sumoto_leden



Kolem republiky, tak trochu jinak

Začalo to nápadem, že si přes víkend uděláme menší výlet na našich dvoutaktních démonech. Start měl být v pátek odpoledne a návrat v neděli večer. To však ještě nikdo netušil v co se to vlastně zvrhne.

Kapitoly článku

Jak to vlastně vzniklo

Psal se rok 2017 a motorkářská sezóna se pomalu blížila. A s ní i plánování, co bychom v létě mohli podniknout. Nápad vyrazit o víkendu někam na motorkách byl jeden z prvních. Teď ještě vymyslet, na čem to vlastně pojedeme. Zde se ukázala nevýhoda toho, mít doma více strojů. Nakonec však padla (a to jednohlasně) volba na ty nejstarší, a které jiné to mohly být, než staré dobré JAWY. Přece jen jsme chtěli zažít nějaký ten adrenalin. Teda ne že by si na nějakém japoncovi nešlo užít kus srandy, ale tohle byla a kupodivu stále je, a to pro nás všechny, srdcová záležitost. 

Cíl naší cesty byl jednoduchý. V pátek vyrazit směr Pálava a v neděli večer se vrátit. Později se však ukázalo, že to by bylo moc jednoduché. Jednoho večera, nějakých čtrnáct dní před plánovaným startem, jsme já a kolega Michal vyrazili na menší enduro projížďku. A zde se zrodil onen nápad! Takový, že na Pálavu přece dojede každej nýmand, i kdyby to tam měl dotlačit, my přece máme na víc! A nápad objet republiku kolem dokola byl na světě. 

Původně jsme měli jet čtyři, ale jeden kolega to nakonec vzdal. Pokoušeli jsme se sehnat náhradu, ale nikdo dostatečně šílenej na to, aby vzal starou motorku a jel s námi, se nenašel. Lidé se naopak sázeli, kterápak to bude ves, kde to zapíchneme a vrátíme se domů nebo to rovnou dotlačíme. Nakonec jsme však čtvrtého blázna do party sehnali. Bohužel neměl svůj stroj, ale já si řekl, že těch úctyhodných šestnáct koňských sil, kterými oplývá má třistapadesátka kývačka, bude dostatek. A tak jsem si našel batůžek. V oblasti hrudníku byl sice poněkud málo obdařený, ale co nepobral tam, to mu pán bůh nadělil v pase. Jmenuje se Milan, ale pro všechny je to Mazi a společně s Michalem (JAWA 50/21) a Honzou - čti Thudi - (JAWA 50/23) jsme tvořili partu na téhle cestě. Jo a jen tak mimochodem, já jsem Vojta,  

Den první - Velký start

A byl tu ten osudový den. Pátek! Stačilo přežít poslední ráno v práci a ve čtyři odpoledne už jsme vyráželi směr Lipno. Pro nás všechny to byla v podstatě první velká cesta na těchto strojích, takže jsme neměli moc představu, kolik bude náš denní nájezd, ale dostat se až na Lipno, dřív než padne tma, nám připadalo jako v celku reálná možnost. Od začátku jsme měli v plánu vyhýbat se frekventovanějším silnicím a místo toho se držet na obyčejných okreskách, pokud možnost okolo hranic, koneckonců jedeme přece kolem republiky! 

Avšak hned zpočátku to nebylo tak jednoduché, jak jsme si mysleli. Byť jsme měli naplánovanou trasu, a to tak, že přesně vesnici po vesnici, tak jsme se jí příliš nedrželi. Ukázalo se totiž, že po čím horších silnicích jedeme, tím méně je značek, které by ukazovaly směr. Takže co pár kilometrů to zastávka, abychom se podívali do mapy, kam vlastně máme odbočit. Začínali jsme tušit, že dnes to na Lipno asi nezvládneme. 

Aby toho nebylo málo, tak jsme neujeli ani šedesát kilometrů a přišel první defekt. Michal píchnul zadní kolo. S těmito a dalšími podobnými problémy jsme naštěstí dopředu počítali. Možná právě proto jsme pumpičku sháněli až den před odjezdem, málem neúspěšně :-) Michal tedy byl nucen zout plášť a zalepit díru. My si počas toho dopřáli menší svačinu a brzy už zase pokračovali směr Lipno. Všem nám však už bylo jasné, že dojet tam nestihneme.

S blížícím se večerem před námi vyvstala další výzva. Najít místo, kde se vyspíme. Nikdy bych si nepomyslel, jak těžké to bude. Čekal jsem, že jak se začne šeřit, vezmeme první odbočku mezi pole, směrem k nějakému hájku nebo lesíku a bude klid. V místech, kudy jsme projížděli, však nic takového nikde bylo. Všude samý ohradník a koně, výjimečně krávy. A ne, slova koně a krávy jsem opravdu neprohodil. Nakonec, už skoro za tmy, se nám to podařilo zapíchnout nedaleko Nových Hradů na nějakém poli. Nebylo to nic moc, ale už jsme neměli sílu hledat nic dalšího.

Den druhý - Stále Lipno

Ráno balíme v časných ranních hodinách a znovu se vydáváme na cestu. Bloudíme už podstatně méně a cesta nám rychle ubíhá. Kolem deváté zastavujeme na snídani. Thudi si místo toho dává o zub menší sekundární řetěžové kolečko, aby mu jeho Mustang, kromě toho že strašně řve, taky trochu jel. Ještě si pro jistotu nastudujeme mapu a znovu do sedel. Jak se postupně blížíme k Lipnu, přibývá provozu. Vídáme hlavně rakouské a německé značky. Jsme už kousek před Vyšším Brodem, když mi praskne plynové lanko. Nic si z toho nedělám, zajíždím ke straně, vyložím páva, najdu náhradní lanko a hned vidím Problém, ano Probém s velkým P. Lanko jsem kupoval přes internet a při balení muselo dojít k záměně, protože koncovka lanka je na jiný typ plynu. Snažím se nepropadat panice a pomocí pilníku, kterej je tak tupej, že bych si s ním neupiloval ani nehet na ruce a dvou podložek, které jsem znárodnil odněkud z motorky, se mi daří lanko napasovat na své místo. Plynem nejde skoro otáčet, ale na dojetí to musí stačit, už se nám totiž nechce dál zůstávat na frekventované silnici. Takže jedeme dál. Ve Vyšším Brodě mám strach, že to lanko snad přervu, plynem jde totiž otáčet stále hůř a hůř. Zajíždíme na parkoviště a mezitím praská plynové lanko i Thudimu. Nadáváme jak dlaždiči. Osobně jsem na tom najezdil hezkých pár stovek kilometrů a nikdy nic, to samé Thudi. Teď se to vys*re, zrovna když je to nejmíň potřeba. Já se tedy znovu pouštím do úprav, zatímco zvědaví Rakušané okukují naše stroje. Thudi naštěstí mění lanko bez problémů. Nabíráme znovu směr Lipno. Ještě stále v Brodě však potkáme skupinu podobných "bláznů" jako my, také na pionýrech. Zajedeme k nim a dáme řeč, prý je jich nedaleko víc a máme jet kousek s nima. Souhlasíme a po chvíli se potkáváme s celou jejich kumpanií. Máme radost z příjemného setkání, ale musíme jet dál. 

Sotva opustíme Vyšší Brod a máme další PROBLÉM. Michalovi to začalo rachtat na rozetě a pionýr skoro nejel. Naštěstí se to stalo kousek od odpočívadla, protože provoz na silnici byl opravdu značný. Aby taky ne, byla sobota dopoledne a my byli v turistické destinaci. Dotlačíme to tedy na odpočívadlo a se zježenýma vlasama zjišťujeme co se stalo. Na nové, replikové rozetě se utrhl celý ten vnitřní kruh, na kterém jsou ony tři záběrové kolíky. Tohle už pilníkem nespravíme. Snažíme se nepropadat panice (moc to nejde) a dáváme si oběd. Uklidňujeme se tím, že pak zajedeme do nejbližší vsi, kde určitě najdeme nějakého Frantu Pepu z Horní Dolní, který bude mít doma svářečku a zachrání nás. 

Jak tak sedíme a pozorujeme okolní provoz, spatříme něco vskutku neobvyklého. Cyklistu! Ale ne žádného moderního kolečkáře v upnutým oblečku, kterých je všude plno, (teď teda nic proti nim) tenhle si to přifrčel na kole, který snad pamatovalo ještě císře Františka Josefa a namířil si to přímo k nám, se slovy že se jde podívat na mašiny. Dali jsme řeč a mimo jiné narazili i na náš problém. Jako reakci bychom čekali asi všechno, ale ne to co přišlo. Našli jsme totiž Frantu Pepu! Jmenoval se Martin a hned jak slyšel co se nám stalo, zvedl telefon a zkoušel se dovolat někomu, kdo by nám mohl obstarat novou rozetu. Bohužel se nedovolal. Ale ještě dřív, než jsme znovu ztratili naději, nám oznámil, že nedaleko má chalupu a tam svářečku. Popsal nám cestu a pro jisotu dal své telefonní číslo. Když jsme ho viděli na jeho stařičkém kole v tom strašném provozu, říkali jsme si, že to musí být blázen, avšak jen v tom dobrém slova smyslu, Martin byl totiž borec! 

Zbalili jsme věci a Michal navrhl, že ten kousek zkusí dojet. Nebyl to dobrej nápad. Přestože zpočátku to trochu šlo, za chvíli musel tlačit. Pro vlastní bezpečí proto na první odbočce zmizel ze silnice a my s ním. Nezbývalo, než rozetu vyndat a dovézt k Martinovi. V tu dobu však přišla naše tak trochu druhá záchrana tohoto dne. Co myslíte, jak často se vám stane, že se vám porouchá pionýr? No dobře, uznávám, asi dost často. Ale jak často se vám stane, že když ho porouchaného odtlačíte k prvnímu sjezdu ze silnice, že tam v kopřivách najdete ležet dalšího!? To už chce notnou dávku štěstí. Dobře, pionýr tam nebyl úplně opuštěný, nedaleko totiž stál dům, ve kterém někdo bydlel. Michal tedy z toho svého vyndal rozetu a já s Thudim jsme na třindě odfrčeli za Frantou Pepou. Po cestě se znovu dostavily problémy s plynovým lankem. Vyvleklo se mi z rukojeti zrovna uprostřed tý největší křižovatky široko daleko. Setrvačností jsem ještě pár metrů dojel, pak jsem byl nucen seskočit a dotlačit motorku na odpočívadlo v protějším směru. Na ty odpočívadla jsme měli fakt štěstí. Rozhodil jsem vercajk a jal se opravovat. Povedlo se mi to přímo uprostřed mraveniště, takže jsme odjížděli solidně poštípaní. Po chvíli bloudění jsme nakonec Martinovu chalupu našli. Zavařil nám rozetu, dali jsme řeč a vyrazili zpátky za Mazim a Michalem, kteří nás již netrpělivě očekávali.

Ještě jsme ani nesesedli z motorky a Michal už na nás mával, nad hlavou vysoko zdviženou rozetu! Když jsme se ptali, kde ji sehnal, protože pionýr v kopřivách byl stále ve stejném stavu jako předtím, řekl, že z domu opodál vylezla nějaká paní a po menší diskuzi ho vzala do stodoly, kde tohle společnými silami našli. Rozeta však byla bez ložiska a co se zubů na ní týkalo, tak výraz, že nejlepší léta mají už za sebou, byl hodně mírný. Namontovali jsme tedy tu opravenou a přemýšleli co s tou nově získanou. Padl i návrh ji tam nechat, protože v současném stavu byla stejně nepoužitelná, ale nakonec se nám jí zželelo a přihodili jsme ji k Thudiho věcem. 

Ať se nám to líbilo nebo ne, bylo už pozdní odpoledne a my stále na Lipně. Nebo ještě lépe, pořád pár kilometrů před Lipnem!  No co, museli jsme jet dál, kam dojedeme tam dojedeme. A že jsme daleko nedojeli. Mé plynové lanko se opět hlásilo o pozornost, když se za tu krátkou dobu ještě dvakrát vyvleklo. Bylo mi jasné, že takhle to dál nejde. Nakonec, poté co jsem do okolí vypálil všechen svůj arzenál nadávek a pár dalších přitom stačil vymyslet, jsem požádal Michala jestli by mi z čokolády neudělal nový konec na starém plynovém lanku, nechtělo se mi cvakat štípačkama to nové, byť bylo úplně k ničemu. Pomalu jsem totiž ztrácel nervy a za chvíli by mohlo dojít k tomu, že třindu hodím do škarpy. Z pozdního odpoledne se zatím stal brzký večer. Čas začít řešit, kde budeme spát. Jednohlasně jsme se shodli na kempu, ať to stojí, co to stojí. Vybrali jsme ten nejbližší, s přístupem k vodě a ukázalo se, že není ani moc drahej. Připravili jsme ležení, což v našem případě byla plachta natažená přes motorky, protože na stan už prostě nezbylo místo a šli se vykoupat do Lipna. Voda byla tak studená, že jsem tam nestačil vlézt ani po kolena a už mě z té zimy brněly nohy. Odvahu smočit celé tělo našli akorát Thudi s Mazim. Před spaním dáváme pivko a takto posilněni jsme nečekaně nuceni operovat Michala v polních podmínkách jen s použitím kombinaček. Na břicho se mu totiž přisálo klíště! Operace naštěstí dopadla dobře, jen se nám přitom podařilo vzbudit lidi v okolních stanech, to víte taková operace je bolestivá. Paní odvedle, která na nás byla zpočátku naštvaná, že děláme hluk, to nakonec také pochopila. Ovšem až po tom, co jí Michal oznámil vážnost svého stavu, a fakt že také může umřít :-) 

Den třetí - Konečně Šumava

Z kempu na Lipně odjíždíme až kolem jedenácté hodiny dopoledne. Bylo tam opravdu hezky, tak proč si to neužít. Je nám jasné, že do večera toho už moc nestihneme, ale po předchozím dni jsme si trochu toho relaxu prostě zasloužili. Ještě prostudovat mapu a už míříme na Kvildu!.

O Šumavě mohu s klidem prohlásit, že pokud je nějaké hezčí místo než naše rodná Vysočina, a že jsme těch míst projeli celkem dost, tak to asi bude právě ona, žádné jiné už hezčí nebylo. Trochu jsme měli strach, jak to budou fichtly dávat v místních kopcích, ale ukazuje se, že i přes strašné vedro, které panuje, to dávají celkem na pohodu. Jediná moje třinda se při pomalé jízdě trochu vaří, ale není to nic hrozného. Ta největší horka mají ještě přijít.

S přehledem dojedeme na Kvildu, dáváme oběd a pokračujeme dál, tentokráte na Horskou Kvildu. Všude jsou samí turisté, až si říkáme, jestli tam někdo vůbec bydlí na stálo. Horskou Kvildu jenom projedeme a čeká nás nekonečené klesání. Musím říct, že brzdy tady dostaly opravdu pokouřit. Pod kopcem nabíráme směr Kašperské Hory, mělo by tam být muzem veteránů, kam bychom rádi zavítali. Nabíráme díky tomu další zpoždění, ale pomalu nám to přestává vadit. Prohlídka muzea za to zdržení stála. S blížícím se večerem pokračujeme směr Sušice. Kupujeme večeři a plánujeme další cestu, když tu slyšíme povědomý zvuk dvoutaktního motoru a vedle nás zaparkuje starší pán se svou třistapadesátkou, jak jinak než JAWOU. Kluci se ptají na cestu a kde bychom se tady mohli vykoupat v nějakém rybníku. Já si zatím prohlížím jeho stroj a jsem celkem u vytržení. Zajímalo by mě co to vlastně je. Směsice dílů z kývačky, panelky, nějaké sportky a spousty dalších, o kterých ani nevím z čeho jsou. Celkově to však vytváří úžasný dojem. Ať si každý říká co chce, ale kam se hrabou ty dnešní, do šroubku originální, leštěnky.

Jedeme tedy dál. Kousek za Sušicemi, však znovu zastavujeme. PROBLÉM II. na jednadvacítce se totiž naší pozornosti dožaduje tak hlasitě, že ho přes mocný zvuk své kývačky slyším i já, jedoucí hezkých pár metrů za Michalem. Opět je to rozeta, tentorkát prasklý věnec. Na tohle nebude stačit už ani svářečka a večer je skoro tady. My však máme jednu záchranu. Rozetu, kterou jsme si přivezli z Lipna! V tu chvíli děkujeme všem bohům, že jsme ji tam nenechali. Michal se tedy pouští do rozdělávání pionýra a Thudi na svém prskoletu vyráží do nejblížší vsi, aby se tam pokusil sehnat kleště na ségrovky, protože pojistku, která zajišťuje ložisko nemáme čím vyndat. Zanedlouho se vrací, byl úspěšný! Překlepáváme ložisko, vracíme kleště a všichni si libujeme v tom, jak se to nakonec podařilo, ale stále není všem problémům konec. Rozeta je křivá jak turecká šavle a hází na všechny strany. Držíme se tedy pořekadla, když tě všechno zradilo, pomůže ti kladivo a rozetu se nám daří opravdu solidně vyrovnat. 

Opět se začíná šeřit a tak pomalu koukáme po nějakém místu k táboření. Příliš se nám nedaří a co je ještě horší, ženou se k nám černé mraky. Občas slyšíme i nějaké to zahřmění. Projíždíme zrovna vsí, která se příhodně, vzhledem k té kanonádě, co se venku rozjíždí, jmenuje Hlavňovice, když začně opravdová průtrž mračen. Schováváme se v místní autobusové zastávce. Spíš než autobusová zastávka to vypadá jako feťácký doupě, ale zrovna teď nepohrdneme žádným přístřeškem. Venku mezitím stále prší, opravdu vydatně a opravdu dlouho. Ještě než definitivně padne tma nám je jasné, že dnes už nikam nepojedeme. Čeká nás krušné spaní v zastávce. Pro jistotu se na to posilňujeme pivem. Někteří raději dvěma až třemi. Já s Michalem se dělíme o prostor na ne zrovna velké lavičce a Thudi s Mazim jsou nuceni spát na zemi. Nakonec se ukázalo, že tím to vyhráli. Tomu, co jsme zažili na lavičce, se totiž dalo říkat všelijak, jenom ne spánek. Já to někdy ve tři ráno vzdávám, dojdu se vyvenčit a lehám si také na zem, abych se aspoň trochu vyspal. 

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (25x):


TOPlist