Severní Řecko a bulharské Rodopy aneb okolo čtyř moří

DEN 6 - vnitrozemím severního Řecka, oblast Zagori

V malém hotelu Paradosi Rooms v Igumenici jsem byl sám s jedním postarším párem. Majitel říkal, že je po sezóně, nejsou lidi. Na snídani jsem přišel jen já. Udělal mi omeletu, k tomu pár dalších dobrot a trošku jsme splkli. Říkal, že nejlepší na motorku je podle něj Řecko v květnu, pak v červnu. V létě je už moc horko a v říjnu se brzy stmívá. Poradil mi, kde nakoupím imbus 1.5 mm a baterii CR2032, kterou jsem potřeboval k oživení keyless klíče. Rozloučil jsem se s majitelem i jeho krásným psem, který si zrovna léčil zlomenou nožku.

Přesunul jsem se do jakéhosi menšího hobby marketu ve městě. Byla tam v pracovní den kupa lidí a jako všude na jihu každý mluvil s každým. Dva chasníci jen tak posedávali u kasy na židlích, debatovali s prodavačem a koukali, jak lidi nakupují. Od jednoho z nich, aniž jsem chtěl, jsem se dozvěděl, že zná Česko a to, jak jsme se rozdělili se Slováky, a že Češi jsou nyní "high society" a Slováci chudý malý bratr. Že prý to ví dobře, protože byl v Bratislavě. Tak jsem mu to odkýval a raději se nepouštěl do hlubší debaty. Ještě cosi zamumlal o fotbale, a já vypadl, abych se konečně rozjel. Mimochodem za baterku v ceně 30 Kč chtěl chlapík 4€, dal jsem mu 5€, za to, že mi pomohl a půjčil mikronářadí na výměnu baterie. Baterii nešlo snadno vytáhnout. Byl vyděšený, asi se mu nestává, že když někoho natáhne, dostane ještě dýško. Když jsme my Češi ta “high society”, tak co, říkal jsem si :-).

Vyrazil jsem po pobřeží Jónského moře z Igumenici na jih do malebné Pargy. Povrch cesty nic moc, ale pěkné výhledy. V Parze došlo na koupání, neboť jsem si dal závazek, že skočím do každého ze tří moří, která mě nyní čekala po cestě. Lidí v Parze celkem plno, ale koupal jsem se sám. Nechápu, protože voda byla koncem září ještě dost teplá. Asi se drží strategie "není slunko, není koupání". A slunko fakt nebylo ani náznakem. Marně jsem točil kohoutkem u veřejné sprchy na pláži - koncem září voda vypnuta.

Z Pargy jsem se přesunul na sever do oblasti Zagori. Vypnul jsem na navigaci záměrně dálnice, dal nejkratší cestu, a i tak mi to ukázalo asi 2 hodiny do místa, kam jsem potřeboval. O tomhle už jsem přemýšlel doma, že bych vybral přesun těmi nejodlehlejšími opuštěnými místy, vyhnul se hlavním tahům a dálnicím, a vybral záměrně cesty “čtvrté třídy” v severním Řecku. Povedlo se a bylo to něco neskutečného. Cestu jsem si večer ani nemohl vzpomenout a zaznamenat ji, tak jsou ty hory v severním Řecku zamotané. Z Pargy na sever do Paramythie to nejprve byla závodní dráha s perfektním asfaltem. Pak za Paramythií po serpentinách do kopce, podjet dálnici spojující západ a východ a pak už nevím kudy, jen vím, že to bylo žrádlo pro nás “salónní” jezdce cestovních endur. Moc se neumazat, moc netřepat, ale užít si to s přírodou i s proměnnou kvalitou vozovky, ale hlavně žádné bahno.  Krajina se skoro další hodinu a půl neustále měnila od skalnaté, lesnaté, po holé vrchoviny, a stejně tak se měnil povrch vozovky, který byl chvíli jako v Imole a mohli byste to valit na supersportu, a chvíli jste museli dávat sakra bacha na výmoly, do srázu upadlé části cest, velké kameny na cestě, neviditelné vlny na asfaltu, vodu na cestě či štěrk. Prostě paráda a za následující hodinu jsem navíc nepotkal ani jedno auto. Vesnice byly prázdné, neviděl jsem lidi, jen samoty a samoty (odliv mozků :). A kdo rád stanuje, tady, severně od Paramythie, by ho určitě nikdo nehledal.

Městečko, kam jsem dvě hodiny mířil opuštěnou krajinou se jmenuje Kalpaki a leží na okraji oblasti Zagori (národní park). Odtud je to totiž už jen kousek krásným výjezdem a pak sjezdem do Aristi. Pokud se rozhodnete prozkoumávat oblast Zagori, je možné, že městečko Aristi budete projíždět několikrát, stejně jako já, protože se odtud dostanete do Vigosu (kaňony, zřídla, traily), ale musíte zpět, abyste serpentýnami vyjeli také do velkého a malého Papinga, kde je také co vidět. Já z časových důvodů navštívil jen Vigos, Velké Papingo a soustavu vodních bazénků na potoku Rogoli. To poslední je ideální pro motorkáře. Z parkoviště totiž jen asi 50 metrů a můžete se i vykoupat, když bude dost vody. Cestou do města Ioannina, kde jsem měl tento den ubytování, jsem po třetí projel Aristi, a vzal to ještě na Monodendri a Kipoi. Všude je co vidět, staré mosty, skály, barevné řeky, a všechny cesty jsou úžasné. Dnešní dlouhý den jsem klopil zatáčku asi tolikrát, jako za poslední půl rok u nás.

Také jsem konečně potkal “své” první balkánské psy. Bylo jich asi šest, obrovských, ale naštěstí ovčáckých. Hlídali ovce přecházející cestu. Nejprve se rozběhli pomalu ke mně, to vám ztuhne krev v žilách. Měli to zmáknuté, tři mě z asi 10 metrů hlídali, zatarasili cestu, abych nejel do ovcí, dva mě pomalu obešli zleva a zprava a šli se podívat za zatáčku za mnou, jestli něco dalšího nejede. Říkám si, “co budu dělat, pasák nikde a zpátečku nemám”. Naštěstí psi chvíli bafali a když viděli, že čekám, čekali také. Až přešla poslední ovce, vynořil se konečně z křoví pasák, a já si trochu oddychl. Psi byli v pohodě, ale ze smečky velkých psů bez majitele jde opravdu hrůza. Mávnul jsem přátelsky na pasáka, on na mne, a jelo se dál. Cestou do města Ioanniny je nutné “spadnout” z hor o 500 metrů výškových dolů a jak jinak, než spoustou zatáček s výhledy. Já už to sjížděl skoro za tmy.

DEN 7: Ioannina - Katara pass - Meteora

Ioannina, město velikosti Plzně nebo Olomouce, leží na břehu jezera. Pěkná zastávka po trase, takové klidné místo. V Olomouci toho ale uvidíte asi více než zde, řekl bych :-) Já jsem si Ioanninu zapamatoval jako město Aliho Paši. Také jste jako já slyšeli jméno Aliho Paši, ale nevíte pořádně, kdo to byl? Tak jen stručně. Byl to vojevůdce, politik, který pracoval de facto pro osmanského vládce. Byl ale tak dobrý, že byl jmenován i místokrálem Egypta, kde sjednal pořádek a rozpínal se dál do Arábie a Afriky. Pomohl svému osmanskému vládci potlačit i řecké povstání, ten mu za to však nezaplatil, tak se Ali Paša vrhl i na svého šéfa. Kšeftoval politicky a řídil i Tunisko a jiné oblasti středomoří. Prostě měl koule a mozek dohromady (což by potřebovali naši politici). A právě jedno z jeho oblíbených měst, kde často pobýval, byla Ioannina v severním Řecku (historici toto mé povídání upřesní:).

Na hotýlku v Ioannině jsem na odjezdu ještě pokecal s recepčním. Studoval historii, za rodiče měl Francouzku a Řeka a mluvil asi čtyřmi jazyky. Neuvěříte tomu, že tenhle člověk, historik doktorant kdesi v Řecku, se speciálně zajímá o naše Husity a jejich války. A já už z dějepisu vše zapomněl. Prý z doby husitské pochází slovo pistole, řekl mi, právě z našich končin. Řek mne tedy poučil o Husitech. :-) Zajímalo ho také, jak moc rozumíme Slovákům. Říkám že 99% a Polákům 50% (jsem si tak tipnul:). Znal taky vojáka Švejka. Vysvětlil mi, proč mají holky v Turecku zelený a modrý oči a někdy blond vlasy. Ne, že by prý Turci při svých výbojích jen znásilňovali Řekyně (pomíchané i se Slovany a Germány, proto blond), ale oni je rovnou kradli i s dětmi ve velkém a odváželi si je do Turecka. Kdo potkal v Turecku modrookou blond Turkyni, bude vědět. Také se ptal na naše hory. Říkám, jo, Sněžka, 1603 metrů. On se zamyslel a povídá, aha, na 1600 metrech naše hory začínají... Chtěl mi toho tolik povídat a já měl tak málo času…

Z Ioanniny (500 m.n.m.) na východ směrem na Soluň vede moderní dálnice. Pokud jste srdcem motorkář, není možné tudy jet, i když je tato dálnice téměř zdarma. Z dob, kdy nebyla dálnice, tady totiž zůstala úžasná cesta, která nenechá srdce motorkáře chladným - přejezd Katara pass. Nejprve po severní straně jezera budete z Ioanniny víceméně neustále stoupat panoramatickou cestou do města Metsovo. Zabere vám to asi hodinku i s focením a budete několikrát křižovat dálnici dole v údolí, která tu a tam mizí v tunelech, a koukat na ni shora. Z Metsova pak dále stoupáte do sedla Katara až do výšky 1700 m.n.m. Já na přejezdu tohoto sedla nepotkal za cca hodinu ani jedno auto. Nahoře nic komerčního není, jen příroda, a o tom to je. Kde nic není, tam je dobrodruh motorkář. Cesta je místy rychlá a plná zatáček jako všude v Řecku v horách, ale je neustále zapotřebí sledovat stav vozovky. Jsou místa, kde pojedete stovkou a místa, kde by vás to ve stovce vyhodilo ze sedla. Po cestě číhá spousta nástrah jako větve borovic zasahující do poloviny jízdního pruhu, padající kamení, sesuvy půdy, pasáci koz a ovcí nebo želva na cestě. Na konci září bylo v sedle 11 stupňů, ale jakmile jsem sjel trochu níže, bylo 16 a večer v Soluni dokonce 24 stupňů! Mimochodem, už jste někdo přejel želvu? Celkem by mě zajímalo, jak by tohle dopadlo pro oba aktéry. :-)

Pokračující cesta na Meteoru na jih byla také příjemná, s kvalitním asfaltem a plná zatáček. Na tomto úseku byl již pohyb vozidel větší. Proudí tudy totiž turisté do Meteory, ale také kamionová doprava. Cestou do Meteory mě dojeli dva motorkáři z Francie. Ten první agresivnější se na mě lepil a evidentně jsem ho v zatáčkách zdržoval, ale nebylo moc míst k předjetí. Po chvíli jsem mu mávnul rukou na kousku rovnějšího úseku, poděkoval. Ten druhý motorkář byl na tom asi jako já. Bál se mě předjet, jeli jsme stejně rychle. Říkal jsem si, že ho pustím, ať jsou spolu, a trochu zpomalil, aby mě tedy předjel. No a ona to byla ženská s pěkně tvarovanými boky a z pod helmy jí visel dlouhý cop. :-) Musel jsem konstatovat, že jezdím jako ženská z Francie…

V Kalabace zahnete na Kastraki a jedete jedinou možnou cestou do údolí skalních věží s chrámy Meteora. Oblast je součástí dědictví UNESCO a turisty zde potkáte z celého světa. Parkoviště jsou všude zdarma, fotopointů nepočítaně, není třeba hekticky u prvního výhledu na některý chrám zastavovat v zatáčce a fotit. Chrámy jsou přístupné v různé dny v týdnu, přístupných je jich tuším šest, vstupné do každého je 3€ a stačí navštívit podle mě jeden až dva pro získání povědomí. Zavírají docela brzy, kolem 16 hodin, tak pozor, ať přijedete včas. Prohlídka jednoho chrámu se dá udělat fofrem i za necelou hodinu, ale kdo rád fotí, zajímá se o historii, vyčleňte si cca hodinu až dvě na jeden chrám i s přesuny mezi nimi. Recepční v Ioannině mi řekl, že nejlepší bude vidět Roussanou a Sv. Štefan, tak jsem dal ten první, měl otevřeno, a mohu doporučit, je to moc moc pěkné. V Kalabace jsem pak po italsku zastavil motorku přímo na kruhovém objezdu v centru u pekárny, a koupil výborný velký Milk pie a ještě větší croissant plněný nutelou a valil na ubytko, což čítalo min. 2,5 hodiny další cesty.

Z Kalabaky jsem se totiž ještě téhož dne přesouval hodně na východ do města Soluň. Google vyhodnotil tři podobně dlouhé cesty, ale každou úplně jinudy (zpět na sever na dálnici, a také jižně či severně kolem Olympu). Hrozilo, že se už třetí den nedostanu na ubytko za světla (to je ten krátký den v říjnu), vybral jsem tedy, ač nerad, rychlou dálnici. Z Kalabaky ale musíte nejprve na sever asi hodinu na Grevenu, abyste se k dálnici dostali. Na tento úsek si vezměte Kawasaki Ninja H2R. Extrémně rychlý a točivý úsek s perfektním asfaltem na který vám nebude stačit výkon. Po necelé hodince adrenalinu potkáte před nájezdem na dálnici osamělou pumpu, kde vám paní udělá dobré kafe. Pak už fičíte na Soluň rychlou a pěknou dálnicí s vícero tunely. V úseku do Soluně (cca 150 km) jsem zaplatil jen 3,20€ za poplatky. Jsou zde tři mýtné brány, ale poplatky jsou proti Itálii směšné. Ubytko Elephant Suites na kraji Soluni za necelých 50€ bylo super, vše automatizované, včetně kliky od dveří s kódovou klávesnicí, s nikým se nevidíte a nepotkáte, bez problémů zaparkujete, a navíc jen asi 200 metrů od velkého shopping centra, kde jsem nakoupil nějaké zásoby těsně před zavíračkou ve 21 hodin.

DEN 8: Soluň (řecky Thessaloniki)

Soluň - malé Atény - není malá. I s předměstími má dle Wiki cca milion obyvatel, jinak je velká jako Brno. Vůbec se sem nemusíte bát zajet. Já nezůstal ani chvíli nikde v zácpě, vše bez problémů. Jediné, co mě zaujalo, že asfalt ve městě byl takový uklouzaný, extrémně hladký. Párkrát mi na křižovatce ujela noha. Ještě desítky kilometrů za Soluní jsem pak přemýšlel, jestli to ještě klouže anebo můžu konečně klopit. V životě jsem tak hladký a lesklý asfalt neviděl.

Parkování v centru Soluni jsem vyřešil pozorováním místních motorkářů zdarma. Obešel jsem si jen z venku hlavní památky, ty snadno vygůglíte, dal si kávičku a nějaký jejich sladkosti k tomu. Soluň je tepající a neskutečně živé město. Kavárna je tady snad na každé ulici, na každém rohu. Nevím, jak je možné, že v pracovní době tolik lidí sedí a pije kávu, ale to je jedno, je to Řecko. A krásný holky, na kterých je vidět ten úžasný mix kultur v této krajině. Jedna vypadá jako Egypťanka s lehce orlím nosem a dlouhými černými vlasy, jiná má zelené oči a plavé vlasy, další modré oči a úplně bílou pleť. Motorkářkám se omlouvám, ale protože chlapy příliš nepozoruji, nemohu o nich referovat.

Při odjezdu z města jsem se stavil po týdnu na cestách na velké ruční myčce U-wash u BP čerpací stanice a umyl totálně zaprášené moto. Za 10 minut a 2 eura bylo hotovo i se šamponem. Návod byl řeckou hatmatilkou, ale mladý kluk na myčce mi perfektní angličtinou pomohl s návodem v řečtině a popřál šťastnou cestu. Další klučina na pumpě mi anglicky vysvětlil, proč mi to musí natočit on, že jejich pumpa nemá jakousi autorizaci, abych si to mohl naplnit benzinem sám. No budiž, byl milý, jen jsem mu řekl, ať nepřelije maximum. Ta pumpa měla loga BP, ale neměla žádné odpadkové koše, nechápu to. Nakonec jsem našel v rohu jeden plastový kýbl uklízečky, kam lidi vyhazovali odpadky. Říkal jsem si, že asi nemají autorizaci na umístění košů :-)

Tento den jsem v Soluni hlavně chodil, což byla příjemná změna po dnech v sedle. Ze Soluně jsem se později odpoledne přesunul jen 150 km na Chalkidiki na “prostřední prst” s plánem si tady po 2500 dosud najetých kilometrech udělat dva dny leháro u vody s nějakými vyjížďkami po okolí bez kufrů a v tričku jako místňáci ;-) Mimochodem ještě před ubytováním jsem se stavil na konci městečka Sarti omrknout jednu pláž. Parkoviště bylo offroad a to jsem si dal. Nemám s offroadem zkušenosti a zajel jsem do písku, protože tvrdá část parkoviště volně přecházela do pláže. No tvl! Párkrát mi to zdechlo, než jsem odtud vyjel. Prostě to neumím. Dá se vůbec na plně naložené motorce zajet do hlubšího písku? Valit to pod plným plynem nebo jak odsud vlastně ven?

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE