Druhá dovolená s Tamagočim

11. den

Ráno nás probudí akorát štěbetání slípek, který nám okupují okolí stanu a potichu vyzobávají drůbky z trávy. Opláchneme obličeje ve venkovní koupelně a za chvilku už si objednáváme tu výbornou kávu a ani o trochu horší snídani. Ptáme se na baru, kam by nám doporučili vyrazit a není moc daleko. Po výčtu několika míst volíme historií protkaný Gjirokaster. Zase se vydáme cestou podél pobřeží a do vnitrozemí, kde se napojíme na naší oblíbenou pravítkovou silnici. Trasa má jenom něco přes sto kilometrů, a tak zanedlouho vjíždíme k historickýmu centru. Po cestě nám stihlo vyhládnout, a tak zamíříme hned k první restauraci. Tam nás obsluhuje usměvavý mladík, který se hned vyptává odkud jsme a kam máme namířeno. Celý rozzářený nám pak začne výbornou angličtinou vysvětlovat, že motorka je jeho sen. Hned mu začneme přitakávat, ať neváhá, ale zklamaně odvětí, že se mu nedaří vydělat dostatek peněz. Pro nás je v Albánii všechno za hubičku a tomu asi odpovídaj i výplaty, smutně si pomyslím. Necháme mu aspoň pořádný dýško se slovy "a little money for motorbike". 

Začátek starýho města připomíná Český Krumlov. Uzký kamenitý uličky plný turistů a jeden krámek vedle druhýho. Usoudíme, že motorky bude lepší nechat dole a jdeme v těch našich uvrzaných "bačkůrkách" na výšlap k hradu. Pomalu se škrabeme nahoru obtěžkaný ještě bundou, helmou a batohem a skoro na každym kroku slyšíme češtinu. Je tu hned celý autobus českých turistů. Jsme doslova přesvědčený, že jdeme směrem k hradu. Když se pak uličkama dostaneme na dohled, jsme přesvědčený, že jdeme přesně naopak. Cestou potkáme několik aut a já začínám proklínat naše rozhodnutí jít pěšky. Když už jsme zase orientačně mimo mísu, ptáme se místních kudy. Mladá slečna na nás spustí tak skvělou angličtinu, že se až stydím. Albánsky si potvrdí s babičkou, že je to tudy a ukazuje přitom na úzkou cestičku lesem. I když sem jezdí od dětství, nepamatuje si to tak dobře, vysvětluje omluvně. Teď už nemáme šanci bloudit. 

Stoupání začíná nabírat nepříjemně vysoký úhel a mně pomalu dochází síly. Pak už se ale objevuje při cestě první prodejce. Kupujeme od dědouška červený bobule. Buď nám po tom bude blbě nebo to bude děsně dobrý, odhaduju. Hrad je na dohled. Už si můžeme začít nadávat, že jsme ty naše koně nechali v podhradí. Na motorce se totiž dostanete až ke vchodu. Kupujeme lístky a jdem nasát atmosféru starýho hradu zapsanýho na seznam Unesco. Hrad a vlastně i celý město pod ním je z kamene, a to včetně střech doteď obývaných domků v okolí hradu. Historii tu připomíná několik malých expozic. Dozvídáme se třeba, že je spojený s legendou o princezně Agyro, která radši skočila z hradeb, než aby padla do tureckýho zajetí. Za zmínku taky stojí vystavený americký letoun ze šedesátých let, ze kterýho za roky oždibování od turistů a zlodějů zbyla skoro jenom kostra. Vážou se k němu hned dvě varianty příběhů, jak se na albánskou půdu dostal. A nakonec na prostranství hradu pořádají různý kulturní akce. Z jedný z nich tu zbyla ještě konstrukce podia. Jo a ty bobule jsou pěkně hnusný. 

Cestu zpátky zvládneme ve svižnějším tempu bez bloudění a nezapomeneme ani na pár malých suvenýrů. Pak už zbývá dojet do našeho malýho ráje a zapít zážitky pivkem. 

Porce: cca 250 km

12. den

Tenhle den měl být den odjezdu, ale nám se z toho světa, kde čas běží tak nějak pomaleji, vůbec nechce. Na snídani se svorně shodneme, že si ještě zasloužíme den odpočinku. No a moje motorka potřebuje navíc rekonvalescenci. Už několik dní je pro mě jízda tak trochu utrpení. Na mých mitaskách, nesmrtelných 07, mám pocit, že se mi až moc sjela jejich středová část, takže mi přijde, že její průřez dostal tvar čtverce. Nejvíc to pociťuju v zatáčkách nebo při dojezdech na rovince. Do zatáček mi do určitýho úhlu nejde a jakmile ten odpor překonám, nepříjemně se propadne. Při popojíždění v koloně, kdy jedu rovně a pomalu, je tenhle efekt o to horší. Mám najeto něco málo přes deset tisíc, ale recenze mluvili o smrti až ve dvaceti. Můžu si tak akorát nadávat za svoji důvěřivost.

U barmana Denise zjišťujeme možnosti. Prý tu má známýho se servisem a moc rád nás tam hodí. Nasedáme do malýho peugeuota a nestačíme zírat na nepsaný pravidla albánskýho provozu uvnitř malýho městečka: 1. Klakson je kamarád, 2. Neboj, to stihneš, a za 3. Potkal jsi známýho? Zabrzdi a pokecej si. Jakmile projedeme centrem Himary, za chvilku zastavujeme u začernalý garáže, kde nás s úsměvem zdraví postarší pán se stejně černýma rukama. Chvilku čekáme, než opraví takovou malou herku, teda skútr, na který nakonec odjede spokojený zákazník i se svými 130 kily. Někdy se nestačíme divit, co všechno tu jezdí a vzápětí, koho to dokáže uvést. Denis pak servisákovi vysvětluje situaci, ten hned volá do pneuservisu ve Vlore. Dozvídáme se, že do odpoledne bude vědět, jestli mají mojí velikost. Když se ptáme, jak nám to sem pošlou a hlavně za jak dlouho, mávne rukou, že to jako vždycky pošlou autobusem, který jezdí každý den. Tak proč se trápit s drahým PPLkem, že jo? Děkujeme a jedem s čekáním pokračovat na pláž. 

Po několika ledových koupačkách a následným ohřívání se na slunci se pomalu přesouváme na bar. Jsme zvědaví, jak celý pátrání dopadlo. A podařilo se. Přímo z BMW v Tiraně nám můžou poslat Pirellky. Bohužel existuje jedno ale. Dostaneme je za v přepočtu neceých 9 tisíc. Ať počítáme, jak počítáme, pořád nám vychází mínus. Buď dny dovolený nebo stav na účtě. Děkujeme za snahu, ale odmítáme. Prostě si to nemůžeme dovolit.

Zítra opravdu chceme zvednout kotvy, a tak si užíváme poslední večer plnými doušky rakie. 

13. den

Šustění křídel, slepičí kdákání a bordel kolem stanu nás probere v nekřesťanskou ranní hodinu. Už jsme si na ty slepičí sousedky zvykli, takže když hluk utichne, nezkoumáme, co se stalo a propadáme se zase do spánku. Když ráno mžouravě vykouknu ze stanu, hledím najednou na slepici uvelebenou na Jirkový motorce. Sedí si tam jak paša a hned, jak tu parádnici vyfotím, ptám se Jirky, jestli mám žárlit. Jenže jakmile vylezu ze stanu, smích nás přejde. Nedaleko našeho stanu leží zakousnutý dvě slípky a na protější zahradě zahlídnu zraněnýho kohouta, který celý od krve rozdýchává ranní souboj. Rychle běžím oznámit tuhle hrůzu Erwinovi. Po cestě potkám další mrtvolky a když se dívám do Erwinových smutných očí, je mi do breku. Shodujeme se, že to byla liška. Zardousila asi pět slípek a jak se kohout snažil ty drobotinky uchránit, schytal to taky pěkně. Ta Jirkova "spolujezdkyně" se asi pak stihla zachránit, když vylítla na motorku. Nadávám si, že jsem se nevzbudila. Tu pitomou lišku bychom určitě zahnali. 

Po snídani se jdeme balit a mně je smutno ještě víc. S Denisem a Erwinem se nám loučí těžce. Dostaneme aspoň jejich e-mail a slibujeme si, že jestli pojedeme znovu do Albánie, tak tohle místo za žádnou cenu nevynecháme. Při odjezdu si podáme ruce a já nějak nemám slov. Erwin, dobrosrdečný a inteligentní učitel umění, a Denis, výborný barman s tak pohodovou osobností, nám budou moc chybět. 

Jsme zase na cestě a tentokrát máme namířeno do starobylýho Beratu, kde plánujeme přespat. Pokračujeme podél pobřeží na sever. Jedna zatáčka střídá druhou a zanedlouho už se vracečkama škrabeme nahoru, kde zastavujeme na vyhlídce. Celkem rozlehlý místo s přenádherným výhledem pojme v pohodě to množství lidí, které tu korzuje a fotí sebe, ostatní, výhledy. Prostě klasická turistická zastávka. Pokračujeme dál a silnice nás na chvilku stáhne do vnitrozemí, aby nás zase vedla podél pobřeží až do přímořskýho města Vlore. Města nemám moc v lásce, zvlášť ne ve vedru s rozbitým větráčkem. Provoz je tu celkem hustý a nikdo nikam nespěchá, takže jsem malinko v nervu a pro jistotu zapínám větráček. Projíždíme vodorovnou promenádou, kde působí nepatřičně to zanedbatelný množství korzujících lidí. Když vyjedeme z velkoměsta, pokračujeme do vnitrozemí lemovaný klasickou albánskou krajinou. 

Po příjezdu do Beratu, města tisíce oken, zamíříme rovnou do našeho ubytka. Podle fotky poznám, že jsme na místě. Jakmile přizastavíme u silnice, odnikud se zjeví postarší drobná postava a spustí smršť vtíravých slov. Jestli máme, kde spát, že penzion Jura je super, a že nám ukáže cestu. S díky odmítáme, že ubytování už máme, ale paní nás nenechá chvilku o samotě. Za neustálého omýlání mantry, že penzion Jura je nejlepší, se snažím najít naše ubytko. Jenže nikde nevidím označený apartmán nebo cokoliv, co by připomínalo ubytování. Ptáme se v místní "kebabovně", ale obsluha o ničem neví. Jirku nechávám s wi-finou a jdu prozkoumat okolí. Od silnice nevede žádná příjezdovka, jen kamenný schodiště, který se táhne úzkou uličkou. Paní ztrácím z dohledu i doslechu, když se vydám hledat. Dívám se po čísle baráku nebo ceduli, ale ani jedno nepotkám. Nerada bych se tu ztratila, což dost reálně hrozí, a tak to po pár minutách vzdám a jdu s funěním a skřípáním zpátky. Naše snahy a vedro nejdou dohromady, a tak otvíráme booking. Drobná osoba zpozorní, když uvidí naší bezradnost a opět spustí kolovrátek o penzionu Jura. Už hodně rázně ji odmítáme, a tak vzdává snahy a odchází. Když se po nějaký době nedaří najít nocleh, vzdáváme to a do vyhledávače zadáváme "Penzion Jura".

Zapadlý penzion je upravený a vítá nás usměvavý chlapík. Představuje nám útulný pokojík s koupelnou a my s díky přijímáme. Neodmítneme ani večeři, na kterou se máme dostavit v 6. Je ještě brzo, a tak se po sprše vydáváme prozkoumat město. Chceme se podívat na místní hrad a jako správní cestovatelé se vydáváme podle cedulí do starý části, kde je naštosovaný jeden baráček vedle druhýho. Nahoru se škrabeme úzkými kamenitými cestičkami, nasáváme atmosféru, kterou kazí jenom to nesnesitelný vedro. Při tom objevování nás zaujme to nekonečný množství kabelů, který se vinou od stříšky ke stříšce. Jirka po nějaký době inteligentně podotýká, že jdeme poněkud opačným směrem a tak se vracíme zpátky k mostu, který nás sem přivedl. Na ceduli, která směřuje na nedaleký kopec, si oba přečteme něco jako "Castle Park". Vydáme se po silnici směrem k hradu a já opět začínám litovat, že jsme sem nejeli na motorkách. Nekonečný kopec se po půl hodině začne narovnávat a my se konečně ocitáme na místě. Rozčarování přichází vzápětí, když se dozvídáme, že tohle je hotel v zámeckým stylu s názvem "Castle Park". Pěkná procházka nikam, pomyslím si. Dolů už to jde líp a my se rozhodneme se odměnit nějakou malou baštou, protože hlady tak trochu šilháme. Přes řeku je druhá starobylá část, kde mělo být původně naše ubytování a my tu nacházíme prázdnou restauraci ve středověkým stylu. Něco malýho na zub a pro dnešek prohlašujeme naše orientační schopnosti za vyčerpaný a jdeme na penzion. 

Za pár desítek minut už sedíme na zahrádce a paní domácí alias milá babička nám nosí jedno jídlo za druhým. Pomáhá jí dědeček, který nám nadšeně nabízí svoje domácí víno. Je tak dobrý, že lituju toho malýho prostoru v Jirkových kufrech. Jídla je tolik, že už nemám kam dát druhou půlku hlavního chodu, protože si nechci nechat ujít meloun. Když si pro zbytky dojde naše albánská babička, pohodovou angličtinou se vyčítavě zeptá, jestli nám nechutnalo. Připadám si jako by mi bylo zase 12 a já udělala něco děsně špatnýho, když jsem nedojedla všechno jídlo. Hned se omlouvám a prosím, aby mi tu výbornou záležitost zabalila na zítra. Se zadostiučiněním a jemným úsměvem souhlasí. Dědeček nám ještě donese aperitiv ve formě domácí rakie a pak už můžeme jít spokojeně spát. 

Porce: 150 km

14. den

Když už se po snídani připravujeme k odjezdu a já upevňuju pod síťku svoje nezničitelný pantofle, přijde se s námi rozloučit babička. Obdivně mě pozoruje a vysvětluje, že ženská na motorce je v Albánii opravdový úkaz. Celá nadšená mi pak dodává, že taky za mlada jezdila a já s úsměvem obdiv oplácím. Srdečně se s námi pak loučí a přeje nám krásnou cestu. 

Nejedeme daleko, protože dneska zkusíme na druhý pokus najít hrad. Tentokrát už jsme informovaný a tak jedeme přesně na druhou stranu řeky než včera. Za chvilku už se škrabeme úzkou a rozbitou nudlí do podhradí. Pak už jen zamíříme k poměrně velký frontě na vstupenky. Vedro je zase jak k padnutí, ale naštěstí o pár minut později platíme za oba cca 20 lei a můžeme projít vraty do kamenného světa hradu. Je tu pár trhovkyň s korálky a tradičním oblečením. Kupuju ségře náramek a pokračujeme v prohlídce. Na stín tu nenarazíme, a když už začínáme pociťovat dehydrataci, všimneme si šipky k restauraci, kde si hned objednáme kolu a ve stínu se vzpamatováváme. Jakmile se mi přestanou dělat mžitky před očima, pokračujeme k rozbořeným hradbám s perfektním výhledem. Šipky nás při cestě zpátky zavedou k prastarý zásobárně vody, kde podle všeho spí hejno netopýrů. Hrad je rozlehlý, a tak se dostáváme na další vyhlídku s městem jako na dlani a po cestě potkáme stánek s čerstvým ovocem a energicky vyhrávající dva postarší pány. Pak už jen zpátky k motorkám a tradá do Černý Hory. 

Sever albánskýho vnitrozemí nepůsobí moc romanticky a k tomu nám ještě sprchne. Když se pak v jednom z měst přiblížíme ke štosující se koloně aut, chystám se po vzoru Jirky předjet a tak najedu na středovou čáru a udělám takový elegantně neelegantní smyk, a chvilku se s motorkou nepohybuju směrem dopředu. Uberu plyn a přidávám krapet plynulej. Uf, to byl zas zážitek. Když se blížíme k Tiraně, provoz zhoustne ještě víc, vedro nepolevuje a já mám větráček na plno. Jenže o pár minut později pocítím známý škytnutí a ticho. Už nezaskočená zajíždím na malý parkoviště, kde u takový zakřiknutý špeluňky sedí pár Albánců a provozují svojí oblíbenou činnost "poflakování se". Motorku nechám odpočinout, mezitím do sebe vylijeme jednoho pěkně předraženýho redbulla a pak zase můžu vesele nastartovat. Naštěstí už jsme u nájezdu na hlavní, která vede ke Shkoderu. 

Za nějakou dobu už stojíme ve frontě na malebný hraniční přechod. S čekáním jsme smířený, ale o pár minut později na nás celník ukazuje, že s motorkou můžeme dopředu. Celý nadšený si necháme čeknout doklady a můžeme zase přivítat Monte Negro. Máme namířeno k pobřeží. Po projetí nově vyasfaltovaný silnice v horách se začneme přibližovat k horizontu moře. Pak už jen soustředíme naše hledáčky na symbol kempu. Najdeme ho poměrně rychle u městečka Petrovac. Teď už se stačí jenom zapsat a najít to správný místo. Kluk z campu nám ukazuje volný plac a celý nadšený nám vypráví, jak fandí Rossimu, a že na svý krosce jezdí pořád po zadním, což se potvrdí i na videu, který nám stihne promítnout v mobilu. Poděkujeme mu a jdem rozbít stan na krásným místě schovanym pěkně ve stínu stromů. Večeři si dáváme v nedaleký restauraci, ale moc si nepochutnám. Plijeskavice není nic pro mě, uvědomím si. 

Porce: 300 km

15. den

Ráno Jirka jako správný lovec obstará snídani ve formě čerstvýho pečiva a dietní nutelly. Já mezitím připravím tolik nezbytnou kávu. Dneska si ordinujeme odpočinek na pláži. Včerejší procházka na pár minut vzdálenou pláž nás donutí otevřít google a hledat nějakou sice vzdálenější, ale za to hezčí. Nechceme být na místě, který připomíná devadesátky, ať už stánky s tretkama, vyřvávající muzikou, která je k epileptikově smůle v každý restauraci jiná, nebo kamínkovou pláží, která je protkaná nejen lidma, ale i odpadky. Náhradní pláž je vzdálená 8 kilometrů a webovka slibuje nekonečnou písčitou promenádu. Vyrážíme nalehko a jakmile zajedeme na parkoviště, už u nás stojí pán s ledvinkou a chce po nás tři Eura za motorku. Pláž je vážně dlouhá, ale písku tu je tak půlka. Jdeme na tu nejmíň osídlenou část a s nelibostí zaregistrujeme ceduli s ceníkem lehátek. Ale výběrčí nikde, a tak si vybereme druhou nejdražší variantu a rozhodneme se neplatit. Když zjistíme, že kluk vybírající poplatky spí u nedalekýho karavanu, zahájíme hru. Jakmile se zvedne, zamíříme k vodě a pak s vyčuhujícíma hlavama z vody čekáme, až se znovu uvelebí v poloze ležmo.

Když nás přepadne hlad, jdeme se posilnit do restaurace. Jídlo je moc dobrý a po kávě se mě Jirka se svítícíma očima ptá, jestli se projedeme na skútrech. Nadšeně souhlasím a za chvilku už stojíme u půjčovny, která se skládá z dvou do černa opálených kluků. Ten, o kterýho se opírá stejně opálená slečna, se zvedne a vede nás ke skútru upevněnýmu na pobřeží. Naše skútry se pohupují ve větší hloubce. Ukáže mi, ať nasednu za něj, a když se začne chystat i Jirka, rukou namíří na lano zapřažený za skútr. Neubráním se smíchu a lítosti zároveň při pohledu na zmítajícího se Jirku za člunem, který si to poměrně rychle razí cestu slanou vodou. Zážitek vyváží jízda na našich skútrech. Poskakujeme na vlnách a já se střídavě směju a prskám slanou vodu. Po návratu z moře už Jirka odmítne odvoz za skútrem a doplave radši sám. Ještě si jdeme zahrát hru s výběrčím poplatků (vyhráváme 3:0) a pak hurá do campu. Večer se podává Adventure menu a rakie od kluků z Himare. 

Porce: 16 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE