Osmnáct dní pod balkánským sluncem

5. 7. 2014 Den sedmnáctý: Slovinským a rakouským venkovem domovu v ústrety

Tak už se nám to pomaličku krátí, ale stále ještě nejedeme domů, jenom někam do srdce Rakouska. Již zmíněný český pár, který s námi sdílel kemp, vyráží dřív než my, a tak nám nezbývá než je odbýt mávnutím. Škoda, vypadalo to, že jedou na sever, stejně jako my. Dnes před sebou máme méně kilometrů, než je pro nás obvyklé, a tak se vstáváním a balením vůbec nepospícháme. Je před námi totiž tranzit skrz Slovinsko, což by neměl být žádný velký problém. Je pátek, a tak od Plitvických jezer, obležených autobusy turistů, začíná provoz pomalu houstnout. a já si začínám říkat, jestli jsme přece jen neměli vyrazit trochu dřív. Přiznám se, že cestu skrz Slovinsko nemám příliš v živé paměti, protože ač jsme se vyhnuli dálnicím, neviděli jsme nic, co by stálo za zmínku. Podotknul bych snad jen to, že když nás navigace začala motat skrz slovinský venkov, zjistili jsme, že zdejší architektura a celkový ráz vesnic nápadně připomíná ráz těch rakouských, ovšem až na nejzelenější a nejupravenější trávníky na světě, které mají opravdu jen v Rakousku. Po překročení slovinsko-rakouských hranic jsem ještě před hledáním kempu potřeboval natankovat, a tak zastavuji u nejbližší Shellky, sundavám tankgab jako obyvkle a už už se chystám tankovat. V tom vyběhne značně podrážděná obsluha benzínky něžného pohlaví, máchá rukama a řve „Absteigen!“. Jsem z toho trochu vyvedený z míry, a tak mi chvíli trvá, než pochopím, že tu při tankování musím sesednout. Zajímavá zkušenost, kterou jsem u nás ani nikde jinde ještě na vlastní kůži nezažil, ale je pravdou, že už jsem o zákazu tankování v sedě na motorce párkrát slyšel. Tankování nakonec dopadá dobře a my chceme ještě nakoupit něco k večeři. Jenže najděte v Rakousku v sobotu odpoledne nějaký otevřený obchod, a tak jsme se nakonec museli spolehnout na to, že něco seženeme přímo v kempu, do kterého jsme měli dorazit co nevidět. K dobru ještě zmiňuji příhodu s rakouským důchodcem, který po nás výhružně mával holí, když jsem ho nepustil na přechodu. Slibuji, že příště se polepším, ale zastavovat a zase se rozjíždět s plně naloženým Banditem není úplně procházka růžovým sadem, tak proč si přidělávat starosti. Kemp u jezera Badesee je pěkný, laděný do takového bio-farmářského stylu s ohradou s králíky a kozami. Naposledy během naší dovolené stavíme stan a jdeme obhlédnout, jestli tu pro nás nemají něco dobrého na zub. Nakonec si dáváme opět pizzu, která se co do kvality s tou chorvatskou bohužel nedá srovnat. Asi bych se ani nemýlil, kdybych řekl, že byla nejspíš mražená, ale co se dalo dělat, hlad byl veliký a jinde se jídlo sehnat nedalo. Nad kempem se pomalu začínají stahovat mračna, přičemž nás servírka stále přesvědčuje, že z toho určitě pršet nebude. Unaven cestou jí omylem platím o deset Euro víc a chvíli trvá, než je z ní dostanu zase zpátky. Když si tak sedíme na zahrádce u restaurace, přijel jeden předsunutý průzkumník na motorce, který se otočil a jel pro zbytek čtyřčlenné skupiny. Už od pohledu mi bylo jasné, že se jedná o Čechy, což se za chvíli potvrdilo, protože ještě než vztyčili plachtu, pod kterou spali, zajímali se, kde se tu točí pivo. Nakonec se jednalo o partičku odněkud z Ostravy, která si vyjela na víkend. Plachtu měli nataženou kousek od nás, a tak jsme s nimi prohodili pár slov a šli unavení cestou spát. Poslední noc ve stanu nám ještě zpříjemnil déšť, asi abychom nebylo moc nadšení z toho, že se nám po většinu dovolené vyhýbal velkým obloukem. Domů už nám zbývá jen relativně malý kousek a i přes to, že se nám dovolená zatím daří na jedničku s hvězdičkou, musíme si přiznat, že už se těšíme domů.

Najeto: 393 km
Benzín:
INA Slunj - 11,72l (11,14 HRK/l) = 130,56 HRK
Petrol Celje-Lanovz - 5,01l (1,498 €/l) = 7,5 €
Shell Völkermarkt - 11,67l (1,445 €/l) = 17 €
Ubytování: 22 € (Camping am Badesee)
Další náklady: 17 € + 47 HRK

6. 7. 2014 Den osmnáctý: Domov, sladký domov!

Po nočním deštíku mámemokrý stan, a tak je balení trochu složitější než jindy, ale je před námi poslední den naší společné dovolené, a tak nám už nic nemůže zkazit dobrou náladu. Vzbudivší se Ostraváci nevěřili, že se na motorku s tou vší bagáží poskládáme, ale nám se to, ostatně jako už tolikrát předtím, naprosto bez problému podařilo. Zatímco oni ještě bojují s lehkou kocovinou, my už pádíme k rakousko-českým hranicím. Jak jsem již předeslal v úvodu, stále jedeme mimo dálnice, takže nás navigace občas zavede na velice zajímavá místa. Nevědomky dokonce projíždíme pár místních Buchláků, Dubých a Železňáků, kde se to supersporty, ale také značkami upozorňujícími na možnost pádu, jenom hemží. Když si dáváme pauzu na jedné z odboček, prožene se kolem nás partička místních střelců na supersportech. Nejspíše se vraceli z nějakého srazu, protože byla neděle a většina za sebou měla spacáky a baťohy. Když se začíná hřmot jejich laufů vzdalovat, nasedáme opět na našeho Bandita a vyrážíme dál. Po krátké chvíli zmiňovanou partu doháníme a dokonce s nimi v pohodě držíme. Já si užívám vůni nedokonale spáleného benzínu, Ivča už trochu méně. Bylo to vítané zpestření cesty a nakonec nám bylo i trochu líto, že se od nás po pár desítkách kilometrů oddělili. Osvěženi dalším zážitkem ukrajujeme kilometry směrem k domovu a na jídlo se zastavujme v Mauthausenu opět u frančízy Strýčka Sama, protože nikde jinde není otevřeno. Okolními cestami už jsme projížděli minulý rok, když jsme hledali koncentrační tábor Mauthausen, a tak už je nám jasné, že jsme kousek od hranic. V McDonald's se udála jedna z našich dalších vtipných situací, kdy se kolem něj pohybovala evidentně vyšinutá dáma, která dávala obsluze pořádně zabrat. Především tím, když přeskládala židle a stoly na celé zahrádce tak, jako to bývá v kině. K naší motorce se naštěstí moc neměla, což se ovšem nedá říct o nedaleko zaparkovaném veteránovi, kterého začala vehementně čistit. V Českých Budějovicích dáváme vědět domů, že už se blížíme, tak aby stihli zorganizovat uvítací výbor s hostinou. Cesta po Čechách už ubíhá výletovým tempem a přiznám se, že i přes zřeknutí se dálnic její část využíváme, protože plácat se domů po tolikrát projetých okreskách. Doma nás vidí rádi, a tak i tentokrát, po naší druhé společné dovolené na motorce, ukládáme prachem cest obaleného Bandita. Nutno podotknout, že s jistou úlevou, protože až v tuto chvíli jsme si konečně mohli říct, že jsme to zvládli!

Najeto: 535 km
Benzín:
Großraming - 12,28l (1,384 €/l) = 18,09 €
Benzina Protivín - 12,01l (36,70 Kč/l) = 440,80 Kč
Prim Kosmonosy - 10,68l (35,50 Kč/l) = 379 Kč
Další náklady: 8,49 € + 28 Kč

Epilog

Během osmnácti dnů jsme navštívili sedm zemí, čtyři různé McDonaldy a odvezli si nespočet zážitků. Za čtyři tisíce kilometrů jsme motorem prohnali 218,23 litrů benzínu, takže se spotřeba našeho Japonce dostala na 5,46 litrů na sto kilometrů, což si myslím, že při plně zatížené motorce a ne vždy výletním tempu je velice dobrý výkon. Stejně jako minulý rok nás náš čtrnáctiletý výrostek z továrny v Hamamatsu ani jednou nenechal na holičkách, i přes to, že ještě před dovolenou překročil sedmdesátitisícovou hranici nájezdu, přičemž za dvacet tisíc jsem zodpovědný já. Je pravda, že po příjezdu na černohorské pobřeží jsem zjistil, že nová laděná koncovka výfuku, nebo přesněji její objímka, dře o kyvku, ale to se dalo naprosto bez problémů vyřešit. K žádným jiným komplikacím týkajícím se motorky nedošlo.

Vzhledem k tomu, že většinou zemí jsme spíše projížděli, dovolím si subjektivně hodnotit jen Černou Horu, kde jsme přece jen strávili více času. Byla to pro nás především země plná kontrastů, což je takové klišé, které se dá v podstatě napasovat na jakoukoliv zemi. V tomto případě se jednalo o obrovský rozdíl mezi takřka panenskými vnitrozemskými horami a turistickým pobřežím. A nejednalo se o rozdíl pouze v mentalitě lidí, kdy horalé byli o poznání srdečnější, kdežto přímořští obyvatelé byli už trochu více orientovaní na turismus. Velký rozdíl byl také v celkovém stavu prostředí, kdy takřka výstavní pořádek Durmitoru vystřídalo obrovské odkladiště rezavých vraků u Podgorici nebo všudypřítomné skládky běžně se vyskytující za městy. O smutném pohledu na koně nebo krávy přehrabující se v hromadě odpadků radši ani nemluvit a je dobře uvědomit si, co se může skrývat za zdmi upravených hotelových resortů. Což samozřejmě není problém jen Černé Hory.

A na závěr jedno vysvětlení. Čtenáře může napadnout, proč jsem cestopis pojmenoval zrovna "Osmnáct dní pod balkánským sluncem", když jsem několikrát zmínil, že celou dobu našeho putování sluníčko opravdu nebylo. Po loňské dovolené, kterou jsme strávili z velké části mezi kapkami deště se prostě naše báječná letošní dovolená ani nedala nazvat jinak, protože během jízdy jsme téměř nezmokli. Doufám, že se stejným nadšením se budeme vracet i z další dovolené, která nás čeká v roce 2015.

P.S. Státnice už mám úspěšně za sebou :-)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE