Velký jižní okruh-kousek Balkánu s cílem Monte Negro.

Čtvrtý den

Balkán prý začíná pod Bělehradem, tak jsme na Balkánu.

Dnes trošku bohatší den. Vyjeli jsme do Rumunska přechodem Kaluderovo. A zahnuli hned vpravo na krásnou klikatici přes kopec. Za chvilku jsme byli u Dunaje. Po pár kilometrech odbočka vlevo do kopce hezkou silnicí do obce Svatá Helena, jednou z nejznámějších v banátu v Rumunsku. Je v krásném stavu, s hospodou, čtyřkolkami a auty s českými značkami. Prostě jste jako v Česku, ale nikdo si vás nevšímá, nepozdraví. A na hospůdku je ještě brzy. Okolní příroda je zajímavá. Tak jedeme dál. Nad Dunajem koukneme na druhý břeh v Srbsku, kde se tyčí hrad Golubac, jehož část je díky přehradě zatopena. Dunaj tam tvoří ohromné jezero před vtokem do soutěsky Železná vrata.

Odbočil jsem k malému, ale hezkému manastiru Gornea. Hned přišla jeptiška, která nás provedla kostelem a kaplí a pak i donesla misku jahod pro motopoutníky.

Odvděčili jsme se příspěvkem do pokladničky a vydali se podél Dunaje soutěskou Železná vrata do další vesničky banátu, Eibenthal-Tisové údolí. Krásná několikakilometrová úzká silnička, až druhá odbočka od Dunaje do kopců na Eibenthal, kde zatáčka střída zatáčku, nás přivedla do hezkého údolíčka.  Roztomilá vesnička, zrenovovaná restaurace s česky mluvící servírkou, která ač slíbila, tak nás na terasu nepřišla obsloužit, tak zase o kousek dál. Pivovar Medvěd byl zatím mimo provoz.

Za chvilku jsme byli na cestě podél Dunaje u zastávky s výhledem na sochu Decabela, dáckého krále. Projížďku motorovým člunem, kterou jsem zamýšlel, jsme pro zhoršující se počasí vyřadili z programu.  Šupajdili jsme podél Dunaje a pak zatáčkami přes kopec k městu Oršova a pak okolo Dunaje k přechodu zpět do Srbska.  Je umístěn přímo na hrázi přehrady Železná vrata, celkem zážitek. Na jedné straně přehrady rumunská celnice, pak přehradní hráz a na druhém konci srbská celnice. Přehrada byla vystavena v sedmdesátých letech minulého století a umožňuje bezpečnou plavbu. Dříve zde v soutěsce byly podél břehu železniční koleje a lodě proti proudu tahaly lokomotivy. Kousek za přechodem začalo zase lít. Na chvíli jsme se schovali do brány pozůstatků pevnosti Fetislam na předměstí Kladova. Rozhodl jsme o ubytování v Negotinu, centru vinařské oblasti. Cesta byla celkem příjemná, v dáli na nás vykukoval široký Dunaj. Zbýval nám jen kousek cesty, začala však hrozná průtrž, před kterou jsme se neměli kde schovat. Užili jsme si to hezky.

Ubytovali jsme se, přestalo pršet, došli nakoupit a dali si večeři. Na courání městem již nebyla chuť. Ubytování bylo všude dost, ceny zatím slušné, pokud nechcete něco extra. Tak ještě rozprostřít věci na sušení a do hajan.

Pátý den

Odjezd opět v osm. Dnes náročná cesta Srbskem na západ.  Nejdříve jsme vyrazili do vinařské vesnice Rajac. Svoji slávu má dávno za sebou. V devatenáctém století, kdy byl v západní Evropě mor vinné révy, byla vzkvétajícím městečkem. Dnes jsem ho raději nefotil, skomírající městečko. Zato Rajecké Pivnice, o kilometr výše, jsou udržované sklepy, trošku jiné než u nás a zřejmě tu dokáže být i řádně veselo. Hezké místo. A pak již nekonečnou rozbitou silnicí směrem k Zaječaru.  Až vyjedete na hlavní, super silnice. Ty vedlejší jsou často v mizerném stavu.

Za Zaječarem je odbočka k poměrně novému objevu, dnes již památce Unesco, římskému osídlení Felix Romulijana.

Ubytko jsme nemohli ani za pomoci náhodné policejní hlídky najít. Nakonec ubytovatel konečně zvedl telefon, opustil lokál a vydal se pro nás asi 6 km. Odvezl si nás do domečku- apartmánku. Pohostil vynikající rakijí a že přijde ráno. Měl to celkem dobré, byl milý a rakiji měl vynikající. Chutnala, a tak karafa zůstala večer prázdná. Nezbytný nákup v krámku v sousední osadě a pak již užívat poklidu. Srbsko, Černá Hora, platby ubytování až na místě v hotovosti. V Chorvatsku pak přes Booking dopředu. To jsou letošní zkušenosti.

Šestý den

Jak jinak, zase v osm.  Tentokrát směr k jednomu z nejznámějších a nejstarších klášterů v Srbsku, klášteru Studenica. Příjezd po úzké, ale krásně zatočené silničce s dobrým povrchem. Klášter zajímavý, prohlídka jistě stála za to. Krásná je i jeho poloha v okolní přírodě. Při našem odjezdu jsme se potkali  s dvěma klukama  z CZ na silnějších strojích. Čas byl jen na pozdrav. Pokračující silnice již horší, ale pěkným terénem a hezky zatočená. Překvapením byly podél cesty milíře na dřevěné uhlí. Některé i v provozu. Místním lidem asi nikdo nic zadarmo nedá a život je tu asi těžký. V jednom městečku jsme si dali první burek a vyrazili do kopečků dále.  Na kopcích sady s malinami, Srbsko je největším evropským pěstitelem této dobrůtky. 

   Dále jsme jeli k zajímavé přírodní podívané. Meandry ve skalách na řece Uvac. Příjezd k vyhlídce je po nové, asi sedmikilometrové asfaltce. Jenom to počasí. Zase lilo, dokonce se nad námi utkaly tři buřiny, které nás z vyhlídky vyhnaly. Děs běs. Mimo meandrů jsme viděli i kroužící supy bělohlavé. Rozhodnutí u pumpy v nedaleké Sjenici, déšť, únava. Rozhodnuto, ubytujeme se v Sjenici. Vyhledal jsem prostorný apartmán s upovídanou paní domácí, kde jsme začali po dnešním dni intenzivně sušit. Dostali jsme na ochutnání domácí sýr a kávu. Do krámku pro něco k snědku, pro někoho pivo, pro někoho vínko a po krátkém posezení šup na kutě.

V celém Srbsku se potuluje velké množství převážně zubožených psů. Faktem je, že nám žádný z nich nedělal potíže.

Sedmý den

Ze Sjenice jsme měli namířeno již do Monte Negra. Místní nám odsouhlasili hraniční přechod Dobrakovo. Ten jsem měl v plánu, ale delší trasou. Bohužel jsem zvolil tu kratší. Přechod se však díky fanatuzijícímu hraničnímu policistovi, který nám zabavil občanky a bál se kontroly svých nadřízených, proměnil v malé drama. Prostě přechod jen pro místní. Z našeho samovolného vjezdu za závoru byl celý sinalý, skoro jsem měl strach, že když neuposlechneme, bude tasit. Hezky za závoru, pak vrácení dokladů a mazejte zpět.  A tak cca 40 km zpátky do srbské Sjenice, ač jsme byli vzdáleni pár metrů od Monte Negra a původně plánovanou trasou na druhý, hlavní přechod Dobrakovo.

Jak silnice místama vypadala, můžete vidět na fotodokumentaci. Cesta byla zase výživná, část v rekonstrukci. No, jak to na Balkáně dělají. Objížďky nejsou, jezdí se po staveništi. To byl asi největší jezdecký zážitek dnešního dne.

Již správnou cestou k hraničnímu přechodu pro změnu Dobrakovo . Posilnili jsme se v restauraci u silnice čevapčiči a pljeskavicí a uháněli dál. Ceny v Srbsku jsou v běžných restauracích příznivé a platit můžete jak místníma denárama, tak eurákama. Problém není ani karta.  Zase nám začalo pršet-hnus. Už nám ten protidešťový atombordel vadil.  Čas nás tlačil, a tak jsme vynechali plánovanou návštěvu kláštera Miloševa poblíž městečka Prijepolje.  

Hranice Dobrakovo jsme zvládli v pohodě a hurá po silnici a později nové dálnici, asi 45 km za 1,5 euro do hlavního města Černé Hory, Podgorice. Jak se píše, dálnice odnikud s narychlo postaveným přivaděčem, který se rozpadá a probíhá na několika místech jeho oprava. Jízda v prachu jako v mlýnici. Samotná dálnice ale krásná, platba na mýtné bráně.  Stavěli jí Číňani a Černá Hora se prý touto stavbou tak zadlužila, že neví, jak se z toho vyhrabe.

Původní plán byla cesta do pohoří Durmitor, jako rezerva pak Prokletije. Bohužel bylo hrozné počasí a předpověď na další dny tak nepříznivá, že jsme hory museli vzdát. Durmitor znám a je krásný, ale jet tam do mraků, deště a zimy nemá význam. Škoda, škoda !

Sehnal jsem slušné ubytování v Podgorici, zajel jsem klukům na nákup v obchodě a u pekara. Měli jsme toho dost, a tak sprcha a posezení venku v již příjemném teplíčku s vychlazeným pivkem nám přišly vhod.

Osmý den

Ráno nám domácí pomohl omýt stroje a po snídani jsme zase kolem osmé již v teple s modrou oblohou vyrazili k moři do nejjižnějšího města na pobřeží, Ulcinje.

Brzy ráno silnice ještě volné, a tak cesta se zastávkou u Skadarského jezera ve Virpazaru byla prima. K moři nám pomohla dálniční spojka s tunelem za 1 euro. V Ulcinji jsem kluky křížem krážem protáhl městem a po občerstvení jsme se ubytovali v centru s výhledem na moře a místem na zaparkování motorek. Moc se nám tam líbilo, tu atmosféru skoro již albánského města mám rád. Jak jinak, jednu rakiji na přivítání jsme nemohli od ubytovatele odmítnout. Jinak běžná věc. Ulička úzká mezi domy do kopce se zatáčkou- běžně se jezdilo i v protisměru, ač se ani skútr s protijedoucím autem nevyhnul a vždy musel někdo zastavit.

Ač jsme to měli kousek k městské pláži, vzal jsem kluky k pláži Valdanas. Prostě ráj. Cesta z Ulcinje k zátoce mezi sady s olivovníky. Prostě pohádka. Nádherná zátoka je opravdovým rájem. V minulosti sloužila i k úkrytu ulcinjským pirátům. Nyní je již také notně zcivilizovaná. Využili jsme i lehátka a slunečníky, které nebyly ještě zpoplatněny. A pak již příjemný večer na terase ubytovacího zařízení.

Devátý den

  Byl pro nás odpočinkový. Jeli jsme na Valdanas, já se odtrhl dřív. Něco natankovat, nakoupit. Kluci se věnovali válení a koupání u moře. Počasí nám přálo, pomalu nám nahrazovalo dennodenní dešťové útrapy na cestě vnitrozemím. Večer jsem vyrazil se Zděnkem na těstoviny a pizzu a procházku centrem. A pak pohoda a posezení na terase u bechera, který prožil dlouhou cestu ve Zdeňkově motoválci, tentokrát i s majitelem apartmánu.

Desátý den

 Tak zase o kousek dál. Nejdříve okolo známého městečka Svati Štefan. Projeli jsme Bar a před Budvou jsme uhnuli do několikakilometrového stoupání s nádhernými výhledy na pobřeží a moře. Hmm, zase do nepromoků, deštík byl neúprosný. Cílem bylo bývalé hlavní město Černé Hory Cetinje. Zaparkovali jsme poblíž centra, prohlédli si klášter, hrad a další zajímavé stavby.

A pak již do pohoří Lovčen . K mauzoleu Njegoše jsme vzhledem k nepříznivému počasí a moc, moc schodům nejeli, a tak vyrazili směr obec Njeguši a Kotor. V Njeguši jsme neodolali a zakoupili ochutnávku místního pověstného pršutu. Večer jsme ho prubli, stál za to a další vydržel zavařenej ve folii až domů. Na nejvyšší vyhlídku na Kotor se již dá zajet pouze za poplatek za vjezd do přírodního parku, tak jsme se jim na to vyprdli. Vždyť i cesta dolů nabízí řadu krásných pohledů. Paráda. Sjezd dolů je taky pěkný zážitek a vyžaduje pozornost.

Kotor jsme jen projeli, bylo vedro a kluci nechtěli stavět a já Kotor již znám. Průjezd městem je díky jedné komunikaci a hustému provozu pěkný vopruz, a tak jsme ho projeli více v protisměru při neustálém objíždění před námi stojích plechovek. Cesta okolo Boky kotorské byla prima. Počasí se umoudřilo, nepromoky šly dolů. U pumpy v Herceg Novi jsme se občerstvili a dohodli se na pokračování cesty do Chorvatska před Dubrovník.                 

Našel jsem ubytko v městečku Mlini. V Mlinech jsem zjistil, že mám zprávu, že ubytko neposkytnou, tak zase hledat něco jiného. Podařilo se to hned. Byli jsme spokojeni. Dojel jsem nakoupit a pak ještě se Zdenkem k moři na podvečerní koupačku. Tu si nechtěl odpustit. Všechno prima, až na tu cestu od moře k apartmánu. Kopec jako hrom.  Nedalo nám a zašli jsme se Zdeňkem na večeři do restaurace o dva domy dál. Příjemný personál, výborné jídlo, špatné ceny.  Prostě přechod na euráky zdražil pro nás především restaurace. Pivo za pět euráků, pizza 12 a více a dál už to nechám na vaší vlastní zkušenosti. My jsme šli na společnou notu a dali si perfektní směs masíček s přílohama.

Jedenáctý den

Po večerní poradě zase odpočinkový den. Kluci válečka u moře, já jsem zvolil kombi program. Nejdříve jsem dohodl v penzionu ještě jednu noc. Dopoledne výlet do oblasti Konavle, odpoledne koupání v místech „mrtvých pláží“. Sraz jsme pak měli na pátou. Jirka jezdič se přihlásil, že dnes uvaří obědovečeři. Vyrazil tedy na nákup a pak šli se Zdeňkem k moři.

Já jsem vyjel na asi osmdesátikilometrový výlet. Cesta byla příjemná. Celá oblast Konavle byla odkoupena benátskou republikou a poté vzkvétala. Prvním cílem bylo nábřeží v přímořském Cavtatu. Protáhl jsem se až k moři okolo závory. Pohoda. Krásné nábřeží a zase hezky dál do vnitrozemí. Slušná silnička a hezké rozhledy. První zastávku jsem si udělal v Pridvorje u nově opraveného knížecího paláce. Pak jsem sjel k hezkému klášteru, který slouží jako muzeum a vstup je bezplatný.

Příjemnou zastávkou byla oblast vodních mlýnů u Konavoski Dvori. Hezké, tak jako procházka lesíkem i milá hosteska v národním kroji. Výborné bylo i kandované ovoce, které jsem dostal i jako neorganizovaný turista. Příjemná vzpruha při procházce lesíkem okolo zurčící říčky. Přilbu i bundu jsem nechával na skútru, za ta léta se mi nikdy nic neztratilo, tak tomu věřím i nadále.

Nejvzdálenějším místem mojí cesty byla návštěva hradu Sokol, který se tyčí na úpatí hor. Vstupné 10 euráků, slevy se pro seniory neřeší. Hrad jsem si prohlédl, začínalo být již vedro. Výhledy na moře i na okolní hory byly krásné. Vidíte kopce v Bosně i Černé Hoře. Po zastávce v krámečku pro něco k pití jsem již uháněl na koupačku.

Kluci strávili den u moře v Mlini. Já vyrazil do sousedních letovisek. Mrtvé pláže jsou pláže u vybydlených hotelů a rekreačních středisek, které rozdělením Jugoslávie přišly o majitele či využití. Objekty v příšerném stavu, pláže bez údržby, ale pěkné. Nejdříve jsem narazil v Srebrenu na jednu, která byla uzavřena, ale vedle u krásného nového hotelu Sheraton byla krásná pláž, u které jsem zakotvil.

Když jsem měl moře i sluníčka tak akorát, vydal jsem se do sousedního Kupari. Tam to bylo hutné. Ruin objektů hafo, pláž využívaná hojně. Objekty tam patřily armádě a sloužili jako rekreace pro vojáky. Smutné pohledy na vybrakované a polorozpadlé budovy.

Již jsem se těšil na Jirkovu večeři. Pochlapil se, kuřátko s přílohou a salátem bylo výborné. Jako prémii jsme dostali plechovku plzeňského prazdroje, který v supermarketu stál snad méně, než u nás. Poseděli jsme na terásce. O náklady na večeři jsme se spravedlivě rozdělili, kuchtík dostal jako premii jednu plzínku na víc.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE