mléko, jahody se smetanou a jogurtem, buchtu, sýr, ovesnou kaši, ovoce, zeleninu a toust se zapečeným párkem, vajíčkem, rajčaty a přes to byl zapečený sýr. No měl jsem co dělat, abych aspoň většinu snědl.

Vyrazil jsem na cestu směr Litva. Před jednou naprosto bezcennou vesnicí na kopečku mě na horizontu předjížděl kamion, do toho ještě začal brzdit, protože jsme vjeli do vesnice. Já zbrzdil tak na šedesát a on podobně, když mě předjel, dojela nás dodávka a na křižovatce z policejního auta vyběhl policajt s plácačkou a běžel někoho z nás zastavit. Modlil jsem se, abych to nebyl já. Ale vzal dodávku za mnou. V dalších vesnicích jsem celkem pravidelně potkával hlídky, asi měli nějakou akci, ale mě nechali být.

V Litvě jsem dojel do geografického centra Evropy, kde jsem odlovil kešku a pokračoval do muzea pod otevřeným nebem. Zaujal mě tam jeden z prvních exponátů, kdy umělec sesbíral 160 tun vyřazených televizí a postavil z nich bludiště, v jehož středu je socha Lenina. Bohužel se bludiště časem začalo rozpadat a tak byla většina televizí vyhozena a zbyla jen malá část a rozpadlá socha.

Co se týká ostatních exponátů, tak pár jich ještě stálo za to, ale většina mi moc nedala. Moc nepobírám, když někdo zapíchne do země čtyři ocelové trámy a nazve to uměleckým dílem. Podobně nechápu nahodile položené kameny s názvem "noční sen". Využil jsem místní restaurace, naobědval se a pokračoval dál.

Cestou do kempu foukal silný protivítr, takže se moc dobře nejelo. Kemp jsem si vybral u jezera, kousek od vodního hradu Trakai. Postavil jsem stan a přišel ke mě nějaký Němec, něco povídal a jediné, co jsem rozuměl, bylo "Emcet ein hundrt fimfcig? Ja!". Pak mě poprosil, zda si může motorku vyfotit a anglicky mi řekl, že jí měl také a hrozně se mu líbila, jezdil s ní denně do práce a rád na ni vzpomíná.

Vydal jsem se pěšky k hradu, prošel si vnitřní expozice a byl jsem překvapen, že tam měli i textové průvodce v českém jazyce. Z expozic se mi nejvíc líbila výstava fajfek a kuřáckého náčiní. Po prohlídce hradu jsem se stavil na večeři. Dal jsem si nějakou rybu a místní černé pivo. V Litvě si člověk v restauraci nevybírá jídlo a přílohu zvlášť, ale prostě si vybere jídlo a k tomu je rovnou v ceně nějaká vybraná příloha, vyhovuje mně to, protože mnohdy si nejsem jist, co si objednávám, takže bych si k tomu těžko tipoval správnou přílohu, navíc je často příloha složená z více příloh kombinovaných dohromady.

Během večeře do restaurace přišla skupina Japonců, rozbalili si vlastní svačiny, najedli se a odešli, divím se, že je servírka nevyhodila.

Dnes najeto: 287,6 km.

Ráno jsem vyrazil směr Polsko, a protože jsem nikam nepospíchal, zastavil jsem se ještě na chvíli v národním parku a tam jsem seděl na lavičce a jen tak odpočíval. Po chvíli jsem vyrazil na cestu a přejel hranice a směřoval na tvrz Osowiec.

Zde bych chtěl zmínit jednu drobnost z cesty do Litvy. V Litvě jsem zjistil, že se mi foťák zpožďuje o hodinu oproti mobilu a navigaci, tak jsem si řekl, že holt jsem ho dlouho nenastavoval… Dneska jsem si spočítal, že hranice překročím v deset. Když jsem ale v Polsku koukal na navigaci, bylo devět, což jsem nemohl stihnout. Mobil ukazoval také devět, jen foťák deset. A v tom mi to došlo, že Litva, Lotyšsko i Estonsko mají jiné časové pásmo. To že se automaticky přehodila navigace, to beru, ale že to pochopil i hloupý tlačítkový telefon, to bych nečekal.

Cestou se opět ozvala stará bolístka. Opět začal dřít řetěz o kartery. Zastavil jsem a dumal, co s tím. Nakonec jsem vyndal osu zadního kola a tím vypadly i napínáky řetězu, které již byly zapřené o dorazy. Bez napínáků jsem získal další asi dva milimetry k dobru. Osu jsem místo napínáků zajistil binder pásky a ty jsem ještě zajistil drátem. Zkusil jsem pár ostrých startů a vše drží, chvála tomu, kdo vymyslel binder pásky. 

Dojel jsem k tvrzi Osowiec. Na místě byla vojenská základna, ale nenašel jsem kemp, který tam měl být. Jelikož bylo poledne a toto místo mě neoslovilo, pokračoval jsem dál. Cestou jsem zjistil, jak to s tvrzí asi je. Celá oblast je národní park s tunami cyklostezek a hromadami míst k vidění, když máš kolo a vybereš si nějaký okruh, tak se dostaneš i k různým částem tvrze, ale s motorkou by to asi nešlo projet.

Navigace se mě snažila navést na dálnici směr Varšava. Cedule mě vedly stejným směrem, problém ale byl v tom, že tam dálnice byla, ale nebyl tam nájezd. Dokonce i benzínku tam postavili, ale na dálnici se z ní nedostaneš, tak jsem tam tak bloudil a snažil se najít nájezd na dálnici, což se povedlo až za delší dobu a pěknou řádku kilometrů. Ať žije dobré značení a navigace!

Najetí na dálnici nebyla žádná výhra. Prvních deset kilometrů super, dalších 15 kilometrů byla dálnice rozestavěná a jelo se ucpaným protisměrem. Když jsem už měl radost, že jsem vyjel ze staveniště, začalo další, horší. Mělo trvat 29 kilometrů, vedlo provizorní cestou, která byla zasekaná kamiony a před každým kruháčem stála kolona. Měl jsem toho plné zuby a chtěl jsem z dálnice vyjet, ale na žádném kruháči nešlo sjet mým směrem. Až asi po 20km jsem sjel do vesnice. Problém ovšem byl, že tam silnice končila. Takže jsem měl na výběr, buď se vrátit na ucpanou parodii na dálnici, nebo jet lesní cestou. Vybral jsem si lesní cestu. Bylo to ovšem z bláta do louže, cesta byla z jemného písku, ve kterým jsem mohl jet krokem a stále jsem vybíral skoro pády, jak mi neustále ujíždělo přední kolo do stran.

Tato báječná cesta byla po 5km překřížena železnicí a nebyl tam přejezd. To jsem si fakt netroufl zdolat a tak jsem jel terénem podél kolejí, až jsem našel asfaltovou cestu a přejezd. Pak jsem se motal po vedlejších cestičkách a do toho foukal silný protivítr. Dojel jsem k obrovské řece a městu Wierzbica.

Byla tam nenápadná restaurace a nápis nocliegy. Tak jsem zastavil a šel se ubytovat. Paní se v prázdné ubytovně tvářila hrozně zmateně a několikrát se mě zeptala, zda tu teda budu jen jednu noc a zda jsem sám. Pak mi řekla, že cena za noc je 60 zlatých a zda se stále chci ubytovat. 60 zlatých je jedna nádrž do emzety, to mi nepřišlo tak hrozné. Pak paní řešila, kam mě uloží, když nemá jednolůžkové pokoje. Nakonec mi dala třílůžkový pokoj a musel jsem jí slíbit, že na ostatní postele ani nesáhnu.

Chtěl jsem jí zaplatit, ale odmítla to, že až se opravdu ubytuji a nerozmyslím si to. Pokoj byl dobrý, s vlastní kuchyňkou, WC i sprchou, neměl jsem důvod to nevzít.

Zašel jsem si do místní restaurace (spíš jídelny) na večeři. Paní za barem se strašně divila, když jsem si sedl ke stolu, tak mi došlo, že tady se objednává i platí u baru. Objednal jsem si smažené okouní filety a místní pivo. Překvapilo mě, když mi nabídla, jakou šťávu chci do piva nalít. Nabízela malinovou a něco, co jsem pochopil, že je šťáva s příchutí piva. Tak jsem si poručil příchuť pivo. Už mě ani nepřekvapilo, že jsem do piva dostal brčko. Každopádně, co to bylo za sirup, jsem podle chuti nepoznal.

Dnes najeto: 488,6 km.

Ráno jsem vyjížděl do chladného větrného rána a pokračoval v objíždění Varšavy. Na silnici mi vletěl do cesty pták, nestačil se vyhnout a narazil mi do přilby. Naštěstí to nebyla taková rána, abych to neustál, a myslím, že pták to nakonec taky přežil.

Na dálnici jsem zastavil natankovat a napít se z lahve. Bohužel se mi u toho podařilo polít si pitím navigaci. Utřel jsem ji polskými ubrousky, které bohužel nesají vodu, takže jsem spíš tu vodu po navigaci ještě víc rozpatlal. No nic. Vyjel jsem na dálnici a navigace přestala fungovat.

Zastavil jsem na dalším odpočívadle, rozebral navigaci a chvíli ji sušil. Bohužel stále nefungovala. Tak jsem jel dál a u McDonaldu jsem se znovu snažil oživit navigaci. Vzal jsem ji na záchod a tam jsem ji sušil pod sušákem na ruce. Jeden Polák měl ze mě srandu, myslel si, že mi navigace spadla do záchodu. No každopádně navigace fungovat nezačala. Tak jsem pokračoval po dálnici dál, a když ani po delší době nezačala fungovat, tak jsem koupil mapu Polska s tím, že holt nějak dojedu, další cesta stejně převážně vedla po dálnicích. Navigaci jsem zkusmo rozebral nožem (hodil by se mi u toho malý šroubováček, ale protože jsem si koupil levnější variantu nože bez malého šroubováčku, musel jsem to rvát nožem). Rozebrání a vysušení zbytků vody nepomohlo. Navigace to holt vzdala.

Podle mapy jsem pokračoval dál a přemýšlel, zda má cenu hledat Osvětim (jeden z dalších cílů), nebo zda bez navigace mám jet do Čech. Ale protože Osvětim byla prakticky na cestě do Čech, tak jsem se rozhodl tam zajet. Cestou mě vytáčel systém polských dálnic a silnic pro motorová vozidla. Je běžné, že se tam odbočuje vlevo a že jsou na dálnici semafory, takže to člověk valí v koloně aut a najednou se brzdí, protože tam skočila červená. Paráda! V Litvě, Lotyšsku a Estonsku toto mají také, ale díky malému provozu to nevadí, v Polsku, kde je všude hromada aut, to je dost nepříjemné.

Po sjetí z dálnice jsem vjel do páteční zácpy. Nemít motorku a nemoct kolony předjíždět, tak tam jsem do teď. V Osvětimi jsem chvíli hledal kemp (bez navigace to šlo hůř), kemp byl po příjezdu prázdný a na recepci mi poradili, ať si zaplatím pouze jednu noc (chtěl jsem zde být dvě noci) a zítra ať případně přijdu doplatit další noc.

Po postavení stanu jsem se pěšky vydal na prohlídku muzea v koncentračním táboře Auschwitz. Vstupenka není za peníze, ale za ukázání průkazu totožnosti. Pak člověk projde bezpečnostní kontrolou jako na letišti a je v kempu.

Tento kemp byl postaven z cihlových budov, a proto se dochoval téměř kompletní. Muzeum je uděláno tak, že člověk prochází kempem a v jednotlivých (patrových) budovách jsou expozice na různá témata. Na kraji kempu je plynová komora a krematorium. Projít si celé muzeum zabere hodně času a je dost vyčerpávající, protože většina exponátů jsou dobové fotografie a u nich texty popisující určité události (většina textu je v polštině, němčině a angličtině).

Po prohlídce kempu jsem zašel na večeři a pak jsem chtěl ještě navštívit selekční místo a podívat se na kemp Birkenau, který si chci projít zítra. Ač jsou tato dvě místa od sebe vzdálená maximálně tak kilometr a půl, je problém tam pěšky dojít. Poláci totiž tyto kempy v podstatě obestavěli průmyslovou zónou, která je neprůchozí, takže když chce člověk dojít ke kempu Birkenau, překáží mu sběrna surovin, výrobna plastových oken a další podniky obehnané zdí. Prostě se počítá, že sem člověk přijede cestovkou autobusem, ta ho vysadí na jedno místo a pak ho převeze na druhé. Na obou místech se zaplatí poplatek za parkoviště a basta.

Unavený jsem se vrátil do kempu a nechal další prohlídky na zítra.  

Dnes najeto: 399.7 km.

Ráno jsem vzal motorku a jel najít selekční místo a kemp Birkenau. Tentokráte jsem obojí našel bez problémů. Selekční místo moc zajímavé nebylo. Jednalo se pouze o dobytčí vůz, koleje a pamětní cedule. Kemp Birkenau byl liduprázdný a vstup zdarma. Jelikož polovina tábora byla vyrobena ze dřeva, tak se velká část budov nedochovala. Nebo lépe, zbyly z ní jen cihlové komíny. Z replik budov bylo vidět, že se jednalo o jednoduchá stavení, kde bylo uprostřed topení a kolem postele a v každé řadě budov byly asi tři budovy jako záchody (betonové koryto, na kterém je betonová deska a v ní díry - mísy) a vedle byly umývárny, ty se ale nedochovaly. Ke každé řadě budov jedna kuchyně, ty se také nedochovaly. Prostředkem tábora vedou koleje, které končí v ruinách plynových komor a krematorií.

Druhé křídlo tábora jsou cihlové budovy, ty se zachovaly, ale nenašel jsem jedinou budovu, do které by byl přístup. Navíc začalo silně pršet a já okamžitě promokl, tak jsem se vrátil do kempu. Mezitím přestalo pršet, tak jsem se převlékl, a protože jsem už prošel vše, co jsem projít chtěl, tak jsem vyrazil na cestu. Cesta směr české hranice byla polská klasika: hromady aut, hromady omezení, cesta jedna velká vesnice (konec jedné vesnice = začátek druhé), semafory a nedodržování předpisů. Pak jsem najel na dálnici směr Čechy. Začalo strašně pršet, tak jsem zastavil na benzínce a podařilo se mi natankovat přesně tolik, abych na pokladně vysypal všechny své zbylé zlaté a groše. Pak jsem počkal, až se přežene průtrž mračen a pokračoval dál. Mezitím přišla další průtrž a tak se to opakovalo téměř celý den.

Když jsem dorazil na české hranice, měl jsem fakt radost, že mě motorka dovezla až sem. Pokračoval jsem směr Frýdek Místek, Opava, Bruntál a pak směr Hradec Králové. Počasí bylo studené, foukal protivítr a stále se střídal déšť a zataženo. Měl jsem na sobě nepromok a na botech nepromokavé návleky. Na benzínkách jsem působil dost vtipně, ale to už člověk ani neřeší.

V Hradci Králové jsem se rozhodl, že do Plzně dojedu po dálnicích a tak to nebude trvat zas kdoví jak dlouho a tak jsem na D11 naposledy natankoval a dojel až domů. Sice jsem byl totálně vyřízený, ale byl jsem rád, že jsem to zvládnul. Byla to celkem náročná dovolená, ale jsem si jist, že na ní budu hodně vzpomínat.

Dnes najeto: 610 km.

Celkem najeto: 5244,5 km.  

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE