Bulharsko 2018

Pár postřehů o Bulharsku:

Jak se tam jí..

..výborně, výborně, výborně. Nevybavím si jídlo, které by mi nechutnalo. Kluci úplně nemuseli místní dršťkovou polévku, ale jinak je místní kuchyně znamenitým mixem všemožných okolních vlivů. Hodně masa různých druhů, hodně zeleniny, výborné dezerty. Oproti např. Bosně či Srbsku je to výrazně pestřejší, pro z Balkánu nejlepší jídlo. Prostě nejhorší a nejdražší kulinářský zážitek z celého výletu byla mexická gulášová polévka a pivo na letišti v Praze.

A jedno úsměvné zjištění na závěr – zpočátku jsme se divili tomu počtu mexických restaurací, než jsme zjistili, že slovo mechana znamená restaurace – prostě není mechana jako mexicana.

Jak se tam pije..

..no, jak co. Piva mají rozdílnou kvalitu, v tuzemsku opěvovaná Zagorka nás kolektivně zklamala. Pirinsko a Kamenitsa se dali pít, ale třeba v Bosně mají pivo lepší. Rakije je dobrá po celém Balkánu, jen je třeba si dát pozor na to, co znamená malý panák – v místní mluvě 50 g. To už u nás jeden ani pomalu nesežene ani jako velkého.

Zde musím uvést jednu humornou příhodu z cesty. V městě Teteven jsme zastavili na oběd, který byl okořeněn zábavným zážitkem. Slunce dost pálilo, a když se to zkombinuje s nějakou tou kořaličkou..Prostě od jídelního stolu jsme pozorovali místního opilce, jak se v pravé poledne snaží přejít náměstí – což se mu ne a ne podařit, nohy jak z gumy. Chvíli mu pomáhal jeho jen o trochu střízlivější kumpán, ale taky to nedal. Nakonec mu po chvíli pomohli místní a zavolali záchranku, spíše záchytku. Vím, že bych neměl, ale takhle jsem se dlouho nenasmál.

Jací jsou tam lidé..

..milý a ochotní (až na nepatrné výjimky). Když vzpomenu, jak nám pomohl chlapík v Troyanu při hledání pneuservisu a nic si za to nechtěl vzít, stačilo mu potřesení si rukou (s čímž si Vítek vystačil po zbytek výletu, když chtěl někomu poděkovat), nebo když jsem (také v Troyanu) nechal na pokladně v obchodě pár drobných (opravdu v řádu jednotek korun) a místní babičky vyběhly z obchodu a volaly na mě, ať se vrátím, že jsem tam zapomněl peníze..To už člověk taky často nezažije.

Jak se tam žije..

..asi jak kde. Plovdiv je, alespoň v mých očích, výstavní štít celého Bulharska, krásné město. Sofia byla trochu zaplivaná a některé části venkova jsou vyloženě vybydlené. Tam se asi žije těžko. A jednoduché to asi nemá místní turecká menšina, protože pokud někam vedly špatné cesty, mohl si člověk být téměř jist, že na konci uvidí minaret.

Jak se tam jezdí..

..výborně a bezpečně. Z toho, jak místní dávají přednost chodcům na přechodech, bychom se u nás mohli učit. Cesty jsou v dobrém stavu, minimálně takové, jako u nás. Nezažili jsme tam, aby cesta, v mapě vedená jako asfaltová, taková taky nebyla. Jaký rozdíl oproti Bosně..Na druhou stranu, trasy mimo asfalt (sjízdné pro nabalené cenduro) musel člověk opravdu hledat a jen málo z nich vedlo odněkud někam tak, aby nebylo třeba se vracet. Za celý výlet jsme potkali snad 2x dopravní hlídku policie, nestavěli nás nikdy.

Jak je tam draho..

..opět, jak kde. V Sofii, v hotelové restauraci, bylo poměrně draho, i na české poměry. Totéž turistická centra v horách. Na úplném venkově pod hraničním pohořím s Makedonií bylo zase tak levno, až to bylo neslušné. V průměru bych města viděl asi na stejné cenové úrovni, jak města u nás. Venkov byl tak o půlku levnější.

Jak se tam mluví..

..starší generace měla tendenci mluvit rusky. Mladší občas anglicky, spíše však bulharsky – mimo města, kde angličtina nebyla problém. Vyplatí se mít v hlavě pár místních frází k „prolomení ledů“, ale nezbytné to není – kdo chce, ten rozumí a posmívá se jen blbec.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE