Druhá dovolená s Tamagočim

16. den

Jeden den na pláži nám bohatě stačil, a tak se po snídani balíme a vyrážíme zase na cestu. Podél pobřeží se vydáváme na Kotor. Ale necelou hodinu vzdálené přímořské městěčko není naším cílem. Tím je serpentinovitý úsek nad městem. Odbočku na kotorské serpentiny chvilku hledáme, ale pak už začínáme vykružovat jednu vracečku za druhou. Úzký cesty jsou tak akorát pro motorky a jakmile potkáváme autobus, který k našemu štěstí jede dolů, musí protijedoucí auta zajet pomalu do lesa. Při tý jízdní nirváně zapomenu sledovat teplotu a motor bezohledně točim do vysokých otáček. Nahoře tak nejsem překvapená, když i v poměrně chladnym vzduchu zaznamenám zaškytání a pak už jenom potichu zajíždím ke krajnici v první vesnici. Než se motorka vrátí na správnou teplotu, stihneme se pokochat, zdlábnout sušenku a zalitovat, že nemáme keš při pohledu na ceduli lákající na domácí sýr, med a šunku. 

Po pár minutách už můžu startovat a před nasednutím omluvně pohladím motorku se slibem, že už jí to neprovedu. Na cestě nás provází krásná asfaltka, která střídá jednu zatáčku za druhou a já si pomyslím, jestli v Černý Hoře vůbec existují ošklivý cesty. Do toho ta přenádherná krajina, která nám poskytne nejeden krásný pohled. Ale musíme to stočit k městu, kde do navigace zadáme nejbližší bankomat. Nacházíme ho na předměstí Nikšiče a stihneme si dát i kafe v zapadlý kavárně. Bohužel na dotaz "Espresso?" obsluha kroutí hlavou a nabízí nám prý vynikající domácí kávu. Když pak začnu ucucávat to děsně silný kafe s lógrem, neubráním se pošklebku a odfouknutí při každým loku. Snad dneska usnu, zamyslím se. 

Míříme k nám známýmu mostu přes tyrkysově modrou řeku Tara, a když začne poprchávat, nenecháváme nic náhodě a zatočíme do kempu hned u mostu. Kemp je prázdný a na široký louce si líně vybíráme malou chatku jenom s postelí a malým okýnkem. Shodíme věci z motorek, na jednu hroudu je naházíme do chatky a ven si bereme jenom to nejnutnější - víno, šunku a sýry. Obloha se mezitím protrhá a my už uvelebený na kovových židličkách pozorujeme černovlasý kluky od campu, jak se celý splavený řítí sem a tam za tou kulatou věcí. Fotbal mě nikdy nebavil, ale tahle podívaná je celkem sranda, zvlášť když mám v ruce víno. Sluníčko se pomalu přesune za horizont a hra tím končí. Když se setmí, je najednou takový zvláštně krásný klid. Nad námi jasná obloha plná hvězd a nám vůbec nic nechybí. 

Porce: 250 km

17. den

Ráno na snídani pozorujeme pomalu se vypravující skupinku lidí na rafty. Jirka se na mě zadívá a zvídavě se zeptá, jestli bych se chtěla taky projet. Já ale s lítostí v hlase odvětím, že naše cestovatelská kasička není bezedná. Oba se shodneme, že to zní rozumně a radši v nedalekým krámku kupujeme černohorský med jako dárek rodičům. Znovu se vydáváme na cestu, která opět vede přes Durmitor. Projíždíme nám známý serpentiny lesem do Žabljaku a za chvilku už sjíždíme z hlavní na uzounkou cestu národním parkem. Durmitor jedeme podruhé a tentokrát opačně a já si říkám, že teď je to snad ještě hezčí. Čím to ale je, podivím se. Jasně, vždyť nemám kocovinu, zaraduju se po překvapivym zjištění. Nevíme, jestli máme fotit, kochat se nebo si užívat tu neustále se klikatící silnici, a tak všechny tyhle tři činnosti střídáme tak často, jak to jen jde. Počasí taky neví coby, a tak jednou hřeje sluníčko a za chvilku je zima a prší a my tak svlíkáme a oblíkáme nepromoky jako modelky šaty na přehlídce. 

Pak už přichází na řadu povědomý tunely a nakonec si zopakujeme výhled na tu přenádherně tyrkysovou přehradu u Plužine. Tenhle pohled se snad nikdy neomrzí, pomyslím si. Už jen pár kilometrů na přechod u Šcepan Polje a můžeme přivítat Bosnu. Nedaleko hranic odbočujeme do jednoho z campů a za chvilku už si s milou obsluhou domlouváme přespání v dřevený chatce, která nám po včerejšku připadá jako srub ve Špindlu. Po sprše se přesováme do restaurace, kde si objednáváme tradiční miešane maso. Ještě jsme si neotřeli mastný pusy a už u nás stojí kluk v bílym a ptá se nás, jestli nám chutnalo. Kuchaře chválíme, že to bylo "very very good". Spokojeně poděkuje a vrací se do kuchyně. My začínáme naší obvyklou tradici ochutnávání místní rakie. Klábosíme a užíváme si tu útulnou atmosféru dřevěnýho srubu, ve kterým uprostřed plápolá praskající oheň. Kuchař se objevuje znovu, ale tentokrát nám na stůl pokládá talíř se sýry, klobáskami a rajčaty. Na naše nevěřícný pohledy reaguje poznámkou, že musíme ochutnat. Zase si pochutnáme a na oplátku kuchařovi posíláme jednu rakii. Ťukáme si na dálku a pak ještě několikrát mezi sebou. Dneska budeme spát jak miminka. 

Porce: 150 km

18. den

V noci jsem měla pocit, že jsme ubytovaný pod obrovskou bowlingovou dráhou. Horská bouřka vydávala tak ohlušující rány, že bychom neusli ani po dvojitý dávce rakií. Ráno na snídani pak litujeme ty dva malý stany, jejichž obyvatelé pomalu vynáší promočený věci na trávu a s očekáváním vyhlíží sluníčko. My si gratulujeme k výběru chatky a plánujeme další cestu. Už dávno jsme vypadli z plánovanýho harmonogramu, ale pořád nám zbývá dost dní na trochu menší odbočku. Naše vybraná destinace je a není daleko. Chystáme se do Banátu v Rumunsku.

Z kempu odbočujeme na dírama protkanou silnici a jedeme podle navigace na zadanou mezizastávku, kterou letos rozhodně nechceme vynechat - Sarajevo. Pokračujeme směrem na Focu a pak dál po okresce k hlavnímu městu Bosny. Cesta ubíhá rychle, ale když dorazíme do Sarajeva, čas najednou zpomalí. Řidiči nikam nespěchají a my se tak pomalu a v nervu přesouváme nad město. Courání se po metropolích není pro cestovatele, potvrzuju si. Jako první chceme vidět bobovou dráhu. Provoz prořídne a začínáme stoupat lesem. Přijíždíme k silničářům a vyfrézovaný silnici a navigace velí ostrou doleva. Úzká silnice stoupá dál, až jsme na místě, teda na začátku bobový dráhy. Ta je pokrytá graffity na každým svým kousku. Některý odkazují na minulost a varují od války. Není to tak dávno, uvědomím si. Sjedeme pak ještě podél dráhy až na její konec, kde je o to víc patrný zub času. Příroda už si dávno osvojila svoje prvenství, takže se betonová dráha schovává za spoustou křoví a její povrch je prorostlý trávou. Apokalyptická podívaná má rozhodně svoje kouzlo, až na ty stopy po kulkách...

Musíme se vrátit stejnou cestou a v navigaci už máme zadaný další bod, a tím je Tunel spásy nedaleko letiště. Za pár minut už parkujeme svoje motorky na štěrkovým parkovišti s výhledem na letiště, kde po nás chtějí pár Euro za obě motorky. Tunel spásy začíná takovým obyčejným barákem na konci zástavby rodinných domků. Teda on by obyčejný byl, kdyby na něm nezůstaly ty obrovský díry po kulkách a jeho vchod nebyl schovaný za vojenskou plachtou. Vstupujeme do malý chodbičky a dozvídáme se, že vstupný se platí jenom v Bosenských markách, který už ale nemáme. Poleje mě studený pot, že se sem zase nedostaneme. Když jsme s velkou slávou dorazili před rokem, bylo už zavřeno. Naštěstí nás pán za okýnkem odkazuje na průhlednou krabici sponzorských darů, kam můžeme hodit deset Euro a slečna opodál nás pustí. Tak se konečně podíváme, oddechnu si a za chvilku už se procházíme po malym nádvoří. Jako první se jdeme podívat na začátek tunelu, který už je touhle dobou zasypaný kromě zbývajících dvaceti metrů. Nízký tunel nám nedovolí se narovnat, a tak se jak permoníci suneme za sebou v hlubokym úklonu. Zpátky na nádvoří se dozvídáme, že původní tunel měl neuvěřítelných 800 metrů. Nevěřícně kroutíme hlavami, když se dočteme, že ručně ho vydlabalo a vyztužilo asi 40 lidí za neuvěřitelný 4 měsíce! Nemluvě o tom, že venku šílela válka. Tahle metr široká a ne víc než 1,5 metru vysoká díra skrz zem zásobovala město nejen potravinami, zároveň pomohla zachránit okolo milionu lidí. To se dozvídáme na video záznamu, který ve smyčce promítají v několika místnostech. Ještě se podíváme na výstavený artefakty na zahradě a pospícháme k motorkám. Čeká nás ještě dlouhá cesta.

Chceme ještě dneska dorazit do Rumunska, ale bude to o prsa korejský plavkyně. Nechci vás okrádat o čas vyprávěním přesunu přes Srbsko, takže jen ve zkratce. Srbsko ani nedokážu popsat, protože ho prosvištíme po dálnicích a můj dojem, že je to jenom nudná placka je určitě zkreslený. Po uvědomění si, že v Rumunsku je o hodinu později, to stejně nevzdáme a cca v 9 večer už se ubytováváme v penzionu Happy Fish u Dunaje, kde jsme složili hlavy už před dvěma lety na našem tripu po Rumunsku. Zase nás vítá milá paní majitelová a chystá nám svoje super jídlo. Úkol splněn. 

Porce: cca 650 km

19. den

V 9 ráno se konečně chystáme do oblasti obývaný Čechy. Jako cílovou destinaci v kraji zvaným Banát si vybíráme tu nejvýš položenou z nich, Rovensko. Podle mapy by k ní měla vést cesta přes známější Gerník. Počasí se rozhodlo nám cestu vyšperkovat zimou, větrem a občasým deštěm. Navigace nám radí pokračovat podél Dunaje, ale ukazuje příjezd za nějakých 100 km. Tak tam asi asfaltka nepovede, shodujeme se a ptáme se místních, který nám radí před mostem doleva. Zanedlouhu tedy odbočujeme na o něco horší silnici, která se postupně změní na pěknou utaženou polňačku. Pak už si to šineme lesní cestou do kopce a po ní se k našemu překvapení objevuje krásný černý asfalt. V Gerníku pozorujeme barevný baráčky a za chvilku si všimneme cedule s nápisem Rovensko. Ještě si česky potvrzujeme s místním klukem, že tahle cesta tam opravdu vede a odbočujeme doprava. První překážku ve formě obřích kaluží a bahna překonám drsňáckým přecupitáním. Před námi se otevře výhled na cestu vedoucí do kopce proloženou obřím kamením. Když se s vydáním obrovskýho množství energie vyškrabu za Jirkou, výhled na kopci nám potvrdí tu krutou pravdu. Cesta pokračuje v naprosto stejným složení, akorát nám k tomu přibylo lepivý blátíčko. Bereme rozum do hrsti a nehrajeme si na hrdiny. Cestu dolů i bahnitý kaluže absolvujeme znovu a jedeme zpátky. Tentokrát radši poslechneme navigaci, i když nám radí objet pomalu celý Rumunsko. 

Po cestě zastavíme na benzince doplnit zásoby nejen pro motorky, ale i pro nás. Když se vracíme po zaplacení k motorkám, všímá si řidič auta za námi český vlajky na Jirkovým kufru a česky se ptá, kam máme namířeno. Z chlápka se vyklube starosta největší z českých vesnic, Svatý Heleny, a světaznale nám prstem na mapě ukazuje tu správnou a nejlepší cestu. Prý tudy rozváží turisty ve svým transporteru. Pff. Tak to vyjedu levou zadní, odhodlávám se sebejistě. Vracíme se zpátky podél Dunaje a tentokrát vybíráme odbočku přímo na Rovensko. Příběh se opakuje a my si to vesele štrádujeme po krásný šotolince. Jenže pak začne pršet a v lese se prašná cesta začne měnit na lesklý hlinitý povrch, ale nijak děsivě to neklouže. Cesta pořád stoupá lesem a k jejímu povrchu se přidává kamení, díry, bordel a malý potůčky vody. Odhodlaně se šplhám dál a uvědomím si, že když není jinýho zbytí, je to ten nejlepší trénink. Prostě musím jet a vyjedu i věci, u kterých bych se rozbrečela. Nahoře přemýšlím, jak děsně ostrej off jsem dala bez újmy. Jenže pak si vzpomenu na našeho pana starostu, který si tu drandí dodávkou naloženou turisty. No nic.

V Rovensku nás vítá felicie s klíčky ve dveřích a lahváč vedle ní. Nikde nikdo a my si připadáme jak kdybychom se vrátili zpátky v čase. Ubytování máme domluvený u pana Veverky. Když mu zavoláme, naviguje nás, kudy se k němu dostaneme. Za chvilku už nás vítá milý chlapík a ukazuje nám naši místnost v útulný chaloupce a já si najednou připadám jako u babičky. Převlíkáme se do suchýho a připravíme si kávu do tak typických hrníčků, až není pochyb, že jsme se právě vrátili v čase a nostalgii už se nebráníme. V teple verandy sledujeme průtrž mračen a spokojeně přitom ucucáváme kávu. Za chvilku mizí provazce vody a střídá je lehký poprchávání. Využíváme situace a jdem se rychle projít po vsi. Je tu tak kouzelně! Pak nás čeká večeře, kterou nám chystá paní Veverková. Všechny ty dobroty nám nosí do přístavku přímo u Veverkových doma. Nakonec nevynecháme ani zastávku v místní hospodě, což jsou lavice vyskládaný pod stříškou u krámku, kde jsme si v lednici nabrali každý jednoho lahváče. Sedí tu pár štamgastů, dvě pěší turistky a dva motorkáři. Jen tak klábosíme a uvědomujeme si, jak je nám krásně. Zima nás ale za chvilku vyžene zpátky domů a do duchen. 

Porce: cca 60 km

20. den

"Za mlhou hustou, že by se dala krájet", se neprobudil Rákosníček, ale já s Jirkou. I když se cítíme jako v pohádce, nevidíme pomalu na krok a k Veverkovým na snídani jdeme takřka poslepu. S plnými žaludky se pak loučíme s naším hostitelem a jeho rodinou. Motorky si naštěstí na počasí nestěžujou a tak můžeme vyrazit na offroadovou výpravu. Dnešním hlavním cílem je Svatá Helena. Chvilkový asfaltový úsek utne mokrá hlinito-písčitá cesta. Rovensko se nám vzdaluje a my klesáme lesem. Od motorkářů z hospody jsme získali pár informací, kudy se vydat, a tak dodržujeme instrukce a jedeme směrem na Sopotu Nou. Jakmile tuhle vesničku projedeme, Jirka mi nadšeně tvrdí, že jedeme po hřebenech. Možná jo, ale pro nás jsou výhledy za oponou. Mlha neustoupila, ale já se poprvý nezajímám o focení panorámat, ale užívám si jízdu, a to plnými doušky vody. Projíždíme kaluže nadšeně jako poskakující děti v holinách a mně přestávají vadit ty jezírka v botách. Cesta vede chvilku lesem, chvilku po těch neviditelných hřebenech a pak končí serpentinami směrem dolů. Další průjezdný bod je Carbunari (Pozor, nejedná se o italskou pastu, jak jsme místo pracovně nazývali). Tady už offroad končí a my najednou jedeme po něčem jako asfaltka. Oba si bohužel nevšimneme tý obří díry, kterou vybereme jako nic a já si chvilku nejsem jistá, jestli je motorka v celku. Kupodivu bez větších následků jedeme dál a já zase musím obdivovat výdrž našich strojů. 

Do Svatý Heleny přijíždíme od Dunaje zatáčkovitou asfaltkou. Za pár kilometrů už přizastavujeme u prvního baráčku a zvažujeme, kam teď. Nacházíme hospodu, kde to žije o poznání víc než v Rovensku. Hospoda je sice spojená stejně s krámkem, ale pivo tu už natočí do půllitru. V ruce už ho tu třímají český motorkáři. Jdeme se zeptat obsluhy, kde seženeme ubytko. Pán má zhasnuto, prý si chtěl schrupnout, ale jakmile pozdravíme, rozsvítí a za chvilku už bere do ruky telefon a vytáčí paní Šibalovou. Naše budoucí paní domácí na nás už čeká před dvěřmi a směřuje nás s motorkami na dvorek. Dnes spíme v obýváku, ale mokrý věci nám neuschnou. Šibalovi dneska nikoho nečekali, a tak není zatopeno. Dostaneme vynikající večeři včetně tak dobrý kukuřičný kaše a vývaru. Pan Šibal nás přivítá domácí pálenkou, a my přitom vyzvídáme, jak se tady žije. Jdeme se pak projít po okolí. Svatá Helena je o poznání větší a vyspělejší než Rovensko nebo Gerník. Ale stejně jako v předešlých vesničkách, jakoby tu vyhasínal život. Od pana Šibala se dozvídáme, že mladý tu nechtěj žít a tak vesnice pomalu vymírají. Je to smutná zpráva, ale nejde ji než chápat. Rumunsko nedává českým vesnicím moc pozornosti, a tak strádají a mladý neseženou slušně placenou práci. Když pak směřujeme k hospodě, zaujme mě rázný hlas a cinkání zvonců. Za chvilku už pozorujeme starýho pána, jak se pomalu pomocí berel šine domů a popohání svoje stádo koz, který čítá aspoň dvacet kousků. Vždycky mě zaujme, jak kouzelný dovedou být tak obyčejný věci. 

V hospodě zase potkáváme motorkáře z Čech, se kterýma pokecáme a popijeme. Těžko říct do kolika. Po tom, co jsme si došli pro několikátýho panáka, který tu lejou do decáků, jsem ztratila povědomí o čase. Vzpomněla jsem si přitom na pana Pimpiho, který použil stejnou metodu rozlívání a slovo "nikdy" v tu chvíli ztratilo význam. Kupodivu už v deset ležíme v posteli. 

Porce: cca 80 km

21. den

A je to tu, předposlední den naší dovolený. Opět loučení s našimi hostiteli. Na cestu si vyžádám igelitový pytlíky do bot, protože včerejší bazénky přečkaly noc a mně už to tak fajn nepřijde. Naštěstí nám na cestu vysvitne i sluníčko, a tak aspoň trochu rozsvítí tu ponurou náladu, když si uvědomíme, že nám to končí. Do detailů zabíhat nebudu. Cesta domů čítala spoustu dálnic a pár hraničních přechodů. Až domů jsme to nedali na jeden zátah, ale naordinovali si jednu noc pod stanem u Balatonu. K naší smůle jsme před Balatonem potkali několikakilometrovou kolonu. Nedokonale fungující větráček by mi nedovolil popojíždět krokem, a tak se odvážně vrhám do odstavnýho pruhu. Moje budoucí já by mi tuhle hloupost vymluvilo, protože pokutu celkem 200 tisíc Forintů za jízdu v odstavným pruhu bych si nedokázala vymyslet ani v nejhorším příběhu. U Balatonu nás čeká plný kemp, příjemná sprcha a divoká noc. Je pátek, a tak se tu party jedný skupinky střídá s druhou. Spíme sladce, ale vzbudíme se hned několikrát. 

Ráno pokračujeme v dálničním přesunu a cesta domů má nejkratší vzdálenost za posledních 20 dní. Nebudu se tu ohánět moudry o cestování. Chci zdůraznit jenom tři drobný, ale o to důležitjší události posledního dne. Když nás na český dálnici kousek za hranicema troubením zdraví hasičský auto, připadáme si jako cestovatelé, který vítají doma, a to nás obrovsky potěší. Část mých bot se odporoučela, když jsem si nevšimla, že mi kdesi odpadla krytka chránící od výfuku. Sálající teplo od nohy jsem přičítala sluníčku a ten kus plastu mi už nikdo nevrátí, ale vždycky mi bude připomínat tu skvělou dovolenou. A nakonec deset kilometrů před domovem mi v zatáčce chcípla motorka, a tak jsem ji musela odtlačit aspoň pár desítek metrů za zatáčku. Jirka se mi přitom smál a nezapomněl mě zdokumentovat. Nadávala jsem, ale vlastně mi to bylo jedno, protože tohle malý modrý Tamagoči mě dovezlo až domů, a to i přesto, že všechno nefungovalo na sto procent. Ta hranatá guma, která mě trápila polovinu cesty bylo ve skutečnosti vymlácený ložisko řízení. Občas to bylo dost k vzteku, ale jet se s malým geesem dalo i tak. 

Co tím vlastně chci říct? Všechno to špatný je dneska námět k vyprávění a všechno to dobrý se proměnilo ve vzpomínky, který už nám nikdo nevezme. A to je na tom to nejlepší. Takže jak řekl Burt Munro ve filmu V zajetí rychlosti: "Když si nechceš plnit svý sny, to už si něco jako zelenina". Je to jednoduchý. Stačí nebýt zelenina a plnit si svoje sny. Ten náš je teď další trip. Tentokrát do Gruzie. 

P.S. Kdo to dočetl do konce, tedy až sem, zaslouží velkou pochvalu za trpělivost. A za odměnu se může mrknout na krátký video z naší cesty. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE