Kolem republiky, tak trochu jinak

Den čtvrtý - Chceš-li poznat co je dřina, kup si JAWU Pionýra

Ráno balíme někdy před šestou hodinou. Já ještě pro jistotu kontroluji benzín v nádrži. Speciálně pro tuto cestu jsem si koupil uzamykatelné víčko. Odemknu tedy a to co vidím, mě vůbec nepotěší. Přes noc mi dovnitř někudy napršelo. Štěstí, že v hrdlu nádrže mám jemné sítko, které, mimo jiné díky tomu jak je mastné od oleje, vodu zadrželo. Přesto si však nejsem jistý, jestli něco neprokapalo dovnitř, ale to se nedozvím, když to nezkusím. Startuji tedy a vyrážíme směr zřícenina hradu Velhartice. Bohužel přijíždíme příliš brzy. Otevírací doba je až od devíti hodin. Hrad si aspoň obejdeme kolem dokola a jdeme zpět ke strojům. Plánem pro tento den je dojet co nejdál. Ale není nám přáno, špatně odbočíme, jen o pár desítek metrů dříve, než jsme měli a rázem si cestu prodlužujeme o hezkých pár kilometrů. Když to zjistíme, nemá už cenu se vracet.

Moje třinda, v momentě kdy nechám klesnout otáčky, začíná poněkud zlobit. Přisuzuji to tomu, že nějaká voda do nádrže přeci jen protekla, teď se usadila někde v karburátoru a proto to na nízké otáčky chcípá. Dle projevu motoru soudím, že v okamžiku, kdy přidám plyn (pokud tedy motor rovnou nezhasl) se to v karbecu, díky vyšší rychlosti proudícího vzduchu, nějakým způsobem "provalí" a mohu jet dál. Žádné opravy neprovádím, doufám, že se to opraví samo. A opravilo, celá závada byla však úplně někde jinde. Zrovna jsme zastavili, motory zhasnuté a hledali cestu. Po nastartování jsem nechal třindu blafat na volnoběh a ejhle, motor se nezastavil. Zapínám světla, že pojedeme dále, ale otáčky za chvíli klesnou a konec. Ještě to pro jistotu zkouším znovu, ale už teď jsem si skoro jist. A skutečně, problém vyřešen, je to slabá baterie! Pokračuji tedy s vypnutými světly, jenom na parkovačky. Z hlavy si totiž nepamatuji, který šroubek na relátku reguluje dobíjení a nechci to dělat metodou pokus omyl. 

Jedeme směr Klatovy a odtud míříme na Domažlice. Někde mezi těmito dvěma městy nastává PROBLÉM III. Michalova jednadvacítka opět nejede, byť má zakvaltováno a motor šlape jak hodinky. Máme takové neblahé tušení, čím by to mohlo být. Shazujeme víko zapalování a zjišťujeme, že jsme se nespletli. Drážkování na výstupní hřídeli z převodovky je totálně ohoblované a ozubené kolečko na tom není o nic lépe. Jen pro pořádek, to ozubené kolečko bylo taky replikové a navíc už druhé, jenom ne za tuto cestu, co se takhle posr*lo. To první bylo taky replika. Takže ať mi nikdo netvrdí, že fichtl nemá žádnej výkon! Jak jinak by tohle mohl dokázat :-) Avšak i přes tento fakt, který jsme společnými silami vydedukovali, po téhle cestě přestávám spoléhat na replikové díly. Každopádně jsme to někde museli opravit. Společně s Mazim jsem se proto vydal do motorestu, který jsme nechali nedaleko za sebou, že se tam zeptáme, kdo by nám tady mohl pomoci. Zase jednou jsme měli štěstí. Byť bylo pondělí a navíc poledne, v motorestu nás odkázali na jistého staršího pána, co má doma svářečku. Dům, kde bydlí, jsme našli na první dobrou a pán byl dokonce na zahradě. Když jsme mu řekli, co máme za problém a následně ho požádali o pomoc, příliš se na to netvářil, ale souhlasil s tím, ať to k němu dotlačíme. Vrátili jsme se tedy pro Michala s Thudim. Poté co nás onen pán uviděl všechny po hromadě a přesvědčil se i o naší závadě, jeho přístup se rapidně změnil. Ochotně nám pomohl, byť stále opakoval, že pionýry máme raději hodit do šrotu. Jediná moje kývačka se mu líbila. Nakonec nám ještě navíc ukázal svoje stroje, co měl v garáži. Poděkovali jsme za pomoc a znovu nabrali směr Domažlice. Aby toho nebylo málo, Michalovi o pár kilometrů dál, ještě do helmy vlétla vosa a než zastavil a vyklepal ji ven, stačila mu dát pořádně do těla. 

Z Domažlic si to namíříme opět co nejblíže hranicím. V Lískové, kousek od Nemanic, překračujeme hranici, jedeme do první německé vsi a zase se otáčíme nazpět. Aspoň se můžeme chlubit, že jsme byli v Německu. Další náš cíl je Pleš. Z časových důvodů však projíždíme jenom pod ní. Panuje totiž nepředstavitelné vedro a oběma pionýrům v něm poněkud stávkuje zapalování. Poněkud více. Při projíždění místními lesy se celou dobu modlím, ať se s našimi stroji nestane něco vážnějšího. Nechtěl bych shánět pomoc zrovna zde, když jedinými lidmi, které je zde možné potkat, jsou důchodci na kolech. K večeru, s klesající teplotou se zapalování umoudřilo a my se ubytováváme v kempu Sycherák nedaleko Černé hory.

Den pátý - Co je to vlastně ta kolonáda?

S jistotou mohu říci, že tento den byl jeden z těch nejpovedenějích. Za celou cestu jsme totiž neměli ani jednu závadu a letěli jsme jako vítr. Dnešním hlavním cílem byly Karlovy Vary a pak už to je jen, co by kamenem dohodil, do Klášterce nad Ohří, kde jsme měli domluvené ubytování. Vyrážíme brzo ráno a v domění, že bude malý provoz, to střihneme po větších silnicích. A opravdu, máme je skoro pro sebe. Nakonec je však stejně opouštíme, protože kochání se krajinou na těch nejzapadlejších cestách, je stejně ze všeho nejlepší. Navštěvujeme Mariánksé Lázně, z nichž se vymotáváme snad až na čtvrtý pokus a Kladskými rašelinami, kde se alespoň já kochám na každém metru, pokračujeme směr Vary. 

Kudy se dostat k bájné kolonádě zjišťujeme poměrně snadno. Zaplatíme za parkování, nahodíme trička a kraťasy a můžeme vyrazit. Do teď jsme nevěděli co to vlatně ta kolonáda je, takže jsme příjemně překvapeni. Akorát jsme si zapomněli vzít něco, do čeho bychom si nabrali vodu z místních horkých pramenů. Skládáme se tedy na půllitrovou láhev limonády (kolik stála jsem už raději zapomněl, jinak bych z toho byl na prášky ještě teď!) a z každého ochutnáme. Opět panuje nesnesitelné horko, takže poprvé za celou cestu si necháváme jak trička, tak kraťasy i při jízdě na motorce. Do teď jsme to neriskovali, ale už není zbytí. Do Kláštěrce je to kousek, ale cesta je nekonečná. O slovo se zde znovu začínají hlásit kopce a moje přeložená třinda v nich sotva jede i na jedničku. Ani zastávky moc nepomáhají, doba než motor aspoň trochu schladne je opravdu dlouhá. Jediná účiná metoda jak ho trochu ochladit je, se vždy vyhrabat na kopec a po cestě dolů vypnout zapalování, zakvaltovat za čtyři a naplno otevřít plyn. S večerem a opět se zpožděním, dorážíme do Klášterce. Přespáváme na zahradě u Maziho přítelkyně, grilujeme a zapíjíme to pivem. Říkáme si, jak hezkej večer to je a tím jsme to nejspíš zakřikli. Během mrknutí oka, a když říkám během mrknutí oka, tak to myslím doslova, se přihnal vítr, jakej jsem v životě neviděl. Najednou rána jak z děla, slyšíme tříštění skla. Vítr vyrazil a totálně rozštípal dveře od chatky. Krom toho ještě sbíráme motorky válející se na zemi. A stejně rychle jako přišel, vítr i odešel. 

Den šestý - Stále Klášterec

Dveře se vezou na opravu a Michal má opět ušlé zadní kolo u pincka. Rovnou dává novou duši a ještě pro jistotu utahujeme lehce uvolněné záběrové kolíky na rozetě. Já vyklepávám zprobýbané dorazy řidítek, aby mi při plném rejdu maska nebouchala do nádrže. Poprvé za cestu máme drobné neshody. Mazi silně přemýšlí o tom, že by nás opustil a zůstal v Klášterci. Bránit mu v tom nechceme, byť bychom byli rádi, kdyby to s námi dokončil. Celý výjezd, pokud tedy nějaký vůbec bude, se k mojí a Michalově nelibosti pomalu posouvá až ke dvanácté hodině. Thudi je nestraník a je mu to jaksi jedno. Nakonec děláme kompromis. Zůstaneme ještě jeden den v Klášterci a ať nesedíme na prd*li zajedeme se podívat do Chomutova ke kamencovému jezeru. To by, podle toho co jsem pochopil, mělo být jediné na světě, takže se aspoň máme čím chlubit. Večer, už s dobrou náladou, se vracíme do Klášterce. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE