Albánie na dohled, aneb 10 zemí za 10 dní

Hned ráno jsme se sbalili, ještě nebylo ani devět a už jsme s Petrem stepoval před servisem. Italové byli v práci ještě před devátou a tak jsme majiteli servisu nastínili můj problém. Pro jistotu jsme zavolali známému do Čech, který umí bezvadně italsky, a požádali ho o překlad. Byl jsme v servisu ujištěn, že to nebude problém, regulátor mají skladem a abych si prý vyndal baterku, že jí nabijí. Baterka se po vyndání sice už za chvilku nabíjela, ale s regulátorem se ani po hodině nic nedělo. Vyoperoval jsem tedy vadný regulátor a čekal, kdy se mě konečně někdo ujme. Po další půl hodině nezájmu mně povolily nervy a šel se znovu zeptat. Regulátor ležel na stole a mechanik mi ho dal do ruky. Říkám si "Bezva, proč to neudělal hned, už jsem mohl být pryč". Namontuji tedy regulátor i baterku, když v tom se objeví majitel servisu. Chlapík v bílé košili a džínách, který do té doby vyvážel motorky před obchod a stihnul i jednu prodat, mě začal vysvětlovat, že by bylo dobré cosi v elektroinstalaci propojit. Zjevně jsem nechápal, co přesně má na mysli, a tak odběhl, ale už za chvilku byl zpátky s kablíkama, konektorama a kleštěmi a spojoval na krátko baterii s regulátorem. Sám měl prý také Capanorda a tohle je jejich bolest. A opravdu, po propojení lezlo na baterku téměř 14V,  zatím co původním vedením to bylo asi jen 13V. Ze servisu vyrážím (lehce nervozní) v půl dvanácté. Za půl hodiny odjíždí trajekt! Hlavou se nám honilo jen jediné. Stiháme to? Benátky byly také místem, kde se k nám měl připojit Petrův kamarád Přemek, osmý člen výpravy. Už na nás čekal u turniketu plavební společnosti ANEK LINES.

Opravdu nebyl čas na otálení a tak po zakoupení lístků, jsme na trajekt najížděli jako poslední.

Konečně na mě padla úleva, když jsem viděl že loď odplouvá a já jsem to stihnul. Nemohl jsem tomu uvěřit. Super pocit! Následovala 24 hodinová plavba. Pro pobyt na trajektu jsme byli speciálně vybavení tričkama "Tuzemák Božkov", které pro tuto příležitost sehnal hostinskej Pecán, a ve kterých jsme po celou dobu plavby budili značnou pozornost. Hned po nalodění jsme vyhlásili soutěž "Chyť si svého Kamioňáka". Šlo vlastně o to, že řidiči kamionů mají slevové karty a tak, pokud se s některým z nich člověk dohodne, může nakoupovat pití a dlabanec přes jeho kartu levněji. Ten den jsme však žádného neuhnali. Nezbylo než kupovat vše za plnou cenu. Nejsem žádnej pivař, ale tolik piva jsem snad ještě nedal. Navíc za tu cenu bych si jinde ťukal na hlavu. Čtvrtinka stála 4,20 euro a za tu plavbu jsem jich polknul možná osm až deset. Žízeň to je prevít! Blížil se večer a spaní bez kajuty s sebou přinášelo otázku, kam se vrtnout. Lidé bez kajut postupně zabírali všechny možné i nemožné kouty a místečka a rozbalovali karimatky a spacáky. Za chvilku už nebylo kam si lehnout. Nakonec si však každý z nás někde ustlal a přečkal do rána.