Severní Řecko a bulharské Rodopy aneb okolo čtyř moří

DEN 12: západní Rodopy a offroadová vložka

Vydáte-li se z oblasti Melniku směrem na východ, máte na výběr prakticky jedinou cestu. Z údolí řeky Strumy z cca 200 m.n.m. se na motorce budete škrábat jižním úbočím pohoří Pirin až do výšky 1400 m.n.m. do sedla. Mně klesla teplota při přejezdu z 22 na 11 stupňů. Následně sjíždíte spoustou zatáček do města Goce Delčev (500 m.n.m.). Tady končí pohoří Pirin a začínají Rodopy. Na výjezdu z města je velký kruhák, nedaleko něj Lidl pro doplnění zásob a pumpa Lukoil sousedící s příjemnou větší kavárnou pro chvilkové posezení.

Rodopy jsou pohoří ještě větší, než jsem si myslel. Geograficky sahají až do Řecka k moři, po hranice s Tureckem a na západě po hranice Severní Makedonie. Jen Bulharská část Rodop je  větší, než všechny naše hory dohromady. Rodopy jsou sice až sedmým nejvyšším pohořím v Bulharsku, ale pro mě nejkrásnějším tou svou rozlehlostí, malebností, mnohde opuštěností a rozdílností od západu k východu. V západní části žijí i lidé s řeckými kořeny, v té východní pak kromě Bulharů i lidé s tureckými předky, a na návsi vám místo našich dechovek vyřvává muezzin (říkám mu meluzín, neboť to zní jako meluzína) a skoro v každé malé obci na východě je tedy malá mešita. Zde v Rodopech jsem se více než kde jinde v Bulharsku setkal i s tím, že Bulhaři jinak kývou hlavou při souhlasné a jinak při nesouhlasné odpovědi, než jsme zvyklí. Kdo to neznáte, tak vás to z počátku pobaví nebo i zmate. Já si zkoušel jejich ano rychlým kývaním hlavy náklonem doleva a pak doprava a málem mi luplo za krkem, tak opatrně…

Cestou Rodopami od západu na východ doporučuji se držet osy cesty, kterou popisuji, je totiž opravdu krásná, a z ní jen zajíždět na jih či sever k místům, která chcete vidět. Některá místa vám zmíním, ale je tu tolik co vidět a zažít, a každý máme jiné priority (turistika, kultura, architektura, sport), že nemá cenu něco vnucovat. Z pomocí google maps toho najdete opravdu hodně. Ke kvalitě cest musím říci, že min. 80 až 90 procent cest v Rodopech je ve velmi dobrém stavu a zatáčky tady snad nikdy nekončí.

Vydáme-li se dále na východ, směřujme z Goce Delčev na Dospat. Tady přijde slíbená offroadová vložka pro ty, kteří tomu holdujete. Kdo nechce offroad, pokračujte na Dospat po asfaltě a klidně přeskočte tento i následující odstavec. Já si tuto zajížďku do samoty naplánoval již doma. Jenže to neměl být offroad, ale jen lehce rozbitý asfalt s menšími výmoly dle mých předpokladů. Tak jsem si to vymodlil, když jsem neustále doma zoomoval google a mapy a nic náročného jsem od toho nechtěl. Spíše mě vábila ta odlehlost, do které se vydám. Jenže chyba lávky, byl z toho nakonec skutečný offroad, i když to tak první kilometry nevypadalo. Nevím, co se dá na těžké mašině s kufry a vakem ujet v offu, ale pro zkušené borce to bude možná taková rychlá lahůdka. Když jsem to projel já, jako začátečník, projedou to i jiní, a ti zkušení mohou zrychlit a užít si to. Samozřejmě jsem jako novic v offu rychle zjistil, že v sedu to nejde :-))) Musel jsem do stupaček, ale to jsem neuměl, takže vše se učil postupně a za pochodu. Po chvíli jsem se oklepal ze strachu z výmolů a kamenů a chytil jakýsi rytmus.

Jak tuto zajížďku najít? Na trase Goce Delčev-Dospat je obec Satovcha, za ní odbočíte na Kochan, který projedete na Vaklinovo. Obec Vaklinovo podjedete spodem a kolem jakéhosi zemědělského družstva se dostanete na rozbitou asfaltku. Tak jsem si to představoval, jenže ta po pár kilometrech skončí a jde se do cesty s menším kamením. Není to extra divoké, žádné zrady, nic moc prudkého, jen začátečníkovi to způsobí, že se mu vyvalí oči, jako mně. Po cestě se střídají lepší a horší úseky, ale pořád se dá jet a rozhodně mi to nevyklepalo duši ani nehuntovalo mašinu. Profík by to asi označil za "lehký off". V jednom místě je opuštěné tábořiště s velký přístřeškem a pitnou vodou. Po nějaké době sjedete do údolí k vodní elektrárně. Za plotem jsou dva psi, jinak se tu nic neděje. Následuje výjezd zase nahoru. Serpentiny, proměnlivý povrch, někde dokonce jemný písek. V jednom místě jsem si udělal piknik, uvařil čaj a kafe. Bylo tu nádherné ticho, nikde nikdo, a já doufal, že moji svačinu neucítí psi nebo medvěd. Nakonec přijedete do zapadlé vísky Tsrancha. Měl jsem toho v tu chvíli dost, křeče v zápěstí, nejsem na off zvyklý. Uviděl jsem na cestě nějaké lidi a zajel k nim. Sice jsem věděl, kam mám jet, ale oni mají takovou radost, když vám mohou vysvětlit další cestu na Dospat, a ještě u toho legračně kývou hlavou. Nedalo mi to a na konci obce jsem se zeptal ještě jednou někoho dalšího, jen tak. Opět kývali blbě hlavou a byli veselí. Když se někdo vynoří na nové velké mašině s kontrolou trakce, velkým displejem, LED světly a mlhovkami, se všemi padáky a kufry a ještě bez řetězu, v zapadlé obci Tsrancha, přijde jim možná, že přijel mimozemšťan, a mají radost. Bulhaři jsou milí a nikde jsem se nesetkal s žádnou agresivitou nebo nezájmem.

Jaké bylo moje překvapení, že z takového konce světa, jako je Tsrancha, jede dolů k řece Dospat nový, opět klikatící se, asfalt. Dole na T-čku v údolí stáli policajti. Oni často stávali na křižovatkách cest, ale nikdy mě nezastavili. Stále s dopaminem v krvi z předchozího offu a následného luxusního sjezdu po asfaltu, jsem jel rovnou k nim, zeptat se, kde se jede na město Dospat, i když jsem věděl, že doleva. Byli milí a rádi, že jim nějaký mimozemšťan zpestřil nudnou službu na samotě. Podél řeky do Dospatu už to byla po asfaltě brnkačka. V Bulharsku si vystačíte s angličtinou nebo ruštinou. Někdy je rusky hovořit o hubu. Nějaká babka na opuštěném místě prodávala med, koření a nějaký věci. Na něco jsem se jí zeptal anglicky, nic. Zeptal jsem se rusky a ona na mě vypálila “Vy Rus?!”. Normálně jsem se lekl, že začne tasit kolty. Honem povídám, že “ja Čechia” (tak nám tady říkají) a vše bylo ok. Koupil jsem od ní půl litru chlazené vody a okurek, abych jí udělal kšeft.

Kousek dále na východ z Dospatu, asi druhá vesnice, je Borino. Tady doprava odbočte ti, kdo máte rádi lávkové stezky typu “Jánošikové diery”. Po asi 2 km přijedete na parkoviště, kde je brána s Ďáblovou hlavou. Kdo chcete, zaparkujte zde, kdo má koule, můžete se vydat offroadem na další parkoviště úplně u stezky, kam zajíždí borci s gazíky a vozí turisty. Nicméně z hlavního parkoviště jsem byl hodně rychlým krokem asi za 20 minut na tom offroadovém parkovišti, tedy asi 1,5 km. Tůru jsem zahájil bohužel dost pozdě, takže mimo sezónu opět já, medvědi schovaní za keřem, a nikdo další kolem. Prošel jsem ďáblův most (systém dřevěných lávek nad kaňonem), pokračoval dál hluboko do uzavřeného kaňonu a když mi po hodině od motorky chybělo asi 10-15 minut k vodopádům, musel jsem to otočit. Věděl jsem, že v tomhle temném kaňonu k večeru sám na žebřících a lávkách bych zatmět opravdu nechtěl. Snad někdy příště.

Protože se počátkem října v 19 hodin místního času stmívá, opouštěl jsem tohle místo za šera. Za Borinem směrem dál na Devin začíná motorkářské “žrádlo” ve skalách. Zde je také odbočka na jih na Jagodinu jeskyni, kdo máte rád jeskyně. O kousek dál je odbočka na Trigrad k Ďáblovu zřídlu. Já zde již byl v srpnu s rodinou, tak to projel, ale Ďáblovo zřídlo bych asi doporučil. Můžete je uskutečnit v motorkářském oblečení, nic náročného časově i fyzicky to totiž není. Cestou na jih na Trigrad přijedete mezi skály, kde bude parkoviště a stánky ve skalách. Ďáblovo zřídlo spočívá v tom, že řeka mizí hluboko v obří jeskyni. Aby to nebylo jen po žebřících dolů do jeskyně a zase nahoru, vyvrtali šikulové od parkoviště níže vodorovnou díru do skály, kterou vás dostanou skoro na dno jeskyně. Jdete tedy nejprve vrtaným tunelem, octnete se náhle v obří jeskyni s řekou a po ocelových a kamenných schodech vyšplháte kolem vody otvorem ve skále zase ven. Cca 500 metrů pak sejdete po asfaltce zpět na parkoviště, kolem několika stánků se suvenýry. V Trigradu je případně pěkný hotelík s velkou vířivkou, který se dá na bookingu rezervovat a přespat.

Pokud se vrátíte od Ďáblova zřídla zpět na západo-východní spojnici skrze Rodopy, dojedete na T-čko, a nedáte se doleva na Devin, ale doprava směr Smoljan. Stále jste ve skalnaté části pohoří a pokračuje nášup rychlých zatáček mezi skalami. Den jsem zakončil za tmy ve 4* hotelu Shiroka Laka (Široká louka, 1000 m.n.m.) ve stejnojmenné obci. Mimo sezónu jsem zde za cca 60€ dostal luxusní ubytování se snídaní. Tady jste tak trochu v Krkonoších, takže ceny moc dolů ani nejdou a než 50€ za apartmán v soukromí bez snídaně, volil jsem takto. Do 21 hodin se dává večeře od 12 leva (150 Kč) za jídlo. Já vyzkoušel kuřecí kousky v houbové smetanové omáčce s plátky brambor a jídlo bylo vynikající. Snídaně je zde zvláštní formou, kdy vám přinesou snídaňový lístek, kde je asi 9 typů snídaní, vy si vyberete jednu a oni všechno nanosí na váš stůl. Doporučuji zkusit rodopskou palačinku. Je tlustá a nadýchaná, plněná jogurtem řeckého typu. Já si ji nechal zalít medem, ale na výběr jsou i jiné možnosti. K tomu talíř plný ovoce a nápoje.

DEN 13: Rodopy střed

U snídaně na hotelu jsem pokecal s číšníkem, tedy spíš on si chtěl pokecat se mnou, protože začátkem října je tady v Bulharsku všude prázdno, a nejsou lidi ani na hotelech, ani u moře, počasí bylo při tom úžasné. Když jsme měli děti malé, jezdívali jsme u nás na wellness hotely na 3 nebo 4 dny cca 2x za rok buď v říjnu/listopadu nebo v dubnu. A libovali si mimo sezónu prázdný hotel i wellness. O 15 let později mi přijde, že jsou u nás wellness hotely plné celý rok a o místo ve vířivce se člověk pere. V Bulharsku ještě fungují hotelové okurkové sezóny, které bývávaly po roce 2000 i u nás. Takže čtyř hvězdičkový hotel v Bulharsku v horách v říjnu super.

Ze Shiroka Laka se dá vyjet nahoru do horských vesniček. Často je zmiňována vesnička Gela. Je to jen pár kilometrů serpentinami do kopce. Já tam vyjel. Cestou jsem zapomněl kdesi odbočit a při otáčení na asfaltce do kopce jsem si pomalu složil mašinu na bok, uprostřed cesty. Říkám si, že ten den pěkně začíná. Byl jsem na sebe tak naštvaný, že jsem ji zvedl se vším všudy. Když vás něco opravdu nase*e, vyvinete dvakrát větší sílu (zdroj: Wikipedie;). Naštěstí den už pokračoval dobře. Nahoře ve vesnici Gela (cca 1450 m.n.m.), kde horská cesta končila, jsem ani nedojel na konec, přišlo mi, že tam nepatřím, že tam jenom rámusím. Zastavil jsem v nějaké proluce domů u louky, vypnul motor a kochal se tím totálním tichem a nádhernými výhledy. Cestou dolů jsem se stavil znovu na hotelu, neboť jsem v zadní kapse objevil klíče od pokoje a kartu. Recepční měl celkem radost.

Další zastávkou měla být Snezhanka Tower, prostě vysílač podobný Pradědu s restaurací nahoře, kolem lanovky, nic moc jsem od toho nečekal a stal se opak. Původně jsem totiž myslel, že dole se nechá mašina, a na vrchol pojedu lanovkou. Jenže ne tak v Bulharsku. Tady se prostě tyhle věci neřeší. Na vrchol vyjedete do výšky 1926 m.n.m. krásně na mašině po úzké velmi strmé asfaltce s kvalitním povrchem. Můžete dojet až ke vchodu, já slušňák to zase nechal opodál na parkovišti a místňáci (lidí tam bylo pár) přijeli autem až ke vchodu do věže. Je to jakoby na Sněžku pustili auta. Zaplatíte malý poplatek za výtah nahoru (tuším 4 leva) a můžete se kochat výhledem 360 stupňů a dát si kafe a zákusek.

Po Sněžance je směr samozřejmě na Smoljan. Město se v průvodcích uvádí jako cíl, ale já jen projel a popravdě se mi tam ani nelíbilo. Ze Smoljanu, někdy přepisovaného anglicky Smolyan, si to nasměrujte na Ardino a nebudete litovat. Další porce motorkářského žrádla. Neskutečné zatáčky nejprve horami a skalami a pak i kaňonem řeky. V jednom místě kdesi u Paspalu potkáte hráz jednu z mnoha přehrad, které v Bulharsku mají. Tahle je menší, ale přišla mi krásná, protože část hráze tvořila skála. Kousek od Ardina je pak atrakce, kterou nemůžete minout - Čertův most postavený kdysi v roce 1518, který dodnes stojí a je impozantní. Vede k němu i pěkná cesta. U Čertova mostu je parkoviště a kupodivu se vybírá nízké vstupné. Jenže já tam byl hodinu před setměním, kasa prázdná, a se mnou také postarší pár ze Sofie. Pán byl veselá kopa. Když jsme prošli turniketem, ptá se mě, jestli tuším, jak se dostaneme ven. Říkám, že jsem o tom nepřemýšlel, že v nejhorším poplavu po proudu :-) No celkem jsme se nasmáli, protože vysoký turniket byl mimo provoz a fungoval tak, že vás pustil k mostu, ale ven ne, a obsluha tu již nebyla. Dopadlo to jak jinak, než přelézáním plotu, kousek nad kasou, kde byl díky svahu plot jen asi metr vysoký. Do toho přijel další pár a jak jsem se dozvěděl od pána ze Sofie, tak podle SPZky byli z Perniku, to je hned vedle Sofie, a na ty prý bacha, Perničané jsou divní, chtějí se pořád prát, a na fotbal k nim nikdo raději nejede. No přišlo mi to jako rivalita Hradec versus Pardubice :-)

Dnešní den jsem toho měl v plánu více, ale Rodopy jsou tak velké, že už jsem více nestihl, změnil plány, a zakotvil ve městě Kardzhali (vyslovují krdžáli). Zní to exoticky a město je exotické. Je to živé tepoucí centrum na jednom z hlavních tahů do Řecka a Turecka. Městem protéká řeka Arda a rozděluje jej na dvě poloviny. Jsou zde dva mosty a jinde než skrze ně se přes Ardu nedostanete desítky kilometrů na východ ani na západ. Před městem totiž končí jedna a za městem začíná druhá obří přehradní nádrž. Ve městě je velká konkurence hotelů a seženete zde solidní ubytování opravdu levně. Kardzhali je centrem východní části Rodop a poskytuje veškeré služby. Věřím, že vám tu i opraví mašinu.

DEN 14: východní Rodopy

Tento den byl jeden z mých nejdelších a nejnáročnějších. Potřeboval jsem se už dostat k Černému moři a přitom věděl, jak je toto území obrovské, kolik tu je toho k vidění, a také jsem v této východní části Rodop ještě nikdy nebyl. Za Kardzhali byla moje cesta křivolaká, protože jsem vymetal několik “atrakcí” a při tom to bral nejkratšími cestami. Dvakrát z toho byl vynucený krátký offroad. Nejprve hned za městem je tzv. Kamenná svatba, zajímavé geomorfologické úkazy. Dále jsem se chtěl dostat k 260 metrů dlouhému starému lanovému mostu zavěšenému nad přehradou. Vybral jsem si cestu ze severu a byla celkem divočina se tam dostat. Ten most je úkaz, protože u nás by byl již dávno zavřen. Ne tak v Bulharsku. Vymění se pár desek a jede se dál. Sem tam nějaká prasklá, pod vámi dvacetimetrová hloubka, celé se to kýve a vrže. Na mostě chlapík pytlačil ryby, jinak nikde nikdo. Od lanového mostu jsem se vydal na sever do místa nazvaného Kamenné houby u obce Beli Plast. Toto místo je velmi fotogenické, opět nádherný úkaz toho, co dokáže příroda (viz též wiki).

Od Kamenných hub by se dalo jet na sever k dálnici a za pár hodin by člověk byl v Burgasu u moře. To by mi ale ušlo to, co jsem chtěl nejvíce vidět, tureckou část Rodop, tj. celou jižní oblast při hranicích s Řeckem. I přes to, že jsem tušil, že to bude náročné tudy až k moři, a že dojedu těžce za tmy, vydal jsem se na jih. Nejprve k hrázi té dlouhé přehrady za Kardzhali, s názvem Studen-Kladenets. Její hráz je ohromná a navíc se pod ní nachází jakási přírodní zajímavost, zvětralé a vodou vymleté hluboké čertovy díry. Je to děsivé místo, ale taková místa mám rád. A následně od hráze přehrady Studen-Kladenets vede krásná a rychlá cesta na Krumovgrad a odtud dále na východ směr Ivaylovgrad naprosto opuštěná super cesta, kde to můžete valit, protože tu není živé duše. Jedete často po hřebeni hory a vidíte tak na jih i na sever současně. Neskutečná krása. Sem tam potkáte u hranic s Řeckem hraniční hlídky a na významných křižovatkách, často na samotě mimo město, také policii. Jen tak stojí na hlídce a koukají, sem tam i zastavují řidiče, spíše mi přišlo, že jen domácí a podezřelé dodávky. V Ivaylovgradu jsem doplnil palivo na pumpě, dal svačinku a kávičku. Stále ještě za světla jsem se vydal na sever na hráz jedné z dalších přehrad na řece Ardě a dál směrem na Lyubimets.

Z Lyubimetsu to vemte kousek po dálnici do Harmanli (asi 20 km) a stočte to opět na východ na Topolovgrad a Elhovo. Tento úsek není zrovna nic moc jak kvalitou povrchu, tak provozem kamionů. Před Elhovem je u cesty bistro Kasap Salif, kde vám něco ugrilují. Prostě si ukážete, mají to chlazené za sklem. K tomu dostanete opečené bílé chleby a kupu zeleniny. Zbývající úsek k Burgasu a případně Sozopolu, kde jsem spal toho dne, je cesta již krásná, rychlá s velmi pěkným povrchem. V podstatě cca 2,5 hodiny k závěru jsem jel již po tmě, ale ta vize, že jsem sehnal v Sozopolu hotel přímo u moře s balkonem a bazénem za 39€, a že tam budu dvě noci a odpočinu si, mě hnala kupředu. Tohoto dne jsem usnul jako špalek.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE