Vzhůru (zpět) na Balkán - 1.díl

Z technické domů a rovnou začít balit. Na druhý den ráno na registr vozidel vyzvednout značku a pokračovat v balení, to bylo úterý. Ve středu, když se děti vrátily ze školy, tak jsem se už oblíkal, následovala velká pusa a objetí a táta mohl vyrazit. Jelikož mám na konci sedačky sbalený stan, spacák, nářadí a další blbosti, tak mi nejde noha jen tak klasicky přehodit přes motorku, když na ni nasedám, ale musím dělat takový polo-karatistický kop, kterým přehodím pravou nohu přes motorku a nasednu. Zrovna před domem se mi to moc nepovedlo, spíše jsem do sedla kopnul a tím si málem skopnul celou motorku ze stojanu. Tohle manželku dostalo do kolen a málem se počůrala smíchy. No nic, ještě budu muset potrénovat, mám na to asi 14 dní.

První zastávka České Budějovice, přespání u našich známých. Záměrně jsem volil první úsek ještě v ČR, co kdybych se musel vrátit, nebo ještě něco doladit a taky ty noci na konci října jsou už fakt studené, obzvlášť tady ve střední Evropě. Cestou jsem si vyzkoušel GoPro kameru umístěnou na řídítkách i to, že sbalit si teplé rukavice a oblečení úplně nahoru do kufru je fakt dobrý nápad. Ponaučení první, při a po západu slunce se výrazně ochladí, takže se člověk musí buď dooblíct, nebo ukončit jízdu. Teplé jídlo a čaj od Jarky mě zahřálo a s Vaškem jako se správným kumpánem jsme splétali plány na další, už společný moto výlet. Večer uběhl rychle a já se ocitl ráno u nich doma sám poté, co se všichni rozjeli do škol a za prací. Počkal jsem si až sluníčko začne trochu více hřát, ještě v Budějicích koupil sadu na opravu duší a už jsem si to mazal směr Rakousko.

Země našich jižních sousedů byla pro mě pouze tranzitní, proto jsem koupil dálniční známku, dotankoval a přes Linz jsem to mířil směr Villach. V mém plánu byly hlavně země bývalé Jugoslávie a offroad ježdění po horách a kopcích, takže jsem ty odpůrce Temelínu nechtěl nějak provokovat, i když sedlám stroj jejich výroby a dokonce si pořád něco z té němčiny pamatuju. Benzinka, bageta, kafe a úprava trasy. Klasika mimo dálnici, kratší, ale za to delší cesta. To mi nevadí, osobně ty dálnice na motorce moc nemám rád, radši pojedu déle po okrskách, o to více si to užiju. Překvapivě i ty rakouské mladé závodníky na cestě přitahují ty samé značky aut a barvy jako u nás. Ponaučení druhé: s místními mistry nesoutěžíš, nechej je jet, tvůj cíl je někde jinde. To jsem si ale uvědomil až po tom, co jsem to natřel jednomu blbečkovi ve starém bavoráku v utáhlých zatáčkách. No řeknu vám, že ty K60 drží dobře na asfaltu, i když jsem byl naložený jak polská dodávka, která si to sviští v neděli večer po D1 směr Deutchland.

Brumlám si to takhle svižně do kopce, sakra, tady už by měl být někde přechod do Slovinska a najednou vedle cesty tank. Nejsem nějaký odborník, ale myslím že to je ruská T34. Nic, otáčím to a dělám fotku, navíc už fakt musím na malou. Jsem u Wurzen Pass, kolem se prohnaly plně osázená Géesa s vytuněnou osádkou, tak jsem jim od rozkroku pokývnul, jelikož jsem ještě neměl hotovo. Až pak mi došlo, že se mohli urazit. Ale nezastavili, ani se nevrátili, tak to asi pro ně až tak zajímavé nebylo. Myslím ten tank.

Konečně Slovinsko, přes Korensko Sedlo se přehoupnete a už se na vás valí ta panorámata. Teda až pak, když jsem se díval do mapy, tak některé ty kopce na fotkách jsou asi i italské, ale i tak je to tam krásné. Cedule vás směřují do lyžařského centra Planica, ale jelikož jsem si své ski nesbalil, ani svou skokanskou kombinézu, tak pro tentokrát zastávku vynechám. Asi ten horský vzduch, či co, ale najednou jsem se začal cítit nespoutaně jako Orel Eddie (Eddie the Eagle – poznámka autora) a začal to šroubovat po serpentýnách do Itálie. Nejde mi o medaile, ani slávu, hlavně chci být volný jako pták. GPS mi to ukázala jako nejlepší cestu do Slovinského města Bovec. Proč ne, hlavně aby to bylo pořád takhle doleva, doprava, což podle GPS právě tak mělo. Jedu a vedle cesty se táhne prázdné koryto řeky s bílými kameny a za nimi nějaká hráz. Brzda, otočka, sjezd, jednička, spojka a už to hopskám po kamenech na druhou stranu. Hráz to nebyla, ani žádná voda, spíš nějaká příprava na novou cestu. Tak rychle fotka, nějaký sjezd a výjezd a pokračovat v jízdě, protože zapadá sluníčko, ponaučení první. Před vjezdem do Slovinska jsem ještě objevil částečně rozpadlý bunkr. Musel jsem vjet až dovnitř, vylézt nahoru, udělal nějaký fotky, nasál čerstvý horský vzduch a už nechal zemi špaget a pizzy za zadním kolem a užíval si Jugošky.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE