Severní Řecko a bulharské Rodopy aneb okolo čtyř moří

DEN 15: Sozopol a jižní bulharské pobřeží

Patnáctý den měl být odpočinkový. V říjnu jsem měl celý hotel sám pro sebe. Protože motorkář by měl taky chodit, vydal jsem se pěšky asi půl hodiny do centra starého Sozopolu. V zásadě jsem nevěděl, kde chci mezi Burgasem a Tureckem bydlet, tak jsem se zeptal toho číšníka na hotelu v horách, a poradil mi Sozopol. Musím říci, že od Burgasu na jih, je to asi opravdu nejhezčí místo. Staré město je typické dřevěnými domky, jejichž horní patro je vysunuté nad spodní. Je zde také etnografické muzeum. Je malé, ale pěkné. Vstupy jsou zde levné, zašel jsem, a nelitoval. Od určitého věku mě baví etnografická muzea a skanzeny, kde člověk vidí, jak se kdysi žilo. Přemýšlím, jak si lidé před staletími mohli představit naši současnost a spekuluji u toho, jak si mám já představit třeba rok 2400.

Zajímavá jsou také muzea moderního umění. Vždycky mě fascinuje, co je vlastně moderní umění a proč je to umění. Muzea “of contemporary arts” mě baví od té doby, co jsem navštívil jedno obrovské v Brisbane v Austrálii. Tam jsem ve svých 26 letech poprvé pochopil, že když vymontujete rezavé bílé dveře ze starého Cadillacu, pověsíte je na stěnu, na sklo těch dveří nalepíte šest patron ve tvaru do šipky, je to umění! Prý. Kde je hranice toho, co je a co není umění? Byť moderní. Mě baví to zkoumat. Pokud ale japonský umělec vezme čisté bílé plátno, mrskne o něj vší silou malým živým ptáčkem, a stopu na plátně nazve “stopou života”, tam si myslím, že končí hranice umění.

Cesta od Burgasu na jih k tureckým hranicím vede mimo pobřeží, takže nic moc nevidíte. Občas se dá k pobřeží zajet nebo navštívit některé z měst a vesnic. Já si o jednotlivých obcích tohoto jižního pobřeží večer předem načetl a pak zajel k některým. Zodpovědně mohu říct, že vše moderní a hezké končí v Achtopolu. Dál na jih už je to bída a chudoba. Rezovo na samém konci je doslova p*del. Ale jsou tam ty dvě vlajky, bulharská a turecká, se kterými se každý chce vyfotit. Tak proč ne. Vždy mne baví, že člověk vyfotí něco, co vypadá třeba i dobře (např. zde turecká vlajka). Když se ale rozšíří realita, najednou by se do mnohých fotek objevil nepořádek, špína a kdo ví co ještě. V případě tohoto místa je na bulharské straně vybudována moderní terasa s jakýmsi trojhranem, na kterém je cosi vytesáno, vypadá to celé dost dobře, ale kousek vedle jsou tři lavičky a všechny jsou natolik rozbité, že se na nich prostě sedět ani při dobré vůli nedá. To je pak ta rozšířená realita.

DEN 16: koupání s medůzami na Zlatých píscích

Protože jsem již v srpnu s rodinou navštívil jedno ze dvou velkých měst na pobřeží, a to Varnu, měl jsem v plánu navštívit také Burgas. Večer před tím jsem si o něm četl, a vlastně jsem nic nevyčetl. Varna je však pěkná, doporučuji zajet. Pokud to nedáte a budete Varnou jen projíždět na sever, určitě pojedete průtahem městem kolem katedrály nanebevzetí svaté Marie. Až spatříte zlaté kopule, tak to poznáte. Ve Varně je toho ale k vidění mnohem více. Burgas jsem tedy nakonec vynechal ve prospěch jiných aktivit. Po cestě je možné také navštívit starou část Nesebaru, velmi pěkné místo. Nesebar je vyhlášeným bulharským přímořským centrem s plážemi a diskotékami, ale staré město Nesebaru je poněkud bokem a je klidné. Jestli máte rádi riviéry se vším všudy, tak určitě zamiřte sem.

Čas, který jsem získal vynecháním Burgasu, jsem chtěl využít ve prospěch Zlatých písků na severu. Jsou tyto opravdu zlaté? První problém byl, že spousta pláží na Zlatých píscích je jakoby nepřístupná skrze hotelové komplexy a jejich závory. Nakonec se mi kdesi podařilo zajet k vodě a zaparkovat na nehlídaném velkém štěrkovém parkovišti. Mohu zodpovědně říci, že písek na Zlatých píscích je zlatý. :-) Voda je zde průzračná a moře mnohem hezčí než na jihu Bulharska. Bylo zde pár lidí, ale nikdo se nekoupal. Šel jsem na to a k mému překvapení plavalo v moři hodně velkých medůz. Raději jsem vylezl z vody a jal se na mobilu analyzovat, který že to tvor si tady všude plave. Jednalo se o Kořenoústku plicnatou, která je slabě jedovatá, tudíž žahavá, ale jen na koncích chapadel, a netahá za sebou naštěstí ta dlouhá vlákna. Tak jsem vzal plavecké brýle, abych na ně dobře viděl, a šel zase do vody, abych si s Kořenoústkami zaplaval. Ty mé mohly mít talíře tak 20-25 cm a každá vážila kolem 4-5 kg. Jednu jsem vytáhl nad hladinu za hlavu. Dokáží prý ale dorůst až 50 cm v průměru! Krásný zážitek plavat mezi medúzami velkými jako kopací míče.

Večer už jsem si užíval pobyt v Constantě v Rumunsku. Cestou jsem sice ještě vymetl rumunskou Mangalii, protože mě o to můj bratr poprosil. Prý tam byl před 30 lety, a měl jsem okouknout, jak to zde vypadá. Výsledek byl, že jsem nenašel ani centrum. Po chvíli jsem to vzdal a raději ujel směr Constanta. Constanta je, jak to říct diplomaticky, taková normální. Není zde ani moc starého, ani nic mimořádného, mě prostě neuchvátila. Řekl bych, že každé druhé trošku větší městečko v Itálii či Chorvatsku u moře má větší šmrnc. Ale je to jen můj osobní názor. Mimochodem tak dlouho jsem hledal vhodnou tradiční rumunskou restauraci na večeři, až jsem v jedné seděl a nakonec zjistil, že je vlastně řecká :-) No nic, takže tentokrát jehněčí gyros s tzatziki salátem a pivo.

DEN 17: rumunská Constanta a přesun do Karpat

Ráno jsem si více prohlédl Constantu, zašel i do přístavu, a koupil nějaké jídlo na cestu. Paní v krámě byla vyšší, pohledná, měla plavé vlasy a krásné světle modré oči. Říkám si, že “typická” Rumunka. :-) Ono je to na celém Balkánu hodně pomíchané...

Cesta po dálnici na západ směr Bukurešť byla příšerná. Foukal silný protivítr a kdo znáte dálniční jízdu proti silnému větru, víte, o čem to je. Co hodinu jsem stavěl a jedl či pil na pumpě něco klasicky nezdravého, abych zahnal nudu a nechtělo se mi spát. Rumunsko je prostě obrovské. Velkým oživením mi však byl průjezd Bukureští. Nejprve mě to dost bavilo, pozoroval jsem ten městský mumraj, nakonec jsem ale zuřil. Dobře 1,5 hodiny od křižovatky ke křižovatce, celkem asi 25 km dlouhý průjezd městem. Jestli jsem to dobře pochopil, centrální průtah vede i kolem obřího paláce bývalého diktátora Cauceska. Současně nevím, zda lze hlavní město nějak rozumně objet. Google i mapy mě táhli prostě centrem, tak jsem tudy jel…

Úvaha stavit se v dalším městě Pitesti v bývalé mučírně tajných služeb vzala za své a valil jsem na ubytko do podhůří Jižních Karpat, abych byl pod Transfagarašem ještě za světla. A to se povedlo. Měl jsem štěstí na hostitele. Vybral jsem něco hned u cesty, abych nikam dál nezajížděl. Majitelé právě slavili od tatíka narozky, takže jsem hned dostal místní specialitu k večeři. Na oplátku jsem jim vrazil nákup z Lídlu, že je to jídlo k ohřátí v mikrovlnce a nikam do hor to nepotáhnu. Snad se neurazili. Asi ne, protože na to jsem dostal ještě dort. Syn oslavence byl motorkář a jak mi říkal, měl před lety nehodu, kdy se zatáčka ještě více zavírala, než čekal. Střetl se asi v šedesátce s pickupem a díky všem ochranám a chráničům dopadl celkem dobře s drobnými zraněními. Ukazoval mi ale na fotce, že motorka byla do pravého úhlu. Jezdí dál a už má myslím třetí stroj. Rád by jednou vlastnil BMW GS, ale je to prý drahé. Já nevím, co na té mašině všichni vidí :-)))

DEN 18: Transfagarašan a malér s palivem

Mnohokrát omílaná trasa, kterou zde nebudu příliš komentovat. Upřímně, v Řecku jsem si zajezdil na mnohem hezčích místech a s lepším povrchem, než na Transfagaraši. Už večer předem, aby řeč nestála, probíral jsem s místními tento přejezd. Varovali mě, že hned jak se vjede do lesů, objevují se u cesty medvědi, lidi je z aut krmí, a vznikají tak dopravně nebezpečné situace. Naposledy, když jel pan domácí přes sedlo, napočítal čtrnáct medvědů u cesty, a prý ať nezastavuji a jedu. Ani se mi to nechtělo věřit a já jich pak napočítal devět včetně medvíďat. Ono se to lehce řekne, nezastavuj. V praxi to vypadá tak, že v levém pruhu zastaví auto, jeden metr od medvěda, krmí a fotí ho z okénka, v pravém zastaví další auto o dva metry dále, taky fotí, a nezbývá než počkat nebo projet mezi auty tak 2 metry kolem krmícího se divokého medvěda, na motorce, kde člověk nechráněn navíc vydává provokativní zvuk. Dvakrát jsem takto těsně medvěda musel minout, nic příjemného to nebylo, a opravdu nechápu tento zlozvyk, jakoby se tím Rumuni velmi bavili. Na jednom mostku dokonce lidi vylézali z aut, aby udělali selfíčko s medvíďaty z poza auta a přitom jejich matka byla opodál. Tak to fakt ne…

Transfagaraš jsem jel od jihu, tato strana měla z počátku pár úseků s novým asfaltem, jinak kvalita povrchu nic moc, navíc bylo mokro. Severní strana mi přišla trochu lepší jako celek, ale jestli si chcete zajezdit, nebude to tady. Jsou jiná, lepší místa. Na sedle to vypadá, jak my severomoraváci říkáme, “jako na Pustevnách”. Stánky, stánky, stánky a placená parkoviště. Za motorku neplaťte, s tou se vejdete vždycky někde bokem. Rumuni tohle neřeší.

Na dálničním úseku před Kluží (Cluj) nebyla snad 90 kilometrů žádná pumpa. Zmlsaný Řeckem a Bulharskem, kde jsou benzinky úplně všude a často, v klidu jsem si jel a čekal nějakou dálniční pumpu s tím, že mám ještě rezervní kanystřík se dvěma litry. Za Turdou jsem ale najel na úsek A3 do Kluže asi 40 km dlouhý, kde není ani pumpa, ale ani sjezd! Hrubě jsem to podcenil a poprvé se zamyslel, jestli jsem si neměl koupit toho Tigera s nádrží třicet litrů místo dvaceti. Takže zastávka v odstavném pruhu, dolívání paliva a kalkulace. Mělo by to vyjít na OMV do Kluže s rezervou tak 5 km. Jinak končím. Naštěstí mi v těchto situacích dobře slouží nervy a neřeším, co bude, když to nevyjde. Tak si jedu opatrně po dálnici jen do 100 km/h, šetřím palivo, a na pumpu přijíždím s ukazatelem dojezdu 2 km! Dávám kafe, krosan, a dělám, že se nic vlastně nestalo :-)

Nyní jsem měl v úmyslu navštívit a projít Sibiu, údajně velmi hezké město s německými vlivy, ale už to časově nevycházelo, spěchal jsem domů. I tak jsem do dalšího cíle, maďarského Debrecínu, dojel za tmy, po asi půl hodině nočního poskakování před Orbánovými velmi pečlivými celníky na malém přechodu Létavertés.

V této krátké kapitole ještě zmíním, že ze zemí, které v cestopisu projíždím, jsem se nejvíce řidičů bál v Rumunsku. Nepřišli mi zlí, ale spěchají, hodně předjíždí, nerespektují ani zdaleka rychlosti, ale nejsou zase taková prasata, aby se vám ve 130 lepili 2 metry na zadek, jako je u nás na D1 zvykem. Vůbec mi přijde, jak tak cestuji po Evropě, že jsme snad mezi TOP 5 zeměmi, co se hrůzy na silnicích týče. U nás je každý “výborný” řidič a naše dálnice běžně trpí fantomovou vlnou. Jezdím služebně do Německa a i když se tam jezdí 200 km/h, nikdo se nelepí, a fantomovou vlnu jsem nepotkal. (Pro neznalé doplním, že fantomová vlna je typická tím, že dojde ke zpomalení až zastavení provozu, přičemž důvod k tomu neexistuje. Vysvětluje se, že je to dáno neschopností řidičů jezdit plynule a dodržovat odstupy.)

DEN 19: Debrecín, Tokaj, Poprad a k tomu strašná zima

Debrecín, druhé největší maďarské město, jsem vždy chtěl vidět. Bohužel, když na to máte dvě hodinky, projdete tak centrum a jedete dál. Sem se určitě vrátíme autem. Stejně tak do Tokaje, kde kvůli pondělku byla jak na potvoru zavřená obě muzea vína, to klasické i to interaktivní. Fakt pech, víno zbožňuji, a vše o něm. Děda ve Znojmě byl vinař a měl svůj sklep, kde jsem jako kluk ošahával ušlechtilé plísně na stěnách, klepal mu na sudy, a on se vždycky zlobil, že na sudy se neklepe. Prý proč dědo, ptám se? No já se ti přece taky nedívám do prasátka, kolik tam máš penízků, odpovídával mi děda. :-)

Už v Rumunsku bylo chladno, ale tady v Maďarsku jsem projížděl nějakou frontu a teplota oscilovala kolem 8 stupňů, na Slovensku pak kolem 5 stupňů. Dnešní den jsem ještě zakončil v Popradu, domů bych to v té kose další 3-4 hodiny neurval, a vydal se na poslední tři hodiny před zavíračkou do wellnessu v Aquacity Poprad, opravdu velkého a pěkného termálparku.

Na Slovensku bylo právě po volbách a všude na reklamních billboardech jsem cestou četl, že už nikdo nebude krást. To mi přišlo divný, ale pak se dva Slováci bavili v jedné z aromatických parních kabin, že jejich starosta si přihrává pozemky, které pak mění v územním plánu na stavební. Říkám si ok, tak vše je při starém, a asi jako u nás.

DEN 20: dojezd domů a závěr

Cesta domů z Popradu už uběhla rychle. Obligátní zastávka na nákup sýrů, jako vždy při návratu ze severu Slovenska. V těch dřevěných prodejničkách kolem cest to vyjde levněji a ještě mi ty sýry přijdou mnohem chutnější, než ty ze supermarketu. A opět semafory a kolony pod hradem Strečno. Tady se za třicet let nic nezměnilo. Jako kluk v šestnácti letech jsem se tudy vracel ze své 10-denní cesty na kole s brašnami kolem Slovenska. Dnes jet tudy podél Váhu na kole se rovná dobrovolné sebevraždě. No a ještě málem nehoda při nájezdu na dálniční obchvat Čadce, kde mokrá šikmá dvojitá kovová mostní dilatace široká skoro půl metru ustřelila bokem obě moje kola. No nevím, co by se stalo, kdybych nejel stovkou, ale třeba jen čtyřicítkou. Takhle se po půl sekundě hrůzy zase kola chytla a jelo se dál.

ZÁVĚR

Domů jsem dojel šťastný, duševně očištěn, bohatší o spoustu zážitků a dojmů. Kromě začátku a konce výletu jsem měl i štěstí na krásné teplé počasí a vůbec mě nenapadlo, že se budu tolikrát v říjnu kdesi koupat, vlastně ve třech různých mořích. Upřímně jsem v Řecku i Bulharsku na rozhraní září a října nečekal takové pusto a prázdno. Je to velká škoda, že turisté tak málo využívají posezónní období. Služby ještě jedou, byť v menším rozsahu, moře je teplé a krásně koupatelné, a pláže jsou přitom prázdné.

Náklady na tenhle výlet jsem moc neřešil, měl jsem to jaksi “za odměnu”, kdy jsem poslední měsíce musel pracovat i 12-16 hodin denně. Určitě by se hodně ušetřilo, pokud bych měl parťáka/parťáky. Pokoj přes booking v hotelu stojí například 48€ pro jednu osobu a 52€ pro dvě. A v tom je ten zakopaný pes. Ceny přes booking se v Řecku a Bulharsku příliš nelišily mezi hotelem a apartmánem v soukromí. Preferoval jsem hotely. Jsem na ně zvyklý a líbí se mi, že člověk přijede a odjede kdy chce, často si může ještě před půlnocí zajít do baru na pivo, občas tam i někoho potká na pokec, a snídaně bývají pestré.

Zde uvádím některé mé výdaje pro ty, koho by to zajímalo:

výjezd na Grossglockner moto: 27€
Felbertaurský tunel poplatek moto: 12€
trajekt Ancona (IT) - Igoumenitsa (GR), 1 osoba, sedadlo AIR, 1x motorka: 156€
oběd na lodi (vepřový řízek, hranolky, salát tzatziki, jabko): 23€
poplatek za dálnici Itálie (Belluno-Ancona): cca 44€
poplatky za použití dálnic v sev. Řecku: cca 6€
vstup Aquacity Poprad vč. wellness: 38€

Celkem najeto: 6064 km

Počet dnů: 20

Průměrná spotřeba: 5,5 l/100 km (Tiger 1200 GT Pro)

Celkové náklady dovolené: 55.000 Kč (cca)

Ceny benzinu na přelomu září/října 2023 (přibližně):

Česko: 39 Kč/l
Rakousko: 44 Kč/l
Řecko: 52 Kč/l
Bulharsko: 36 Kč/l
Rumunsko: 36 Kč/l

Opotřebení nových pneu Michelin Anakee Adventure po 6064 km (hloubka dezénu střed):

přední z 5 mm na 4 mm (20%)
zadní z 8 mm na 6 mm (25%)

Taková delší cesta, kdy je člověk sám, je skvěle uklidňující, člověk si srovná své myšlenky a vymaže stresy. Ve více lidech by ale určitě bylo veseleji. Když jede člověk sám, přijde mi jako mnich, který na své pouti potkává pocestné a obyvatele dávných sídel. S těmi pohovoří a “jede” dál, za svým cílem. Nebudu říkat, že cesta je cíl, ale zakončím své vyprávění slovy “jezděte, dokud to jde”.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE