Vzhůru (zpět) na Balkán - 1.díl

To nevím, ale to že mi málem shořela motorka, to není dobrý pocit. K tomu ale až za chvíli. V Bovci je kemp Polovnik, kam jsem dorazil až za tmy. Opět, jako loni touhle dobou v Turecku, byl jsem překvapen, že na recepci v kempu niko není a celý kemp vypadá tak nějak prázdný. Naštěstí to dopadlo, hned v sousední restauraci jsem si dal dobrou večeři, dobil baterky a powerbanku zatím co jsem si dával skvělou slovinskou pizzu. Kemp byl sice prázdný, ale čistý a funkční, takže jsem si dal i teplou sprchu a ráno si uvařil snídani a kafe. Konečně dnes už pojedu podle TET. Jak jsem již psal v úvodu, jde o skupinu nadšenců, kteří najíždějí trasy přes každou evropskou zemi. Je tam hodně offroadu, je to plynulé, s poznámkami o benzínkách a někdy i jiných zajímavostech, prostě optimální, když nechcete bloudit a věříte spřízněným duším.

Sbalím stan a všechny serepetičky, vše pěkně a spořádaně uložím na motorku a do bočních vaků. Už zahřívám motorku, jak krásně brumlá, ten jednoval třepe celou motorkou, oblíkám si bundu a najednou vidím, jak se mi proud benzínu valí po výfuku a motoru. Skočím a hned to vypnu, utíkám k umyvadlu s vodou, do nějaké nádoby nalívám vodu a hned to hrknu po motorce. Asi blbost, ale chtěl jsem jen spláchnout ten benzín, aby mi to neblaflo. Asi 5 minut jsem u toho stál a hlava mi nebrala, nebo nechtěla brát, co se vlastně stalo. Ty Bauhaus hadičky, které jsem k té Safari nádrži dodal, asi nebyly nejlepší řešení. Nemá cenu ztrácet čas přemýšlením, co kdyby a radši to začít spravovat. Vypustit benzín z přední nádrže, přelít do zadní nádrže, vyměnit ty hadičky. Naštěstí kousek od kempu bylo takové malé železářství a kousek od toho byl auto servis. V servisu jsem koupil 1,2 m hadice na benzín, v železářství boční štípačky a jal se zprovoznit svůj stroj. Prvně jsem myslel, že to bylo nějaké horké místo od výfuku, které udělalo v hadici díru, ale nakonec to byla železná svorka na hadici od chlazení motoru, která se jen tak lehce otírala o tu benzínovou hadičku, až tam udělala díru. Naštěstí se vším všudy oprava za méně než 15 EUR, trochu stresu, 3 hodiny opravy. Ponaučení třetí: Nikdy, nikdy nedělej kompromisy v kvalitě vybavení. Ono se to posere vždy, když to nejméně čekáš.

Dal jsem si ještě oběd, koupil nějakou vodu a konečně vyrazil na ten slovinský TET trail. Začátek byl po silnici, ale postupně se přidávaly i horší, teda ty lepší štěrkové a lesní cesty. Vždy když jedu na nějaký moto výlet, tak mi to trvá 3 až 4 dny, než zpomalím a začnu si to užívat. Na začátku strašně tlačím na tu oranžovou pilu. GPS mě vedla přes most doprava, ale já viděl nějaké vyjeté stopy od drapáku, takže jsem to šel zkusit. Ze dvou vyjetých kolejí to po chvíli přešlo v jednu cestičku a ta se pořád po blátě táhla do kopce. Až jsem dojel na místo, které bylo tak akorát pro nějakou dvoutaktní třístovku. Nemělo to moc, maximálně 5 metrů, ale slizké obrovské kameny, naložená motorka a plná Safari nádrž mě hned přesvědčily, že to nebudu pokoušet. Zaparkoval jsem to a šel si to projít. Našel jsem alternativní cestu, jen musím sjet takový mešní blátivý kopeček. Tak jak jsem si užíval K60 na cestě, tady ten necelý kilometr v blátě mi dal jasně najevo, že bláto není to pravé ořechové pro Scouty. Ani jsem to nestartoval, zařadil jedničku a pomalu to tlačil a myslel, že ta jednička a přední brzda případně zabrzdí těch 200 kilo. Chyba lávky. Já sám jsem začal na tom blátě bruslit, motorka se rozjela, prvnímu stromu jsem se ještě společně vyhnuli, ale pak mi podjely nohy a celé to na mě spadlo. Nohy jsem měl přesně mezi motorkou a levým řídítkem, které se zarylo do země a po mě pomalu vytékal benzín. Zmocnila se mě panika, ani tam, ani zpět. V sedě prostě to motorku nezvednete. Paniku vystřídal smích, neb mě napadly ty titulky v Blesku. Český motorkář zůstal zaklíněn pod svou motorkou ve slovinském lese. Na pomoc čekal celou noc a aby mu nebyla zima, musel po sobě čůrat. Pamatujete ten příběh české důchodkyně, která se zaklínila do kořenů stromu na procházce nedaleko své chaty? Tak asi tak nějak absurdně směšně vypadala má situace. Na konec se mi podařilo nohy z toho svěráku vytáhnout, zvednout to a začít lapat po dechu. Ponaučení čtvrté, už druhé v jeden den: Nevymýšlej pí….ny, když jedeš sám.

Ale mělo to i své jedno pozitivum. Ty textilní kufry se sice ušpinily, ale jen jsem to porovnal, utáhl popruhy a mohl jsem pokračovat. Nic ohnutého, nic zlomeného, přesně pro tyhle případy jsem chtěl tu textilní variantu. Ale jeden test stačí, nic si už nemusím dokazovat a pro nějaké product review na internetu to bude taky dostačující. Alespoň pro dnešek. Na noc jsem dorazil do dalšího kempu, kde sice byl týpek na recepci, ale že by tam byl nějaký život a já se mohl podělit o své skvělé zážitky, se opravdu říct nedá. Alespoň jsem poradil jedné paní, ať nechá vodu ve sprše pořádně odtéct, až pak bude mít teplou. Poděkovala a odešla. To byl jediný člověk, kterého jsem v tom kempu potkal. Ráno jsem od místní uklízečky jsem vyškemral starou houbičku na nádobí, kterou jsem používal po zbytek své cesty, a ty špinavé kufry omyl. Dnes to musím dotáhnout až do Chorvatska, takže jsem rychle sbalil ještě mokrý stan a zpět na trasu.

Nový den začal mnohem lépe, než ten předchozí. Počasí mi přálo, hned jsem byl na úzkých cestičkách, kde se střídal asfalt se štěrkem a spadlé listí v lese malovalo neuvěřitelně romantické obrázky. Jelikož pořád používám starší Garmin 60 CSx, tak můžu nahrát jen 500 waypointů do jedné trasy. Takže buď musím ty TET trasy rozkouskovat na několik pěsetbodových menších tras, nebo to musím promazat. Usoudil jsem, že 4 body do jedné zatáčky nejsou zapotřebí, jeden orientační stačí. Tím se jízda Slovinskem pro mě změnila v navigační rallye. Jakožto bývalý rádoby závodník jsem si na to rychle zvyknul, takže to ubíhalo a i když jsem se někdy musel vrátit, nijak moc mi to nevadilo. Pomalu mi začalo docházet, že do Albánie nedojedu. Denní dávka kilometrů byla menší, než jakou jsem si usmyslel doma u počítače. Místo toho, abych se jen prohnal Jugoškou, řekl jsem si, že si to naopak užiju a do Albánie pojedu příště. Už jsem si i zvykl na větší váhu motorky a začal přidávat na tempu.

Přesně v ten okamžik, když jsem si řekl, že mi to skvěle ubíhá, jsem vjel do lesa. Blátivě kamenitá cesta se pomalu zvedala výš a výš, až najednou mi zadní kolo podskočilo, začalo se protáčet a já si z toho, tentokrát velice elegantně, vystoupil. Naštěstí ten svah byl tak příkrý, že jsem motorku jen lehce zvednul a zase stála na kolech. No jo, ale co dál. Asi znáte ten pocit, kdy stojíte vedle motorky v kopci, držíte to, obejít to nemůžete, protože z druhé strany je propadliště a vy se potřebujete z toho dostat. Jednička a lehce po spojce, tam a zpět. Podařilo se mi to otočit a zase vyjet z lesa ven. Ještě chviličku mi vrtalo hlavou, jestli to mám zkusit aspoň ještě jednou, ale hned jsem si vzpomněl na ponaučení čtvrté, nevymýšlej blbosti. Dalo se to krásně objet kousek po cestě a znovu se napojit. Jestli se tam chystáte, tak je to někde v místech u vesnice Draženik. Ale třeba jsem jenom já kopyto a vy to projedete jako nůž slovinským máslem. Následoval kamenitý sjezd, taková typická balkánská sbíječka, kdy mi občas zatuhlo, zvlášť když jsem viděl ten sráz pod sebou, ale brzy tomu byl konec a k mému překvapení jsem hned stál před hraničním přechodem do Chorvatska. Tajně jsem si přál, aby ostatní země nabídly lepši svezení.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE