Vzhůru (zpět) na Balkán - 1.díl

Výhoda TET tras je, že mnohdy na sebe rovnou navazují. Tohle platí i mezi Slovinskem a Chorvatskem. Takže jsem si hned po přejezdu hranic v GPSce otevřel svou trasu HR_TET_1 a těšil se na pokračování jízdy v zemi, kde Vás kuna v kapse, ale třeba taky v autě nebo na i motorce hřeje na rozdíl od té české. Celá TET trasa se táhne od severu k jihu, spíše po západní straně Chorvatska. Můj cíl v Chorvatsku bylo navštívit i bývalou leteckou základnu Željava u hranic s Bosnou, což není na trase, takže jsem se rozhodl, že si TET asi tak o polovinu zkrátím a o to víc si pojezdím v Bosně.

Před mnoha roky jsem se zúčastnil Rally Dalmatia, která se tenkrát jela po cestách i necestách okolo města Zadar, takže jsem částečně tušil, co mě v Chorvatsku čeká. Myslím, že Beba to tenkrát nazval „chorvatskou sbíječkou“ a po pár kilometrech mimo asfalt se mi to hned vybavilo. Ale moje WPéčka byly před odjezdem u pana doktora Procházky, takže asi víc jsem pro zlepšení mého života na chorvatských kozích steskách ani udělat nemohl. Do stupaček a najít si své tempo je můj recept. Z kamenitých kopců šlo vidět západ slunce nad mořem, kamenité ostrovy bez stromů a zeleně a přede mnou se táhla řada větrných elektráren. Kde ale budu dnes spát? Krátký pohled do offline verze Mapy.cz a rozhodl jsem se potáhnout až za město Sejn, kde je u moře několik kempů. Jsem životním optimistou, takže jsem věřil, že některý z kempů bude otevřený. Asi Vám nemusím ani říkat, jak to dopadlo. Ustlal jsem si v kopci nad hlavní cestou na kamení u jednoho starého náklaďáku, kterému mezi koly na zemi ležela kardanová hřídel. Napadá mě pár přirovnání jak to tam leželo na zemi mezi koly, ale ten večer mi nevadil ani smrad nafty a oleje přímo u hlavy, hlavně, že jsem už spal.

Ráno jsem dotankoval, dokoupil zásoby jídla a od moře jsem se vydal po krásných serpentýnách do kopců nad městem Sejn, abych se zase napojil na TET, který jsem tam opustil předchozí večer. Cesta mě vedla po hřebenech hor, množství kamenů na cestě pravidelně ubývalo a přibývalo, někdy mě to pustilo k rychlejší jízdě a někdy jsem se tam motal sotva krokem. Dojel jsem až ke Karlobagu, kde jsem se rozloučil s chorvatským TET trailem a vyjel po D25 na východ do Gospič a od tama dál na severovýchod směr Željava. Říkal jsem si, že bych měl něco zakousnout, jelikož jsem se chystal kempovat a nechtělo se mi vařit. Takže jsem zastavil v Rudanovac u nějakého cafe, ale vypadalo to jen na nějako naléjvarnu bez jídla, takže jsem jel dál. Hned za zatáčkou bylo čínské bistro a před ním GS1200 s kufry a nějakou divnou espézetkou. Venku před bistrem seděl nějaký drobnější Asiat, podle přilby a rukavic jsem ho pasoval na jezdce té německé potvory. A taky že jo. Andre je na cestě už čtvrtý měsíc, má namířeno ze Singapouru do Londýna. Oba jsme s nadšením začali vyprávět o své cestě, já mu dával tipy co ještě musím v Evropě vidět, kde se zastavit apod. Jelikož jsme měli oba namířeno na onu slavnou základnu Željava, rozhodli jsem se pokračovat společně.

Za bývalého Jugoslávského režimu tam vybudovali podzemní hangáry o délce 3,5 km s kapacitou až 100 letadel. Hora Plješevica poskytovala údajně dobré geologické podloží pro ražbu tunelů a zároveň radarový stín pro start letadel. Kolega Andre má na motorce 4 velká doplňková světla, takže jsme vjeli i do hangárů a pomalu to tam projeli. Já se svou bludičkou bych tam sám nejel, ale záře z jeho světel poskytla dostatek lumenů, abychom nevjeli do nějaké díry. V areálu krom cedulí, která varují před nášlapnými minami, najdete i dvě runwaye. Ano, ano, přemýšlíte stejně, nejde tomu odolat. Můj tachometr se zastavil na hodnotě 157, když do toho vstoupil omezovač otáček. Bohužel už tam najdete jen jedno letadlo a to před vjezdem do areálu. Delší pobyt, ani kempování se nedoporučuje. Není to údajně nic proti místní zhulené mládeži nebo dobrodruhům na motorkách, ale celá oblast se nachází na hranici s Bosnou, tedy na hranici mezi ne-EU a EU zemí a díky rozsáhlému prostoru jde o oblíbené místo pro převaděče nelegálních migrantů, navíc tam asi fakt můžou být ty nášlapné miny. Policie a armáda to tam docela hlídá, lítá s drony s termovizí, ti které jsem potkali, měli neprůstřelné vesty a samopaly, takže nemá moc významu se s nimi hádat. My jsme nakonec poodjeli o kousek dál a kempovali v lese u cesty. Navíc Plitvičky jsem už viděl, takže se nemělo cenu moc vracet a blízkost hraničního přechodu přímo volala po kempingu na divoko.

Nevýhodou chorvatského TETu je, že vede přes národní park Severní Velebit, který se táhne vnitrozemím někde na úrovni přímořského města Starigrad. Dá se to objet a zase o tolik nepřijdete. I já jsem slepě následoval GPSku a vjel do zákazu vjezdu. Pokud se rozhodnete tam jet, prosím, vyhněte se porušování místních zákonů. Já bych byl stejně tak nerad, kdyby třeba Poláci jezdili na motorkách v našem Krkonošském národním parku. Jejich země, jejich pravidla. I přestože jsem zaplatil za vjezd do parku, na bráně vysvětlil paní, kam jedu, pořád to byla moje blbost. Značek a cedulí je tam dost, abyste věděli, kdy to otočit a nepokračovat dál. Samozřejmě, že jsem natrefil na ochránce parku nebo nějakou tu místní službu, která jela v elektro autě. Sám nemám rád, když někdo očividně lže, takže jsem hned přiznal svou chybu, omluvil a zeptal se, jestli se mám otočit, nebo mě nechají projet. Naštěstí to bylo bez pokuty a jednodušší bylo pokračovat, tak mě nechali jet. Ale cítil jsem se jako malý kluk, kterého chytil soused na zahradě, když mu krade třešně.

Jak to chodí a jezdí v Singapuru

To, co jsem ze svého spolu-kempisty nevytáhl v noci, jsem zvládl nedávno v Praze, kam jsem Andreho pozval, aby se u nás doma ohřál a nabral novou energii na poslední štreku na cestě do Londýna. Někteří možná víte, nebo tušíte, Singapore je jedna z mála nezávislých demokratických ne-muslimských republik, kde je povolen trest smrti a také fyzické tresty za určité trestné činy. Tak třeba v minulosti jeden mladý američan poničil v Sinagaporu nějaké dopravní značky a nějaká auta, prostě takový klasický vandalismus, který známe i z našich končin. Jak asi tušíte, chytli ho a odsoudili k šesti ranám rákoskou. Byl z toho docela mezinárodní humbuk, ale nic mu to nebylo platné, přes prdel nakonec dostal. Rákoska je údajně něco jako ratanový bič, který se namáčí do vody, aby byl pevnější. Použití koňské moči místo vody autority oficiálně popírají. Většinou odsouzení údajně vydrží 4 až 5 ran než bolestí omdlí. Maximální trest je 15 ran, no a když po 5 ranách omdlíte, tak vás odvezou na ošetřovnu a až to zdravotní stav dovolí, jde se zpět na popraviště k dalším ranám. Hrdelní tresty většinou stihnou pašeráky drog. Proč to tady píšu. Nejsem zastánce podobných trestů, naopak jakékoli násilí je mi cizí. Spíše to berte jako cestovatelskou radu. Co se může zdát normální v jedné zemi, může mít fatální následky jinde.

Andre si chtěl nechat vyměnit zadní gumu na svém Géesu, tak jsme v Praze koupili jeho oblíbenou Mitasku E07+ a jel si to nechat vyměnit do BMW servisu v Praze na Proseku. Jeho porovnání cen se Singaporem. Mitaska docela levnějši, cena práce v servisu srovnatelná, ale nové Géeso je skoro dvakrát dražší u nich, než u nás. Bohužel musím zklamat všechny škarohlídy, ty vyšší ceny nejsou jen na německých mastodontech, ale na všech motorkách a autech, které jsou posouzeny místní vládou jako luxusní zboží, což defacto znamená téměř všechna auta a motorky. Proboha proč? Zákonodárci se touhle daní snaží regulovat množství aut, kvalitu ovzduší, atd. Jejich země, jejich pravidla, dál bych to nerozmazával.      

Ne, opravdu na tom nevyděláte, když ty motorky nakoupíte tady a odvezete je do Singapuru. Stejně při registraci vám napaří tu daň, no a když ještě budete podvádět ohledně kupní ceny, tak na vás čeká rákoska.       

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE