D-menti mezi minami a medvědy

Rumunsko jsme vzali po cestách všeobecně známých i těch trochu méně známých. Cestopisů tu už byly miliardy, takže o některých místech je zmínka značně subtilnější, nikoho nebaví číst po stopadesáté, že ta Transalpina je fakt bomba. Podobně jako v Bosně jsme i v Rumunsku vynechali prověřené turistické destinace jako hrad Bran nebo Banát, o Bukurešti ani nemluvě.

Mezi cestami byly skoro dva měsíce čas na různé opravy výměny, dokupování dílů, zásob a dalších zbytečností. Ne každému se to úplně podařilo a tak se sestava zase trochu změnila. Byla to sestava, kde není zastoupen dvakrát žádný model, ani značka a dokonce ani kubatura motorky. Hustý co.

•         Brko - KTM LC8 950 Adventure
•         Burgr - Kawa Kle 500
•         Hepppy - Honda CRF 1000l Afrika
•         Zbyněk - BMW 650 GS
•         Matěj - Yamaha 550

Tentokrát jsme nechali doma Fikeho. Respektive jeho stará (Ktm-ka) řekla: "Doma bude! Už se narajzoval dost." Matěj byl čestným hostem připraveným na přijímací křest peklem, při kterém musel stávající osazenstvo Dementů přesvědčit o schopnostech dostatečně iracionálního a stupidního jednání, aby mohl dostat nálepku a stát se řádným členem.

Odjezd

Nějakým zázrakem všichni sehnali dovolenou i na pátek a tak bylo možno už ve čtvrtek odpoledne vyjet na koupačku do lomu Leštinka. Kdepak, zázraky se nekonají. Brkova cesta do Rumunska první den skončila dříve než začala. Po naložení veškeré bagáže zjistil, že mu začal téct centrální tlumič, což je ten pravý začátek, na který jsme zvyklí. Takže skupina A, čili já, jela napřed do Pardubic přijmout na kafíčko pozvání. Skupina B, čili Burgr se Zbinďou šla štukovat obývák a večer se přesunula do lomu. Skupina C, čili Brko, jel do Čerčan u Prahy nechat udělat repasi tlumiče (neskutečné díky Prochy Moto za rychlou pomoc) a Matěj, kterému se nikam nechtělo spěchat, dorazil k Brkovi až kolem desáté a zaujal pozici skupiny C za vidinou pohodlné postele, místo aby se rovnou přidal ke skupině B. V té době ještě existovala quasi-skupina D, ve které nás Fike naivně ujišťoval, že zadekluje volnoběžku a dojede nás. Vydrželo mu to přesvědčení tři dny, než pochopil, že nedojede nikam.  Všechny skupiny se měly sejít večer v lomu. To ovšem učinily jen skupiny A a B. Padlo jedno pivko, aby bylo pravidlům společenského chování učiněno zadost a pak rovnou spát.

Ráno začalo tou plánovanou koupačkou a čekáním na skupinu C. Po zjištění, že skupina C jsou násosky a po instalaci tlumiče zpět do motorky řádně propláchli vlastní potrubí, následkem čehož ještě v deset dopoledne leželi v peřinách, se nová a větší skupina A odebrala pomalu směr Slovensko. Pokud bychom my jeli střídmě a kluci trochu ostřeji, tak by nás někde za Olmikem mohli dojet. Nebylo tomu tak. Ve Valašském Meziříčí jsme se tedy na ně rozhodli počkat při obědu v malém stánku hned vedle hlavní, kde dělají moc dobré burgery. Po hodině a půl už nám to bylo divné, a na otázku po telefonu, kde že kluci jsou, přišla místo odpovědi níže uvedená fotografie. Druhý zářez pro Brka. Tentokrát píchl o svářecí drát. Pokud už v garáži, tak ho dost možná vozil v kole už od Bosny, což je nenápadný úspěch v té hromadě smůly. Pokračuje se tedy na dvě skupiny a to až do Liptovského Mikuláše, respektive kousek před něj do Veličné, kde je spousta luk na spaní.

Zatímco skupina A bloudila po Žilině, Skupina C si zkoušela lepení duše. Neměl to být problém, zrovna Matěj u sebe měl kompresor, Brko montpáky a lepení... Ovšem lepení nebylo zrovna nejmladší, takže začaly v pátek ve 4 odpoledne shánět servis či prodejny, kde se dá zakoupit nová sada na lepení duší. Naštěstí byl nalezen servis, který měl do šesti otevřeno a vše se celkem rychle dalo do pořádku (později Brko zjistil, že až moc rychle). Pak už jen nahlášení pozice skupiny A – jediná polňačka na konci vesnice a vyražení kupředu. Po cca hodinovém offroadu v jílu a blátě zjistili, že jediná polňačka byla až ta poslední ze čtyř možných... Nemáte zač chlapci.

Za jasného rána vyrážíme k Rumunsku. Nejprve okruh kolem Spišského hradu, který už víme, že je hezčí zvenčí, než prohlídka uvnitř, následně skrz Košice, kde mají moc dobré halušky a kde také Brko získává třetí zářez za opravu na motorce. Tentokrát mu vypadávala páka zadní brzdy a to občas nepříjemně překvapí. Z Košic rovnou směr Satu Mare. Zbinďa a já nemáme pasy, takže se muselo přes Maďarsko. To je docela nuda, takže jsem pro trochu zpestření dovedl náš gang k hranicím s Ukrajinou, kde si při pohledu na frontu uvědomujeme výhody Schengenu. Jakmile jsme zmerčili pochybení, přejeli jsme rychle pár desítek kilometrů jižně na ty správné hranice, kde nás ovšem čeká fronta ještě mnohem, mnohem delší. Nu což, tasila se svačina a ďáblovy obrázky abychom si ukrátili chvíli a cca po hodině jsme se dostali k hraniční kontrole. Ta už proběhla bleskem, bez zádrhele. Ještě jsme pustili další bandu českých motorkářů, kteří přijeli podobně s námi, vybrali si špatnou frontu a pokud by zůstali za tou paní v bráně č. 1, možná by tam čekali ještě dnes. Za hranicemi jsme projeli Satu Mare, kde je dopravní značení jeden velký vtípek. Když jsem viděl přednost v křižovatce, 2 metry před ní přechod pro chodce a to vše zakryto omezením rychlosti, tak jsem se smál. Když jsem viděl přednost osazenou v úrovni druhého patra bytového domu, tak už jsem se smíchy lámal. V té Bosně nebo v Makedonii jsem různé nedostatky v značení docela bral, tam se tak očividně nepumpují dotace EU. Škoda, že už byla tma, bylo tam toho víc a býval bych ty skvosty vyfotil. Kousek za touto Velkou vesnicí jsme našli krásné spaní v pískovně, bez potulných čoklů. Krásné bylo, dokud se baterkami neposvítilo nad hlavy, kde byl asi padesátitunový totálně podmáčený převis písku. Tak jsme tedy ještě přejeli přes cestu na druhou stranu, kde se dalo spát na plošině s pěkným panoramatickým výhledem.

Rumunsko

Za ranního světla jsme zjistili, že tato krásná plošina je vlastně zasypaná skládka odpadu, ale což, hlavně že se dobře spalo. Sbalili jsme věci a vyjeli směr Săpânţa, kde se nachází známý veselý hřbitov a kde také začíná náš první ofík. Po cestě se střídají chudobná stavení s čtyřpatrovými vilami. V Săpânţa je turistickou atrakcí všechno a všichni, takže zatímco my si fotíme náhrobní kameny, pobláznění Rumuni si fotí nás a naše motorky. Když jsme se vynadívali hrobů a nacpali místního guláše vyjelo se konečně bahnu vstříc. Na Zbinďu s Matějem jsme zase začali zlehka, zpevněnou prašnou lesní cestou s kalužemi velikosti jumbo. To se líbilo všem, takže následný průjezd korytem potoka byla srandička. Pak ještě výjezd do strmého kopečku na pole, který všem dodal kuráž jak byl snadný a přitom už mělo jít o čtyřku, čili pro nás hraniční možnou obtížnost cesty. No, první odhazovačky přišli sotva pár set metrů dál a do soutěže o nej-tuning motorky se zapojil Zbiňda s rozflákaným blinkrem. To mu moc na kuráži nepřidalo, tak jsme ho uklidnili, že po tomhle už jsme z toho nejhoršího uvnitř. Vtip se rychle stal skutečností a šlo o nejtěžší cestu výpravy. Ve zkratce jak cesta probíhala: Na dalším kilometru se topím v kaluži, v další kaluži se plácá Zbiňa, v brodu skrz řeku plave Burgr. Pak ještě nějaká ta další odložení, do toho déšť, průjezd do kopce korytem lesní strouhy plné vody (jsme si trochu spletli cestu), přenášení stromů, přenášení motorek, sjezd po mokrých kamenech.

Byli jsme unavení, někdo i psychicky zdeptaný, ale někde uvnitř jsme byli hrozně šťastní. Odpočinek k uklidnění byl v podobě pevné pohodlné šotoliny k havranímu sídlu a rozestavěné přehradě Baraj Runcu, odkud už to byl kousek do Mare. Po vyjetí na silnici jsem spoznal vylepšení mého motocyklu v oblasti zadního kola o dva krásně rezavé stovkové hřebíky. Vypadaly fakt dobře, ale motorka moc nejela. Takže namísto do Borsy jsme zajeli na nejbližší plac za svodidla, kde jsme roztáhli plachty a začali sundávat kolo. Brko už má v opravě duše při cestovních podmínkách praxi, takže kde já kroutil nešťastně hlavou, on rovnou strkal montpáky. Kluci sehnali pár piv a dříví z okolí nám dovolilo udělat i malý ohýnek, nakonec to byl docela pohodový večer.

Než jsme snědli snídani, než já smontoval motorku, do toho ještě Brko vybil baterku o kompresor před zjištěním, že má opět měkké kolo a náhle se vyjíždělo až poledne. Po cestě na Monastery Prislop jsme sfoukli nákup, sehnali benzín a Burgr vyklepal šroub nosiče kufrů na stupačce. Naštěstí byl k dispozici náhradní a jelo se hned dál.

Cestovní kvíz - "V další serpentině narazím na.":

a) krátery

b) bagr

c) krávy

Pamatujte si váš tip, správnou odpověď se dovíte na konci cestopisu.

Z Monastery Prislop vede další snadný ofík a jeden dlouhý divoký sjezd po velkých šutrech. Potom různé lesní cesty louže, ovce, bahno a nakonec lesácká osada. Brko znovu sundal kolo, aby prověřil záplatu z prvního dne, zdálo se, že kolo stále trochu uchází. Kotlík, masíčko a byť bylo dříví v okolí zmáchané deštěm, společnými silami byl uklohněn řádnej trempskej guláš. Zima byla v noci lezavá a mrzí mne, že jsem ráno neomrknul teplotu. Tipoval jsem něco kolem 5 stupňů a to už fakt romantika nebyla. Kdo nelemcal slivovici, klepal kosu.

Ráno svítilo slunce a Brko skládal dohromady motorku, čili byl čas na osvěžující pořádnou koupel v horské říčce, vysušení hadrů i opulentní snídani. Těch louží brodů a dešťových přeháněk bylo mnoho, takže se v podstatě každé ráno sušily kalhoty a boty, aby se večer zase sundávaly durch. Přejeli jsme přes krásný modrý most k přehradě Bicaz, kde jsme nabrali podezření, že v Rumunsku letos možná byly trochu povodně. Dále se pokračovalo směr Bilbord, kdy navíc Burgr chybně odbočil a objevil tak úplně fantasticky bláznivý výjezd serpentin ofroadem. Doufám, že to najdu v mapě, abych to mohl dát ostatním dobrodruhům k dobru, protože to byla pecka (bohům žel ani po hodinách hledání nenašel). Nebylo to moc náročné, bylo to šíleně uhopsané. Zbinďa by o té cestě asi pohovořil jinými slovy. Poté, co o kámen odstranil nadbytečný zadní blatník, už moc nejuchal. Do Bilboru jsme ovšem vůbec nechtěli a tak po vyřádění v serpentinách asfaltových i ofroadových jsme otočili zase k Transfagaraši. Celý večer jsme věnovali pojíždění po dřevařských cestách hledajíce zátiší pro spánek. Když jsme žádnou pořádnou schovávačku nenašli, muselo postačit rozšíření vedle silnice. Ohniště tam bylo, řeka byla, zákryt před bouřkou byl, co bychom chtěli víc?

Ráno benzínka a údržba strojů. Chybějící obchod v širokém okolí v nás vyvolal obavu o pravidelné pivíčko k večeři a rituál nakupování. Na Transfagaraš se dá jet cca 40 km po silnici nebo po souběžné šotolině. Logicky jsme zvolili šotolinu a do soutěže o maxi-tuning se připojil Burgr s prasklým nosičem kufrů. Ten předchozí šroub na stupačce asi nebyl dostatečné varování. Utržení přišlo samozřejmě, kdesi v lese široko-daleko bez civilizace, když se odnikud objevila magická postava medvědího hlídkaře. Ten nás ujistil, že městečko, kde by mohli mít svářečku, je nedaleko, nabídl zdrhovačky na opravu a poinformoval nás, že jsme v medvědím národním parku. Pokud zde chceme přespat, máme si udělat velký oheň. Raději jsme se zeptali ještě jednou:

"Jsme tu v národním parku. Vy chcete, abychom si na spaní dělali oheň?"

"Ano, velký oheň!"

Další informace byla o tom, že veškeré jídlo včetně zubní pasty máme dát před spaním daleko od sebe, nebo radil nedávat jídlo vůbec od sebe... Na tom jsme se posléze už neshodli, ale rozhodně něco v tom smyslu říkal. Je jisté, že kdybychom tam spali, uděláme to přesně obráceně a medvěd nás sežere všechny včetně zubní pasty. Po přeložení části bagáže jsme jeli opatrně do nejbližší vesnice, kde hned za cedulí obce potkáváme místního motorkáře. Mladý kluk s nějakou oplastovanou pětistovkou lámanou angličtinou zjistil co chceme a předal informaci vedle prodavačce, ta dala telefonní číslo sedícímu chlápkovi a ten dal telefon motorkáři. My to vše jen sledovali a moc nechápali. Nakonec kluk skočil na svou motorku a vedl nás na druhý okraj vesnice do dílny vzadu na zahradě, kde byl chlápek s autogenem. Burgr bleskově sundal kufry a za flašku borovičky měl nosič jako nový.

Následoval Transfăgărășan se svou haldou zatáček. Trochu klika bylo, že nepršelo, a že jsme přijeli až večer. Celou silnici jsme měli krásně pro sebe a levá stupačka střídala pravou. Nahoře nebyl čas nakupovat kraviny a dlooouhým tunelem zase dolů k jezeru Vidraru. Pokud bychom jeli podél východního břehu, čekaly by nás mraky zatáček a motelů. Západní břeh nabízel cestu nezpevněnou, nějaké kempy a nějaká nocležiště. Uklízet se tam nikomu očividně nechtělo, ale nás otrlé dobrodruhy to neodradilo (obzvlášť, když jsme první noc trávili na skládce).

To jsme tak zrovinka u ohně diskutovali o schovávání jídla před medvědy, když v lese křupla větev a potom krátké dupání. Hnědej poplach, klacky, baterky, vohulit rádio, zástava srdce. Dementi! Říkal oheň, velkej oheň! Po minutě tedy konečně přikládáme na oheň a ještě pár minut bez hnutí hledíme do lesa. Trochu šťastní a trochu zklamaní jsme sedli zpět k ohni, žádný medvěd v lese nebyl. Pravděpodobně spadla ze stromu souška a jak dopadla, ještě se převalila, že to znělo jako dupání. Matka Příroda má za načasování tohoto vtípku sto bodů.

Ranní očista v jezeře a odjezd směr Poenari. Pravý to hrad Vlada Tepéše řečeného Drákuly. "Co takhle nejprve trochu přitvrdit v moto-tuningu?", pravil sobě Zbynďa. Hned odstranil plexi zepředu metodou skočnou. No, zas tak hustej není, okoukal to ode mne loni v Pyrenejích, tak to ještě vylepšil o pořádný bahení zápich a naražené zápěstí. Tím celou soutěž dost vyhecoval, takže Burgr rychle odstranil plexi taky, pro změnu metodou vibrační. Popraskal mu úchyt. A protože Brko měl plexi festovní, tak se rozhodl soutěžit nefungující olejovou pumpou. Ujet těch 20 kilometrů k Pojenari nám trvalo asi tři hodiny. Brko montoval pumpu, ostatní se převlékli a šli nahoru. "Ne!" "Jak ne? My chceme nahoru." Dnes přišli na exkurzi medvědi a nechtějí být rušeni. Dokud se budou kolem hradu motat medvědi, nikdo jiný nahoru nejde!

Zbyňa má dost a chce domů. Po té hromadě utrpení, kterou s námi prožil se mu až tak moc nedivíme. Brko si zatím složil všechny kousky oranžového papundeklu po bezvýsledným pokusu o opravu a nabízí spolujízdu Zbyškovi směrem domu. Při vysokých otáčkách byl tlak oleje v pořádku, ale na volnoběh svítila kontrolka mazání, takže bylo po náladě. Alespoň jsme Zbýšu přesvědčili ať neblbne, dojede s námi ještě do Kluže, pak to může s Brkem natáhnout dom. K večeru jsme dojeli do Novaci. To je podstatně méně, než bylo na ten den v zámyslu, ovšem vzhledem k prostojím na Pojinari a Brkově blikající kontrolce olejničky to byla celkem adekvátní vzdálenost. Hlavy jsme složili u řeky pod mostem hned za vesnicí, kde Brkovi přestala blikat olejnička. Nálada šla rapidně vzhůru a návrh na spolujízdu byl tentam. Tohle byla jediná závada, která v nás trochu vyvolávala strach. Zadřený motor bychom asi v lesích neopravili.

Skrze Transalpinu do Kluže (Cluj-Napoca), kde nás čekal krásný hostel a Matějovi kamarádi ze studií. Večeře v restauraci vedle hostelu byla past. Po ujištění, že v Kluži můžeme určitě všude platit eury, jsme si naobjednávali místní dobroty každý skoro za 20 eur. Byla to dobrota no, akorát že ty eura ani platební karty nebrali.... Po nejisté debatě rumunsko-anglicky přes tlumočníka Kristena, Matějova kamaráda, platíme v eurech a prcháme daleko pryč. Město samotné je moc pěkné a docela velké, jistě se tam nachází spousta památek. Nejsme úplní kulturní barbaři a tak jsme kus města prošli okouknout. Mají tam hafo mešit, kostelů a parků, dlouhatánskou kolonádu a stánky se Staropramenem. Je třeba vzít v potaz, že jsme byli pětičlenná skupina chlapů toulající se týden v divočině. V centru města už šel zájem o kostely dost stranou. Zaparkovali jsme v baru se sovětskou tematikou, kde jsme ochutnali vše co se dalo. Chtěl bych upozornit, že Rumuni mají rádi Sovětský svaz asi jako my, takže takováto výzdoba restaurace v centru metropole je dosti kontroverzní. Zahrádka byla ovšem stále plná, a to převážně intelektuálních děvčat v krátkých sukních. Kristen nám během popíjení kávy s vodkou dával tipy na okolní projížďky, kam bychom mohli následujícího dne vyrazit zakrosit. V Rumunsku se offroad absolutně neřeší. Jezdí se po polích po lesích v lomech jak se komu chce. Na silnicích ale končí legrace a jízda na krosce bez RZ je za papíry do čistírny stejně jako v ČR.

Ráno nás opustil Zbyněk. Sedl na stroj a zdekoval se přímou cestou domu. Ostatní využili možného odpočinku v hostelu a kolem poledního vyjeli taktéž směrem k domovu, leč v mnohem uvolněnějším tempu a se spoustou krásných zajížděk do serpentin a na vyhlídky. Původní plán vyrazit s Kristem na offroad bez kufrů byl radikálně zamítnut jeho partnerkou, která rozhodla, že místo na pole jedou na svatbu! Projeli jsme tedy kus zajímavých serpentin směr Belis kolem velkého jezera a potom už směr Slovensko. Cestu jsme si natáhli, na dva dny abychom se svezli přes Štrbské pleso, Poprad a Rožumberok, kde nás překvapila 20km kolona. Řidiči v kolně nás převážně ochotně nechali projet a tímto jim hromadně děkujeme. Autem bych tam jet rozhodně nechtěl, tipoval jsem to minimálně na dvě hodinky popojíždění. Přes Česko už byla cesta volná. Sil a chuti na další dobrodružství již nebylo a tak jsme to dotáhli rovnou domu i když dovolené zůstalo v záloze dost.

S Matějem jsme se rozloučili u Hradce Králové, kde na benzínce rada starších hlasováním odsouhlasila přidělení nálepky. Bylo to o fous a s velkým vykřičníkem. Jak si mohl čtenář povšimnout, Matěj nebyl uváděn ani jednou v soutěži o husto-tuning, ani při odhození motorky. Projevil se jako dobrý společník do nepohody a tak ho bereme s předpokladem, že ten rozum z něho nějak vychlastáme, nebo vyskáčeme endurem.

Závěrem

Rumunsko, to je takový Chorvatsko pro české motorkáře, takže jsem rád, že jsme tam byli ještě zavčasu. Vlastně si myslím, že už je trochu pozdě. Chtělo tam rajtovat tak před pěti, lépe deseti lety, kdy nebylo znát tolik dotací a celá země měla jistě více venkovský ráz. Správná odpověď na serpentinový kvíz je pořadí b, a, c. Nikdo doufám nečekal, že by něco z toho za zatáčkou nevybaflo, ba naopak na Transfagaraši se přidali i divoký koně. V soutěži o nejlepší tuning motocyklu zvítězil Zbynďa se svým hot-rot GS. Blahopřejeme. Krásně z něho sundal všechny nadbytečné plasty. V tomto ohledu udělal pořádný kus práce i Brko, ovšem výsledek nebyl tak sladěný a viditelný jako na Zbyňově báwu.

Nám se totiž motorky nerozbíjí, my je vylepšujeme.

 Souhrnně:

Nájezd kilometrů - nedostatečný.
Spotřeba - neznámá.
Ceny pohonných hmot - nesledovány.
Ceny a výbava kempů a nebo penzionů - nezjištěny.
Zajímavá turistická místa - nenavštívena.
Doufám, že tento popisný soubor přinese ostatním motorkářům mnoho užitečných informací.

Fotografie, které se nehodily do textu, jsou v galerii, tak doufám, že jich je tentokrát dost.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE